Listopadové povstání

Listopadové povstání je vžitý název pro povstání polského lidu, armády a pokrokové inteligence proti ruské nadvládě, které probíhalo na přelomu let 1830 a 1831. Skončilo porážkou polských povstalců a utužením ruské nadvlády nad částí polského území, které Ruská říše získala ve třech děleních Polsko-litevského království.

Situace před začátkem povstání

Po zániku nezávislého Polsko-litevského království ve třech děleních jeho území mezi mocnosti Prusko, Rusko a Rakouskou monarchii v letech 1772, 1793 a 1795 byla nezávislost Polska částečně obnovena v roce 1807 z moci francouzského císaře Napoleona I. Bonaparta, který po porážce pruské armády ve válce v letech 1806-1807 vytvořil z části pruského záboru polského území tzv. +more Varšavské knížectví. Mělo rozlohu 102 000 km² a za jeho vládce byl zvolen saský král Fridrich I. August. Knížectví dostalo i liberální ústavu, která byla kombinací polské květnové ústavy z roku 1791 a některých ustanovení Napoleonova občanského zákoníku z roku 1804. Po porážce Rakouské monarchie v roce 1809 se území knížectví zvětšilo ještě o část Západní Haliče, ale jeho existence v podstatě skončila s pádem Napoleona I. Bonaparta. Území Varšavského knížectví již v roce 1813 obsadila ruská armáda, která po porážce Napoleonovy armády v Rusku v roce 1812 pokračovala v jejím pronásledování. Vídeňský kongres ostatně v roce 1815 z části Ruskem zabraných území znovu obnovil Polské království, ale v podstatě jen formálně, protože jeho teritorium bylo spojeno personální unií s Ruským impériem. Polským králem se tak stal ruský car Alexandr I. . Přestože Alexandr I. už nebyl takovým reformátorem, jakým se zdál být v letech svého mládí, Polákům slíbil dát podobná práva definovaná v konstituci (ústavě), jakým se těšili v dobách existence Varšavského knížectví. V roce 1815 byla ústava v Polsku skutečně vyhlášena, ale už za krátký čas začaly být její jednotlivé body porušovány. Zasloužil se o to i samotný carský místodržitel, kterým byl generál Józef Zajączek (1752-1826), někdejší radikální jakobín a spolubojovník Tadeusze Kościuszka v jím vedeném povstání proti Rusům v roce 1794. Zajączek sledoval osobní zájmy a zjevně se rozhodl, že pro něj osobně bude lépe spolupracovat se staronovými pány než třít bídu v exilu, což byl úděl T. Kościuszka, který zemřel v roce 1817 ve švýcarském Solothurnu.

V Polsku a Litvě se postupně formovala vrstva uvědomělé inteligence, ať už z prostředí šlechty nebo měst, která stále naléhavěji volala po dodržování udělených svobod a po rozvoji národního života v rovině školské a kulturní. Studenti univerzit začali zakládat tajné spolky, které měly zpočátku spíše literární a diskusní charakter, ale později se některé změnily na vlivné politické organizace. +more V litevském městě Vilnius se například vytvořil Spolek filomatů, jehož členem byl i romantický básník Adam Mickiewicz (1798-1855). Ruská tajná policie ale začala aktivity těchto spolků sledovat a postupně rozkládat.

