Epika

Technology

12 hours ago

Author

Epika je jeden z žánrů literatury, který se zabývá vyprávěním příběhů. Je to forma umění, ve které jsou vyprávěny příběhy, vytvářeny postavy a zachycovány události. Epika je jednou z nejstarších literárních žánrů a může se vyskytovat ve formě básní, příběhů, novel, románů a mnoha dalších. Epická díla jsou často spojována s hrdinskými příběhy a dobrodružstvím, ve kterých jsou zobrazovány nejen vnitřní myšlenky a motivace postav, ale i historické, společenské a kulturní souvislosti. V české literatuře je Epika tvořena díly jako "Staré pověsti české" nebo "Báje a pověsti české". Epika je důležitou součástí celého literárního světa a je stále živá a rozmanitá.

Epika, také nazývaná výpravná literatura nebo narativní literatura, je literární druh. Je založena na ději, vyprávění příběhu. Příběh v tomto smyslu znamená záznam událostí v čase, řadu kauzálně spojených prvků. Epika bývá vymezována vůči lyrice a dramatu. Od lyriky se liší tím, že je syžetová (má dějové schéma). Od dramatu, které je rovněž syžetovým literárním druhem, se odlišuje tím, že je vyprávěná, nikoliv inscenovaná. Je taktéž možné vycházet z předpokladu, že epika je žánrem objektivním, na rozdíl od subjektivní lyriky: zatímco v lyrice subjekt tematizuje sám sebe, v epických textech zprostředkovává objekty, o nichž se vypráví.

Mezi epické žánry patří například román, novela, povídka, epos, pohádka, ale také epická poezie nebo anekdota a další. Pod epiku se řadí velké množství žánrů a neustále vznikají nové, v současnosti se jedná o nejoblíbenější literární druh. +more Existují rovněž žánry lyrickoepické, na pomezí dvou literárních druhů. Patří mezi ně například balada, romance nebo idyla.

Charakterizace epiky

Již Aristotelés ve své Poetice naznačuje dnešní dělení, když uvažuje o dramatu (tragédii a komedii) a hexametrické epické poezii, přičemž krátce zmiňuje také dithyrambické básnictví, které bychom mohli zařadit pod lyriku. V současnosti obecně přijímaná triáda (epika, lyrika a drama) byla nicméně v této své podobě ustálena teprve na konci 18. +more století v Německu. V průběhu historie se pak objevily různé další pokusy o vymezení či charakterizaci těchto literárních druhů.

Literární vědec Emil Staiger spojuje v eseji Základní pojmy poetiky (1946) epický styl (epično) s představováním, lyrický styl (lyrično) s rozpomínáním a dramatický styl (dramatično) s napětím. Uvádí však, že každé pravé literární dílo se na všech třech druhových ideách různou podílí různou měrou, a neexistuje tedy ryze epický, lyrický nebo dramatický text. +more Na příkladu Homéra a starořeckého básnictví upozorňuje na určité charakteristické rysy epického stylu v poezii. Jsou jimi podle něj stejnoměrnost a rovnováha (dodržování jednoho ustáleného metra), odstup vypravěče od dění, odkazování či ukazování něčeho (znázorňování určitých věcí jazykovými prostředky), jasná narýsovanost světa čili „jasnost“ epické řeči, spřízněnost s výtvarným uměním, užívání odboček a doplňků, sledování časové posloupnosti, historičnost a také vzájemnost básníka a posluchačů.

Staigerovo opomíjení žánru románu, v moderní době klíčového, a jeho zaměření pouze na homérskou epickou poezii nicméně kritizuje německý naratolog Franz Karl Stanzel v díle Typické vyprávěcí situace románu (1955). Za klíčový aspekt epiky považuje Stanzel právě zprostředkovanost děje prostřednictvím vypravěče či reflektora.

Dělení epiky

Jedním z možných pomocných dělení epických žánrů je rozlišování na takzvanou „velkou epiku“ (epos, román), „střední epiku“ (povídka, novela) a „malou či drobnou epiku“ (bajka, pohádka, anekdota). Někdy bývá rozeznávána ještě „věcná epika“ na pomezí beletrie a publicistiky či odborné literatury (cestopis, reportáž, zpráva).