Je zajímavé... že jak Ecgberht, tak jeho syn Æthelwulf, jak se zdá, respektovali samostatnou identitu Kentu a jeho přidružených provincií, jako by v této fázi zřejmě neexistoval žádný plán absorbovat jihovýchod (Anglie) do rozšířeného království táhnoucího se napříč celou jižní Anglii. Nezdá se ani, že by Ecgberht a jeho nástupci měli v úmyslu udržet si nadvládu jakéhokoli druhu nad královstvím Mercie... Je docela možné, že se Ecgberht vzdal Mercie z vlastní vůle; a neexistuje žádný náznak, že by poté vztahy mezi vládci Wessexu a Mercie ovlivnil jakýkoli zbytkový antagonismus.{{sfn|Keynes|1995|p=40–41}}[38] => [39] => V roce 838 král Ecgberht uspořádal shromáždění v [[Kingston upon Thames|Kingstonu]] v Surrey, kde mohl být Æthelwulf arcibiskupem pomazán na krále. Ecgberht navrátil panství East Malling Wulfredovu nástupci ve funkci canterburského arcibiskupa, Ceolnothovi, výměnou za slib „pevného a neporušeného přátelství“ pro sebe a Æthelwulfa a jejich dědice, a stejná podmínka je stanovena v darovací listině pro biskupský stolec ve [[Winchester|Winchesteru]].{{Poznámka|Autenticitu winchesterské listiny přijímali angličtí historici Patrick Wormald (1947–2004) a Nicholas Brooks (1941–2014), ale zpochybňuje ji současný anglický historik Simon Keynes (* 1952).{{sfn|Wormald|y=1982|p=140}}{{sfn|Brooks|y=1984|p=200}}{{sfn|Keynes|y=1994|p=1114 n. 3}}{{sfn|S 281}}}} Ecgberht tak zajistil podporu Æthelwulfovi, který se stal prvním synem, který od roku 641 nastoupil po svém otci jako západosaský král.{{sfn|Wormald|y=1982|p=140}}{{sfn|Keynes|y=1994|p=1112–1113}} Na stejném setkání si kentské kláštery zvolily Æthelwulfa za svého pána a on se zavázal, že po jeho smrti si budou moci svobodně volit své představené. Wulfred zasvětil výkon svého arcibiskupského úřadu boji proti pravomocem světského panovníka nad kentskými kláštery, ale Ceolnoth napříště přenechal účinnou kontrolu nad nimi Æthelwulfovi, jehož nabídka osvobození od kontroly po jeho smrti pravděpodobně nebude respektována jeho nástupci. Kentští duchovní a laici nyní hledali ochranu před útoky vikingů spíše u západosaské než mercijské královské moci.{{sfn|Nelson|y=2004a}}{{sfn|Keynes|y=1993|p=124}}{{sfn|Brooks|y=1984|p=197–201}}{{sfn|Story|y=2003|p=223}}{{sfn|Blair|y=2005|p=124}} [40] => [41] => Ecgberhtovy výboje mu přinesly bohatství mnohem větší, než jaké kdy připadlo jeho předchůdcům, a umožnila mu koupit si podporu, která zajistila západosaský trůn jeho potomkům.{{sfn|Yorke|1990|p=148–149}} Stabilita, kterou přinesla dynastická posloupnost Ecgberhta a Æthelwulfa, vedla k expanzi obchodních a agrárních zdrojů a k nárůstu královských příjmů.{{sfn|Pratt|2007|p=17}} Bohatství západosaských králů se zvýšilo také dohodou s arcibiskupem Ceolnothem v letech 838–839, aby dříve nezávislé západosaské minstry přijaly wessexského krále za svého světského pána výměnou za jeho ochranu nad nimi.{{sfn|Kelly|2005|p=89}} Nebylo však jisté, že hegemonie Wessexu bude trvalejší než hegemonie Mercie.{{sfn|Abels|1998|p=28}} [42] => [43] => == Králem Wessexu == [44] => [[Soubor:Æthelwulf - MS Royal 14 B V.jpg|thumb| Zobrazení krále Æthelwulfa v ''Genealogical Chronicle of the English Kings'' („Genealogická kronika anglických králů“) z konce 13. století]] [45] => Když Æthelwulf v roce 839 nastoupil na wessexský trůn, jeho zkušenost coby podkrále Kentu mu poskytla cennou průpravu pro úřad krále, takže na oplátku podkrále učinil ze svých vlastních synů.{{sfn|Yorke|1990|p=168–169}} Podle ''Anglosaské kroniky'' při svém nástupu „dal svému synu Æthelstanovi království lidu Kentu a království Východních Sasů [Essex] a lid Surrey a (království) Jižních Sasů [Sussex]“. Æthelwulf však nedal Æthelstanovi stejnou moc, jakou mu dal jeho otec, a přestože Æthelstan potvrzoval otcovy listiny{{Poznámka|Dosvědčit listinu znamenalo být svědkem darovaní půdy králem. Atestéry uváděl písař na konci listiny, i když obvykle byli uváděni pouze ti nejvýše postavení svědci.}} coby král, nezdá se, že by dostal pravomoc vydávat listiny vlastní. Král Æthelwulf uplatňoval svou autoritu na jihovýchodě Anglie a pravidelně oblast navštěvoval. Wessexu a Kentu vládl coby dvěma samostatným entitám, přičemž shromáždění v každém království se účastnila pouze šlechta dané země. Historička Janet Nelson říká, že „Æthelwulf vedl rodinnou firmu v karolínském stylu s několika královstvími, kterou držela pohromadě jeho vlastní autorita coby otce-krále a souhlas významných elit“. Pokračoval v otcově politice vládnutí Kentu prostřednictvím ''ealdormanů'' jmenovaných z místní šlechty a prosazování jejích zájmů, ale méně podporoval církev.{{sfn|Keynes|y=1993|p=124–127}}{{sfn|Nelson|y=2004a}} V roce 843 král Æthelwulf věnoval deset [[popluží]] v kentské vesnici Little Chart Æthelmodovi, bratrovi předního kentského ''ealdormana'' Ealherea, a následně se Æthelmod stal po smrti svého bratra v roce 853 jeho nástupcem.{{sfn|Brooks|1984|p=147–149}} V roce [[844]] král Æthelwulf daroval půdu v malé vesničce Horton nedaleko Canterbury ''ealdormanu'' Eadredovi s povolením převést její části na místní vlastníky půdy. V kultuře reciprocity to vytvořilo síť vzájemných přátelství a závazků mezi příjemci a králem.{{sfn|Abels|y=1998|p=32–33}}{{sfn|S 319}} Canterburští arcibiskupové byli pevně vpleteni do sféry západosaského krále. Jeho ''ealdormani'' požívali vysokou prestiž a někdy byli v seznamech svědků listin umístěni výše než královští synové.{{sfn|Abels|1998|p=271}} Æthelwulfova vláda je první, pro kterou existují důkazy o královských kněžích{{sfn|Pratt|2007|p=64}} a [[opatství]] [[Malmesbury (opatství)|Malmesbury]] ho považovalo za důležitého mecenáše, o kterém se říká, že byl donátorem svatyně pro relikvie [[Svatý Aldhelm|sv. Aldhelma]] (asi 639–709).