Hedvábnictví

Hedvábnictví (angl.: silk industry) je obor ekonomiky, který zahrnuje činnosti související se všemi druhy hedvábí od chovu housenek až po výrobu hedvábných textilií.

Historie

Chuej-cunga První zmínka o objevu hedvábí a bource morušového (Bombyx mori) pochází z Číny. +more Objev hedvábnictví je připisován konkubíně čínského císaře Chuang-ti, který žil ve 3. tisíciletí př. n. l.

Tajemství výroby hedvábí čínští výrobci velmi pečlivě střežili před světem téměř 2000 let. Podle čínského historika Man-Tua-Lina se výroba hedvábí v 1. +more století před naším letopočtem rozšířila na Korejský poloostrov a odtud do Japonska. Ve 3. století n. l. bylo hedvábnictví v Japonsku již národním řemeslem. Hrdinské eposy Ramajána a Mahábharata svědčí o výrobě hedvábí v rané době také v Indii. Prvními Evropany byli podle písemně zaznamenané tradice dva ariánští mniši - čínští misionáři ve službách byzantského císaře Justiniána I. , kteří dokázali propašovat vajíčka bource morušového z Číny do Konstantinopole v dutých bambusových holích. Evropské hedvábnictví se rozvíjelo od 12. století: již roku 1146 je v královských dílnách Nobiles officinae v Palermu na Sicílii zavedl král Roger II. Titíž hedvábníci přišlí z Byzance se usadili například v thráckém Soufli. Od 14. století se hedvábí rozšířilo v Toskánsku (Lucca), později ve Francii (Lyon) a ve Španělsku. Od poloviny 18. století začala výroba v mnoha dalších zemích.

Výroba

Surovina k výrobě hedvábí se získává ze výměšků housenek různých druhů, které se obvykle dělí na dvě skupiny: * domestikované Bombyx mori k výrobě přírodního hedvábí * volně žijících asi 80 druhů k výrobě planého hedvábí

Podrobnosti výroby přírodního hedvábí jsou popsány ve článích Přírodní hedvábí a Bourec morušový,

hlavní druhy planého hedvábí popisují články Tussah, Hedvábí muga a Hedvábí eri.

Hedvábnictví na území České republiky

K prvnímu pokusu zavést výrobu hedvábí z kokonů housenek bource morušového dal pokyn Albrecht z Valdštejna v Jičíně v roce 1627, kdy tam povolal italské dělníky, kteří vysázeli mnoho moruší a zahájili pěstování. Po jeho smrti však hedvábnictví zaniklo. +more Na Moravě měl primát v 17. století náležet Lichtenštejnům. V rakouské monarchie se v období merkantilismu objevilo několik hedvábnických podnikatelů po třicetileté válce, přicházeli také do Čech a na Moravu. Patřil k nim například Josef Tarone v Praze v letech 1720-1725. Systémové zavádění hedvábnictví se přičítá hraběti Filipu Ludvíkovi ze Sinzendorfu, kancléři císaře Karla VI. Roku 1749 začali v Praze na hradbách vysazovat moruše dva Italové: geodet major Carlo Cremieri a divadelní podnikatel Giovanni Battista Locatelli, který se usadil v divadle Bouda se svým operním ansámblem. Roku 1757 od nich moruše odkoupil komerciální kongres, který stromky postoupil Vlašskému špitálu na Malé Straně, v jehož zahradě byly vysázeny, a ve špitále se hedvábí vyrábělo až do jeho zrušení 1830.

V roce 1752 vydala císařovna Marie Terezie výnos na podporu pěstování moruší a roku 1756 jej doplnila pohrůžkou trestů žalářem za poškozování vysazených stromů. Roku 1751 obdržel radní Starého Města pražského Bedřich z Friedbergů povolení, aby z výnosu maškarních plesů, které pořádal ve svém domě čp. +more 620/I, přispíval do fondu na pěstování morušových stromků.

Na pražských městských příkopech a okolí bylo koncem 18. století vysazeno 18 230 moruší. +more V Potštejně udržoval hrabě Thamareé chov bource morušového v takovém rozsahu, že se mu vyplácelo provozovat také vlastní filatorium (skárnu hedvábné příze). V roce 1789 byla v Čechách zaznamenána výroba 20 metrických centů skaného hedvábí.

Morušové sady na pražských příkopech přešly v roce 1811 do vlastnictví Itala Josefa Rangheriho, který zavedl pěstování moruší také v usedlosti nazývané Rangherka (Vršovický zámeček). V roce 1836 zveřejnil jeho syn Heinrich Rangheri údaje o svém podniku: Ze 191 moruší sklidil cca 150 kg kokonů, ze kterých získal asi 15 kg surového (neskaného) hedvábí v ceně 360 zlatých. +more (Po započtení všech výdajů zůstal čistý zisk 24 zlatých).

