Lašská nářečí

Technology

12 hours ago

Author

Albert Flores

Územní rozsah lašských nářečí Lašská nářečí na začátku 20. století v dnešním Polsku (žlutá barva) Lašská nářečí neboli slezskomoravská nářečí (slezsky: laszsko godka, polsky: gwary laskie) jsou skupinou nářečí českého jazyka v části opavského a těšínského Slezska a severovýchodní Moravy.

Vnitřní dělení

Lašská nářečí se dělí na tři skupiny:

* západní (opavskou), * východní (ostravskou), * jižní (frenštátskou).

V některých publikacích se adjektivem lašský označují i nářečí těšínská, opavská skupina se v těchto publikacích pak nazývá skupinou západní, ostravská nářečí dialekty středolašskými a těšínská východolašskými (např. Ad. +more Kellner). Souhrnně se v tomto pojetí nazývají západo- a středolašská nářečí slezsko-moravskými a východolašská (těšínská) slezsko-polskými.

Ve slovenské literatuře pojednávající o goralských nářečích (např. Kriššáková) se někdy pojmem laština označují výhradně nářečí těšínská (příp. +more ta na českém území, tj. na Záolší).

Polské jazykové jevy v lašských nářečích se nápadně podobají smíšených nářečím v západním Čadecku, jež vznikla poslovenštěním goralských čadeckých nářečí (slezsko-malopolských).

Typické znaky lašských nářečí

Lašská nářeční skupina je mimořádně různorodá, jednotlivá nářečí této nářeční skupiny se velmi podstatně liší, nicméně základní rozdíly je možno shrnout do následujících bodů: * rozlišení l - ł * výskyt hlásek dž a dz * absence délek u samohlásek (všechny samohlásky se vyslovují krátce) * rozlišování i - y ve výslovnosti * splývání ť, ď - ć * zaniká koncové -l v jednotném čísle mužského rodu příčestí minulého sloves 1. třídy * stejně jako u jiných nářečí moravštiny a ve slovenštině zh a z oproti českému sh a s (např. +more zhoda, zebrat) * změna ú na u * 6. a 7. pád množného čísla všeho má koncovku -mi, popřípadě -ma * sloveso být v 1. osobě jednotného čísla má jako pomocné sloveso i jako sponové sloveso ve významu existovat tvar sem * sloveso být v 3. osobě množného čísla má tvar su nebo sum * rozkazovací způsob 2. osoby jednotného čísla s koncovkou -i/y, v 1. osobě množného čísla -imy/-ymy, ve 2. osobě množného čísla -iťe * přízvuk leží vždy na předposlední slabice slova nebo slovního celku * po neznělé souhlásce se v mění na f * vynechávání j- ve skupině ji- na začátku slova * v druhém pádě množného čísla mají podstatná jména mužského rodu koncovku -uv (-uf) * v 7. pádě jednotného čísla zájmen mužského a středního rodu a 2. , 3. , 6. a 7. pádu množného čísla tvrdého skloňování zájmen není změna samohlásky před koncovkou jako ve spisovné češtině * nestažené skloňování slov muj, tvuj, svuj (tj. mojeho, tvojeho, svojeho) * koncovka infinitivu na -ť, -ć, -č * příčestí minulé sloves typu spadnout má vždy tvar s -nu- (spadnuł), ostatní tvary jsou ale bez -nu- * 2. osoba jednotného čísla slovesa být má ve významu „existovat“ nebo ve významu sponového slovesa tvar sy, jako pomocné sloveso může ale mít stažený tvar -s, může ale mít i tvar sy * 3. osoba množného čísla slovesa chtít má tvar chcu.