{{sfn|Kelly|2005|p=13, 102}} [46] => [47] => Po roce 830 se král Ecgberht držel politiky udržování dobrých vztahů s Mercií a v tom pokračoval i Æthelwulf, když se stal králem. [[Londýn]] byl tradičně mercijským městem, ale ve 30. letech 9. století byl pod západosaskou kontrolou. Brzy po Æthelwulfově nástupu na trůn se ale vrátil pod kontrolu Mercijských.{{sfn|Keynes|1993|p=127–128}} Mercijský král Wiglaf zemřel v roce 839 a jeho nástupce [[Berhtwulf]] obnovil mercijskou mincovnu v Londýně. Zdá se, že se obě království věnovala společné záležitosti v polovině 40. let 9. století, což možná naznačuje západosaskou pomoc při obnově mercijské ražby a ukazuje přátelské vztahy mezi oběma mocnostmi. Berkshire byl ještě v roce 844 v mercijských rukou, ale v roce 849 byl součástí Wessexu, protože se Alfréd narodil v tomto roce na západosaském královském panství ve Wantage, tehdy v Berkshiru.{{sfn|Kirby|y=2000|p=160–161}}{{sfn|Keynes|y=1998|p=6}}{{sfn|Booth|y=1998|p=65}}{{Poznámka|James Booth naznačuje, že část současného hrabství Berkshire, kde se Alfréd narodil, mohla být po celé období západosaským územím.{{sfn|Booth|1998|p=66}}}} Nicméně místní mercijský ''ealdorman'', také jménem Æthelwulf, si udržel své postavení pod západosaskými králi.{{sfn|Abels|1998|p=29}} Král Berhtwulf zemřel v roce [[852]] a spolupráce s Wessexem pokračovala i za jeho nástupce ve funkci krále Mercie Burgreda, který se v roce 853 oženil s Æthelwulfovou dcerou Æthelswith. Ve stejném roce Æthelwulf pomohl Burgredovi při úspěšném útoku na Wales, aby obnovil tradiční mercijskou hegemonii nad Velšany.{{sfn|Kirby|2000|p=161}} [48] => [49] => V Mercii a Kentu v 9. století vytvářely královské listiny církevní instituce, z nichž každá měla svůj vlastní styl, ale ve Wessexu existovala jediná královská diplomatická tradice realizovaná pravděpodobně jediným královským úřadem. Tato praxe mohla mít svůj původ již v době Ecgberhtovy vlády a stala se zejména patrnou ve 40. letech 9. století, kdy měl král Æthelwulf franckého sekretáře jménem Felix.{{sfn|Keynes|y=1994|p=1109–1123}}{{sfn|Nelson|y=2004a}} Mezi západosaským a karolínským dvorem existovaly silné kontakty. ''[[Annales Bertiniani|Letopisy sv. Bertina]]'' se zvláště zajímaly o útoky vikingů na Británii a v roce 852 opat z [[Klášter Ferrières|Ferrières]] a chráněnec Karla Holého [[Lupus Servatus|Lupus]] napsal Æthelwulfovi, aby mu poblahopřál k vítězství nad vikingy a požádal o dar olova na pokrytí střechy svého kostela. Lupus také napsal svému „nejmilovanějšímu příteli“ Felixovi a požádal ho, aby zorganizoval dopravu tohoto olova.{{sfn|Nelson|y=2013|p=236–238}}{{sfn|Stafford|y=1981|p=137}} Na rozdíl od Canterbury a jihovýchodu Anglie nezaznamenal Wessex v polovině 9. století prudký pokles úrovně latiny v listinách, částečně zřejmě díky Felixovi a jeho kontinentálním kontaktům.{{sfn|Ryan|2013|p=252}} Lupus se domníval, že Felix měl na krále velký vliv.{{sfn|Nelson|2004a}} Listiny byly vydávány hlavně z královských statků v hrabstvích, která byla srdcem starobylého Wessexu, jmenovitě [[Hampshire]], Somerset, Wiltshire a [[Dorset]], a několik v Kentu.{{sfn|Abels|1998|p=52}} [50] => [51] => Starobylé rozdělení mezi východem a západem Wessexu zůstávalo i v 9. století důležité, přičemž hranicí byl [[Selwoodský les]] na pomezí Somersetu, Dorsetu a Wiltshiru. Ve Wessexu byla dvě biskupství, a sice se sídlem v [[Sherborne]] na západě a Winchesteru na východě. Zdá se, že Æthelwulf měl rodinné vazby v oblasti západně od Selwoodu, ale jeho záštita se soustřeďovala dále na východ, zejména na Winchester, kde byl pohřben jeho otec a kde v letech 852–853 jmenoval [[Swithun|Swithuna]] biskupem coby nástupce [[Helmstan|Helmstana]]. Nicméně daroval pozemek v Somersetu svému přednímu ''ealdormanovi'' Eanwulfovi a [[26. prosinec|26. prosince]] [[846]] sám sobě daroval velký majetek v South Hams v západní části současného hrabství [[Devon (hrabství)|Devon]]. Změnil ho tak z majetku koruny, který byl povinen předat svému nástupci ve funkci krále, na osobní držbu půdy, kterou bylo možné převádět dle libosti vlastníka, a tak mohl udělovat pozemky svým stoupencům ke zlepšení bezpečnosti v pohraničním pásmu.{{sfn|Yorke|y=1995|p=23–24, 98–99}}{{sfn|Nelson|y=2004a}}{{sfn|Finberg|y=1964|p=189}} [52] => [53] => == Vikinská hrozba == [54] => Vikinské nájezdy se na počátku 40. let 9. století zvýšily na obou stranách [[Lamanšský průliv|Lamanšského průlivu]] a v roce 843 byl král Æthelwulf poražen válečníky z 35 dánských lodí u Carhamptonu v Somersetu. V roce [[850]] vybojovali kentský podkrál Æthelstan a kentský ''ealdorman'' Ealhhere námořní vítězství nad velkou vikinskou flotilou u [[Sandwich (Kent)|Sandwiche]] v Kentu, zajali devět lodí a zahnali zbytek. Král Æthelwulf udělil Ealhhereovi velký majetek v Kentu, ale Æthelstan následně už není zmiňován a pravděpodobně brzy poté zemřel. Následující rok ''Anglosaská kronika'' zaznamenává pět různých útoků na jižní Anglii. Dánská flotila o 350 vikinských lodích dobyla Londýn a Canterbury, a když jim mercijský král Berhtwulf přišel na pomoc, byl poražen. Vikingové se poté přesunuli do Surrey, kde byli poraženi Æthelwulfem a jeho synem Æthelbaldem v bitvě u Aclea. Podle ''Anglosaské kroniky'' západosaská branná hotovost „se dopustila největšího masakru pohanů, o kterém jsme až do dnešních dnů slyšeli vyprávět“. ''Anglosaská kronika'' často podávala zprávy o vítězstvích během Æthelwulfovy vlády vybojovaná brannou hotovostí vedenou ''ealdormany'' na rozdíl od 70. let 9. století, kdy bylo zdůrazňováno královské velení, což odráželo konsenzuálnější styl vlády v období dřívějším.{{sfn|Nelson|y=2004a}}{{sfn|Story|y=2003|p=227}} [55] => [56] => V roce 850 zimovala na ostrově [[Thanet]] dánská armáda a v roce 853 byli ''ealdormani'' Ealhhere z Kentu a Huda ze Surrey zabiti v bitvě proti vikingům rovněž na Thanetu. V roce 855 dánští vikingové zůstali přes zimu na ostrově Sheppey, než pokračovali v drancování východní Anglie.{{sfn|Stenton|y=1971|p=243}}{{sfn|Abels|y=1998|p=88}} Nicméně během Æthelwulfovy vlády byly útoky vikingů zvládány a nepředstavovaly velkou hrozbu.