Ibis bradavičnatý

Ibis bradavičnatý (Pseudibis papillosa) je velký pták z čeledi ibisovití, který obývá Indický subkontinent. Většina opeření je tmavě hnědá, nápadná je bílá skvrna na ramenech a červené bradavice na zadní části hlavy, které daly tomuto ibisovi jeho druhové jméno.

Systematika

Ibise bradavičnatého formálně popsal v roce 1824 nizozemský přírodovědec Coenraad Jacob Temminck. Jedná se o monotypický taxon, tzn. +more nejsou rozeznávány žádné poddruhy. Řadí se do rodu Pseudibis. Druhové jméno papillosa pochází z latinského papilla, čili „bradavice“. Ilustrace druhu z roku 1838 V minulosti taxon Pseudibis papillosa zahrnoval ještě poddruh Pseudibis papillosa davisoni, který je však od roku 1970 považován za samostatný druh Pseudibis davisoni neboli ibis běloramenný. Jeden z hlavních morfologických rozdílů mezi oběma druhy jsou právě červené bradavice na korunce a šíji, které jsou přítomné pouze u P. papillosa.

Výskyt

Obývá Indii, Nepál a Pákistán, výjimečně i Bangladéš. Mimo hnízdí období se může zatoulat až do Číny. +more Stanoviště druhu utváří suché travnaté oblasti, opuštěná pole a okraje močálů a jezer.

Popis

Detail hlavy s patrnými červenými bradavicemi na zadní části hlavy Tento statný, až poněkud baculatý ibis dosahuje délky těla kolem 68 cm, přičemž samci jsou o něco větší než samice. +more Má tlustý dlouhý rohovinový zobák, který je mírně zahnutý dolů. Většina opeření je tmavě hnědá se zelenofialovým odleskem, avšak na ramenech je peří bílé. Záhlaví a šíje jsou jsou posety červenými bradavicemi. V letu nohy zasahují až za ocas a jsou patrná široká křídla i nápadná bílá skvrna na náběžné hraně, která se při složení křídla projevuje jen jako bílá linka. Oči jsou červenooranžové až sytě červené. Nohy jsou rohovinové, avšak v době hnízdění se barví do červena.

Biologie

Ibis bradavičnatý v letu Krmí se samostatně nebo v malých hejnech, v rámci kterých ve stejných rozestupech pomalu prochází poli a sbírají potravu. +more Složení jídelníčku se přitom proměňuje s potravní nabídkou a ibis bradavičnatý je v tomto směru vysoce adaptabilní. V Gudžarátu bylo pozorováno, jak se ibisi bradavičnatí ve velkém krmili na podzemnici olejné, avšak s příchodem sucha začali požírat mršiny dobytka, který uhynul, a larev hmyzu, který se na dobytčích mršinách brzy začal tvořit. Z dalšího pojídaného jídla lze zmínit žížaly, mnohonožky, stonožky, brouky, sarančata, chvostoskocy, pulce, plazy, menší korýše i pomalu se pohybující savce včetně jiných druhá ptáků. Stejně jako potrava, i způsob lovu je značně flexibilní. Může např. hledat potravu propichováním země za pomalé chůze, avšak dovede za kořistí i utíkat nebo chytat hmyz chňapáním zobákem za poklidného postávání. S jinými druhy ptáků přichází do styku pouze u mršin, kde se může sdružovat s volavkami rusohlavými (Bubulcus ibis), vránami domácími (Corvus splendens) nebo vránami hrubozobými (Corvus macrorhynchos).

Hnízdí samostatně vysoko v korunách stromů v hnízdech postavených dravými ptáky jako jsou supi nebo krkavcovitými. Hnízdo je nezřídka využíváno každoročně, a to i v případě selhání snůšky nebo i přes nálety původních majitelů hnízd. +more Samice snáší 2-4 bledě modrozelených vajec, která jsou občas červeně oskvrněna. Rozměr vejce bývá 63×44 mm. Inkubační doba se pohybuje kolem 33 dní. Novorozeňata jsou krmena na hnízdě pomocí regurgitace.

Ohrožení

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje ibise bradavičnatého za málo dotčený druh. Populace nicméně vykazuje pomalý sestupný trend.

Odkazy

Reference

Literatura

Externí odkazy

Kategorie:Ibisovití Kategorie:Ptáci Palearktické oblasti