Array ( [0] => 15502549 [id] => 15502549 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Claudius [uri] => Claudius [3] => Claudius crop.jpg [img] => Claudius crop.jpg [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => [oai] => [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 1 [has_content] => 1 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => {{Infobox - panovník [1] => | barva = #b80049 [2] => | barva textu = white [3] => | jméno = Claudius [4] => | titul = [[římský císař|4. římský císař]] [5] => | obrázek = Claudius MAN Napoli Inv6060.jpg [6] => | popisek = Claudiova busta v Národním archeologickém muzeu v Neapoli [7] => | vláda = [[24. leden|24. ledna]] [[41]] – [[13. říjen|13. října]] [[54]] [8] => | celé jméno = Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus [9] => | předchůdce = [[Caligula]] [10] => | následník = [[Nero]] [11] => | choť = [[Plautia Urgulanilla]] [12] => | choť2 = [[Aelia Paetina]] [13] => | choť3 = [[Messalina|Valeria Messalina]] [14] => | choť4 = [[Agrippina mladší]] [15] => | potomstvo = Claudius Drusus
[[Claudia Antonia]]
[[Claudia Octavia]]
[[Britannicus]]
[[Nero]] (adopce) [16] => | dynastie = [[Julsko-klaudijská dynastie|julsko-klaudijská]] [17] => | otec = [[Drusus|Nero Claudius Drusus]] [18] => | matka = [[Antonie mladší]] [19] => | datum narození = [[1. srpen|1. srpna]] [[10 př. n. l.]] [20] => | místo narození = [[Lugdunum]] [21] => | datum úmrtí = [[13. říjen|13. října]] [[54]] [22] => | místo úmrtí = [[Řím]] [23] => }} [24] => '''Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus''' (před nástupem na trůn ''Tiberius Claudius Nero Germanicus''; 1. srpna 10 př. n. l. – 13. října 54), známý spíše jako '''Claudius''', byl [[Starověký Řím|římský]] [[Římský císař|císař]] z [[Julsko-klaudijská dynastie|julsko-klaudijské dynastie]], vládnoucí od roku 41 až do své smrti. Narodil se jako syn [[Drusus|Nerona Claudia Drusa]] a jeho manželky [[Antonie mladší]] ve městě [[Lugdunum]], a stal se tak prvním římským císařem přišedším na svět mimo [[Itálie|Itálii]]. [25] => [26] => V důsledku onemocnění prodělaného v dětském věku trpěl různými fyzickými vadami, vylučujícími ho podle mínění jeho rodiny z účasti na veřejném životě. Po dlouhou dobu se v soukromí oddával studiu dějin a teprve za vlády svého synovce [[Caligula|Caliguly]] zastával v roce 37 úřad [[Římský konzul|konzula]]. [[Tiberius]] a Caligula ho pro jeho domnělou duševní omezenost nepokládali za hrozbu, což ho ušetřilo osudu mnoha jeho příbuzných a jiných předních Římanů, které nechali usmrtit nebo poslat do vyhnanství. Když Caligula padl roku 41 za oběť spiknutí, [[Římský senát|senát]] se radil o obnovení [[Starověký Řím#Římská republika|republiky]]. [[Pretoriánská garda]] mezitím prohlásila za císaře Claudia, posledního přeživšího dospělého mužského příslušníka vládnoucího rodu. [27] => [28] => I přes nedostatek politických zkušeností se ukázal jako schopný administrátor a ambiciózní stavitel a projevoval mimořádný zájem o soudnictví. V roce 43 zahájil dobývání [[Británie (provincie)|Británie]], čímž došlo k prvnímu výraznějšímu rozšíření [[Starověký Řím#Císařství|římského impéria]] od dob [[Augustus|Augusta]]. Při řízení říše se spoléhal na císařské [[Propuštěnec|propuštěnce]], jimž svěřil výkon vznikající centralizované správy. Se senátem udržoval napjaté a komplikované vztahy, způsobené několika komploty a tvrdými postihy některých jedinců. Desítky popravených senátorů a stovky [[Equites|jezdců]] nevypovídají ani tak o Claudiově krutosti, jako spíše o slabosti jeho postavení. Během svého panování se do jisté míry ocitl ve vleku mocných propuštěnců a intrikujících manželek: nejprve [[Messalina|Messaliny]], pokoušející se ho v roce 48 připravit o trůn, a po jejím pádu [[Agrippina mladší|Agrippiny mladší]]. Přestože měl Claudius vlastní potomky, po jeho smrti roku 54 se ujal vlády Agrippinin syn [[Nero]], jehož adoptoval. [29] => [30] => Antičtí historikové vykreslují Claudia jako úsměvnou postavu podléhající nadměrnému vlivu svého okolí. V jejich nepříznivém postoji se odráží nepřátelství vyšších vrstev římské společnosti vůči tomuto císaři, jemuž se od nich nedostávalo patřičné podpory. Jednostranné hodnocení senátorské historiografie částečně zpochybňují dochované dokumenty svědčící o Claudiově energičnosti, s níž se věnoval státním záležitostem. [31] => [32] => == Život == [33] => [34] => === Před získáním moci === [35] => Tiberius Claudius Drusus, jak znělo Claudiovo rodné jméno, se narodil 1. srpna 10 př. n. l. ve městě [[Lugdunum]] (dnešní [[Lyon]]).Suetonius. ''Claudius'' 2. Jeho rodiče byli vojevůdce [[Drusus|Nero Claudius Drusus]], [[Augustus|Augustův]] nevlastní syn, a [[Antonie mladší]]. Claudius měl dva starší sourozence: bratra [[Germanicus|Germanika]] a sestru [[Livilla|Livillu]]. Antonie mladší porodila ještě další dvě děti, ty ale brzy zemřely.Suetonius. ''Claudius'' 1. Ze strany své matky byl vnukem [[Triumvirát|triumvira]] [[Marcus Antonius|Marka Antonia]] a Augustovy sestry [[Octavie mladší]]. Jeho otec Drusus vzešel ze svazku senátora [[Tiberius|Tiberia Claudia Nerona]] a [[Livia Drusilla|Livie Drusilly]], pozdější manželky Augusta. Nedlouho po Claudiově narození Drusus podlehl následkům zranění utrpěného při tažení v [[Germánie|Germánii]]. Claudiova matka Antonie, jež se nikdy znovu neprovdala, si záhy povšimla zjevné neduživosti svého syna.Suetonius. ''Claudius'' 2–3. Podle [[Suetonius|Suetonia]] ho nazývala „lidskou zrůdou“ a tvrdila, že „od přírody nebyl dodělán, nýbrž jenom započat“.Suetonius. ''Claudius'' 3. Antonie zřejmě chlapce předala do výchovy jeho babičce Livii Drusille.Cassius Dio LX.2. Ta s ním jednala podobně nevlídně jako Antonie, zřídkakdy s ním hovořila a napomínala ho strohými dopisy. Protože se věřilo, že jeho nevalný stav je způsoben leností a nedostatkem pevné vůle, ustavili jeho dohlížitelem někdejšího dozorce stájí, aby ho ukáznil.Suetonius. ''Claudius'' 2; Levick (1990), s. 17. Když měl v roce 5 nebo 6 obléci mužskou [[Toga|togu]], v tajnosti a bez jakýchkoli slavností ho dopravili na [[Kapitol]]. Při [[gladiátor]]ských zápasech uspořádaných k upomínce na jeho otce se Claudius objevil zahalený v plášti s kápí. [36] => [37] => [[Soubor:Hera Ludovisi Altemps Inv8631.jpg|náhled|upright=0.8|Claudiova matka Antonie mladší]] [38] => Během Claudiova dospívání příznaky jeho churavosti poněkud zeslábly. V témže období