{{sfn|Ryan|2013|p=258}} [57] => [58] => == Ražba mincí == [59] => [[Soubor:Æthelwulf penny.jpg|thumb|Mince krále Æthelwulfa: „EĐELVVLF REX“, mincíř (pregéř) Manna, Canterbury{{sfn|Grueber & Keary|y=1893|p=9, 17 no. 19, Plate III.4}}{{sfn|Early Medieval Coins|y=Fitzwilliam Museum}}]] [60] => [[Pence|Stříbrná pence]] byla téměř jedinou [[Mince|mincí]] používanou ve středním a pozdním období anglosaské Anglie. Æthelwulfovy ražby pocházely z hlavní mincovny v Canterbury a vedlejší mincovny v Rochesteru. Obě dvě používal král Ecgberht pro svou vlastní ražbu mincí poté, co získal vládu nad Kentem. Za Æthelwulfovy vlády lze v obou mincovnách rozlišit čtyři hlavní fáze ražby, i když nejsou přesně paralelní a není jisté, kdy k přechodu z jedné fáze do druhé došlo. První ražby v Canterbury nesly motiv zvaný ''Saxoniorum'', který král Ecgberht použil pro jednu ze svých vlastních ražeb. Tento motiv byl asi v roce 843 nahrazen portrétním motivem, který lze dále rozlišit, kdy nejstarší mince mají hrubší design než ty pozdější. V mincovně v Rochesteru byla posloupnost motivů obrácená a původní portrétní design byl také asi v roce 843 nahrazen neportrétním vzorem s křížem a klíny na [[Avers a revers|líci]].{{sfn|Nelson|2004a}}{{sfn|Grierson|Blackburn|2006|p=270, 287–291}} [61] => [62] => Kolem roku 848 obě mincovny přešly na společný vzor zvaný Dor¯b¯/Cant, přičemž znaky „''Dor¯b¯''“ na lícní straně těchto mincí znamenají buď ''Dorobernia'' (Canterbury), nebo ''Dorobrevia'' (Rochester), a označení „''Cant''“, odkazující na Kent, se objevilo na zadní straně. Je možné, že mincovna v Canterbury ve stejné době pokračovala v ražbě portrétních mincí. Zdá se, že ražbu v Canterbury ukončily vikingské nájezdy v letech 850–851. Je možné, že Rochester byl ušetřen a ražba tam mohla pokračovat. Poslední ražba opět v obou mincovnách byla realizována kolem roku 852. Na rubu mají mince vyražený kříž a na líci portrét. Mince ražené na konci Æthelwulfovy vlády ražba byly [[Znehodnocení měny|znehodnoceny]], a přestože se problém po jeho smrti zhoršil, je možné, že znehodnocení způsobilo změny v typu mincí již od roku 850.{{sfn|Grierson|Blackburn|2006|p=287–291, 307–308}} [63] => [64] => Æthelwulfova první ražba mincí v Rochesteru zřejmě začala, když byl ještě podkrálem Kentu za wessexského krále Ecgberhta. Poklad mincí uschovaný na začátku Æthelwulfovy vlády kolem roku [[840]] a nalezený v [[Inns of Court|Middle Temple]] v Londýně obsahoval 22 mincí z Rochesteru a dvě mince z Canterbury z první ražby každé mincovny. Někteří [[Numismatika|numismatici]] tvrdí, že vysoký podíl rochesterských mincí znamená, že ražba musela začít před Ecgberhtovou smrtí, ale alternativním vysvětlením je, že ten, kdo mince hromadil, měl náhodou větší přístup k rochesterským mincím. Æthelwulfovi synové za jeho vlády nerazili žádné mince.{{sfn|Grierson|Blackburn|2006|p=271, 287–291}} [65] => [66] => Ceolnoth, který byl canterburským arcibiskupem po celou dobu Æthelwulfovy vlády, v Canterbury také razil své vlastní mince, přičemž existovaly tři různé portrétní motivy, které jsou považovány za současné s každou z prvních tří Æthelwulfových ražeb v Canterbury. Po nich následoval design vepsaného kříže, který byl stejný jako Æthelwulfova finální ražba. V Rochesteru nechal biskup Beornmod razit pouze jednu ražbu, a sice křížový a klínový design, který byl současný s Æthelwulfovou ražbou ''Saxoniorum''.{{sfn|Grierson|Blackburn|2006|p=287–291}} [67] => [68] => Podle názoru britských numismatiků Philipa Griersona (1910–2006) a Marka Blackburna (1953–2011) nebyly mincovny ve Wessexu, Mercii a Východní Anglii změnami politické moci příliš ovlivněny: „pozoruhodná kontinuita mincířů (pregéřů), kterou lze vidět v každé z těchto mincoven, naznačuje, že organizace mincovny byla do značné míry nezávislá na královské správě a byla založena na stabilních obchodních komunitách každého města“.{{sfn|Grierson|Blackburn|2006|p=275}} [69] => [70] => == Decimační charty == [71] => [[Soubor:Charter S 316, dated 855 of King Æthelwulf of Wessex.jpg|thumb|Charta S 316 z roku 855, ve které král Æthelwulf udělil půdu v Ulahamu v Kentu svému duchovnímu Ealdhereovi.{{sfn|S 316}}]] [72] => Anglický historik W. H. Stevenson (1858–1924) poznamenal, že: „Málo věcí v naší rané historii vedlo k tolika diskuzím“ jako Æthelwulfovy Decimační charty.{{sfn|Stevenson|1904|p=186}} O sto let později je expertka na charty Susan Kelly popsala jako „jedny z nejkontroverznější skupiny anglosaských listin“.{{sfn|Kelly|2005|p=65}} Biskup Asser i ''Anglosaská kronika'' shodně říkají, že král Æthelwulf schválil „decimaci“{{Poznámka|Termín „decimace“ je zde použit ve smyslu darování desátého dílu. Obvykle to znamená platbu panovníkovi nebo církvi ([[desátek]]).{{sfn|Oxford English Dictionary|1933}}}} v roce 855 krátce před svým odjezdem na pouť do Říma. Podle ''Anglosaské kroniky'' „Král Æthelwulf převedl chartou desetinu své země po celém svém království ke chvále Boží a ke své vlastní věčné spáse“. Asser však prohlašuje, že „Æthelwulf, vážený král, osvobodil desetinu celého svého království od královské služby a berně a jako dědictví věčné ji předal na Kristově kříži trojjedinému Bohu za vykoupení duše své a svých předchůdců.“{{sfn|Kelly|2005|p=65–66}} Podle Simona Keynese může být Asserova verze jen „volným překladem“ ''Anglosaské kroniky'' a Asserův logický závěr logický závěr, že osvobodil desetinu veškeré země od světských břemen, Æthelwulf pravděpodobně nezamýšlel. Veškerá půda mohla být považována za královu zemi, takže zmínka v ''Anglosaské kronice'' o „jeho zemi“ nemusí nutně odkazovat na královský majetek, a protože zaknihování půdy – její převod listinou – bylo vždy považováno za zbožný akt, Asserovo prohlášení, že ji předal Bohu, nutně neznamená, že listiny byly převodem ve prospěch církve.