Kalous ušatý

Kalous ušatý (Asio otus) je středně velký druh sovy z čeledi puštíkovitých hnědého a černého zbarvení s charakteristickým prodlouženým opeřením připomínajícím ušní boltce, díky kterému získal svůj název v mnoha světových jazycích.

V České republice se jedná o jednu z nejhojnějších a nejrozšířenějších sov vůbec. Jejím přirozeným biotopem jsou převážně řídce porostlé otevřené kulturní krajiny, přes den se často zdržuje v lesích. +more Obývá všechny kontinenty severní polokoule a izolovaně se vyskytuje také v Africe, na svém areálu rozšíření přitom tvoří celkem 4 poddruhy.

Je aktivní za soumraku a v noci, v zimě přes den se přitom často zdržuje v menších skupinách. V jeho potravě se nejčastěji objevují hlodavci, díky čemuž je považován za užitečného, ale požírá také jiné savce, menší druhy ptáků a hmyz. +more K hnízdění nejčastěji využívá opuštěná hnízda krkavcovitých ptáků, kam klade 3-7 světlých vajec.

Popis

Díky štíhlému tělu a maskovacímu zbarvení dokáže kalous ušatý ve svém přirozeném biotopu skvěle splynout s okolním prostředím Kalous ušatý náleží mezi středně velké druhy sov. +more Co do velikosti je srovnatelný s holubem domácím (Columba livia f. domestica) nebo s blízce příbuzným puštíkem obecným (Strix aluco), v porovnání s ním je však zřetelně štíhlejší. Délka jeho těla činí 35-40, průměrně tedy 38 cm a v rozpětí křídel měří 90-100 cm. Hmotnost se u samců pohybuje mezi 220-305 g, u samic pak mezi 260-435 g.

Podobně jako všechny druhy sov má i kalous ušatý skvěle vyvinutý sluch a zrak, svou kořist dokáže dokonce lokalizovat i v naprosté tmě. Významně mu přitom napomáhá asymetrické umístění ušních dutin, kdy levá je výrazně výše položená než ta pravá. +more Zajímavé je také to, že má zrak uzpůsobený k vidění na větší vzdálenosti, přičemž na blízko vidí špatně. Dalšími znaky typické pro většinu sov jsou ostré drápy na silných končetinách a ostrý zahnutý zobák.

Je porostlý hustým, velmi měkkým peřím světle až tmavě hnědého zbarvení. Vrchní část těla je tmavší s různorodou kresbou, spodina těla je zase posetá množstvím černých podélných skvrn. +more Jeho charakteristickým znakem jsou dlouhá pera kolem uší, která však, ačkoli tak vypadají, nemají žádný podíl na lepší kvalitě sluchu. Nápadný je také jeho oválný tvar obličeje s dobře patrným bílým peřím v závoji kolem žlutočervených očí ve tvaru písmena X.

Obě pohlaví jsou si velmi podobná, samice jsou však na přední straně těla nepatrně tmavší, mláďata v prachovém šatě jsou celá světlá s tmavým opeřením kolem očí a mladí ptáci mají v porovnání s dospělci zase volnější peří.

Létá velmi tiše. V letu se dá rozeznat od jiných sov podle silné hlavy, dlouhých úzkých křídel a pomalého mávání křídel, jeho dlouhá pera na hlavě však patrná nejsou, v letu je totiž drží přitisklé u hlavy.

Hlas

Ozývá se zřídkakdy, ale jeho hlas je většinou slyšitelný i na větší vzdálenost. Samci vydávají krátké, tlumené, pravidelně se několikrát za sebou opakující „hú“, samice se ozývají ještě méně než samci a jejich hlasový projev se podobá pískání na hřeben. +more Mláďata na hnízdě se pak potravy dožadují naříkavým, kolísavým, pískavým „puí“.

Rozšíření

Mapka s rozšířením kalouse ušatého (zeleně) Kalous ušatý je velmi rozšířenou sovou vyskytující se na všech kontinentech severní polokoule a izolovaně i na území severní Afriky. +more Obývá téměř celou Evropu, zcela zde chybí zejména v nejsevernějších oblastech, do Asie zasahuje v podobě širokého pruhu sahajícího od její západní části až po Japonsko, v Severní Americe je pak zastoupen na většině území Spojených států, na severu Mexika a také zejména na jihu Kanady. Vzhledem k značné rozloze není doposud známá velikost jeho areálu rozšíření, přesně vyčíslena není ani jeho globální početnost, je však předběžně odhadována zhruba na 1 500 000-5 000 000 jedinců. Počet hnízdících párů v Evropě, která představuje 25-49 % jeho globálního rozsahu, je pak odhadován na 380 000-810 000, tedy 1 140 000-2 430 000 jedinců.

