Transsubstanciace

Mše v Bolseně, při které se udál eucharistický zázrak. Hostie v rukou kněze Petra z Prahy začala během přepodstatnění krvácet (Raffael Santi, 1512) Transsubstanciace čili přepodstatnění je jedním z výkladů církevního učení o reálné přítomnosti Ježíše Krista ve svátosti Eucharistie, který zastává zejména římskokatolická církev. Spekulativním podkladem nauky je aristotelská filosofie, zejména v její tomistické modifikaci.

Římskokatolická církev

Pojem sám se začal objevovat ve 12. století. +more Patrističtí autoři ani raní scholastikové (Hugo ze Svatého Viktora, Petr Lombardský) výraz „transsubstanciace“ neznali, poprvé jej použil tourský biskup Hildebert roku 1079 a ojediněle se vyskytuje i u některých dalších autorů 12. století (Petr z Blois aj. ) Oficiálním učením církve se stal na čtvrtém lateránském koncilu roku 1215, který definoval ve sněmovním Vyznání víry:.

Toto vyhlášení mělo být definitivní tečkou za raně scholastickými kontroverzemi o Eucharistii, z nichž nejvýznačnější byly kontroverze Ratramnova na konci 9. století a kontroverze Berengarova v polovině 11. +more století. Nicméně i po formální dogmatizaci pokračovala kritika transsubstanciačního chápání Kristovy přítomnosti; k nejvýznamnějším kritikům patřil John Wycliffe (Viklef) a v 16. století ji odmítly všechny reformační směry. Římskokatolická církev ji proto znovu potvrdila na Tridentském koncilu, v 2. kánonu 13. sezení:.

Jestliže někdo řekne, že v posvátné a svaté svátosti Eucharistie zůstává podstata chleba a vína sjednoceně s tělem a krví Krista a odmítá zázračnou a prostou změnu celé podstaty chleba v tělo a celé podstaty vína v krev, kdy zůstávají pouze podoby chleba a vína, kteroužto změnu Církev katolická příhodně nazývá 'transsubstanciací', budiž proklet! DS 1652

Podstatou transsubstanciační nauky je myšlenka, že se chléb při konsekraci mění v tělo Kristovo a víno v Kristovu krev takovým způsobem, kdy zůstávají pouhé případky (accidentia), tedy vnímatelné vlastnosti chleba a vína (tvar, chuť, vůně, barva apod.), ale podstata (substantia) obou živlů (podle slov tridentského Římského katechismu) „nepokračuje v existenci“ a je nahrazena podstatou těla a krve Kristovy.

Nejklasičtějším a v římskokatolické církvi obecně nejpřijímanějším výkladem této nauky je podání Tomáše Akvinského:

Přítomnost prostřednictvím změny místa (místního pohybu) Tomáš odmítá, to by znamenalo, že by přestal být v nebi kdykoliv se tato svátost koná (podobný argument se později objevuje i ve zwingliánsko-kalvínské rétorice), navíc by pak nebylo možné, aby se totéž tělo přesunovalo ve stejném okamžiku na různá místa. Zbývá tedy druhá možnost a tou je pro Tomáše proměna; společná koexistence chleba s tělem a vína s krví je vyloučena, jelikož by musela nastat také místním pohybem, rovněž tak pouhá substituce chleba, který byl předtím anihilován (obrácen v nic). +more Pokud však přítomnost nastává proměnou, není možné, aby zde nadále bylo to, co bylo již změněno v něco jiného.

V této argumentaci je třeba si všimnout Tomášova tertium non datur (reálná přítomnost je tedy možná jen místním pohybem nebo proměnou - a to takovou, kde dochází ke změně podstaty při zachování případků - transsubstanciace, nikoliv změnou formy - transformace); například myšlenku svátostné unie Tomáš nezná. Pro podepření svého spekulativního vývodu se obrací k latinskému znění slov ustanovení - pokud by měla trvat v Eucharistii podstata chleba, užil by prý Ježíš slov „HIC est corpus meum“ (zde je tělo mé) místo „HOC est corpus meum“ (toto je tělo mé).

S transsubstanciací souvisí víra římského katolicismu v trvalost a nevratnost svátostné proměny a tím v přítomnost Krista v živlech i extra usum sacramenti (mimo užití svátosti), což je základem římskokatolického eucharistického kultu (výstavy a adorace konsekrované hostie v monstranci, její nošení v průvodu o svátku Božího Těla apod.).

Pravoslavné církve

V tradici východní církve, především v řecké patristice, se o přepodstatnění až do 17. století nikde nemluví; otcové užívají výrazů metabolé, metapoiésis, metarrythmésis, metitésis apod. +more které nemusí mít nutně transsubstanciační význam. Řecký kalk slova transsubstantiatio, tedy metúsiosis, použil poprvé Jeruzalémský synod r. 1672, který se tak pomocí z římského katolicismu vypůjčeného výraziva pokusil odmítnout kalvínské prvky v učení patriarchy Cyrila Lucarise. Zde je ovšem třeba poznamenat, že převážně z platonismu vycházející pravoslaví tímto pojmem nepřejímá římský aristotelský výklad, pouze jím brání totožnost chleba s pravým tělem Kristovým a vína s pravou Kristovou krví. Příslušný kánon jeruzalémské synody jedním dechem dodává:.

