Cesko.wiki Mykoplasmové infekce ptáků
Author
Albert FloresMykoplasmové infekce ptáků jsou infekční onemocnění způsobená bakteriemi z čeledi Mycoplasmataceae, které postihují volně žijící i chované ptáky. Tyto infekce mohou mít vážné dopady na zdraví a produkci ptáků. Mykoplasmata jsou mikroorganismy bez buněčné stěny, které se šíří prostřednictvím přímého kontaktu mezi ptáky nebo prostřednictvím kontaminovaného materiálu. Mykoplasmové infekce ptáků se vyskytují ve dvou formách - akutní a chronické. Akutní forma se projevuje horečkou, depresemi, nechutenstvím a respiračními potížemi. Chronická forma může způsobit vážné poškození plic, kloubů, vaječníků a ledvin, což může vést k vážným zdravotním komplikacím u ptáků. Diagnóza mykoplasmových infekcí se provádí prostřednictvím laboratorních testů, jako je kultivace bakterií z vzorků krve, DNA analýza nebo sérologické testy. Léčba mykoplasmových infekcí zahrnuje podávání antibiotik, které jsou účinné proti příslušným kmenům mykoplasm. Prevence infekce zahrnuje pravidelnou hygienu a karanténu nově příchozích ptáků, očkování a kontrolu zdraví chovaných ptáků. V České republice byla zaznamenána řada případů mykoplasmových infekcí u chovaných i volně žijících ptáků. Je důležité podniknout opatření, která zabrání rychlému šíření infekce a minimalizují dopady na ptáky a chovatele.
Mykoplasmata jsou drobné bakterie zařazované do samostatné skupiny bakterií, do třídy Mollicutes (mollis - měkký, cutis - kůže), řádu Mycoplasmatales. Jsou v přírodě velmi rozšířené a také okruh jejich hostitelů je velmi široký.
Morfologie
Příslušníci rodu Mycoplasma jsou nejmenší známá prokaryota, která jsou schopna autonomního množení a růstu na bezbuněčných médiích. Nejmenší životaschopné buňky mají rozměry 100 nm, kultury mykoplasmat však obsahují buňky různých velikostí (až 1 µm) i formy vláknité. +more Struktura a metabolismus buněk jsou velmi jednoduché. Mykoplasmata mají nejmenší genom ze všech bakterií (asi jen 5×108 daltonů, což v porovnání s průměrem genomu jiných bakterií 2,5×109 představuje asi 1/5). Důsledkem malé genetické informace je neschopnost tvořit buněčnou stěnu a omezená biosyntéza; proto mykoplasmata mají velké nutriční nároky pro růst. Povrch buněk představuje třívrstevná cytoplasmatická membrána (silná 1-8 nm), která obsahuje bílkoviny, glykoprotein, glykolipid a fosfolipid. Významnou složkou membrány je cholesterol, který přispívá k osmotické stabilitě membrány (mykoplasmata snášejí izotonické prostředí na rozdíl od osmoticky labilních L forem bakterií). Proto mykoplasmata živočichů vyžadují k růstu na kultivačních půdách steroly (přídavek séra). Pružná povrchová membrána umožňuje buňkám značnou plasticitu, což se projevuje jak v pleomorfii buněk, tak ve schopnosti procházet filtry o menší porozitě. Většina mykoplasmat je fakultativně anaerobní nebo mikroaerofilní, pouze příslušníci rodu Anaeroplasma jsou anaerobní.
Kultivace
Pro mykoplasmata je charakteristická různá velikost a pleomorfismus. Základní formou je malé kokovité tělísko, ale zralé kultury obsahují i buňky větší, oválné, protáhlé a vláknité, někdy s větvením. +more Buňky se množí binárním dělením nebo rozpadem mnohojaderných vláken na základní elementy.
Mykoplasmata rostou na umělých kultivačních půdách; preferují vlhkost a teplotu 37-38 °C a jsou rezistentní na penicilin a octan thallný, které se proto přidávají do médií k zabránění růstu kontaminujících bakterií a plísní. Jejich vysoké nutriční nároky však vyžadují speciální média s vysokým obsahem séra (10-15 %), které je zdrojem bílkovin, mastných kyselin a cholesterolu. +more Někdy se média obohacují také kvasničními komponentami. M. synoviae vyžaduje pro růst nikotinamid adenin dinukleotid (NAD). Kolonie mykoplasmat rostou pomalu (3-10 dní) a jsou velmi drobné. Avšak nepatogenní druhy jako M. gallinarum a M. gallinaceum tvoří kolonie již za 1 den (oba druhy jsou často izolovány jako kontaminanty při izolacích patogenních ptačích mykoplasmat). Většina druhů mykoplasmat má charakteristický vzhled kolonií, který lze pozorovat mikroskopicky. K odlišení druhu nebo sérotypu se nedají využít. Centrální tmavá část kolonie je konicky vrostlá do půdy, jemná periferie je složena z transparentních elementů a roste na povrchu půdy. Vzhled kolonií se přirovnává k sázeným vejcím.