{{sfn|Keynes|1994|p=1119–1120}} [73] => [74] => Decimační listiny rozděluje Susan Kelly do čtyř skupin: [75] => [76] => # Dvě listiny datované ve Winchesteru 5. listopadu 844. V listině uchované v archivu opatství Malmesbury se Æthelwulf v [[Preambule|preambuli]] zmiňuje o nebezpečném stavu svého království v důsledku útoků [[Pohanství|pohanů]] a [[barbar]]ů. V zájmu své duše a na oplátku za mše pro krále a ''ealdormany'' každou středu: „Rozhodl jsem se dát věčnou svobodu určité části dědičných pozemků všem těm hodnostářům, kteří ji mají v držení, a to jak služebníkům Božím, tak služebnicím sloužícím Bohu a pro laiky vždy desáté popluží, a kde je to méně, pak jeho desátou část.“{{Poznámka|Jedná se o listiny S 294, 294a a 294b. Susan Kelly považuje listiny 294a a 294b, které obě pocházejí z opatství [[Malmesbury (opatství)|Malmesbury]], za jeden text.{{sfn|Kelly|2005|p=65, 180}}}} [77] => # Šest listin datováno ve Wiltonu na Boží hod velikonoční, 22. dubna 854. Ve společném textu těchto listin Æthelwulf uvádí, že „v zájmu své duše a prosperity království a [spásy] lidu, který mu byl svěřen Bohem, jednal podle rady, kterou mu dali jeho biskupové, vojvodové (''comites'') a všichni jeho šlechtici. Desátý díl pozemků po celém svém království udělil nejen kostelům, ale také svým thénům. [pozn] Půda je udělena ve věčné svobodě, takže zůstane bez královských služeb a všech světských břemen. Na oplátku zůstane liturgická vzpomínka na krále a jeho biskupy a ''ealdormany''.“{{Poznámka|Jedná se o listiny S 302, 303, 304, 305, 307 a 308.{{sfn|Kelly|2005|p=65, 188}}}} [78] => # Pětice listin ze Starého minsteru ve Winchesteru související se setkáním ve Wiltonu, ale obecně považovaných za [[Padělek|falza]].{{Poznámka|Jedná se o listiny z Old Minsteru S 309–313. Susan Kelly uvádí, že existuje šest listin, ale jmenuje jich pouze pět, a uvádí, že jich je celkem čtrnáct, zatímco kdyby existovalo šest listin z Old Minsteru, bylo by jich celkem patnáct.{{sfn|Kelly|2005|p=65}}}} [79] => # Jedna listina z Kentu s datem 855, jediná, která má stejné datum jako decimace podle ''Anglosaské kroniky'' a Assera. Král uděluje svému thénu{{Poznámka|V anglosaské Anglii byl thén šlechtický člen královské domácnosti, který vlastnil značné pozemky v jednom nebo více hrabstvích a byl povinován pomoci králi ve válce. V laické společnosti byl na třetí úrovni, pod králem a ''ealdormany''.{{sfn|Keynes|2014|p=459–461}}}} Dunnovi majetek v Rochesteru „kvůli zdecimování pozemků, k němuž jsem se z Božího daru rozhodl“. Dunn přenechal půdu své ženě s jejím následným navrácením rochesterské katedrále.{{Poznámka|Jedná se o listinu S 315.{{sfn|Kelly|2005|p=65}}}}{{sfn|Kelly|2005|p=65–67, 73–74, 80–81}} [80] => [81] => Žádná z listin není originál a Stevenson je všechny odmítl jako podvod, kromě kentské listiny z roku 855. Stevenson viděl decimaci jako darování královských statků kostelům a laikům, přičemž převody půdy udělené laikům byly učiněny s vědomím, že tato půda bude navrácena náboženské instituci.{{sfn|Kelly|2005|p=65}}{{sfn|Stevenson|1904|p=186–191}} Až do 90. let 20. století byl jeho názor na pravost listin vědci obecně akceptován, s výjimkou anglického historika H. P. R. Finberga (1900–1974), který v roce 1964 tvrdil, že většina je založena na autentických listinách. Finberg poprvé použil termíny „První decimace“ pro listiny z roku 844, kterou považoval za osvobození od veřejných poplatků z desetiny veškeré půdy převedené chartami, a „Druhá decimace“ pro listiny z roku 854, darování desetiny „soukromého majetku královského domu“ kostelům. Považoval za nepravděpodobné, že by První decimace vstoupila v platnost, pravděpodobně kvůli hrozbě ze strany vikingů. Finbergova terminologie byla přijata, ale jeho obhajoba První decimace byla obecně odmítnuta. V roce 1994 Keynes obhajoval wiltonské charty ve skupině 2 a jeho argumenty byly široce přijímány.{{sfn|Kelly|2005|p=65–67}}{{sfn|Finberg|1964|p=187–206}}{{sfn|Keynes|1994|p=1102–1122}}{{sfn|Nelson|2004c|p=15}}{{sfn|Pratt|2007|p=66}} [82] => [83] => Historici jsou rozděleni v tom, jak interpretovat Druhou decimaci. V roce 1994 ji Simon Keynes popsal jako „jeden z nejvíce matoucích problémů“ při studiu listin z 9. století. Uvedl tři alternativy: [84] => [85] => # Převedla desetinu královského panství – tj. korunních statků na rozdíl od osobního majetku panovníka – do rukou kostelů, duchovních a laiků. V anglosaské Anglii bylo pozemkové vlastnictví buď ''folkland''{{Poznámka|''Folkland'' byla půda držená podle starobylého, nepsaného zvykového práva a podle tohoto zvykového práva nemohla být zcizena (tj. odebrána) příbuznému držitele, s výjimkou zvláštních okolností.}} nebo ''bookland''.{{Poznámka|typ vlastnictví půdy v anglosaské Anglii v 7. – 11. století, ve kterém bylo určité území převedeno králem na příslušníky šlechty nebo církevních institucí na základě zvláštní listiny zakotvující osvobození půdy od povinností vůči koruně.}} Převody půdy držené podle zvykového práva (''folkland'') se řídily zvykovými právy příbuzných držitele, které podléhaly králově souhlasu, zatímco držení půdy ''bookland'' bylo zřízeno udělením královské listiny a vlastník s ní mohl volně nakládat. „Zaknihování“ půdy ji tak chartou přeměnilo z držby ''folkland'' na držbu ''bookland''. Královské panství bylo držbou ''folkland'' koruny, zatímco králova držba ''bookland'' byla jeho vlastním osobním majetkem, který mohl podle své vůle přenechat na základě svého rozhodnutí. Decimací mohl Æthelwulf královskou držbu ''folkland'' převést chartou, aby se stala držbou ''bookland'', v některých případech laikům, kteří půdu již měli pronajatou.{{sfn|Keynes|1994|p=1119–1121}}{{sfn|Williams|2014}}{{sfn|Wormald|2001|p=267}}{{sfn|Keynes|2009|p=467}}{{sfn|Nelson|2004c|p=3}} [86] => # Jednalo se o převod držby půdy ''folkland'' jejím vlastníkům, kteří ji pak mohli svobodně převést církvi.{{sfn|Keynes|1994|p=1119–1121}} [87] => # Jednalo se o snížení světských břemen na pozemky již v držení vlastníků půdy o jednu desetinu.