Manicheismus

Jeskynní portrét perského manichejce s kruhovým symbolem Jeskynní nákres manichejského chrámu a sedmi nebes Manicheismus či manichejství (vlastním jménem Náboženství Světla) je dnes již vymizelé světové náboženství, kdysi rozšířené od západní Evropy (kde zanikl v 7. století), severní Afriky, přes Blízký východ (do 10. století, kdy ustoupil islámu), střední Asii (14. století) až po Čínu (kde se udržel až do 17. století a byly nalezeny jeho nejpozdější a nejzachovalejší formy s největším počtem památek).

Jeho náboženské učení bylo založeno v Babylonii v sásánovské Persii prorokem Máním (přibližně roku 216-276) ve 3. +more století. Bylo ovlivněno gnosticismem a spojovalo v sobě staroperské náboženské představy zoroastrismu s křesťanstvím, apokalyptickým judaismem a buddhismem, přičemž se považovalo za vyvrcholení všech těchto náboženství a sám Mání se pokládal za „Pečeť proroků“ (tj. Krista, Buddhy, Zarathuštry, Kršny a Elchasaie).

Názvy

V Sásánovské Persii byli zarathuštristy nazýváni středoperským termínem zindík či zandik (𐭦𐭭𐭣𐭩𐭪) a chápáni jako odpadlíky od většinového zoroastrismu. Později tento výraz pro manicheice přijali i muslimové v podobě zindíq (arabsky زنديق) jako obecnější označení pro kacíře, odpadlíky či jinověrce, a jejich učení zandaq - „kacířství“, ale později jej rozšířili také na munáfiqún - „pokrytce, falešné muslimy“ a jiné odpůrce muslimských věr, především těch v jediného Boha a soudný den.

Učení manicheismu

+more8|Ježíš_Kristus_v_podání_manichejců_z_Kao-čchangské_království'>Kao-čchangu, obraz chrámového praporu z 10. století Ježíš jako proroci manicheismu Mání na rozdíl od jiných proroků a zakladatelů nových náboženství se nespoléhal pouze na ústní předávání svého učení a vedle cestování zvolil také dráhu spisovatele. Zanechal za sebou sedm děl, jedno v perštině a šest v syrštině, z nichž se mnohé dochovaly pouze ve fragmentech (jsou to Šábuhragán věnovaná sásánovskému králi Šápurovi I. , Kniha záhad, Kniha o obrech, Kniha oživování neboli Poklad života, Velké Evangelium neboli Živé Evangelium, Kniha žalmů a modliteb, sbírka Epištol a nakonec Kefalaia neboli „Kapitoly“). Tyto ještě obohacuje celá řada spisů a komentářů dalších manichejců, takže celkově lze seznam literatury informující o manicheismu pokládat za bohatý.

Mání byl přesvědčen, že svět byl v minulosti na různých místech navštíven celou řadou božích poslů jako byli Gautama Buddha, Zarathuštra a Ježíš, avšak jejich učení nejsou úplná a teprve jeho vlastní zjevení, které mu předal paraklét (jinými slovy Duch svatý), je určené celému světu a završuje je. Své učení nazval „Náboženstvím Světla“. +more Podle tohoto učení existují dva etické principy, které jsou současně vlastními principy struktury života: dobro (světlo) a zlo (tma). Ty spolu bojují a jejich smísením vznikl svět. Manicheismus učí, že Ježíš Kristus přišel osvobodit části světla ze zajetí tmy a těla (tedy ta, která disponují přimíšenými prvky zla) od jejich hmotné závislosti jen zdánlivě. Oba morální protipóly a jejich konfrontace existují trvale, jsou věčné, kosmické. Tím se odlišuje od většinové křesťanské nauky, protože i ve chvíli, kdy je podle ní boj mezi protipóly dobra a zla pro jednotlivce dokonán smrtí a pro duši začíná dimenzionálně jiný, kvalitativně nový, unipolární život - pouze dobro (nebe) či pouze zlo (peklo), funguje v tomto učení princip bipolarity nadále. Princip dualismu dobra a zla a jejich prolnutí ve světě je ovšem živý trvale.

Historie

+more0|vlevo'>Mapa rozšíření manicheismu ve světě Augustin z Hippa náležel k sektě manichejců devět let, poté manicheismus zavrhl. .

Vzestup a pronásledování

Mání zemřel mučednickou smrtí mezi lety 274 a 277 na popud zoroastrovských kněží na rozkaz perského velkokrále Bahráma I. +more, který na rozdíl od svého předchůdce nehodlal dále držet ochrannou ruku nad neoblíbeným Prorokem. Po jeho smrti se manicheismus stal populárním zejména v jazykových oblastech aramejštiny. V Persii se stal pronásledovaným náboženstvím a ani za jejími hranicemi to neměl jednoduché: byl pronásledován v Římské říši, potírali jej i buddhisté v Asii, stejně jako taoisté nebo konfuciáni v Číně.