U jeho globální populace byl v poslední době zaznamenán patrný pokles, není však považován za nijak drastický, a proto je v Červeném seznamu IUCN stále řazen do kategorie málo dotčených druhů. Nejčastějšími příčinami úmrtí tohoto druhu přitom bývají predátoři, ztráta přirozeného biotopu a nedostatek potravy, velmi často i kolize s vozidly. +more Lesy v blízkosti otevřených krajin představují pro kalouse ušatého ideální biotop Kalousi ušatí jsou převážně stálí ptáci, severské populace však migrují, a to zejména na území Mexika, Indie, severní Afriky a jižní Evropy.

Biotop

Kalous ušatý přednostně obývá okraje lesů v blízkosti otevřených krajin s nízkou vegetací, jako jsou pole nebo louky, vyskytuje se také v močálech, větších parcích, houštinách a skupinách jehličnatých stromů. V zimě se často stahuje blíže k lidským obydlím a může být proto zaznamenán i ve městech.

Výskyt v Česku

V České republice je kalous ušatý po celý rok široce rozšířen. Je také vůbec druhou nejhojnější českou sovou, hned po puštíku obecném; v ČR hnízdí v počtu 4 000-7 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1 000 m. +more Přes zimu na české území navíc zalétávají i ptáci ze severní a východní Evropy. Jeho populace je však v současné době zde podobně jako na území mnoha světových států na poklesu. Kalouse ušatého chovají také některé zoologické zahrady v České republice, jako například Zoo Tábor, Zoo Děčín či Zoo Hluboká.

Kalousové ušatí v okolí Milovic

Ekologie

Kalous ušatý je velmi skrytě žijící pták s noční aktivitou (výjimku tvoří období, kdy migruje, a období, kdy obstarává potravu pro mláďata). Den tráví většinou vysoko na stromech v těsné blízkosti kmene, kde je díky svému hnědému zbarvení a štíhlému tělu velmi těžce zpozorovatelný. +more Při přímém ohrožení se načepýří, čímž opticky zvětšuje svou velikost, syčí a klape zobákem. Toto obranné chování lze přitom pozorovat již i u mláďat v hnízdě. V zimě se často sdružuje do malých skupin, které přes den odpočívají v těsné blízkosti u sebe.

Predátoři

Kalous ušatý se občas stává kořistí velkých dravců, jako jsou např. orli, jestřábi, sokoli (Falco peregrinus) a občas dokonce i jiných druhů sov, zejména pak výra virginského (Bubo virginianus). +more Pro vejce a mláďata v hnízdě pak představují největší hrozbu krkavcovití (Corvidae) a mývalové (Procyon lotor).

Potrava

Hraboš polní (Microtus arvalis) je jednou z nejčastějších kořistí kalouse ušatého+morejpg|náhled'>Dvojice vývržků kalouse ušatého Více než 90 % veškeré potravy kalouse ušatého tvoří drobní hlodavci, nejčastěji hraboši, myšice, norníci, mladí potkani (Rattus norvegicus) a krysy. Dále jsou v jeho potravě zastoupeni i jiní malí savci, jako jsou např. veverky, mladí králíci, rejsci, čipmanci či krtci, ale své menšinové zastoupení zde mají i netopýři, ptáci až do velikosti kosa (Turdus merula) nebo špačka (Sturnus sp. ) (ačkoli zde převládají malí pěvci, jako jsou vrabci (Passer sp. ) nebo pěnkavovití (Fringillidae)), hmyz (např. brouci) a obojživelníci (nejčastěji žáby). Na svou kořist přitom číhá z vyvýšeného místa a poté, co ji zaznamená, na ni velmi rychle útočí. Následně ji usmrcuje pomocí svých ostrých drápů a silného zobáku, a pokud je to možné, tak ji polyká celou najednou; pokud ne, odnáší ji ve svých drápech na vyvýšeného místo, kde ji postupně požírá.

Nestravitelných zbytků, jako jsou např. kosti nebo srst, se následně zbavuje zhruba dvakrát za 24 hodin v podobě 5,1 x 1,9 cm velkých, podélných, šedých chuchvalců známých jako vývržky. +more Tyto vývržky (tzv. plky) jsou nejen dobrým zdrojem informací o jeho hojnosti v různých lokalitách, ale také jde na základě nalezených zbytků v nich zjistit, jaká kořist je v jeho potravě v dané oblasti zastoupena nejpočetněji.

Kalous Ušatý v okolí Milovic

Rozmnožování

straky obecné) pro kalouse představují preferovaná místa k zahnízdění Pohlavně dospívá ve věku jednoho roku. +more Již v listopadu přitom začínají samci vyhledávat vhodné místo k zahnízdění. Při námluvách, které občas začínají již během ledna, samec v těsné blízkosti hnízda ve vzduchu tleská křídly pod tělem a klape zobákem a snaží se tak upoutat pozornost samice. Během hnízdního období kalousi ušatí obhajují jen malé teritorium v těsné blízkosti hnízda, občas hnízdí i několik párů nedaleko od sebe. Jsou monogamní, byla u nich však pozorována již i polygamie. Mládě.