{{sfn|Keynes|1994|p=1119–1121}} Světská břemena mohla zahrnovat dodávky zásob pro krále a jeho úředníky a placení různých berní.{{sfn|Keynes|Lapidge|1983|p=232}} [88] => [89] => Někteří učenci, kupříkladu anglický historik Frank Stenton (1880–1967), autor klasických dějin anglosaské Anglie, spolu se Simonem Keynesem a Richardem Abelsem, vidí Druhou decimaci jako darování královského panství. Podle Abelsova názoru král Æthelwulf usiloval o loajalitu aristokracie a církve během nadcházející královy nepřítomnosti ve Wessexu, neboť pociťoval dynastickou nejistotu také patrnou z velkorysosti jeho otce vůči kentské církvi v roce 838 a v jeho „horlivé pozornosti“ v tomto období vedoucí k sestavování a přepisování královských rodokmenů.{{sfn|Stenton|1971|p=308}}{{sfn|Abels|2002|p=88–89}}{{sfn|Keynes|2009|p=467}} Simon Keynes tvrdí, že „Æthelwulfovým účelem pravděpodobně bylo získat Boží pomoc v bojích proti vikingům“{{sfn|Keynes|2009|p=467}} a anglický historik Eric John (1922–2000) poznamenal, že „celoživotní středověké studium člověka naučí, že raně středověký král nebyl nikdy tak politický, jako když klečel.“{{sfn|John|1996|p=71–72}} Názor, že decimace byla darováním králova osobního majetku, podporoval v Irsku narozený anglický historik Alfred P. Smyth, který tvrdil, že to byly jediná půda, kterou král měl právo zcizit svou chartou.{{sfn|Smyth|1995|p=403}}{{Poznámka|Alfred P. Smyth odmítá všechny decimační charty jako falza,{{sfn|Smyth|1995|p=376–378, 382–383}} což historik David Pratt popisuje jako „neoprávněný skepticismus“.{{sfn|Pratt |2007|p=66, n. 20}}}} Jiný v Irsku narozený historik Martin Ryan (* 1944) preferuje názor, že Æthelwulf osvobodil desetinu půdy ve vlastnictví laiků od světských závazků, kteří tak mohli obdarovat kostely pod svou vlastní záštitou. Ryan to vidí jako součást kampaně náboženské vroucnosti.{{sfn|Ryan|2013|p=255}} Podle současného anglického historika Davida Pratta je „to nejlépe interpretovat jako strategický ‚daňový škrt‘ určený k podpoře spolupráce při obranných opatřeních prostřednictvím částečného prominutí královských berní“.{{sfn|Pratt|2007|p=68}} Janet Nelson uvádí, že k decimaci došlo ve dvou fázích, ve Wessexu v roce 854 a v Kentu v roce 855, což odráží skutečnost, že zůstaly samostatnými královstvími.{{sfn|Nelson|2004c|p=15–16}} [90] => [91] => Susan Kelly tvrdí, že většina listin byla založena na skutečných originálech, včetně První decimace z roku 844. Říká: „Komentátoři byli nelaskaví [a] verzi z roku 844 nedopřáli benefit pochybností“. Podle jejího názoru pak Æthelwulf poskytl 10% slevu na dani z pozemkové držby ''bookland'' a o deset let později podnikl ještě velkorysejší krok „širokého přerozdělení královských pozemků“. Na rozdíl od Finberga se domnívá, že obě decimace byly realizovány, i když ta druhá nemusela být dokončena kvůli odporu Æthelwulfova syna Æthelbalda. Myslí si, že převody pozemkové držby ''bookland'' laikům ve Druhé decimaci bylo bezpodmínečné, nikoli s návratem k náboženským domům, jak tvrdil Stevenson.{{sfn|Kelly|2005|p=67–91}} Nicméně Keynese argumenty Susan Kellyové nepřesvědčily a myslí si, že charty První decimace byly fabulace z 11. nebo počátku 12. století.{{sfn|Keynes|2009|p=464–467}} [92] => [93] => == Pouť do Říma a pozdější život == [94] => V roce 855 se Æthelwulf vydal na pouť do Říma. Podle Richarda Abelse: „Æthelwulf byl na vrcholu své moci a prestiže. Pro západosaského krále to byla příhodná doba, aby si nárokoval čestné místo mezi králi a císaři [[Křesťanstvo|křesťanstva]].“{{sfn|Abels|1998|p=62}} Jeho nejstarší přeživší synové Æthelbald a Æthelberht byli tehdy již dospělí, zatímco Æthelred a Alfréd byli ještě malé děti. V roce 853 poslal král Æthelwulf své mladší syny do Říma, možná doprovázeli vyslance v souvislosti s jeho vlastní nadcházející návštěvou. Alfrédovi, a pravděpodobně také Æthelredovi, byl propůjčen „konzulský opasek“. Æthelredova účast na cestě je známa pouze ze soudobého záznamu v ''[[liber vitae]]''{{Poznámka|''liber vitae'' (kniha života), ''liber confraternitatum'' nebo '' liber confraternitatis'' (kniha bratrstva) byl středověký jmenný soupis lidí, kteří nějakým způsobem vstoupili do stavu duchovního bratrství s kostelem nebo klášterem často tím, že jej navštívili jako poutníci.}} z bývalého kláštera [[San Salvatore (Brescia)|San Salvatore]] v [[Brescia|Brescii]], protože pozdější záznamy jako kupříkladu ''Anglosaská kronika'' se zajímaly pouze o zaznamenávání poct prokázaných Alfrédovi.{{sfn|Nelson|2004a}} Abels vidí toto diplomatické poselstvo jako snahu vydláždit cestu pro Æthelwulfovu vlastní pouť a přítomnost Alfréda, jeho nejmladšího, a proto nejpostradatelnějšího syna, jako gesto dobré vůle vůči papežskému úřadu. [[Biřmování]] [[Papež|papežem]] [[Lev IV.|Lvem IV.]] učinilo Alfréda jeho duchovním synem, a tak vytvořilo duchovní spojení mezi oběma „otci“.{{sfn|Abels|1998|p=62, 67}}{{Poznámka|Richard Abels je skeptický, zda Æthelred doprovázel Alfréda do Říma, protože není zmíněn v dopise od papeže Lva IV. Æthelwulfovi, který informoval o Alfrédově přijetí, {{sfn|Abels|1998|p=67, n. 57}} ale Janet Nelson tvrdí, že zlomek dopisu se dochoval pouze v kopii z 11. století a písař, který vybíral úryvky z papežových dopisů, stejně jako editoři ''Anglosaské kroniky'', se zajímal pouze o Alfréda. {{sfn|Nelson|2004a}}}} Kirby tvrdí, že cesta může naznačovat, že Alfréd byl určen pro církevní dráhu,{{sfn|Kirby|2000|p=164–165}} zatímco Janet Nelson v ní naopak vidí Æthelwulfův záměr potvrdit svým mladším synům způsobilost eventuelně nastoupit na trůn, a tak je chránit před [[Postřižiny|tonsurou]], ke které by je přiměli jejich starší bratři, což by je učinilo nezpůsobilými pro královský úřad.{{sfn|Nelson|1997|p=144–146}}{{sfn|Nelson|2004a}} [95] => [96] => Král Æthelwulf se vydal do Říma na jaře roku 855 v doprovodu Alfréda a početné družiny.