života začal vykazovat zálibu ve vědních oborech.Suetonius. ''Claudius'' 3; Levick (1990), s. 17–19. Augustus v jednom dopise Livii vyjádřil údiv nad překvapivě dobrou úrovní Claudiovy rétoriky.Suetonius. ''Claudius'' 4. Přesto odmítl jakékoli úvahy o jeho politické kariéře, jelikož nehodlal kvůli jeho nemohoucnosti vystavovat v posměch celou [[Julsko-klaudijská dynastie|císařskou rodinu]].Suetonius. ''Claudius'' 4; Levick (1990), s. 16–17. Na oblouku v [[Pavia|Pavii]], vztyčeném na počest dynastie někdy v letech 7 až 8, se Claudiovo jméno, znějící Tiberius Claudius Nero Germanicus po [[Osvojení|adopci]] Germanika strýcem [[Tiberius|Tiberiem]], nacházelo na samém okraji.Levick (1990), s. 16. Claudius projevoval intenzivní zájem o historii, v níž ho vzdělávali [[Livius|Titus Livius]] a Sulpicius Flavus.Suetonius. ''Claudius'' 41. Mnoho času trávil ve společnosti Flava a filozofa [[Athenodóros Kananites|Athenodóra Kananita]]. Podporován svými přáteli věnoval se literární tvorbě a kromě jiného sepsal nedochované římské dějiny počínající smrtí [[Julius Caesar|Julia Caesara]]. Na naléhání Livie a Antonie ovšem upustil od zpracování ožehavé látky [[Druhý triumvirát|druhého triumvirátu]] a [[Římská občanská válka|občanských válek]].Suetonius. ''Claudius'' 41; Levick (1990), s. 18–19. [39] => [40] => Claudius se celkem čtyřikrát oženil a už v mladém věku ho dvakrát zasnoubili: nejprve s [[Aemilia Lepida|Aemilií Lepidou]], již musel zapudit poté, co její matka [[Julie mladší]] upadla v roce 8 v nemilost, posléze s dcerou Tiberiova chráněnce [[Livia Medullina|Livií Medullinou]].Levick (1990), s. 16, 23. Ta náhle zemřela v den konání svatby.Suetonius. ''Claudius'' 26. První manželství uzavřel roku 9 s [[Plautia Urgulanilla|Plautií Urgulanillou]], vnučkou důvěrnice Livie Drusilly. Urgulanilla Claudiovi porodila syna jménem Claudius Drusus.Suetonius. ''Claudius'' 27. [41] => [42] => Události následující po Augustově smrti v roce 14 podtrhly Claudiovu naprostou bezvýznamnost. Zesnulý [[princeps]] ho v závěti zařadil mezi dědice třetího stupně, bezmála jako cizí osobu.Suetonius. ''Claudius'' 4; Levick (1990), s. 17. Claudius požádal strýce Tiberia, nastoupivšího tehdy na trůn, o svolení podílet se na veřejném životě.Levick (1990), s. 21. Tiberius vyhověl synovcově prosbě udělením [[Římský konzul|konzulských]] odznaků (''ornamenta consularia'').Suetonius. ''Claudius'' 5. Claudius nespokojený s prázdnou poctou se opětovně domáhal úřadu, nicméně narazil na Tiberiovu podrážděnou reakci. Císařovo zamítavé stanovisko Claudia připravilo o veškerou naději na veřejné funkce. Odebral se proto do ústraní a větší část Tiberiova panování strávil na svých usedlostech nedaleko [[Řím]]a a v [[Kampánie|Kampánii]]. Claudiovi se i přes odtažitost císařské rodiny dostávalo jisté úcty, neboť [[Equites|jezdci]] si ho opakovaně volili za svého zástupce.Suetonius. ''Claudius'' 6. Senátoři rozhodli o obnovení jeho domu, shořelého při požáru, a dokonce ho připustili k účasti na debatě [[Římský senát|senátu]]. Tiberius se ale postavil proti těmto usnesením. [43] => [44] => V roce 19 otřásla Claudiem smrt bratra Germanika. Někteří z Germanikových stoupenců a [[klient (chráněnec)|klientů]] v něm poté spatřovali svého patrona. Když zemřel také Tiberiův syn [[Drusus mladší]], senátní frakce zmínily Claudia jako možného dědice, což nasvědčuje tomu, že Claudius i při svém vyloučení z veřejného života mohl chovat určité politické ambice.Levick (1990), s. 24; Tacitus III.18. O příbuzenství s ním se ucházel i mocný [[pretoriánský prefekt]] [[Seianus|Lucius Aelius Seianus]], jehož dceru zasnoubili s mladým Claudiem Drusem.Tacitus III.29; Cassius Dio LVIII.11. Chlapec však krátce nato zemřel na zadušení. Kolem roku 24 se Claudius rozvedl s Urgulanillou z důvodu [[cizoložství]] a podezření, že osnovala vraždu své švagrové.Suetonius. ''Claudius'' 26; Levick (1990), s. 24–25. Nedlouho po rozvodu přivedla Urgulanilla na svět dceru Claudii, již odvrhl, protože otcem dítěte byl jeho propuštěnec.Suetonius. ''Claudius'' 26–27. Pravděpodobně v roce 28 uzavřel sňatek se Seianovou příbuznou [[Aelia Paetina|Aelií Paetinou]], která mu porodila dceru [[Claudia Antonia|Claudii Antonii]].Suetonius. ''Claudius'' 27; Levick (1990), s. 25. O tři roky později Paetinu zapudil v souvislosti se Seianovým pádem.Suetonius. ''Claudius'' 26; Levick (1990), s. 55. [45] => [46] => Claudiovo postavení se poněkud zlepšilo na počátku vlády jeho synovce [[Caligula|Caliguly]]. Ten si v roce 37 zvolil strýce za kolegu v konzulátu,Cassius Dio LIX.6. čímž chtěl oživit vzpomínku na svého otce Germanika. Claudius získal vytoužený úřad a těšil se oblibě lidu, jenž ho zdravil jako císařova strýce a Germanikova bratra.Suetonius. ''Claudius'' 7. Jakmile se Caligula pevně ujal moci, Claudius se stal objektem jeho zlomyslných vtipů a několikrát se ocitl v nebezpečí života.Suetonius. ''Claudius'' 8–9. Největšímu ohrožení měl čelit v roce 39, kdy jako člen senátní delegace blahopřál císaři k potlačení [[Gnaeus Cornelius Lentulus Gaetulicus|Gaetulikova]] spiknutí, načež ho jeho rozběsněný synovec měl vhodit do řeky.Cassius Dio LIX.23; Suetonius. ''Claudius'' 9. Caligula ho mimoto přiměl, aby zaplatil nesmírně vysokou sumu za vstup do kněžského sboru, takže Claudius musel nejenom prodat veškerý majetek, nýbrž se ještě zadlužil a upadl do veliké nouze.Suetonius. ''Claudius'' 9; Cassius Dio LVIII.28. Nejspíše roku 38 nebo 39 se oženil s výrazně mladší [[Messalina|Valerií Messalinou]].Levick (1990), s. 55. V dalších dvou letech se Claudiovi a Messalině narodily dvě děti: dcera [[Claudia Octavia]] a syn Tiberius Claudius Germanicus, známější jako [[Britannicus]].Clauss (1997), s. 69. [47] => [48] => === Vláda === [49] => [50] => ==== Nástup na trůn ==== [51] => [[Soubor:A Roman Emperor AD41 detail.jpg|náhled|upright=1.1|Gardista zdraví Claudia jako císaře, detail obrazu od [[Lawrence Alma-Tadema|Lawrence Alma-Tademy]]]] [52] => 24. ledna 41 Caligula podlehl rozsáhlému komplotu, do něhož byli zapojeni někteří pretoriáni, včetně [[Vojenský tribun|tribuna]] [[Cassius Chaerea|Cassia Chaerey]] a jednoho z prefektů, a celá řada senátorů, jezdců a členů císařského dvora.Levick (1990), s. 34. Ohledně Claudiova možného zapletení do konspirace neexistují žádné důkazy, třebaže o ní mohl mít informace.Levick (1990), s. 38. Po Caligulově zavraždění spiklenci uchystali stejný osud i jeho