Otazník

Otazník (?) je interpunkční znaménko, které se používá pro ukončení věty tázací. V česky psaném textu se dle normy ČSN připojuje k předcházejícímu slovu bez mezery; ve francouzštině se od něj odděluje mezerou (resp. správně typograficky slabou spacií).

Historie

Otazník se jako interpunkční znaménko používá od středověku. Jejich dnešní podoba se však ustálila až s nástupem knihtisku a typografie. +more Původ dnešní podoby otazníku je kladen do Anglie 16. století. Historici typografie se většinou kloní k názoru, že otazník vznikl z latinského slova quaestio (otázka), které se původně na konci otázek zkracovalo na “Qo. ”, přičemž sázením Q a o z jednoho tiskařského typu se postupně vyvinul dnešní znak.

V češtině je začátek používání otazníku a dalších interpunkčních znamének spojen zhruba s nástupem bratrského pravopisu. Obrozenci a jazykoví brusiči ještě v 1. +more polovině 19. století interpunkci nevěnovali pozornost. Martin Hattala v roce 1857 napsal pravděpodobně první komplexnější pojednání o dělidlech, v němž „znak otázkový“ (. ) spolu se „znakem podivení“ (. ) zařadil mezi „znamení hlasoměnná“. Ostatní autoři tento výklad příliš nereflektovali, například druhé vydání matičního Brusu zmiňuje jen čárku a středník a třetí vydání navíc jen tečku. František Bartoš v 1. vydání své Skladby roku 1878 podobně rozlišuje dělidla na ta, která označují části vět, a ta, která označují přízvuk vět (otazník a vykřičník).

Použití v češtině

+morejpg|náhled|Letopočet_L. P. _15. _na_bráně_statku_čp. _11_v_Úholičky'>Úholičkách Pro použití otazníku v souvětí je rozhodující forma hlavní věty souvětí, tj. otazník se nepíše za souvětím, kde je otázka citována formou vedlejší věty: Chtěl bych se zeptat, 'kdy se vrátíš'. Jiným případem je ale použití věty uvozovací: Zeptal jsem se: „Kdy se vrátíš. “.

Na konci expresivně pronesených otázek může být i otazník v kombinaci s vykřičníkem nebo více otazníků (například v komiksech či neformální korespondenci).

Otazníkem (v souvislém textu zpravidla uzavřeným do závorky, tedy (?)), je možné naznačit pochyby, případně podivení, zmatenost a podobně.

Otazník se někdy používá též jako zástupný znak nahrazující neznámé písmeno, číslici či celý údaj.

Otazník v jiných jazycích a písmech

Ve španělštině se otazníkem označuje nejen konec otázky, ale i její začátek - za tímto účelem se používá vertikálně obrácený otazník. Začátek otázky přitom může, ale nemusí splývat se začátkem věty. +more Toto typografické pravidlo platí od 18. století a je dále uplatňováno v galicijštině, leónštině a v některých domorodých jazycích zemí, kde je španělština úředním jazykem (např. v indiánském jazyce nahuatl).

Arabština a další jazyky používající arabské písmo, užívají otazník obrácený horizontálně v souladu se směrem zápisu textu zprava doleva. Jiná verze horizontálně obráceného otazníku se vzácně používá i v latince pro vyjádření řečnické otázky, případně ironie. +more Hebrejština a jazyky zapisované hebrejským písmem oproti tomu užívají běžný, nepřevrácený latinkový otazník.

V šachové notaci se otazník (a jeho množství či kombinace s vykřičníkem) používá pro označení slabého tahu; vykřičník se používá pro označení silného tahu.

Další podoby otazníku v různých písmech a jazycích:

Reference

Související články

Otázka * Tázací věta

Externí odkazy

Kategorie:Interpunkce