Hnízdí obvykle jednou, v případě velké hojnosti potravy i dvakrát ročně, a to v rozmezí od března do června. Vlastní hnízda téměř vždy nestaví, na místo toho využívá již opuštěná hnízda krkavcovitých ptáků (převážně vran, havranů a strak), ale i kání, veverek a volavek, zřídkakdy zahnízdí také v trhlině ve skále, v dutině stromu nebo na zemi.

Samice klade obden 3-7 bílých, zakulacených, 40 x 32 mm velkých a 23 g těžkých (z toho 7 % tvoří skořápka) vajec, na kterých sedí sama po dobu 27-28 dnů. Jelikož však začíná sedět již na prvním vejci, mezi mláďaty je následně dobře patrný věkový rozdíl. +more Během období, kdy samice provádí inkubaci, ji samec do hnízda nosí potravu a následně z velké části obstarává potravu i pro již vylíhlá mláďata, zatímco samice se obvykle nevzdaluje daleko od hnízda. V případě, že je v blízkosti hnízda predátor, výhrůžně syčí a načepýří peří nebo předvádí známou obrannou techniku, kdy předstírá neschopnost letu a predátora odláká do bezpečné vzdálenosti od vajec nebo mláďat. Ve věku 3-4 týdnů pomalu začínají mladí kalousi opouštět hnízdo a zdržují se na větvích v jeho blízkosti, po kterých dokáží šplhat také pomocí svého silného zobáku. Ve věku zhruba 5 týdnů jsou již vzletná a o 1-2 týdny později se plně osamostatňují.

Kalous ušatý se ve volné přírodě dožívá průměrně 4 let, v zajetí se však může dožít i více než 20 let. Zatím nejstarší ve volné přírodě zaznamenaný jedinec pochází z Finska s věkem celých 17 let a 11 měsíců.

Taxonomie

Kalous ušatý je typickým zástupcem řádu sov (Strigiformes), čeledi puštíkovitých (Strigidae) a rodu Asio, kam řadíme celkem 7 druhů „ušatých“ sov. Jeho binomické jméno, Asio otus, které druhu přiřkl švédský přírodovědec Carl Linné roku 1758 ve svém díle Systema Naturae, je přitom odvozeno z řeckého asio, názvu použitého při popisu kalouse ušatého Pliniem starším, a otus, latinského výrazu pro sovu s výraznýma ušima.

Dle fosilních záznamů se zde přitom vyskytoval již v období poslední doby ledové, tedy před 10 000-120 000 lety. Byl přečten mitochondriální genom kalouse ušatého a pustovky; na základě těchto a dalších dat se zatím jeví jako nepříbuznější kalousovi ušatému druh kalous páskovaný (Asio clamator), ale podpora je slabá a dat není mnoho.

Tvoří celkem 4 poddruhy (některé zdroje však uvádí poddruhů až šest, z toho poslední - Asio (otus) madagascariensis - bývá některými zoology považován za samostatný druh), z toho 2 jsou zastoupeny na východní a 2 na západní polokouli (v ČR se vyskytuje první zmiňovaný):

* A. o. +more otus (Linnaeus, 1758) - Eurasie v rozmezí od Britských ostrovů a Pyrenejského poloostrova po Ochotské moře, ostrovy ve Středomoří, Střední východ, jižní Pákistán a Japonsko; obývá také Azory a severozápadní Afriku (v rozmezí od Maroka po severozápadní Tunisko). * A. o. canariensis Madarász, 1901 - Kanárské ostrovy. * A. o. tuftsi Godfrey, 1948 - vyskytuje se v rozmezí od západní Kanady po Mexiko. * A. o. wilsonianus (Lesson, 1830) - vyskytuje se v rozmezí od Kanady po Oklahomu a Virginii v USA.

Odkazy

Reference

Související články

Kalous * Puštíkovití * Seznam ptáků Česka

Externí odkazy

[url=http://www. naturabohemica. +morecz/asio-otus/]Článek o kalousovi ušatém na stránkách Natura Bohemica[/url] * [url=http://www. seattleaudubon. org/birdweb/bird_details. aspx. id=251]Článek o kalousovi ušatém na stránkách BirdWeb[/url] * [url=https://web. archive. org/web/20130204200800/http://www. arkive. org/long-eared-owl/asio-otus/]Článek o kalousovi ušatém na stránkách ARKive[/url] * [url=http://www. garden-birds. co. uk/birds/long-eared_owl. htm]Článek o kalousi ušatém na stránkách British Garden Birds[/url] * [url=http://www. xeno-canto. org/europe/species. php. query=gen:Asio+species:otus]Hlas kalouse ušatého na webu xeno-canto Europe[/url].

Kategorie:Kalous