manželce [[Milonia Caesonia|Caesonii]] a malé dcerce, což nasvědčuje jejich úmyslu pobít všechny příslušníky císařské dynastie.Josephus XIX.2.4; Levick (1990), s. 35. Vystrašený Claudius v nastalém zmatku uprchl do paláce a ukryl se na jedné z teras mezi závěsy.Suetonius. ''Claudius'' 10; Clauss (1997), s. 69. Tam ho objevil jeden z pretoriánů, jenž ho poznal a pozdravil jako císaře.Josephus XIX.3.1; Levick (1990), s. 31. Podle Suetonia se Claudius měl vrhnout k vojákovým nohám a prosit o život.Suetonius. ''Claudius'' 10. Pretoriáni nato Claudia, k němuž chovali náklonnost jako k bratrovi milovaného Germanika, posadili do nosítek a donesli do kasáren.Josephus XIX.3.2-3. Zde pod jejich ochranou strávil nadcházející noc. [53] => [54] => Senát se po atentátu radil na Kapitolu.Cassius Dio LX.1. Někteří senátoři, zastírající vlastní ambice chopit se moci, navrhovali obnovení [[Starověký Řím#Římská republika|republiky]] a popravení zbývajících členů císařského rodu.Cassius Dio LX.1; Bowman (1996), s. 230. Jiní upřednostňovali zachování [[principát]]u, nemohli se ale shodnout na vhodném kandidátovi trůnu.Levick (1990), s. 31. Padla jména [[Marcus Vinicius|Marka Vinicia]], manžela Caligulovy sestry [[Julie Livilla|Julie Livilly]], Lucia Annia Viniciana nebo [[Decimus Valerius Asiaticus|Decima Valeria Asiatika]], z nichž žádný nezískal dostatečnou podporu.Levick (1990), s. 32. Senátoři se následně dozvěděli překvapivou zprávu, že se Claudius nachází v bezpečí pretoriánského tábora.Josephus XIX.3.3. Vyslali tedy [[Tribun lidu|tribuny]], aby ho přesvědčili dostavit se do radnice. Claudius, vědom si možného rizika, odpověděl, že ho násilím dopravili do kasáren a nemůže přihlížet jednání senátu. Pretoriáni shromáždění ve zbraních ho poté provolali císařem.Josephus XIX.4.2. Druhý den ráno se senát, opuštěný mezitím [[Městské kohorty|městskými kohortami]], sešel jen v nepatrném počtu a odhlasoval usnesení, jimiž stvrdil Claudiovu vládu.Josephus XIX.4.3. [55] => [56] => [[Římská legie|Legie]], rozmístěné na hranicích, nemohly vzhledem k ročnímu období zasáhnout do rozhodování o Caligulově nástupci, třebaže [[Galba|Servius Sulpicius Galba]] na horním [[Rýn]]ě byl vybízen, aby převzal moc.Suetonius. ''Galba'' 7; Levick (1990), s. 32. Claudius, naprosto postrádající politické a vojenské zkušenosti, se tak jako první stal principem nikoli z vůle senátu, nýbrž pretoriánské gardy.Levick (1990), s. 32–33. Protože každému příslušníkovi gardy přislíbil ''[[donativum]]'' ve výši 15 000 [[Sestercius|sesterciů]], byl rovněž prvním císařem, který si zajistil loajalitu vojska tím, že ho uplatil.Suetonius. ''Claudius'' 10; Levick (1990), s. 32. Svoji vděčnost pretoriánům dal zřetelně najevo vyražením mincí, na nichž vyzdvihl roli, již sehráli při jeho povýšení.Levick (1990), s. 39. Taktéž počátek své vlády počítal od 24. ledna, kdy ho garda provolala za císaře.Suetonius. ''Claudius'' 11; Levick (1990), s. 41–42. [57] => [58] => V zájmu upevnění svého postavení a zmírnění napětí Claudius amnestoval veškeré skutky a výroky učiněné v kritických okamžicích během a po Caligulově zavraždění.Suetonius. ''Claudius'' 11. Smrtí potrestal pouze několik přímých účastníků atentátu.Suetonius. ''Claudius'' 11; Josephus XIX.4.5. Souhlasil s odstraněním Caligulových soch, ačkoli nedovolil uvalit na něho ''[[damnatio memoriae]]''.Cassius Dio LX.4. Zrušil také jeho nařízení, včetně jím uvalených tíživých daní, a povolil návrat všem osobám poslaným do vyhnanství, čímž chtěl dát zapomenout na Caligulův [[Despocie|despotismus]]. Svoji legitimitu se snažil posílit demonstrativním zdůrazňováním návaznosti na Augusta.Tacitus XII.11; Suetonius. ''Claudius'' 11. Přestože nepatřil k rodu [[Juliové|Juliů]] a nebyl Augustovým pokrevním příbuzným, zařadil do svého jména ''[[cognomen]]'' [[Caesar]].Levick (1990), s. 42. Obdobně přijal všechny tituly odhlasované mu senátem s výjimkou ''[[Otec vlasti|Pater patriae]]'', který si osvojil v roce 42.Levick (1990), s. 41. Náležité pocty obdrželi jeho předkové z rodu [[Claudiové|Claudiů]]: bábu Livii Drusillu, Augustovu choť, dal prohlásit za bohyni, matce Antonii mladší přiznal titul [[Augusta (titul)|Augusta]] a v den narozenin otce Drusa nechal konat hry.Cassius Dio LX.5. Neopomenul ani bratra Germanika a děda Marka Antonia. [59] => [60] => ==== Vztah se senátem ==== [61] => Okolnosti Claudiovy intronizace nadmíru ztěžovaly, ba téměř znemožňovaly klidné soužití se senátem, poznamenané nepřátelstvím četných jedinců a vzájemnou obezřetností.Levick (1990), s. 93. Claudius vstoupil do senátu teprve třicet dnů po svém nástupu, a to za doprovodu pretoriánských prefektů a tribunů.Cassius Dio LX.3. Navzdory tomu se pokoušel vstřícností dosáhnout uvolnění napětí a nastolení konstruktivní spolupráce se senátory.Levick (1990), s. 93–94. Při zasedáních jim tudíž demonstrativně prokazoval náležitou úctu a vystupoval jako jeden z nich.Clauss (1997), s. 70. Zrušil nenáviděné velezrádné procesy (''maiestas''), četné senátory vyznamenal [[triumf]]álními odznaky (''ornamenta triumphalia'') nebo je obdařil [[Římský konzul|konzulátem]].Levick (1990), s. 95, 115; Bowman (1996), s. 236. Leckteré pověřil výkonem tohoto úřadu opakovaně, když sám ho zastával celkem pětkrát.Levick (1990), s. 94–96. Do kompetence senátu vrátil rozhodování o výběru místodržitelů [[Římské provincie|provincií]] [[Makedonie (provincie)|Makedonie]] a [[Achaia (římská provincie)|Achaia]].Suetonius. ''Claudius'' 25. [62] => [63] => Přes tato opatření mnoho senátorů setrvávalo v opozici proti císaři. Jejich nepřátelství částečně pramenilo z pozvolného odnímání kompetencí senátu a jejich přenášení na císařskou administrativu a propuštěnce.Scullard (2010), s. 246; Levick (1990), s. 97. Těžiště výkonu vlády se tak přesunulo ze senátu na císařský dvůr.Levick (1990), s. 53. Slabost Claudiovy pozice dále zvýrazňovala skutečnost, že postrádal reálného mužského dědice, jelikož jeho jediný žijící syn Britannicus se narodil tři týdny po uchopení moci. Na rozdíl od jiných aristokratů nebyl s Augustem spřízněn v přímé linii.Levick (1990), s. 57. Všechny tyto skutečnosti vedly k několika spiknutím, jež podnikli muži cítící se být povolanějšími k výkonu císařské hodnosti. Claudius se s nimi tvrdě vypořádal, o čemž svědčí Suetoniova poznámka o 35 popravených senátorech a více než 300 jezdcích.Suetonius. ''Claudius'' 29. Nenávist senátorů chovaná vůči