+more5|vlevo'>Znak listopadového povstání Polská šlechta žijící v ruské části bývalého Polska byla zpočátku vůči nové vládě loajální, i díky udělené ústavě a možnosti uplatnění v armádě a ve státních úřadech. Ale od 20. let 19. století se začal tento vztah měnit. Už 15. června 1819 byla ruskou vládou v Polsku omezena svoboda tisku a zavedena cenzura. 10. května 1820 bylo zakázáno svobodné shromažďování se a tajné spolky, což se týkalo i četných zednářských lóží. Smutný osud polských zednářů dokládá příběh Waleriana Łukasińskieho (1786-1868), který byl v roce 1822 uvězněn a převezen do pevnosti ve Šlisselburgu, kde během čtyřicetišestiletého věznění na samotce přišel o rozum. Agilní ministr policie Nikolaj Nikolajevič Novosilcev (1761-1838) pronásledoval všechny tajné spolky a intelektuály. Začátkem roku 1825 byla carem zakázána i veřejná zasedání polského sněmu (sejmu). Ke zhoršení vzájemných vztahů došlo po smrti Alexandra I. koncem roku 1825. Největší nepokoje panovaly v armádě, jejíž vrchním velitelem byl Alexandrův bratr Konstantin Pavlovič. Konstantin sídlil ve Varšavě a dokonce zde uzavřel morganatický sňatek s polskou šlechtičnou Joannou Grudzińskou. V polském vojsku však zaváděl pruskou disciplínu a tvrdé tělesné tresty, běžné v ruské armádě. Již v roce 1828 proti němu vzniklo spiknutí důstojníků, v jehož čele stál Piotr Wysocki (1797-1875). Poláci také doufali, že nový car Mikuláš I. (mladší bratr Alexandra a Konstantina) se pokusí získat a připojit zpět k Polsku území, která byla zabrána dalšími dvěma mocnostmi - Rakouskem a Pruskem. To se ale ukázalo být nereálné, což snížilo i tak malou Mikulášovu popularitu.

+more6|vpravo'>Vlajka listopadového povstání s nápisem V létě roku 1830 se přehnala Paříží tzv. Červencová revoluce, která svrhla z trůnu posledního krále z bourbonské dynastie Karla X. a na trůn se dostal liberálněji smýšlející Ludvík Filip Orleánský. V srpnu a září téhož roku došlo k povstání belgického lidu proti holandské nadvládě, které vyvrcholilo v listopadu zvolením národní vlády, prohlášením liberální ústavy a zbavením trůnu nizozemského krále Viléma I. Belgii byla získaná nezávislost potvrzena 20. prosince 1830 pěti evropskými mocnostmi na diplomatické konferenci konané v Londýně. Tyto územně-politické změny byly ale v rozporu se základními ustanoveními jiného spolku evropských mocností, tzv. Svaté aliance. Kolidovaly zejména s prvním a hlavním usnesením, že mocensko-politické změny v Evropě nebudou realizovány revoluční cestou a že neohrozí mocenskou rovnováhu. Svatá aliance, dílo cara Alexandra I. a rakouského ministra Klemense Metternicha, se pod vlivem událostí v Řecku (kde také probíhal úspěšný národněosvobozenecký boj), Francii a Belgii pomalu začala drolit. Mikuláš I. , věrný svému ultrakonzervativnímu přesvědčení, se však pokusil sestavit intervenční vojsko, které chtěl vyslat k potlačení revoluce v Paříži. Tyto plány ale byly v Polském království negativně přijímány a vlastně přispěly k vypuknutí listopadového povstání.

Vojenský průběh povstání

Detronizace cara Mikuláše I. +more z polského královského trůnu Bitva u Ostrolenky 26. května 1831 Ve Varšavě v noci z 29. na 30. listopadu nakonec vypuklo povstání měšťanů a vojáků tamní polské posádky. Povstalci ovládli Varšavu, vytvořili prozatímní vládu a za „diktátora“ zvolili generála Józefa Chłopického. Polský sněm 25. ledna 1831 sesadil ruského cara Mikuláše I. z polského trůnu a začala se připravovat volba nového krále. Část šlechty uvažovala i o možnosti kandidatury legitimního syna Napoleona Bonaparta, kterého měl z manželství s Marií Luisou Rakouskou. Syn Napoleon II. , který měl přezdívku Orlík, žil na dvoře ve Vídni, ale trpěl tuberkulózou (zemřel v roce 1832).