Roku 1863 byla v Praze založena Hedvábnická jednota pro království české v čele s Ferdinandem Hillerem, který popsal hedvábnictví v VI. dílu Ottova slovníku naučného. +more Koncem 19. století se počítalo s ročním výnosem cca 3 centy hedvábných kokonů. Další pěstitelé hedvábí byli evidování v Noutonicích, Chocni, Heřmanově Městci, Písku, či v Chlumu u Třeboně. Všeobecná osvěta a školní propagace nabádala matky a jejich děti, aby domácím pěstováním bource došly blahobytu. Roku 1882 bylo v českých zemích napočítáno na 105 tisíc morušových stromků. V okolí Šumperka a Rýmařova bylo v té době založeno několik textilních podniků, které se zabývaly výhradně zpracováním (převážně importovaného) hedvábí a tato oblast se stala významným střediskem hedvábnictví pro celé tehdejší Rakousko-Uhersko a pozdější Československo. Ještě v 60. letech 20. století zde bylo v tomto oboru zaměstnáno přes 2000 lidí, v té době však byly zpracovávané materiály převážně filamenty z viskózy nebo polyamidu, tehdy nazývané umělé nebo syntetické hedvábí a např. úřední statistika z roku 1990 uváděla pro hedvábnické odvětví výrobu 70 milionů metrů tkanin s podílem pouhých 130 tisíc metrů z přírodního hedvábí. V pozdějších letech se v českých výrobních statistikách hedvábné textilie nevyskytují.

Světové hedvábnictví ve 20. a 21. století

Chovem housenek k získávání hedvábného vlákna a zpracováním na textilie se zabývá ve světě asi 60 států ležících téměř bez výjimky v subtropickém nebo tropickém pásmu zeměkoule. Dominantní postavení v dodávkách hedvábných vláken (v roce 2015 cca 200 000 tun) mají Čína s podílem na výrobě cca 85 % a Indie se 14 %.

Za rok 2021 byly zaznamenány celosvětové výnosy z prodeje příze, plošných textilií z přírodního a planého hedvábí a z prodeje vlákenných odpadů (suroviny pro kosmetiku a léčiva) s částkou 22,8 miliard USD. S výrobou přírodního hedvábí se zabývalo více než 12 milionů lidí a dalších 6 milionů pracovalo v sektoru planého hedvábí.

Reference

Literatura

Dohnal, F. a Smejkal, M. +more: Pěstování moruší a chov bource morušového. Výzkumný ústav včelařský Praha 1993, 25 stran. * Ducháč, František:Příprava hedvábí ke tkaní. SNTL Praha 1960 * Hiller, Ferdinand: Hedvábnictví, in: Ottův slovník naučný, díl VI. , J. Otto Praha 1893, s. 146-147. * * Krejčík, J. : Hedvábnictví. Vydal Hedvábnický spolek Praha, Praha 1921, Nakl. J. Šnajdr, Kladno, 20 stran. * Ondrák, František: Přírodní hedvábí: Vlastnosti, přejímání, zkoušení a skladování. Určeno pracovníkům v hedvábnickém průmyslu. SNTL Praha 1955 * Rangheri, Josef (překlad Thám, Karel Ignác): Poučenj o dobýwánj hedbáwj (hedbáwnictwj) w Čechách: wěrné, prosté, na wlastnj zkussenosti založené uwedenj, kterak se s hedbáwopředy neb hedbávnými hausenkami zde w zemi lehce a s gistotau y s užitkem zacházeti má. Wydal František Geřábek w Praze 1813, 75 stran; [url=http://kramerius. nkp. cz/kramerius/MShowMonograph. do;jsessionid=B09D01A0F17029143D6D9A3526ACD174. id=24808]dostupné online[/url]. * Veselý, V. : České hedvábnictví. In: Včelařství, 130, 1996, č. 12, str. 281. * Weinzettel, Bohumil: Dějiny hedvábnictví v Čechách. [1. vyd. ]. Vydal Hedvábnický ústav Hradec Králové, tisk Praha 1941, 67 stran + obr.

Externí odkazy

Vladislav Dudák: Zapomenutá historie pražského hedvábnictví a morušovníků. Dostupné [url=https://www. +morecenovamapa. org/Default. aspx. menu=Blog_Article&culture=cze&BlogPostID=80&s=03BB878C3AB969EB46E396BEECB9E17E20C31C1D]online[/url]. * Chov bource morušového. Dostupné [url=https://web. archive. org/web/20170707201053/http://lide. uhk. cz/fhs/student/sejblja1/02historie. html]online[/url].

Kategorie:Zemědělství Kategorie:Hedvábí Kategorie:Řemesla