Claudiovi našla svoje vyjádření v satirickém díle ''[[Apocolocyntosis|Apocolocyntosis Claudii]]'', v němž [[Seneca]] vyčítá císaři jeho útoky proti senátu.Seneca 13-14. Většina ostatních antických autorů přičítala exekuce senátorů nadměrnému vlivu Claudiových propuštěnců a manželek.Suetonius. ''Claudius'' 29; Cassius Dio LX.14; Tacitus XII.59. [64] => [65] => Krátce po získání vlády Claudius povolal do Říma senátora [[Appius Junius Silanus|Appia Junia Silana]], tehdejšího správce [[Hispania Tarraconensis|Hispanie Tarraconensis]], aby se oženil s [[Domitia Lepida|Domitií Lepidou]], matkou císařovny Messaliny.Levick (1990), s. 58–59. Tento potenciální pretendent trůnu byl už v roce 42 za nejasných okolností usmrcen, aniž mu byl dopřán soud.Cassius Dio LX.14. Silanova poprava patrně přispěla k vypuknutí hrozivé vzpoury vedené [[Lucius Arruntius Camillus Scribonianus|Luciem Arruntiem Camillem Scribonianem]], jemuž jako místodržiteli [[Dalmácie (provincie)|Dalmácie]] podléhaly Sedmá a Devátá legie.Clauss (1997), s. 71; Levick (1990), s. 59. Podle [[Cassius Dio|Cassia Diona]] tato revolta Claudia natolik vyděsila, že uvažoval o vzdání se vlády ve prospěch Scriboniana.Suetonius. ''Claudius'' 35; Cassius Dio LX.15. Nebezpečí ale pominulo po několika dnech, kdy vojáci od Scriboniana odpadli a ten spáchal sebevraždu.Cassius Dio LX.15. Obě legie poté obdržely čestný titul ''Claudia Pia Fidelis'' („věrná a oddaná Claudiovi“). Senátoři podporující Scribonianovo povstání, včetně Lucia Annia Viniciana či Caeciny Paeta, si po jeho potlačení vzali život nebo skončili na popravišti.Cassius Dio LX.15–16. [66] => [67] => Mnozí jiní byli popraveni z nejrůznějších důvodů: někteří v důsledku domnělých nebo skutečných spiknutí, jiní kvůli intrikám nebo soupeření v císařově nejužším okolí. V roce 45 byli posláni do vyhnanství Gaius Asinius Gallus a Titus Statilius Taurus Corvinus, vnukové slavného řečníka [[Gaius Asinius Pollio|Gaia Asinia Polliona]], obvinění z konspirace, do níž měli být zapleteni i císařovi propuštěnci a otroci.Suetonius. ''Claudius'' 13; Cassius Dio LX.27. Smrt stihla manžela císařovy dcery Claudie Antonie, mimořádně urozeného Gnaea Pompeia Magna, který se měl podílet na komplotu společně se svým otcem Markem Liciniem Crassem Frugim.Levick (1990), s. 61. Stejný osud stihl kromě mnoha jiných konzulárů i Marka Vinicia. Někdejšího konzula Valeria Asiatika nechala Messalina v roce 47 obžalovat z příprav převratu proti Claudiovi.Tacitus XI.1. Tento ambiciózní magnát [[Galové|galského]] původu mohl pro Claudia představovat hrozbu jako jeden z původců Caligulova zavraždění.Tacitus XI.1; Levick (1990), s. 61–63. Během procesu, odehrávajícím se v císařském paláci za neúčasti senátu, shledali Asiatika vinným, načež si otevřel žíly.Tacitus XI.3; Levick (1990), s. 99. [68] => [69] => V letech 47 až 48 zastával Claudius společně s [[Lucius Vitellius|Luciem Vitelliem]] úřad [[Římský cenzor|cenzora]], obsazený poprvé po desetiletích.Levick (1990), s. 98–99; Bowman (1996), s. 238. Cenzoři měli na starosti kromě jiného revidování alba senátorů, přičemž směli z řad senátu vyloučit jedince nesplňující požadavky [[Cenzus (Starověký Řím)|cenzu]].Tacitus XI.25. Někteří se rozhodli pro dobrovolný odchod, zdráhající se byli přinuceni.Cassius Dio LX.29. Císaři se tak naskytla příležitost odměnit oddané stoupence povýšením a naklonit si potenciální soupeře.Bowman (1996), s. 238. Při reorganizaci senátu usiloval o nahrazení propuštěných členů zámožnými muži z provincií, čímž si zajistil jejich přízeň.Levick (1990), s. 101. Na bronzové tabuli nalezené v 16. století v Lyonu se zachovala Claudiova řeč, v níž se zasazoval za přijetí galských šlechticů do senátu.Clauss (1997), s. 73. V pozměněné podobě ji zmiňuje i [[Tacitus]].Tacitus XI.24. V tomto projevu se Claudius vyslovil uctivě k senátorům a zároveň kritizoval jejich odmítavý postoj k provinciálům. V rámci cenzu znatelně navýšil počet [[Patricius|patricijů]], mezi něž přibral vážené senátory a osoby vznešeného původu, a tím reagoval na vymírání starých rodů. [70] => [71] => ==== Propuštěnci a císařská administrativa ==== [72] => Oporu pro svůj režim, již nenacházel u senátu, Claudius hledal u přátel své rodiny, jako byli senátor Lucius Vitellius nebo vojevůdce [[Aulus Plautius]], a mezi členy vlastní domácnosti, především mezi kvalifikovanými propuštěnými [[Otrokářství|otroky]].Alston (1998), s. 59. Jejich enormní vliv na chod státu hojně komentují už antické prameny a moderní historikové jejich závěry potvrzují.Suetonius. ''Claudius'' 25, 29; Christ (1995), s. 223. Císařští [[Propuštěnec|propuštěnci]] těžili z počínajícího rozvoje komplexních správních struktur říše.Scullard (2010), s. 246–247. Princeps se na ně spoléhal jako na své osobní rádce a neváhal je pověřovat úkoly spadajícími do kompetence [[Magistratus|magistrátů]].Levick (1990), s. 84–85. S růstem moci propuštěnců se zvyšovala nelibost a řevnivost senátorů vůči nim.Levick (1990), s. 100; Scullard (2010), s. 247. Z jejich pohledu totiž Claudius přenesením rozsáhlých kompetencí na propuštěnce podkopával autoritu senátu. [73] => [74] => Augustus a Tiberius využívali v souladu s běžnou římskou praxí služeb svých propuštěnců a otroků při řešení určitých administrativních záležitostí.Christ (1995), s. 223. Na důležitosti začali propuštěnci nabývat za Caliguly.Levick (1990), s. 83. Teprve Claudius však v zájmu racionalizace a vyšší efektivnosti položil základy centralizované císařské byrokracii, vedené propuštěnci. Ti stáli v čele specializovaných kanceláří zastřešujících výkon rozličných státních úkolů.Scullard (2010), s. 247. Přesto není prokázáno, že by vytváření těchto správních útvarů a využívání propuštěnců bylo Claudiovou záměrnou politikou.Bowman (1996), s. 237; Alston (1998), s. 60. Kanceláře každopádně fungovaly nezávisle na tradičních institucích, reprezentovaných senátory a jezdci. Urozenost a hrdost těchto jedinců překážely tomu, aby mohli sloužit principovi jako jeho podřízení.Bowman (1996), s. 237–238. Pozice v rámci císařské správy proto obsazovali poslušní a snadno nahraditelní muži cizího původu, loajální pouze samotnému principovi. Nehledě na ohromnou moc, již soustředili ve svých rukou, propuštěnci dokázali díky svému výsadnímu postavení shromáždit obrovské jmění.Tacitus XII.53; Cassius Dio LX.34. Když si prý Claudius jednou postěžoval na nevalný stav císařských financí, kdosi