Biochemické vlastnosti
Schopnost mykoplasmat fermentovat cukry je různá, ale všechny druhy mykoplasmat lze rozdělit na fermentující a nefermentující glukózu s produkcí kyseliny. Glukóza se často přidává do bujónu, aby se zlepšil růst fermentujících mykoplasmat, a také jako indikátor růstu (produkovaná kyselina odbarvuje fenolovou červeň na žluto). +more Fosfatázová aktivita je často přítomná, podobně jako arginin dekarboxyláza. Většina druhů, které nefermentují glukózu, používá jako zdroj energie aminokyselinu arginin. Výjimkou je M. iowae a některé další druhy, které fermentují glukózu i hydrolyzují arginin.
Odolnost v prostředí
Mykoplasmata jsou citlivá na vyschnutí a na teplotu nad 50 °C. Dobře však přežívají ve vlhkém aerosolu, kterým se mohou šířit. +more Jsou poškozována povrchově aktivními látkami a tukovými rozpouštědly. Vzhledem k nepřítomnosti peptidoglykanové buněčné stěny jsou zcela rezistentní k beta-laktamovým antibiotikům i k dalším, která ovlivňují syntézu buněčné stěny (penicilin, cefalosporiny, bacitracin), a také k sulfonamidům. Citlivá jsou naopak k některým inhibitorům proteosyntézy, zejména k tetracyklinům a makrolidovým antibiotikům. Existují ale i mykoplasmata rezistentní k těmto látkám. Rezistence je způsobována sníženou propustností buněčné membrány.
Patogenita
Mykoplasmata jsou rozšířena celosvětově a u živočichů se vyskytují většinou jako saprofyté, jen některé druhy parazitují. Jak patogenní, tak i nepatogenní druhy se nalézají jako komensálové na sliznicích horního respiračního traktu, střevního i genitálního traktu nebo v kloubech. +more Mimo tělo hostitele, chráněny před slunečním světlem organickými látkami, přežívají jen několik dní.
Parazitující mykoplasmata mají tendenci pevně adherovat na sliznice hostitele a některé z nich mají na svém povrchu zvláštní struktury, které jim usnadňují adhezi k hostitelské buňce. Parazitují extracelulárně na povrchu membrán infikovaných buněk a produkují hemolyziny, proteázy, nukleázy a jiné toxické faktory, které způsobují zánik hostitelských buněk nebo vyvolávají chronickou infekci. +more V dýchacím traktu poškozují řasinky epiteliálních buněk a tím predisponují hostitele k sekundárním bakteriálním infekcím. Některá mykoplasmata vykazují afinitu pro mezenchymální buňky výstelky kloubů. Časté jsou latentní infekce i chronické infekce; různé stresy představují predispoziční faktory pro vznik mykoplasmóz. Infekce mohou být endogenního i exogenního původu. K přenosu dochází horizontálně, vertikálně a u některých mykoplasmat i pohlavní cestou.
Historie
První mykoplasmata byla izolována ze skotu (M. mycoides subsp. +more mycoides) z případů kontagiózní bovinní pleuropneumonie. Další podobné izoláty se pak označovaly jako PPLO (Pleuro-Pneumonia-Like-Organism). Mykoplasmata i mykoplasmózy byly prokázány u řady ptáků, zdravých i nemocných, domestikovaných, chovaných ze záliby i volně žijících. Zatímco u domácí, zejména hrabavé, drůbeže mohou způsobovat vážné ekonomické i veterinární problémy, u jiných druhů ptáků řada izolátů nebyla dostatečně identifikována a ani etiologická účast mykoplasmat na vzniku klinického onemocnění nebyla jednoznačně prokázána.
Mykoplasmózy domácích ptáků
Mykoplasmózy drůbeže představují komplexní onemocnění dýchacího anebo pohybového aparátu vyvolávaného Mycoplasma spp. I když mykoplasmata se liší jen antigenními a biochemickými vlastnostmi, rozlišují se vzhledem k rozdílné epizootologii a patogenezi tři samostatná onemocnění způsobovaná třemi rozdílnými druhy mykoplasmat - chronická respirační nemoc, příp. +more u krůt infekční sinusitida (M. gallisepticum), zánět vzdušných vaků (M. meleagridis) a infekční synovitida (M. synoviae).
Infekce Mycoplasma spp. jsou u běžců běžně popisována, ale jejich veterinární ani hospodářský význam není znám. +more Vzhledem ke zjevné vnímavosti pštrosů a nandu k mykoplasmatům drůbeže a nedostatku informací o úloze těchto i dalších druhů mykoplasmat v patologických procesech u běžců, nedoporučuje se chovat na pštrosích farmách současně i drůbež.