Ještě dříve, než byly přípravy na volbu krále realizovány, začala na jaře 1831 ruská ofenzíva proti polským ozbrojeným oddílům. Ruská vojska vedl polní maršál Ivan Dybič. +more Po několika úspěších byla polská vojska zatlačena do defenzívy a nakonec koncem května poražena v bitvě u Ostrolenky. Ruská armáda začala v srpnu pod velením Ivana Paskeviče obléhat i Varšavu. Slabé řady obránců neměly proti dobře vyzbrojeným a vycvičeným vojskům šanci na úspěch. Varšava byla dobyta dne 8. září 1831 a po jejím pádu začalo povstání pomalu vyhasínat. 21. října 1831 kapitulovala i poslední povstalecká posádka v pevnosti města Zamość, některé polské oddíly se Rusům bránily ještě v listopadu 1831.

Důsledky povstání

Po potlačení listopadového povstání si ruský car Mikuláš I. ponechal titul polského krále, a polská autonomie zůstala po povstání značně okleštěná. +more Byl zrušen sněm a samostatná polská armáda, mezi Polskem a Ruskem došlo k reálné politické unii. Pomsta měla však i jinou podobu - v roce 1834 byla mezi oběma zeměmi zavedena celní bariéra, což velmi poškodilo polské hospodářství. Politické svobody byly maximálně ohraničeny a tajné spolky zakázány. Mnozí intelektuálové odešli raději do exilu, kde čekali na další příležitost k vystoupení proti ruskému jhu. Do ciziny odešlo více než pět tisíc ideových vůdců a vojenských velitelů. Mickiewicz například žil dlouhá léta v Paříži, ale nakonec zemřel v tureckém Istanbulu, kde se snažil sestavit další jednotky pro boj proti ruské nadvládě. Soudy v Polsku tyto emigranty odsoudily v nepřítomnosti k smrti a byly jim zabaveny majetky. Mnozí řadoví vojáci byli násilím vtěleni do ruské armády, případně byli posláni do vyhnanství na Sibiř.

Povstání mělo i mezinárodní politické dozvuky - monarchové tří mocností, které se zasloužily o zánik nezávislého Polska (tedy rakouský císař František II. +more, ruský car Mikuláš I. a pruský král Fridrich Vilém III. ), se setkali v roce 1833 v českém městě Mnichovo Hradiště (dobově německy Münchengrätz), kde se zavázali k uznání a nedotknutelnosti hranic jimi zabraných polských území. Zároveň měli monarchové Pruska, Ruska a Rakouské monarchie spolupracovat při potlačování tajných politických spolků a všech hnutí usilujících o znovuobnovení Polska.

Místodržitelem v Polsku se stal generál Ivan Paskevič, který získal titul knížete varšavského. Klid v Polsku hlídala stotisícová ruská armáda, v roce 1832 byla odvolána ústava z roku 1815 a pro jistotu byl v roce 1833 zaveden mimořádný stav, který byl zrušen až po porážce Ruska v krymské válce. +more Polské království muselo dokonce zaplatit Rusku válečné kontribuce ve výši 22 milionů rublů, ačkoliv roční rozpočet království nebyl vyšší než 10 milionů rublů. V Polskem království začalo masivní porušťování, a to i na univerzitách. Rusifikace se projevila i v administrativním dělení tím, že v roce 1837 byla tradiční polská vévodství nahrazena ruskými guberniemi. Více než třicet let se ruské carské moci podařilo držet situaci v obsazeném Polsku pod kontrolou, v roce 1863 však vypuklo další a ještě mohutnější povstání za nezávislost Polska (tzv. lednové povstání).

Odkazy

Reference

Literatura

KUNEC, Patrik. Tajné spolky, sprisahania, povstania: Poľsko po Viedenskom kongrese. +more Historická revue. 2014, [roč. 25], č. 9, s. 13-15. ISSN 1335-6550. * PEČENKA, Marek; LUŇÁK, Petr a kol. Encyklopedie moderní historie. 3. , rozšíř. vyd. Praha: Libri, 1999, s. 280 [heslo: Listopadové povstání]. ISBN 80-85983-95-8. * ŘEZNÍK, Miloš. Za naši a vaši svobodu: století polských povstání (1794-1864). Praha: Argo, 2006, 392 s. .

Související články

Poviselský kraj

Externí odkazy

Kategorie:Povstání v Polsku Kategorie:Dějiny Litvy Kategorie:Rusko-polské války