mu žertem poradil, aby spojil svůj majetek se dvěma z nich.Suetonius. ''Claudius'' 28. [75] => [76] => Mezi nejvýraznější postavy vykonávající čelné pozice v císařských kancelářích náleželi Claudiovi favoriti, jako byl [[Tiberius Claudius Narcissus|Narcissus]], zastávající funkci dvorního tajemníka vyřizujícího korespondenci (''ab epistulis''), a [[Marcus Antonius Pallas|Pallas]], přednosta císařovy pokladny (''a rationibus''). Narcissus si v paláci vytvořil vlastní mocenskou základnu a jednal ve shodě s Messalinou, třebaže se nakonec obrátil proti ní.Suetonius. ''Claudius'' 37; Tacitus XI.37. Někteří senátoři, kupříkladu [[Vespasianus|Titus Flavius Vespasianus]], mu vděčili za svoji kariéru.Suetonius. ''Vespasianus'' 4. Cassius Dio poznamenává, že nahromadil nezměrné bohatství více než 400 milionů sesterciů.Cassius Dio LX.34. Pallas dohlížel na finanční odvody poskytované provinciemi, provedl reformu výběru daní a zbohatl podobně jako Narcissus.Bowman (1996), s. 312. Pallantova bratra [[Marcus Antonius Felix|Felika]] Claudius ustavil jako místodržitele provincie [[Judea|Judeje]].Tacitus XII.54. Mimořádné oblibě se těšil také Polybius, učenec zastávající funkci sepisovatele projevů (''a studiis''),Bowman (1996), s. 237. jemuž později přivodilo zkázu falešné obvinění Messaliny.Cassius Dio LX.31. Caligulův propuštěnec [[Gaius Julius Callistus|Callistus]] působil za Claudia jako tajemník pro otázky práva a spravedlnosti (''a libellis'').Levick (1990), s. 83; Scullard (2010), s. 247. [77] => [78] => ==== Invaze do Británie ==== [79] => [[Soubor:Roman emperor head.jpg|náhled|upright=0.8|Bronzová hlava Claudia nalezená v hrabství [[Suffolk]]]] [80] => Scribonianova vzpoura pošramotila Claudiovu reputaci v očích vojska a ještě více nahlodala jeho nestabilní postavení.Levick (1990), s. 139. Příležitost k pozvednutí nevalné prestiže se nabízela v neklidné [[Velká Británie (ostrov)|Británii]], nalézající se dosud mimo římskou kontrolu.Scullard (2010), s. 252. Římané se tam vojensky angažovali již v polovině 1. století př. n. l., kdy se proti [[Britanové|Britanům]] dvakrát vypravil Julius Caesar. Jeho tažení v Británii nepřinesla Římu trvalé územní zisky a po jeho odchodu se poměry na ostrově vyvíjely i nadále veskrze nezávisle.Christ (1995), s. 218. Římané nicméně nespouštěli tamní [[Keltové|keltské]] kmeny ze zřetele, a Caligula dokonce zvažoval uspořádání expedice proti Britanům.Cassius Dio LIX.25. Mezi nimi probíhaly vnitřní rozbroje související s politickým rozmachem kmene [[Catuvellové|Catuvellů]]. Ti vypudili náčelníka sousedního kmene [[Atrebati|Atrebatů]] jménem Verica, jenž se uchýlil k Římanům a požádal Claudia o pomoc.Cassius Dio LX.19. Císaři se tím naskytla vhodná záminka k tomu, aby napodobil Caesara a zasáhl na ostrově.Alston (1998), s. 63. Vlastnímu vpádu, k němuž došlo v roce 43, předcházely rozsáhlé přípravy, v rámci nichž Claudius ustavil velitelem invazního vojska osvědčeného a loajálního Aula Plautia, někdejšího [[legát]]a v [[Panonie|Panonii]].Levick (1990), s. 141. K provedení operace byly vybrány čtyři legie: II Augusta, XIV Gemina, XX a [[Legio IX Hispana|IX Hispana]]. Společně s galskými, [[Germáni|germánskými]] a [[Thrákové|thráckými]] [[Auxilia|pomocnými sbory]] čítalo římské vojsko zhruba 40 000 mužů.Christ (1995), s. 218; Levick (1990), s. 141. [81] => [82] => Poté, co se Římané nalodili v Gesoriaku (dnešní [[Boulogne-sur-Mer|Boulogne]]), rozděleni na tři části překonali [[Lamanšský průliv]], a aniž by narazili na odpor Britanů, přistáli poblíž Rutupiae ([[Richborough]]).Scullard (2010), s. 253. Plautius následně vyrazil na sever, aby se střetl s Britany vedenými bratry [[Togodumnus|Togodumnem]] a [[Caratacus|Caratakem]].Levick (1990), s. 140–141. V nastalé [[Bitva u Medway|bitvě u Medway]] Římané zaskočili své protivníky a pronásledovali Britany až k řece [[Temže|Temži]].Cassius Dio LX.20. Togodumnus přišel o život, zatímco Caratakovi se podařilo uprchnout na západ, kde pokračoval v odboji proti útočníkům.Levick (1990), s. 145. Plautius se pak rozhodl vyčkat příchodu císaře.Cassius Dio LX.21. Claudius dorazil v doprovodu velkého počtu senátorů, jež se neodvažoval ponechat v Římě po dobu své nepřítomnosti.Suetonius. ''Galba'' 7; Bowman (1996), s. 236; Levick (1990), s. 142. Kromě toho přivedl posily včetně [[Válečný slon|válečných slonů]]. Jakmile císař převzal velení, Římané dokončili tažení dobytím města [[Camulodunum]] a podrobením okolních kmenů.Christ (1995), s. 220. Jeho vojáci ho posléze opakovaně pozdravili jako [[imperátor]]a.Bowman (1996), s. 235. Po tomto velkolepém završení výpravy se Claudius odebral zpět do Říma, kde oslavil [[triumf]] za přemožení Britanů.Suetonius. ''Claudius'' 17. Na [[Campus Martius|Martově poli]] byl na jeho počest vztyčen vítězný oblouk a společně se svým synem obdržel čestné přízvisko Britannicus.Cassius Dio LX.22. Všem konzulárům, kteří s ním odcestovali do Británie, dal udělit triumfální odznaky a Plautia odměnil tím, že mu po návratu dovolil oslavit ovaci (''[[ovatio]]'').Suetonius. ''Claudius'' 24; Bowman (1996), s. 236. [83] => [84] => Plautius jako první místodržitel provincie [[Británie (provincie)|Británie]] vedl římské vojáky dále na sever a západ ostrova.Clauss (1997), s. 72. Římané pronikli až k nynějšímu [[Lincoln (Lincolnshire)|Lincolnu]] a na tomto místě vybudovali legionářský tábor Lindum. Navázali rovněž styky s [[Cartimandua|Cartimanduou]], královnou [[Brigantové|Brigantů]].Scullard (2010), s. 254. Římané záhy postoupili až k ústí řeky [[Severn (přítok Bristolského zálivu)|Severn]] a zřídili hraniční linii podél silnice [[Fosse Way]] mezi [[Exeter]]em a Lincolnem. Druhý správce provincie, [[Publius Ostorius Scapula]], zakročil v jižním [[Wales]]u proti [[Silurové|Silurům]], u nichž se zdržoval Caratacus, brojící proti Římanům,Tacitus XII.33. a založil legionářskou základnu Glevum ([[Gloucester]]). Když Caratacus odešel k [[Ordovikové|Ordovikům]], Ostorius ho zdolal v otevřené bitvě.Tacitus XII.34–35. Poražený náčelník hledal záchranu u Cartimanduy, jež ho v roce 51 vydala Římanům.Tacitus XII.36. Zajatý Caratacus si však neohroženou řečí vymohl v Římě od Claudia milost.Tacitus XII.37. [85] => [86] => ==== Zahraničí a provincie ==== [87] => V zahraniční politice se Claudius poněkud odchýlil od svých předchůdců a zřízením několika nových [[Římské provincie|provincií]] rozšířil římskou říši. Vzápětí po