{{sfn|Abels|1998|p=72}} Král ponechal Wessex v péči svého nejstaršího přeživšího syna Æthelbalda a podkrálovství Kent pod vládou Æthelberhta, a tím je potvrdil jako své nástupce v obou královstvích.{{sfn|Abels|2002|p=88}} Cestou se družina zastavila u krále Karla Holého ve Francké říši, kde se konaly obvyklé hostiny a výměna dárků. Král Æthelwulf pobýval rok v Římě{{sfn|Abels|1998|p=73, 75}} a mezi jeho dary [[Diecéze Řím|římské diecézi]] patřila zlatá koruna o váze 4 liber (1,8 kg), dva zlaté poháry, meč omotaný zlatem, čtyři stříbrné pozlacené misky, dvě hedvábné tuniky a dva zlatem protkané závoje. Dal také zlato [[Duchovenstvo|duchovenstvu]] a předním mužům a stříbro lidu Říma. Podle historičky Joanny Storyové se jeho dary vyrovnaly darům karolínských dárců a [[Byzantská říše|byzantského]] císaře a „byly jasně vybrány tak, aby odrážely osobní štědrost a duchovní bohatství západosaského krále; nebyl to zde žádný [[Germáni|germánský]] ‚křupan‘ z konce křesťanského světa, ale naopak sofistikovaný, bohatý a zcela současný panovník“.{{sfn|Story|2003|p=238–239}} Anglický kronikář z období po [[Ovládnutí Anglie Normany|dobytí Anglie]] [[Vilém z Malmesbury]] uvedl, že král Æthelwulf pomohl zaplatit obnovu charitativní instituce pro anglické poutníky ''[[Santo Spirito in Sassia|Schola Saxonum]]'' v současné římské čtvrti Borgo, která byla nedlouho před tím zničena požárem.{{sfn|Abels|1998|p=77}} [97] => [98] => Æthelwulfova pouť do Říma je pro historiky stále záhadou a Susan Kelly ji komentuje, že „je mimořádné, že raně středověký král mohl považovat své postavení za dostatečně bezpečné, aby opustil své království v době extrémní krize“. Naznačuje, že král Æthelwulf mohl být motivován osobním náboženským podnětem.{{sfn|Kelly|2005|p=91}} Martin Ryan to vidí jako pokus utišit hněv Boží projevený útoky vikingů,{{sfn|Ryan|2013|p=255}} zatímco Janet Nelson si myslí, že chtěl zvýšit svou prestiž při řešení požadavků svých dospělých synů.{{sfn|Nelson|2013|p=240}} Podle Kirbyho: [99] => [100] =>
Æthelwulfova cesta do Říma je velmi zajímavá, protože neznamenala abdikaci a ústup ze světa jako cesty do Říma jeho předchůdců [[Cædwalla|Cædwally]] a Inea a dalších anglosaských králů. Šlo spíše o projev mezinárodního postavení krále a demonstraci prestiže, které se jeho dynastie těšila ve franckých a papežských kruzích.{{sfn|Kirby|2000|p=164}}[101] => [102] => Na zpáteční cestě z Říma se král Æthelwulf opět zastavil u krále Karla Holého a možná se k němu přidal na tažení proti tlupě vikinských válečníků.{{sfn|Abels|1998|p=79}} [[1. říjen|1. října]] 856 se král Æthelwulf oženil v severofrancouzské obci [[Verberie]] s Karlovou dcerou Judith, které v té době bylo 12 nebo 13 let. Manželství bylo považováno za mimořádné současníky i moderními historiky. Karolínské princezny se zřídka vdávaly, obvykle byly posílány do ženských klášterů a bylo pro ně téměř neznámé, aby se vdávaly za cizince. Judith byla [[Korunovace|korunována]] na [[Královna|královnu]] a [[Pomazání|pomazána]] [[Arcidiecéze remešská|remešským arcibiskupem]] [[Hincmar|Hincmarem]]. Přestože [[Císař|císařovny]] byly pomazány již dříve, jde o první nesporné známé pomazání karolínské královny. Navíc západosaský zvyk, který biskup Asser popsal jako „zvrácený a odporný“, spočíval v tom, že manželka wessexského krále nemohla být nazývána královnou, ani sedět na trůnu se svým manželem – byla to pouze králova manželka.{{sfn|Stafford|1981|p=139–142}}{{sfn|Story|2003|p=240–242}} [103] => [104] => Při návratu do Wessexu čelil král Æthelwulf vzpouře svého syna Æthelbalda, který se pokoušel zabránit otci získat trůn zpět. Historici podávají různá vysvětlení pro tuto vzpouru i Æthelwulfovo manželství. Podle názoru Janet Nelson včlenil Æthelwulfův sňatek s Judith západosaského krále do rodiny králů a knížecích spojenců, kterou král Karel Holý vytvářel.{{sfn|Nelson|1997|p=143}} Karel Holý se potýkal jak s útoky vikingů, tak s povstáním jeho vlastní šlechty, a Æthelwulf měl velkou prestiž díky svým vítězstvím nad vikingy. Někteří historici jako David Peter Kirby nebo současná anglická historička Pauline Stafford (* 1946) vidí Æthelwulfovo manželství jako zpečetění protivikinské aliance. Manželství dalo Æthelwulfovi podíl na karolinské prestiži a Kirby popisuje pomazání Judith jako „charismatické posvěcení, které posílilo její postavení, požehnalo její lůno a propůjčilo jejímu mužskému potomkovi vyšší stupeň nároku na následnictví na trůn“. Tyto známky zvláštního postavení naznačovaly, že její syn bude následníkem Æthelwulfa alespoň v části jeho království, a vysvětlují Æthelbaldovo rozhodnutí vzbouřit se.{{sfn|Kirby|2000|p=165–166}}{{sfn|Stafford|1981|p=139}} Historik Michael Enright popírá, že by protivikinské spojenectví mezi dvěma tak vzdálenými královstvími mohlo sloužit jakémukoli užitečnému účelu, a tvrdí, že sňatek byl Æthelwulfovou reakcí na zprávy, že jeho syn plánoval vzpouru. Æthelwulfovův syn od pomazané karolínské královny by byl v silné pozici, aby se stal králem Wessexu namísto vzpurného Æthelbalda.{{sfn|Enright|1979|p=291–301}} Abels naznačuje, že Æthelwulf usiloval o Judithinu ruku, protože potřeboval peníze a podporu jejího otce, aby zdolal vzpouru svého syna,{{sfn|Abels|1998|p=80–82}}{{sfn|Enright|1979|p=291–302}} ale Kirby a Smyth tvrdí, že je krajně nepravděpodobné, že by Karel Holý souhlasil se sňatkem své dcery s vládcem, o němž by bylo známo, že má vážné politické potíže.{{sfn|Kirby|2000|p=166}}{{sfn|Smyth|1995|p=191–192}} Æthelbald také možná jednal z roztrpčení nad ztrátou dědictví, kterou utrpěl v důsledku Æthelwulfovy decimace.{{sfn|Kelly|2005|p=91}} [105] => [106] => Æthelbaldovu vzpouru podpořil sherbornský biskup Ealhstan a Eanwulf, ''ealdorman'' ze Somersetu, i když se zdá, že to původně byli dva z Æthelwulfových nejdůvěryhodnějších rádců.{{sfn|Abels|1998|p=81}} Podle biskupa Assera se spiknutí odehrávalo „v západní části Selwoodu“ a západní šlechtici možná podporovali Æthelbalda, protože neschvalovali přízeň, kterou Æthelwulf projevoval vůči východnímu Wessexu.