V Číně a Ujgurské říši

Až v roce 762 se k manicheismu přiklonil kagan Ujgurské říše a až do jejího zániku v polovině 9. +more století plnil funkci státního náboženství. V mezinárodní politice se kagan pasoval do role ochránce manicheismu, díky čemuž mohli manicheisté působit v Číně jako kaganovi diplomatičtí prostřednicí a vyslanci a manicheismus v Číně (nazývané učením Mo-Mo-Niho neboli Mar Máního, tj. „Pána Máního“) byl postaven na roveň buddhismu a taoismu. Čínští manicheisté se sžili s kulturním prostředím Číny a bylo jim povoleno budovat si chrámy. Mar Mání byl v nich uctíván v podobě světlého buddhy v bílých šatech, tj. „buddhy světla“. Navzdory těmto výsadám a vnějším proměnám byl manicheismus stále vnímán jako cizí náboženství. Po pádu Ujgurské říše upadli manicheisté v Číně opět v nemilost. Byli nuceni působit v ilegalitě a zapojovali se do odbojných hnutí, lidových povstání a buddhistických sekt jako byly Bílý lotos a sekta Bílého mraku. Komunity manichejců přežívaly v Číně až do 17. století. Dodnes je manicheismus formálně zakázaným náboženstvím ve Vietnamu.

Organizace

+more7|vlevo|Kněží_manicheismu_na_fragmentu_z_rukopisu_nalezeném_v_Čína|čínské_Tarimská_pánev'>Tarimské pánvi buddhy jako manichejský prorok (identifikován podle kříže na prsou), 13. století Manicheismus dělil své vyznavače do dvou tříd: na * vyvolené neboli dokonalé (vzdělané) a * naslouchající (laiky). Vyvolení žili odděleně v klášterech přísným asketickým životem, věnovali se především studiu a modlitbám, ale pěstovali také umění. Naslouchající byli druhou třídou. Ti nemuseli žít asketicky, dodržovali pouze deset Máního přikázání. Protože Vyvolení nesměli pracovat, byli to Naslouchající, kteří je živili a nemožnost proniknout hlouběji do učení si vynahrazovali almužnami. Mladý Augustin náležel k této druhé třídě sekty manichejců devět let a poté se stal kritikem celého systému.

Manichejství mělo od počátku pevně organizovanou církev v jejímž čele stál archégos, Máního nástupce. Z manichejských hodnostářů to dále bylo dvanáct mistrů, sedmdesát dva biskupů a tři sta šedesát kněží. +more Tito hodnostáři pocházeli právě z řad Vyvolených.

Dochované manichejské umění

Soubor:ManichaeanElectaeKocho10thCentury. jpg|Shromáždění manichejců, +more_století'>10. stol. n. l. , čínská Tarimská pánev Soubor:Painting of Mani’s Birth. jpg|Máního narození, Čína za vlády dynastie Jüan Soubor:Shahname - Mani death (cropped). jpg|Máního mučednická smrt, ilustrace ze 14. století Soubor:Sermon on Mani's Teaching of Salvation. Cathayan Manichaean silk painting, 13th-century. jpg|Prorok Mání při rozmluvě o nauce spásy, 13. století, Čína Soubor:Yüen dynasty Manichaean diagram of the Universe. jpg|Manichejská kosmologie, období vlády dynastie Jüan Soubor:Analysis of Doctrinal Iconography of Mani’s Cosmology. jpg|Analýza manichejské kosmologie Soubor:Cathayan Manichaean Cosmology - Heaven Scene. jpg|Detail nebes na manichejské kosmologii Soubor:Manichaean clergymen, Khocho, Ruin alpha, 10th-11th century AD, wall painting - Ethnological Museum, Berlin - DSC01743. JPG|manichejský klerik, Ujgurská říše Soubor:Manichaean picture from cave 25 at Bezeklik Caves. jpg|Manichejci v království světla uctívající strom života, kresba dle obrazu z jeskyně Soubor:Mani of Cao'an; the Buddha of Light. jpg|Mání v čínském chrámu Cao'an jako „buddha světla“ Soubor:Akshobya in His Eastern Paradise with Cross of Light. jpg|Akšóbhja v čisté zemi Abhirati vyobrazený s manichejským křížem světla Soubor:Amitâbha in His Western Paradise with Indians, Tibetians and Central Asians, Symbols - Sun and Cross. jpg|Amitábha v zemi Sukhávatí spolu s Indy, Tibeťany a lidmi střední Asie s manichejskými symboly slunce a kříže.

Reference

Literatura

ELIADE, Mircea. Dějiny náboženského myšlení: II. +more Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1996. 464 s. . [O manicheismu viz str. 339-348. ].

Externí odkazy

Kategorie:Íránská náboženství