získání trůnu se musel vypořádávat s Caligulovým dědictvím v podobě války v [[Mauretánie (království)|Mauretánii]].Scullard (2010), s. 249. Tamějšího vládce [[Ptolemaios Mauretánský|Ptolemaia]] nechal Caligula zavraždit během jeho návštěvy Říma v roce 40, načež zdejší kočovné kmeny zvedly odboj proti Římanům.Levick (1990), s. 149. Proti [[Maurové|Maurům]] byl vyslán vojevůdce [[Gaius Suetonius Paulinus]], který si v letech 41 až 42 podmanil jejich zemi a překročil pohoří [[Atlas (pohoří)|Atlas]].Plinius V.14. Pacifikaci Mauretánie dokončil v dalších letech schopný Gnaeus Hosidius Geta.Cassius Dio LX.9. Dobyté teritorium Claudius rozdělil do dvou provincií: na západě se nacházela [[Mauretania Tingitana]], na východě [[Mauretania Caesariensis]].Christ (1995), s. 222. [88] => [89] => [[Soubor:Claudio 41 - 54dC jpg.jpg|náhled|vlevo|Římská říše za Claudia]] [90] => V [[Germánie|Germánii]] napadli [[Chattové]] pod vedením Gannaska římské území.Tacitus XI.18. [[Corbulo|Gnaeus Domitius Corbulo]] zahnal tyto barbary a posléze se vydal za [[Rýn]] proti [[Frisiové|Frisiům]] a [[Chaukové|Chaukům]]. Claudius, znervóznělý legátovou aktivitou, mu přikázal, aby ustal ve výboji.Tacitus XI.19. Corbulo se proto poslušně stáhl zpět.Tacitus XI.20. Římané přesto udržovali na pravém břehu Rýna opevněné předpolí v prostoru Mogontiaka ([[Mohuč]]) a dnešního [[Wiesbaden]]u.Christ (1995), s. 221. Rozšiřování a výstavba pohraničních pevností probíhala i na jihu. Podél [[Dunaj]]e vznikla celá soustava [[kastel]]ů, chránících mimo jiné [[Noricum]], přetvořené za Claudia v regulérní provincii v čele s [[prokurátor]]em.Christ (1995), s. 221–222 [91] => [92] => Hranice impéria se Claudius snažil zesílit i prostřednictvím [[klient (chráněnec)|klientských]] vládců. V roce 47 Římané dosadili [[Cheruskové|Cheruskům]] na jejich vlastní žádost za náčelníka [[Arminius|Arminiova]] synovce [[Italicus|Italika]], vychovaného v Římě.Tacitus XI.16. Zasáhli i do poměrů v [[Bosporská říše|bosporském království]], ležícím při severních březích [[Černé moře|Černého moře]], kde nahradili tamějšího vládce Mithridata jeho bratrem Kotyem.Tacitus XII.15–21. V [[Orient]]u využili rozbrojů mezi [[Parthové|Parthy]] k posílení svého postavení v [[Arménie|Arménii]]Tacitus XI.9. a neúspěšně se pokusili prosadit vlastního kandidáta na parthský trůn.Tacitus XII.10–14. Jakmile ovšem vnitřní konflikt v [[Parthská říše|parthské říši]] pominul, [[Vologaisés I.]] vtáhl roku 52 do Arménie, jejímž králem učinil svého bratra [[Tiridatés I.|Tiridata]], a zbavil Římany vlivu v této zemi.Tacitus XII.50–51. V roce 41 Claudius převedl [[Judea|Judeu]] a [[Samařsko|Samaří]] do správy [[Herodes Agrippa I.|Heroda Agrippy]], jemuž podle líčení [[Flavius Iosephus|Flavia Josepha]] vděčil za pomoc při získání vlády.Josephus XIX.4.1–2; Cassius Dio LX.8. Po smrti Heroda Agrippy v roce 44 se ale rozhodl Judeji vrátit status římské provincie, řízené prokurátorem.Josephus XIX.9.2. Již o rok dříve anektoval doposud nezávislou [[Lýkie|Lykii]], nalézající se na jihozápadě [[Malá Asie|Malé Asie]].Cassius Dio LX.17. V roce 46 přeměnil v provincii také [[Thrákie|Thrákii]], poté, co zdejšího krále zavraždila jeho manželka.Scullard (2010), s. 250. [93] => [94] => Claudius po vzoru Julia Caesara povzbuzoval [[Romanizace (kultura)|romanizaci]] provincií velkorysým udílením [[Římské občanství|římského občanství]] jednotlivcům či celým komunitám.Levick (1990), s. 164–165. Při cenzu v roce 48 dosáhl počet římských občanů čísla 5 984 072, což znamenalo oproti předchozímu, za Augusta vykonanému cenzu nárůst o zhruba jeden milion. Císař na druhou stranu neváhal odejmout občanství třeba i význačným provinciálům, pokud neprokázali znalost [[Latina|latiny]], nebo trestat ty, kteří si je přisvojovali neprávem.Suetonius. ''Claudius'' 16, 25. Provincie dále pozvedl zakládáním četných [[Římská kolonie|kolonií]] v nově podmaněných zemích a pohraničních krajích, jako bylo třeba [[Camulodunum]] v Británii.Levick (1990), s. 165; Tacitus XII.32. [[Severní Afrika|Severoafrické]] město [[Volubilis]] povýšil na [[municipium]] za jeho přínos Římanům během války v Mauretánii.Scullard (2010), s. 251. Oppidum Ubiorum, rodiště Agrippiny mladší, učinil v roce 50 kolonií s názvem [[Colonia Claudia Ara Agrippinensium]] (dnešní [[Kolín nad Rýnem]]).Tacitus XII.27. Císařova politika vůči provinciím a jejím obyvatelům přispívala k oslabení přednostní pozice Říma a Itálie a narážela na jistý nesouhlas, jak je zřejmé i ze Senekova ironického zhodnocení.Claudius si prý usmyslel navléct do toho Řeky, Galy, Hispány, Britany a všechny ostatní. Seneca 3. [95] => [96] => ==== Vnitřní politika ==== [97] => V Claudiově pojetí principátu hrála stěžejní úlohu role císaře jako soudce. Soudcovské činnosti se Claudius věnoval takřka každý den, přičemž ji vykonával s velikou svědomitostí a neúnavností.Cassius Dio LX.4; Suetonius. ''Claudius'' 14. Hned na počátku vlády zrušil velezrádné procesy (''maiestas'') a v podobném duchu srazil odměny pro žalobce (''delatores'').Tacitus XI.7. Při posuzování jednotlivých případů se běžně řídil spíše vlastním smyslem pro spravedlnost než právními zásadami a [[Precedens|precedenty]].Levick (1990), s. 117. Přílišnou tvrdost právních předpisů tak často tlumil dle svého uvážení.Suetonius. ''Claudius'' 14. Někdy si ale naopak počínal příliš tvrdě. Pokud se jeden z účastníků nedostavil k jednání, císař rozhodoval ve prospěch přítomné strany.Suetonius. ''Claudius'' 15. Jestliže se nepřítomnost týkala žalobce, činil ho za to osobně odpovědným.Christ (1995), s. 224. Přes svoji horlivost se nevyvaroval přehmatů, jeho rozhodnutí byla nepředvídatelná a nedokázal vždy zachovat nestrannost. To se týkalo hlavně případů mužů urážejících ho před nástupem na trůn. Některá jeho rozhodnutí, zaznamenaná Suetoniem, nepostrádají na bizarnosti.Suetonius. ''Claudius'' 15; Levick (1990), s. 117. V určitých případech měl před vynesením rozsudku údajně vyslechnout pouze jednu ze stran sporu.Seneca 14. Moderní historikové poukazují zvláště na kritizovaná soudní řízení odehrávající se na císařském dvoře, faktický císařský tribunál, jímž Claudius zasahoval do pravomoci senátu soudit vlastní členy. Třebaže v něm vedle principa zasedalo dvacet vybraných senátorů, soudní jednání nebylo veřejné a žalovaným hrozila svévole lehce ovlivnitelného císaře.Scullard (2010), s. 248; Tacitus XI.2–3. [98] => [99] => Prameny