{{sfn|Yorke|1995|p=98–99}} Asser také uvedl, že Æthelwulf souhlasil s tím, že se vzdá západní části svého království, aby se vyhnul občanské válce. Někteří historici jako Keynes a Abels se domnívají, že jeho vláda byla tehdy omezena na jihovýchod Anglie,{{sfn|Keynes|1998|p=7}}{{sfn|Abels|2002|p=89}} zatímco jiní jako Kirby si myslí, že je pravděpodobnější, že to byl samotný Wessex, který byl rozdělen, přičemž Æthelbald si ponechal Wessex západně od Selwoodu, Æthelwulf drží střed a východ a Æthelberht drží jihovýchod Anglie.{{sfn|Kirby|2000|p=166–167}} Æthelwulf trval až do konce svého života na tom, že Judith má sedět po jeho boku na trůnu, a podle Assera to bylo „bez jakéhokoliv nesouhlasu nebo nespokojenosti ze strany jeho šlechticů“.{{sfn|Keynes|Lapidge|1983|p=71, 235–236, n. 28}}{{sfn|Nelson|2006|p=70–71}} [107] => [108] => == Prsten krále Æthelwulfa == [109] => [[Soubor:Ethelwulf's Ring - Illustration from Cassell's History of England - Century Edition - published circa 1902.jpg|thumb|Prsten krále Æthelwulfa]] [110] => Prsten našel zřejmě v srpnu 1780 jistý William Petty v opotřebovaném dřevěném dvoukoláku ve vesnici Laverstock v hrabství Wiltshire a prodal ho nějakému stříbrotepci v [[Salisbury]]. Tento stříbrotepec ho následně prodal [[Jacob Pleydell-Bouverie, 2. hrabě z Radnoru|hraběti z Radnoru]] (1750–1828) a hraběcí syn [[William Pleydell-Bouverie, 3. hrabě z Radnoru|William]] (1779–1869) jej v roce 1829 daroval [[Britské muzeum|Britskému muzeu]]. Prsten je spolu s podobným prstenem Æthelwulfovy dcery Æthelswith jedním ze dvou nejdůležitějších příkladů [[Niello|niellové]] kovovýroby 9. století. Zdá se, že oba prsteny představují vznik „dvorního stylu“ západosaského kovotepectví, který se vyznačuje neobvyklou křesťanskou ikonografií, jakou je pár pávů u [[Fontána života|Fontány života]] na Æthelwulfově prstenu spojený s křesťanskou nesmrtelností. Na prstenu je nápis „''Æthelwulf Rex''“, který ho pevně spojuje s králem, přičemž nápis je součástí motivu, takže nemohl být přidán později. Mnohé z jeho znaků jsou typické pro kovovýrobu 9. století, jako kupříkladu motiv dvou ptáků, perličkové a kropenaté okraje a [[ondřejský kříž]] se zakončeními podobnými šípům na zadní straně. Vyroben byl pravděpodobně ve Wessexu, ale byl typický svou uniformitou zvířecích ornamentů typických v Anglii 9. století. Podle současného anglického historika umění Leslieho Webstera (* 1943), odborníka na středověké umění: „Jeho jemný ornament ve stylu Trewhiddle určitě odpovídá datu poloviny 9. století.“{{sfn|Wilson|1964|p=2, 22, 34, 142}}{{sfn|Webster|1991|p=268–269}}{{sfn|Pratt|2007|p=65}} Podle názoru Janet Nelson „byl jistě vyroben, aby se stal darem tohoto královského vládce mocnému stoupenci: symbol zdárné královské vlády 9. století“.{{sfn|Nelson|2004a}} Současný anglický historik umění David Wilson (* 1931) v tom vidí přežitek pohanské tradice štědrého krále coby „dárce prstenu“.{{sfn|Wilson|1964|p=22}} [111] => [112] => == Æthelwulfova poslední vůle == [113] => [[Soubor:Alfred the Great's will.jpg|thumb|Stránka ze závěti krále Alfréda]] [114] => Æthelwulfova závěť se nedochovala, ale Alfrédova vůle ano a ta poskytuje několik informací o záměrech jeho otce. Æthelwulf zanechal majetek, který měl zdědit ten z jeho synů (Æthelbald, Æthelred nebo Alfréd), jenž bude žít nejdéle. Richard Abels a současná anglická historička Barbara Yorke (* 1951) tvrdí, že to znamenalo celý Æthelwulfův osobní majetek ve Wessexu a pravděpodobně, že tento přeživší měl zdědit i trůn Wessexu, zatímco Æthelberht a jeho dědicové by vládli Kentu.{{sfn|Abels|2002|p=89–91}}{{sfn|Yorke|1990|p=149–150}} Jiní historici nesouhlasí. Janet Nelson uvádí, že ustanovení týkající se osobního vlastnictví nemělo nic společného s královským úřadem,{{sfn|Nelson|2004a}} a David Peter Kirby k tomu poznamenává: „Takové uspořádání by vedlo k bratrovražednému sporu. Za existence tří starších bratrů by Alfrédova šance na dosažení dospělosti byla, jak se zdá, minimální.“{{sfn|Kirby|2000|p=167}} Alfred Smyth popisuje odkazovaný majetek jako zaopatření Æthelwulfových nejmladších synů při dosažení jejich dospělosti.{{sfn|Smyth|1995|p=416–417}} Æthelwulfovo movité bohatství, jako kupříkladu zlato a stříbro, mělo být rozděleno mezi „děti, šlechtice a potřeby královy duše“.{{sfn|Nelson|2004a}} Pro potřeby své duše nechal Æthelwulf jednu desetinu své dědičné půdy vyčlenit na výživu chudých a nařídil, aby do Říma bylo ročně posláno tři sta zlatých [[Mancus (mince)|mancusů]], z nichž sto se mělo utratit na rozsvěcení lamp v [[Stará bazilika sv. Petra|původní bazilice sv. Petra]] o [[Velikonoce|Velikonocích]], sto za světla v [[Bazilika svatého Pavla za hradbami|bazilice sv. Pavla]] a sto pro papeže.{{sfn|Abels|1998|p=87}} [115] => [116] => == Æthelwulfova smrt a jeho nástupci == [117] => Král Æthelwulf zemřel 13. ledna 858. Podle ''[[Letopisy sv. Neotse|Letopisů sv. Neotse]]'' byl pohřben v městečku [[Steyning]] v [[Anglická nemetropolitní hrabství|hrabství]] [[Západní Sussex]], ale jeho tělo bylo později převezeno do Winchesteru, pravděpodobně Alfrédem.{{sfn|Smyth|1995|p=674, n. 81}}{{Poznámka|Některé z Æthelwulfových kostí mohou být ve Winchesterské katedrále. Jedna ze šesti pohřebních truhel poblíž oltáře nese jeho jméno, ale kosti z jednotlivých truhel byly smíchány, když je rozházeli parlamentní vojáci během [[Anglická občanská válka|Anglické občanské války]].{{sfn|Notes & Queries about the Mortuary Chests}}}} Jak Æthelwulf zamýšlel, nastoupil po něm ve Wessexu Æthelbald a v Kentu a na jihovýchodě Anglie Æthelberht.{{sfn|Keynes|Lapidge|1983|p=72}} Vznešenost propůjčená franským sňatkem byla tak velká, že se král Æthelbald poté k oženil se svou nevlastní matkou Judith. Biskup Asser při zpětném ohlédnutí označil ke své hrůze toto manželství za „velkou hanbu“ a „proti Božímu zákazu a křesťanské důstojnosti“.