Velbloud

Velbloud (Camelus) je rod z čeledi velbloudovitých (Camelidae) zahrnující tři druhy sudokopytníků: velblouda dvouhrbého divokého (Camelus ferus), velblouda dvouhrbého (Camelus bactrianus), zvaného též drabař, a velblouda jednohrbého (Camelus dromedarius) neboli dromedára. První druh se vyskytuje ve volné přírodě, zbylé dva jsou chovány člověkem s různou mírou volnosti.

Etymologie

České slovo velbloud má velmi zajímavou etymologii. Lidé jej často spojují s adjektivem velký a slovy bloud, bloudit či obluda, jedná se však o zcela mylnou lidovou etymologii. +more Ve skutečnosti se do slovanských jazyků dostalo v období Stěhování národů z gótštiny. Základem je gótské slovo ulbandus, odvozené z řeckého názvu slona elefas (genitiv -antos). Gótové se v oblasti Černomoří ve 3. -5. stol. setkávali s východními kočovníky, zejména Alany a Huny, kteří chovali velbloudy. Gótové pro toto zvíře neměli jméno, ale prostřednictvím antické kultury znali slony. Přenesení názvu slona na velblouda bylo zřejmě motivováno setkáním s velkými neznámými dopravními zvířaty. Slovenské slovo ťava má turkický původ a do slovenštiny proniklo přes maďarštinu. Latinský název Camelus pochází ze semitských jazyků - např. v hebrejštině a aramejštině gamal. Termín dromedár pochází z řečtiny.

Popis

Velbloudi jsou značně vysocí, statní přežvýkavci s malou hlavou na mohutném krku. Dosahují výšky do dvou a půl metru, délky do tří a půl metrů. +more Srst je nerovnoměrná, na krku přechází do hřívy. Velbloudi jsou zásadně býložraví, nejsou vybíraví. Bez jídla dokážou vydržet údajně až 40 dní. Průměrná délka života velbloudů se pohybuje mezi 40 a 50 lety.

Ve svých hrbech mají velbloudi uloženo až 35 kg tuku, v případě potřeby jej vstřebají zpět do těla a metabolizují jej na vodu. Díky tomu dokážou přežít i na poušti dlouhou dobu bez tekutin.

Výskyt

Divoký velbloud (Camelus ferus) Velbloudi pochází ze Severní Ameriky (v Jižní Americe se vyvinula lama). +more Na světě se chová asi 15 milionů domácích velbloudů jednohrbých, převážně v severní Africe a západní Asii, navíc v Austrálii najdeme asi 25 tisíc zdivočelých dromedárů (podle jiných pramenů až 700 tisíc), potomků velbloudů dovezených z Arábie. Velbloudů dvouhrbých se ve střední Asii chová asi 1,5 milionů kusů. V mongolských pouštích se vyskytuje asi 1000 jedinců divokých velbloudů.

Hospodářské využití

Velbloudi jsou pověstní svou schopností přetrvávat dlouho bez vody. Velbloud se chová především pro dopravu břemen, dále také pro maso a mléko. +more Hodí se ale i k jízdě osob. Velbloudí vlna dosahuje značné kvality zejména v Jižní Americe. Užitečný je i velbloudí trus, který je používán jako palivo. Lidé domestifikovali velbloudy před mnoha tisíci lety, přičemž jejich divocí předkové nejsou známi (určitě se však nejedná o recentní Camelus ferus). Dvouhrbý velbloud byl v domestikován před 6-4 tisíci lety, dromedár až před 3 tisíci lety. Alfred Brehm uvádí, že starověkým Egypťanům sloužil již od dob Nové říše, získali je zřejmě od semitských kočovníků. Egypťané prý také naučili velblouda i jednoduchému tanci zvanému kenken. V Bibli je velbloud často zmiňován, přestože jej Izraelité pokládali za nečisté zvíře. Naproti tomu Arabové velblouda za nečistého nepokládají a jeho maso je pro muslimy halal.

Americká armáda zakoupila roku 1856 ve Smyrně 75 velbloudů se záměrem o jejich vojenské využití. Po vypuknutí americké občanské války sloužili na straně Konfederace. +more Po válce zájem armády opadl a dromedáři byli dílem prodáni, dílem zdivočeli. Poslední z nich přežili asi až do roku 1900. Velbloudi jednohrbí byli také, s mnoha jinými domácími zvířaty (králík, pes, kočka, kůň), introdukováni v Austrálii.

Velbloud je velmi rychlý a vytrvalý běžec, dokáže uběhnout až 175 km za 12 hodin. Stoupání mu ale činí obtíže, proto není často vidět v horách, i když velbloudi dvouhrbí někdy do hor pronikají. +more Velbloudi se tradičně používali hlavně k dopravě nákladů a k jízdě, méně k tahu. Od poloviny 20. století, kdy se i v pouštních oblastech Afriky a Asie šíří užívání terénních a nákladních aut, však význam velbloudů v dopravě pomalu klesá.

Maso mladých velbloudů je považováno za největší lahůdku zvláště v oblasti severní Afriky a na Arabském poloostrově, pro maso se chovají spíše velbloudi jednohrbí. V Asii, kde se chovají velbloudi dvouhrbí, velbloudí maso obvykle není konzumováno, protože velbloudi bývají pojmenováni a majitelé k nim mají silný citový vztah. +more To ovšem nevylučuje rituální důvody a pojídání velbloudů ukradených jiným kmenům. Maso z introdukovaných velbloudů se jí také v Austrálii. Jateční hmotnost velblouda se pohybuje kolem 450 kilogramů, avšak jateční výtěžnost je poměrně nízká.

Velbloudí mléko je velmi tučné a husté, vyrábí se z něj také máslo, jogurty a sýry. Také v produkci mléka převažují velbloudi jednohrbí.

V hospodářském využití mají nemalý význam kříženci velbloudů.

Červené krvinky

alt= Červené krvinky velbloudů jsou poměrně velké a na rozdíl od jiných savců nemají tvar piškotu, ale jsou kulaté. +more Je tomu tak proto, aby buňka mohla řídit poměrně složitý proces, díky němuž může velbloud dlouho žít bez vody. Jeho principem je nabobtnávání červených krvinek v závislosti na koncentraci minerálů v krvi (čím více přijal velbloud tekutin, tím menší bude koncentrace minerálů v krvi). Takto nabobtnané krvinky vodu v nich obsaženou udrží, dokud se koncentrace minerálů v krvi nezvedne nad normální hodnotu.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Brožura OSN o velbloudech a velbloudím mléce: http://www.fao.org/DOCREP/003/X6528E/X6528E00.htm#TOC * http://www.ingema.net/in2001/clanek.php?id=344

Kategorie:Velbloudovití Kategorie:Dopravní zvířata