Cesko.wiki Jedovatí hadi
Author
Albert FloresZmije obecná Jedovatý had je druh, který je schopen produkce hadího jedu (toxinu) a jeho použití.
Počty druhů jedovatých hadů
Na světě žije asi 410 druhů jedovatých hadů, což je malý zlomek z celkových přibližně 2800 druhů hadů. Z těchto 500 může člověka vážněji ohrozit jen polovina. +more Jedovatí hadi používají jed k lovu kořisti, ale někdy i k sebeobraně. Uštknutý živočich na něj reaguje např. ochromením nebo potížemi s dýcháním - záleží na druhu jedu. Nejprudší jed mají mořští hadi vodnáři, ze suchozemských hadů je nejjedovatější taipan menší. Nejdelším jedovatým hadem je kobra královská, která může dorůst délky až 5 metrů. Z hlediska čeledí jsou jedovatí všichni korálovcovití, zemězmijovití a zmijovití hadi. Z čeledi užovkovitých je jedovatá jen asi třetina druhů. V České republice žije jediný jedovatý had, a to zmije obecná. Je to nejseverněji žijící had světa.
Není bez zajímavosti, že i druhy, které běžně pokládáme za nejedovaté, ve valné většině nějaký jed (správnější by možná bylo užít výrazu xenobiotikum) přesto produkují. Vytvářejí ho v tzv. +more Duvernoyově žláze, odkud je přímo vypouštěn do dutiny. Do rány se tak nedostává pomocí jedových zubů (ty nejsou vůbec přítomny, jde o druhy tzv. aglyfní), ale rozptýlený ve slinách. Tímto aparátem disponuje valná většina „nejedovatých hadů“ - mimo jiné např. i užovka obojková (Natrix natrix) - přičemž primární úlohou takových xenobiotik není paralýza, popř. usmrcení kořisti, ale převážně spolupůsobení na trávení. Pro člověka nepředstavují žádné nebezpečí.
Hadí jed
Většina z vás si při vyslovení sousloví "jedovatý had" představí, duté zuby, jako injekční stříkačku. Tento druh vpravování jedu do těla mají vyvinut jen vývojově nejmladší hadi. +more Většina jej mísí se slinami. Nejnebezpečnější druh hadího jedu je ten, co obsahuje neurotoxiny (složka, která způsobuje selhání mozkových a míšních částí nervového systému) ten mají např. : kobry, korálovci a mamby. Po hadím uštknutí většinou zemřete na nedostatek kyslíku, protože ochromené svalstvo už není schopno se nadechnout, a tím začnou odumírat mozkové buňky. .
Nakládání s jedem
Nejčastějším způsobem, jak dostat jed do oběti, je uštknutí. Jiným mechanismem však disponují tzv. plivající kobry.
Rozdělení podle jedových zubů
Opistoglyfní hadi
: Mezi opistoglyfní hady patří jedna skupina hadů z čeledi užovkovitých, např. bojgy, šírohlavci nebo šípovci. +more Tito hadi mají v zadní části horní čelisti zvětšené zuby. Je v nich podélná rýha a jsou spojeny s jedovými žlázami. Na rozdíl od aglyfních užovek tak jsou opistoglyfní hadi schopni vstříknout do těla kořisti jed. Kousnutí těmito hady jsou málo častá, neboť zuby jsou v zadní části tlamy. Při uštknutí člověka tak často nedojde k vyplavení dostatečného množství jedu do rány a tak fatální uštknutí jsou velmi vzácná.
Proteroglyfní hadi
: Mezi proteroglyfní hady patří všechny druhy z čeledi korálovcovitých, např. kobry, mamby nebo mořští hadi vodnáři. +more Tito hadi mají jedové zuby v přední části tlamy, pevně spojené s kostí. Je v nich částečně uzavřená podélná rýha, kterou stéká (může být i vystřikován) silný jed z jedových žláz. Jed proteroglyfních hadů může být buď neurotoxin nebo myotoxin.
Solenoglyfní hadi
: Solenoglyfní hadi jsou všechny druhy patřící do čeledi zmijovitých, např. zmije, chřestýši, křovináři nebo ploskolebci. +more Jedové zuby těchto hadů jsou v přední části horní čelisti. Když má had zavřenou tlamu, jsou zuby sklopeny podél horního patra. Když je však připraven k útoku, vyklopí zuby dopředu. Jed protéká uzavřeným kanálkem uprostřed zubu. U solenoglyfních hadů převažují zejména hemotoxiny.
Odkazy
Reference
Literatura
Silke G. C. +more Cleuren, David P. Hocking & Alistair R. Evans (2021). [url=://doi. org/10. 1111/evo. 14239 * Palci, A. ; et al. (2021). [url=https://royalsocietypublishing. org/doi/10. 1098/rspb. 2021. 1391]url=https://onlinelibrary. wiley. com/doi/10. 1111/evo. 14239]Fang evolution in venomous snakes: adaptation of 3D tooth shape to the biomechanical properties of their prey[/url]. Evolution. doi:[/url]Plicidentine and the repeated origins of snake venom fangs[/url]. Proceedings of the Royal Society B 288 (1956): 20211391. doi: https://doi. org/10. 1098/rspb. 2021. 1391.