Dále věříme, že slovem „metúsiosis“ není vysvětlen způsob, jakým se chléb a víno mění v Tělo a Krev Páně - neboť to je zcela nepochopitelné a nemožné, s výjimkou Boha samotného, a ti, kdo si představují, že tak činí, mají podíl na ignoranci a bezbožnosti, - ale že chléb a víno jsou po konsekraci přeměňovány v Tělo a Krev Páně, a to nikoliv typizovaně, obrazně, mimořádnou milostí, sdílením nebo přítomností samotného božství Jednorozeného, a aniž je jakýkoliv akcident chleba či vína nějakou změnou či přeměnou změněn na akcident Těla a Krve Krista, stává se pravdivě, skutečně a podstatně chléb pravým samým Tělem Pána a víno samou Krví Pána, jak je řečeno výše.

To potvrzuje i pravoslavný katechismus metropolity Filareta, který dodává:

To znamená, že pravoslaví použilo v konkrétní historické situaci výraz metúsiosis nikoliv pro vysvětlení specifického způsobu, jakým se mění živly v tělo a krev Páně, nýbrž pro zdůraznění faktu reálné přítomnosti Kristova těla a krve pravdivým a podstatným způsobem. Nutno dodat, že ani katolické články víry neříkají nic o způsobu, jakým ke změně dochází, ale snaží se pomocí aristotelské terminologie vysvětlit, že ačkoliv vnější podoba zůstává, podstata se mění.

Reformační kritika

Učení o transsubstanciaci doprovázely diskuse a kontroverze již od jeho uvedení do církevní věrouky. Remanenci (zůstávání podstat chleba a vína po konsekraci) zastával John Wycliffe, který transsubstanciaci odmítal v řadě svých spisů, třebaže se jeho eucharistická nauka během jeho života několikrát změnila. +more Jan Hus nikdy jednoznačně transsubstanciaci neodmítl; r. 1410 však kritizoval arcibiskupa Zbyňka Zajíce za jeho zákaz užívat v souvislosti s proměněnou hostií pojem „chléb“. Radikální husité (táboři) popírali osobní přítomnost Krista ve Večeři Páně a tak se de facto přiblížili zwingliánsko-kalvínskému pojetí.

Rovněž světová reformace se s transsubstanciačním učením rozešla. Podle Zwingliho jediným přepodstatněním v tělo Kristovo, ke kterému při Večeři Páně dochází, je proměna celého přijímajícího společenství. +more Jan Kalvín nazývá ve své Instituci transsubstanciaci „hrůzným učením“. Rovněž lutherství učení o přepodstatnění odmítá, ačkoliv vyznává reálnou přítomnost Krista ve Večeři Páně.

Klasické reformační námitky proti transsubstanciaci jsou tyto:

* pojem není v Bibli ani ve spisech starých církevních otců, v theologii se objevuje poměrně pozdě, s pronikáním Aristotelovy filosofie. * Bible hovoří o nepřerušené totožnosti živlů během aktu svátosti - podle evangelií Kristus při Poslední večeři to co „rozdával“ je totéž, co „vzal a požehnal“, nicméně Kristus „vzal chléb“, nikoliv pouhé zdání chleba, a kalich s vínem, nikoliv s pouhými případky vína; apoštol Pavel užívá odkaz „ten chléb“ (odkazující na chléb, který Ježíš vzal) i po konsekraci živlů. +more * Transsubstanciace zlehčuje stvořenou skutečnost a odnímá úctu Božímu stvoření, a tak se de facto stává odrazem vadné doketistické nebo monofysitské christologie. * v klasickém aristotelismu není možná existence případků bez jejich podmětu (accidentia sine subiecto). * je-li konsekrační eucharistická modlitba modlitbou žehnací, nemůže mít účinky destruktivní (ztrátu podstaty), nýbrž rozhojňující.

Konsubstanciace

Termínem konsubstanciace (koexistence více podstat v jedné věci) se nepřesně označuje luteránské učení o svátostném sjednocení - Tělo a Krev Krista jsou podle luteránů s chlebem a vínem sjednoceny, aniž by se jedno v druhé měnilo.

Podobné názory zastávají i anglikáni a starokatolíci.

Alternativní římskokatolické pohledy

Ve 20. století byly podniknuty pokusy některými římskokatolickými theology (Davis, P. +more Schoonenberg a L. Smits) vyjádřit katolické učení o Eucharistii nově, jako alternativu k aristotelskému přepodstatnění. Vznikly tak teorie označované jako „transsignifikace“ nebo „transfinalizace“. Oba pojmy církevní autorita označila za nedostačující k tomu, aby nahradily tradiční pojem transsubstanciace, i když jej vhodně doplňují a osvětlují.

Odkazy

Reference

Související články

Svaté tajiny * Eucharistický zázrak

Literatura

Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 25. +more díl. V Praze: J. Otto, 1906. 995 s. cnb000277218. Heslo „Transubstanciace", autor Jan Ladislav Sýkora, str. 661-662. [url=https://archive. org/details/ottvslovnknauni12ottogoog/page/n706]Dostupné online[/url].

Kategorie:Eucharistie Kategorie:Křesťanská teologie Kategorie:Náboženství a věda