Jugoslávská kinematografie

Jugoslávská kinematografie je termín zastřešující kinematografie jednotlivých národů zaniklého jihoevropského státu Jugoslávie. V šedesátých letech hnutí jugoslávský nový film získalo zahraniční příznivce díky formální originalitě. V devadesátých letech dosáhl se svými filmy úspěchů na mezinárodních festivalech režisér Emir Kusturica.

Počátky jugoslávské kinematografie

Před 2. světovou válkou neexistovala v Jugoslávii souvislá filmová tvorba. +more Jediným centrem byl Bělehrad, kde byla zřízena Státní dílna pro výrobu filmů (srbochorvatsky Državna radionica za izradu filmova) při Ministerstvu zdravotnictví, která měla za úkol připravovat filmy s naučně-zdravotní tematikou (např. o rizikách alkoholismu).

Na konci 20. let vzniklo v Bělehradě několik filmových studií, např. +more Novaković film, Artistik film, Adrija Nacional, Mačva film, Pobeda film. Většina filmů, které však byly vyprodukovány byla komerčně neúspěšná a řada studií velmi rychle zanikla.

Filmový průmysl se začal souvisleji ve všech zemích Jugoslávie vytvářet až v druhé polovině 40. let. +more Jedním ze zakladatelů byl i poúnorový emigrant z Československa, František Čáp. Vznikla nová studia, např. Zvezda film, či Avala film.

Padsátá léta proto byla v duchu budování jugoslávského filmu tak, aby se přiblížil tehdejší evropské úrovni. Mezi režiséry tehdejší doby, kterém se toto podařilo, patřili například Radoš Novaković, Vojislav Nanović, Vladimir Pogačić a další. +more Třetí zmíněný režisér získal za svůj snímek Veliki i mali i ocenění na Karlovarském filmovém festivalu. Zfilmována byla známá díla domácí klasiky. Film Pop Ćira i pop Spira podle románu Stevana Sremace se stal prvním jugoslávským barevným filmem.

Novi film, černé filmy

Hnutí novi film (nový film) se objevilo v letech 1963-1968 a znamenalo určitý odklon od socialistického realizmu, doktríny umění ve Východním bloku. Mladí tvůrci se nebáli prozkoumávat vyjadřovací prostředky filmu. +more Srb Aleksandar Petrović se ve filmu Dva (1961) věnoval problémům současné společnosti; ve snímku Dny (1963) zachytil prázdný život městského páru. Dušan Makavejev znovuobjevil techniku montáže; do hnutí nového filmu lze zařadit jeho snímky Člověk není pták (1965), Milostný příběh aneb Tragédie pracovnice pošt a telegrafů (1969) a W. R. - mystéria organismu (1971). Za tvůrce nového filmu se považují i Želimir Žilnik, Slovinec Boštjan Hladnik, Boro Drašković s debutovým snímkem Horoskop (1969) a další režiséři z různých jugoslávských etnik.

Komunističtí kritici a úředníci toto hnutí na konci 60. let odsoudili, díla označili za černé filmy a i díky tomu hnutí postupně zaniklo, podobně jako československá nová vlna.

Filmová tvorba v socialistické Jugoslávii

Konec 60. let znamenal v Jugoslávii jisté kulturní uvolnění. +more Politická decentralizace, která byla jeho následkem, znamenala také rozvoj kinematografie i v dalších republikách SFRJ; ve Slovinsku, Chorvatsku, Makedonii aj. Jen v Srbsku bylo mezi lety 1961 až 1991 natočeno přes tři sta filmů.

Partyzánské filmy

Zvláštní kategorií byly i filmy z druhé světové války, které vykreslovaly úspěchy partyzánského hnutí. Tyto snímky vznikaly ve spolupráci několika filmových studií z celé Jugoslávie, s bohatým rozpočtem a pozváni do nich byli i slavní herci ze Západní Evropy, či Spojených států (např. +more Richard Burton, Yul Brinner aj). Mezi takové snímky patří např. Bitva na Neretvě (1969), Sutjeska (1972), Užická republika (1974, Valter brani Sarajevo, 1972). Tento žánr, který měl rozšířit partyzánský mýtus ještě efektivněji mezi jugoslávskou veřejnost byl poměrně populární. Filmy byly velice emotivní a černobíle vykreslovaly události války.

Demystifikován byl po roce 1990, kdy došlo k přehodnocení role protiválečného odboje. Celá řada filmů, která vznikla v první polovině 90. +more let na tradici partyzánských snímků ze 70. let odkazovala, především relativizací tehdejšího kultu.

Pražská škola

V 70. letech se v Jugoslávii autorsky projevují filmaři, kteří vystudovali pražskou Filmovou akademii múzických umění. +more Jsou to Goran Paskaljević (např. Klamné léto '68, Pes, který měl rád vlaky), Goran Marković, Srdjan Karanović, Rajko Grlić a Lordan Zafranović. Jejich filmy byly velmi úspěšné jak v domácím prostředí, tak i v zahraničí. Získaly celou řadu ocenění na Filmovém festivalu v Pule.

V Praze vystudoval i Emir Kusturica, držitel francouzského Řádu umění a literatury a dvou Zlatých palem z festivalu v Cannes, za filmy Otec na služební cestě (1985) a Undreground (1995). Další jeho celovečerní filmy jsou +more'>Vzpomínáš na Dolly Bell. (1981), Dům k pověšení (1988), Arizona Dream (1991), Černá kočka, bílý kocour (1998), Život je zázrak (2004) a Neviditelné děti (2005).

Reference

Externí odkazy

https://web.archive.org/web/20071031172412/http://www.famu.cz/docs/3_III_vych_evropa.doc * http://www.rastko.rs/isk/isk_27.html

Kinematografie