{{sfn|Nelson|2004a}} Když král Æthelbald o dva roky později zemřel, stal se Æthelberht králem Wessexu i Kentu, a Æthelwulfův záměr rozdělit svá království mezi své syny byl tak dán k ledu. Podle názoru Barbary Yorke a Richarda Abelse to bylo proto, že Æthelred a Alfréd byli příliš mladí na to, aby vládli, a Æthelberht na oplátku souhlasil, že jeho mladší bratři zdědí po jeho smrti celé království,{{sfn|Yorke|1990|p=149–150}}{{sfn|Abels|2002|p=90–91}} zatímco David Peter Kirby a Janet Nelson si myslí, že se Æthelberht jenom stal opatrovníkem podílu svých mladších bratrů na otcem odkázaném majetku.{{sfn|Kirby|2000|p=167–169}}{{sfn|Nelson|2004a}} [118] => [119] => Po Æthelbaldově smrti prodala Judith svůj majetek a vrátila se k otci, ale o dva roky později utekla s [[Balduin I. Flanderský|Balduinem]], [[Seznam flanderských hrabat|hrabětem flanderským]]. V 90. letech 9. století se jejich syn, nazývaný také [[Balduin II. Flanderský|Balduin]], oženil s Alfredovou dcerou [[Ælfthryth Wessexská|Ælfthryth]].{{sfn|Nelson|2004a}} [120] => [121] => == Historiografie == [122] => Æthelwulfova pověst mezi historiky byla ve 20. století špatná. Anglický historik R. H. Hodgkin (1877–1951) v roce 1935 připsal jeho pouť do Říma „nepraktické zbožnosti, která ho vedla k tomu, že opustil své království v době velkého nebezpečí“, a popsal jeho sňatek s Judith jako „pošetilost senilního muže před tím, než se naplní jeho čas“. {{sfn|Hodgkin|1935|p=514–515}} Pro Franka Stentona v 60. letech 20. století byl „náboženským a neambiciózním mužem, pro kterého bylo angažmá ve válce a politice nevítaným důsledkem (jeho) úřadu“.{{sfn|Stenton|1971|p=245}} Jedním z těch, kteří tomuto názoru oponovali, byl anglický historik H. P. R. Finberg (1900–1974), který Æthelwulfa popsal v roce 1964 jako „krále, jehož chrabrost ve válce a vznešená štědrost připomínaly postavy hrdinského věku“,{{sfn|Finberg|1964|p=193}} ale naopak hned v roce 1979 řekl historik Michael Enright: „Víc než cokoliv jiného se zdá být nepraktickým náboženským nadšencem.“{{sfn|Enright|1979|p=295}} Spisovatelé raného středověku, zvláště biskup Asser, zdůrazňují jeho religiozitu a preferenci konsensu, což lze vidět v ústupcích učiněných k odvrácení občanské války po jeho návratu z Říma.{{Poznámka|Historik Richard North tvrdí, že staroanglická báseň ''[[Deor]]'' byla napsána asi v roce 856 jako satira na Æthelwulfa a „výsměšná úvaha“ o Æthelbaldově postoji kvůči němu. {{sfn|O'Keeffe|1996|p=35–36}}}} Podle Joanny Storyové „jeho odkaz byl zamlžen obviněními z přílišné zbožnosti, která se (alespoň podle moderního vnímání) zdála být v rozporu s požadavky (kladenými) na raně středověkého krále“. V roce 839 jeden nejmenovaný anglosaský král napsal císaři [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] [[Ludvík I. Pobožný|Ludvíku Pobožnému]], aby ho požádal o povolení cestovat přes jeho území na cestě do Říma, a vyprávěl sen anglického kněze, který předpovídal katastrofu, pokud křesťané neupustí od svých hříchů. Nyní se má za to, že to byl Ecgberhtův nerealizovaný projekt na konci jeho života, ale dříve byl připisován Æthelwulfovi a byl považován za projev toho, co Joanna Story nazývá projevem jeho pověsti „dramatické zbožnosti“ a nezodpovědnosti kvůli to mu, že na začátku své vlády plánoval opustit své království.{{sfn|Story|2003|p=218–228}}{{sfn|Dutton|1994|p=107–109}} [123] => [124] => Ve 21. století je historiky viděn velmi odlišně. Æthelwulf není uveden v rejstříku knihy anglického historika Petera Huntera Blaira (1912–1982) ''An Introduction to Anglo-Saxon England'', která byla poprvé vydána v roce 1956, ale v novém úvodu k vydání z roku 2003 ho Simon Keynes zařadil mezi osobnosti, „kterým se ne vždy dostalo takové pozornosti, jakou by se dalo předpokládat, že si zaslouží... protože to byl on, více než kdokoliv jiný, kdo zajistil politické bohatství svého lidu v 9. století a kdo otevřel komunikační kanály, které vedly přes francká království a napříč Alpami do Říma“.{{sfn|Keynes|2003|p=xxxiii}} Podle Joanny Storyové: „Æthelwulf si získal a vypěstoval jak ve francké říši, tak v Římě renomé, která v pramenech nemá obdoby od vrcholu moci (mercijských králů) Offy a Coenwulfa na přelomu 9. století.“{{sfn|Story|2003|p=225}} [125] => [126] => Janet Nelson ho popisuje jako „jednoho ze skvělých (ale) podceňovaných (postav) mezi Anglosasy“ a stěžuje si, že v ''Oxford Dictionary of National Biography''[pozn] pro něj měla povoleno pouze 2 500 slov, ve srovnání s 15 000 slovy pro Edwarda II. a 35 000 pro Alžbětu I.{{sfn|Nelson|2004c}} Podle ní: [127] => [128] =>
Æthelwulfova vláda byla v moderní vědě relativně podceňována. Přesto položil základy Alfrédova úspěchu. Æthelwulf nalezl nové i tradiční odpovědi na věčné problémy s dobrým hospodařením se zdroji království, s konflikty uvnitř královské rodiny a se zlepšováním vztahů se sousedními královstvími. Upevnil starý Wessex a rozšířil svůj vliv na území dnešního Devonu a Cornwallu. Vládl Kentu a spolupracoval s jádrem jeho politického společenství. Vypůjčil si ideologické rekvizity od Mercijských i Franků a odjel do Říma, ne proto, aby tam zemřel jako jeho předchůdce Ine, ale aby se vrátil, jako se vrátil Karel Veliký, se zvýšenou prestiží. Æthelwulf se vyrovnal se skandinávskými útoky účinněji než většina soudobých vládců.{{sfn|Nelson|2004a}}[129] => [130] => == Odkazy == [131] => === Poznámky === [132] => {{Poznámky}} [133] => [134] => === Reference === [135] => {{Překlad|en|Æthelwulf, King of Wessex|1149429703}} [136] =>
Æthelwulf (staroanglická výslovnost: [ˈæðelwuɫf]; staroanglicky „Urozený vlk“, psaný též jako Ethelwulf; † 13. ledna 858) byl anglosaským králem Wessexu v letech 839 až 858.
Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.
Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .
Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.