naznačují, že Caligula se v závěru svého panování ocitl téměř na pokraji bankrotu a musel přijmout zoufalá opatření ke zvýšení státních příjmů.Alston (1998), s. 61; Suetonius. ''Gaius'' 40. Navzdory tomu neexistují žádné doklady, že by Claudius čelil obtížím téhož druhu, přestože rušil daně zavedené svým předchůdcem. Jeho výdaje zůstávaly na vysoké úrovni, nicméně nedosahovaly rozměrů Caligulovy marnotratnosti.Alston (1998), s. 61. Státní finance byly soustředěny v rukou Claudia a jemu podřízených či jím dosazených lidí. Na státní kasu (''[[aerarium]]'') dohlížel prostřednictvím dvou [[quaestor]]ů, jež vybíral.Levick (1990), s. 85; Scullard (2010), s. 247. Stále větší díl příjmů plynul přímo do císařské pokladny (''[[fiscus]]'').Scullard (2010), s. 247; Bowman (1996), s. 238. Sotva se ujal moci, vyplatil pretoriánům vysoké donativy a ve výroční den svého nástupu jim každoročně uděloval finanční odměny.Cassius Dio LX.12. Přízeň lidu si vykupoval dary rozdílenými při různých příležitostech, jako bylo třeba vítězství v Británii.Cassius Dio LX.25; Suetonius. ''Claudius'' 21. Velice často organizoval nákladné hry, a v roce 47 uspořádal při výročí osmi set let [[založení Říma]] dokonce hry stoletní (''[[ludi saeculares]]''), ačkoli naposledy se konaly za Augusta.Suetonius. ''Claudius'' 21; Tacitus XI.11; Plinius VII.48; Clauss (1997), s. 73. O blaho římského lidu pečoval rozsáhlými stavebními projekty, zaměřenými především na zlepšení životní úrovně nižších vrstev.Suetonius. ''Claudius'' 20. Dbal o zajištění přísunu obilí do hlavního města, jehož distribuci začali provádět císařští prokurátoři na místo senátních [[prefekt]]ů. Ohromné množství peněžních prostředků vynaložil rovněž na válečné podniky. [100] => [101] => Z Claudiovy provinciální politiky a nelehkého soužití se senátem těžil do určité míry [[Equites|jezdecký stav]]. Se vznikem nových provincií souviselo ustavení prokurátorských místodržitelských postů, vykonávaných jezdci, a těm se tak nabízelo více možností k dalšímu vzestupu.Scullard (2010), s. 246. Císař usiloval o zachování integrity tohoto stavu a tvrdě trestal propuštěnce vydávající se za jezdce. Mimoto reformoval kariérní postup jezdců a určil jim povinnou vojenskou službu jako předpoklad účasti na veřejných záležitostech.Suetonius. ''Claudius'' 25; Christ (1995), s. 225–226. [102] => [103] => Přes své konzervativní založení se Claudius nebránil reformám v náboženských otázkách. Na rozdíl od Caliguly odmítal, aby mu prokazovali božské pocty, o čemž svědčí jeho slavný list, v němž nedovolil obyvatelům [[Alexandrie]] postavit mu chrám. Vzhledem ke zdaru svých válečných tažení rozšířil v roce 49 ''[[pomerium]]'', posvátné hranice města Říma.Bowman (1996), s. 236. Reorganizoval kolegium starobylých [[Etruskové|etruských]] věštců zvaných [[Haruspex|haruspikové]], současně ale vykázal z Itálie všechny cizí astrology.Tacitus XI.15; Cassius Dio LX.33. Uvažoval také o přenesení [[Eleusínská mystéria|Eleusínských mystérií]] z [[Attika|Attiky]] do Říma. Naproti tomu tvrdě zakročil proti [[druid]]ům, jejichž obřady úplně zakázal.Suetonius. ''Claudius'' 25; Scullard (2010), s. 249. Ohledně jeho postoje k [[Židé|Židům]] se prameny poněkud rozcházejí. Cassius Dio uvádí, že jejich velký počet v Římě mu zabránil v tom, aby je z města vypudil. Spokojil se pouze s tím, že jim zakázal shromažďovat se,Cassius Dio LX.6. a tak jim chtěl zřejmě znesnadnit získávání [[Proselytismus|proselytů]]. Podle Suetonia je však vyhnal, neboť „z podněcování [[Ježíš Kristus|Chréstova]] vytrvale tropili nepokoje“. [104] => [105] => ==== Stavební aktivity ==== [106] => [[Soubor:Porta Maggiore 030106.JPG|náhled|upright=1.05|Porta Maggiore v Římě]] [107] => Claudius uskutečnil v hlavním městě i v provinciích četné veřejné stavební projekty. Aby obyvatelům Říma zajistil dostatečné množství pitné vody, vystavěl dva [[akvadukt]]y: [[Aqua Claudia]] a [[Anio Novus]], s jejichž budováním započal už Caligula. Oba vodovody byly dokončeny v roce 52, přičemž se stýkaly u brány [[Porta Maggiore]].Levick (1990), s. 111. Vedle toho nechal zrenovovat starší akvadukt [[Aqua Virgo]]. Ještě větší pozornost věnoval zásobování obilím.Levick (1990), s. 109–110. V Římě vyhloubil splavný kanál spojující [[Tibera|Tiberu]] s novým přístavem [[Portus Romae]] nedaleko [[Ostie]] a bránící záplavám.Levick (1990), s. 110. Tento přístav, o němž uvažoval i Julius Caesar, se rozhodl vybudovat nehledě na námitky architektů poukazujících na jeho nákladnost.Cassius Dio LX.11. Chtěl tak předejít hrozícímu hladu z důvodu nejisté dopravy v zimních měsících. Nejdříve nechal vykopat pás země zabírající několik desítek hektarů, poté zřídil po obou stranách vstupu dvě obrovská, obloukovitě zahnutá mola vybíhající do moře, a mezi nimi zbudoval umělý ostrov s majákem.Suetonius. ''Claudius'' 20; Cassius Dio LX.11. Claudius si vysloužil věhlas také stavbou či rekonstrukcí četných [[Římské silnice|silnic]] v provinciích.Levick (1990), s. 172–177. Itálii spojil s [[Raetie|Raetií]] silnicí [[Via Claudia Augusta]], vedoucí údolím řeky [[Adiže]], zatímco silnici [[Via Valeria]] prodloužil až k [[Jaderské moře|Jaderskému moři]].Levick (1990), s. 170. [108] => [109] => Císař se snažil také o zvětšení nebo alespoň o zachování plochy obdělávané půdy v Itálii.Levick (1990), s. 110–111. Uzákonil trestání jedinců, kteří vykupovali a bourali budovy pro zisk, čímž chtěl překazit ničení zemědělských usedlostí.Scullard (2010), s. 248. Především ale hodlal vysušit [[Fucinské jezero]] odvedením jeho vod do řeky [[Liris]], díky čemuž by získal úrodnou zemi vhodnou k zemědělství. Jedenáct let pracovalo třicet tisíc lidí na odvodňovacím kanále, kvůli němuž museli dokonce vylámat horu. Když dílo v roce 52 završili, Claudius uspořádal na jezeře velkolepou podívanou, inscenovanou námořní bitvu, v níž účinkovaly tisíce zločinců.Tacitus XII.56. Při následném otevření se ale ukázalo, že průplav nebyl dostatečně hluboký ve srovnání s dnem jezera.Tacitus XII.57. S úspěchem se nesetkal ani opakovaný pokus o zprovoznění průplavu. [110] => [111] => ==== Intriky Messaliny ==== [112] => V době Claudiova nástupu na trůn byla jeho chotí o více než dvacet let mladší [[Messalina|Valerie Messalina]], mezi jejíž předky patřila Augustova sestra [[Octavie mladší]]. Messalina přivedla o několik týdnů později na svět Claudiova syna [[Britannicus|Britannika]].Suetonius. ''Claudius'' 27; Levick (1990), s. 55. Claudius dovolil, aby se jeho manželce prokazovaly pocty hodné císařovny, třebaže odmítl návrh senátu udělit jí titul [[Augusta (titul)|Augusta]]. Navzdory jejímu statusu byla Messalinina pozice krajně nejistá.Levick (1990), s. 56. Claudius byl již pokročilého věku a usuzovalo se, že zemře dříve, než bude Britannicus jako jeho jediný mužský dědic schopen vládnout. Messalina se záhy domohla nemalého vlivu, který se snad projevil v četných Claudiových rozhodnutích v prvních osmi letech jeho panování.Alston (1998), s. 68; Bowman (1996), s. 233. Její moc ještě vzrostla s Claudiovým tažením do Británie a dle Cassia Diona se opírala o skupinu svých přívrženců.Cassius Dio LX.18; Alston (1998), s. 69. Antičtí dějepisci vykreslují Messalinu jako mimořádně [[Promiskuita|promiskuitní]] a neřesti páchající ženu, podvádějící Claudia s mnoha různými muži, od politiků po herce.Plinius X.83; Juvenalis VI.120-132; Cassius Dio LX.18, 31. Dnešní historikové ovšem tvrzení o jejích údajných [[Hypersexualita|nymfomanských]] sklonech vyvracejí, neboť pravděpodobnějším se zdá být, že využívala sex jako prostředek k získání politických spojenců.Alston (1998), s. 70; Levick (1990), s. 56. [113] => [114] => [[Soubor:Messalinaandbritannicus.jpg|náhled|vlevo|upright=0.9|Claudiova třetí manželka Messalina a syn Britannicus]] [115] => V zájmu uhájení svého postavení Messalina usilovala o odstranění potenciálních protivníků, ohrožujících vedle ní i jejího manžela.Tacitus XI.28. V současnosti však vyvstávají pochybnosti ohledně jejího podílu na popravách, jež jí prameny kladou za vinu.Bowman (1996), s. 233. Messalininou první obětí se stala Claudiova neteř [[Julie Livilla]], jejímž mužem byl senátor Marcus Vinicius. Koncem roku 41 byla obviněna z cizoložství, jehož se měla dopustit se [[Seneca|Senekou]].Cassius Dio LX.8. Oba skončili ve vyhnanství, v němž Julie Livilla zanedlouho nalezla smrt z rukou kata. Ve spojení s propuštěncem Narcissem měla Messalina nastrojit tentýž osud Appiu Silanovi.Suetonius. ''Claudius'' 37. O dva roky později byla popravena Drusova dcera [[Julie (dcera Drusa mladšího)|Julie]], v jejímž synovi Gaiu Rubelliovi Plautovi mohla Messalina spatřovat Britannikova soupeře.Cassius Dio LX.18; Levick (1990), s. 56. S jejím usmrcením patrně souvisela poprava pretoriánského prefekta Catonia Justa, připisovaná taktéž Messalině.Cassius Dio LX.18. Prefekt se prý chystal vyzradit rozsah císařovniných intrik Claudiovi, což nasvědčuje politickému pozadí jeho a Juliiny smrti. Messalina údajně přivodila záhubu rovněž Valeriu Asiatikovi a na svědomí měla mít i řadu dalších lidí.Tacitus XI.1–2; Cassius Dio LX.29. [116] => [117] => Messalininou pohromou se ukázal být její vztah s nastávajícím konzulem [[Gaius Silius|Gaiem Siliem]].Tacitus XI.12. Ačkoli byla stále vdaná za Claudia, v roce 48 pojala úmysl vstoupit do manželského svazku s tímto senátorem.Tacitus XI.26. Když Claudius podnikl inspekční cestu do Ostie, Messalina se chopila příležitosti a před četnými hosty uzavřela v Římě se svým milencem svatbu.Tacitus XI.27; Cassius Dio LX.31. Propuštěnci, provázející dosud nic netušícího Claudia, si uvědomili, že Messalina a Silius fakticky uskutečňují státní převrat a ohrožují jejich moc. Narcissus prostřednictvím císařovy milenky informoval Claudia o pravém stavu věcí.Tacitus XI.29-30. Císař, znejistělý, zda ještě drží vládu, se urychleně vydal do města, kde se odebral do pretoriánského tábora.Tacitus XI.31, 35; Suetonius. ''Claudius'' 36. Zpráva o Claudiově návratu vyrušila Messalinu v přípravách slavnosti k uctění [[Dionýsos|Baccha]], načež se její a Siliovi stoupenci v panice rozprchli.Tacitus XI.32. Messalina se vydala vstříc Claudiovi, avšak její snahu vyprosit si u něho milost zmařil Narcissus.Tacitus XI.34. Pretoriáni mezitím pochytali účastníky svatby a nejvýznamnější z nich, včetně Silia, na císařův rozkaz popravili.Tacitus XI.35–36. Claudius pak nechal ve smířlivější náladě poslat pro Messalinu, ovšem Narcissus přikázal několika pretoriánům, aby ji dopadli a usmrtili.Tacitus XI.37. Messalinu, marně se pokoušející vzít si život, zastihli v sadech patřících dříve Asiatikovi a na tomto místě ji jeden z tribunů probodl.Tacitus XI.38. [118] => [119] => Tacitus připisuje Messalinin pád jejímu pominutí smyslů. Cassius Dio naznačuje, že za její smrtí mohli stát propuštěnci, neboť jí přestali důvěřovat potom, co přivodila zkázu Polybia. Někteří dnešní badatelé zvažují možnost, že se Messalina a její přívrženci pokusili spojit se senátem. Tím by propuštěncům zavdala důvod se jí zbavit.Levick (1990), s. 66–67. Stejně tak se z její strany mohlo jednat o spiknutí s cílem odstranit Claudia, čemuž nasvědčuje velké množství popravených a císařův překotný úprk do kasáren.Alston (1998), s. 71. [120] => [121] => ==== Ctižádost Agrippiny ==== [122] => Po masakru Messaliny a jejích přívrženců Claudius sdělil pretoriánům, že se nebude bránit tomu, aby ho zabili, pokud by se chtěl znovu oženit. Císařovo odhodlání vyvarovat se nového sňatku ale naráželo na očividnou slabost jeho režimu a přetrvávající spekulace o následnictví.Bowman (1996), s. 240; Alston (1998), s. 72. Vhodný způsob, jak konsolidovat Claudiovo politické postavení a zajistit mu nové spojence, představovalo manželství s členkou urozeného a váženého rodu.Alston (1998), s. 72. V souvislosti s tím se zmiňuje jen těžko uvěřitelný zápas propuštěnců soupeřících o to, která z žen se stane jeho nevěstou.Tacitus XII.1–2; Alston (1998), s. 72. Nejvážnější spor se měl vést mezi dcerou bývalého konzula [[Lollia Paulina|Lollií Paulinou]], doporučovanou císaři Callistem, a Germanikovou dcerou [[Agrippina mladší|Agrippinou mladší]], prosazovanou Pallantem.Tacitus XII.1. Narcissus podporoval dřívější Claudiovu manželku [[Aelia Paetina|Aelii Paetinu]].Tacitus XII.2. Třebaže Agrippina byla císařovou neteří, argumenty nakonec převážily v její prospěch.Tacitus XII.3. Z morálního i právního hlediska byl takový svazek pokládán za [[incest]]ní a zakázaný, a proto senát přijal zákon povolující sňatek strýce s bratrovou dcerou.Tacitus XII.5–7; Cassius Dio LX.31. Jakmile tato překážka pominula, podstoupili Claudius a Agrippina počátkem roku 49 svatební obřad.Suetonius. ''Claudius'' 26; Tacitus XII.7–8. [123] => [124] => Tacitus poznamenává, že od tohoto momentu „všechno poslouchalo ženu“, protože Agrippina na rozdíl od Messaliny svírala moc pevně ve svých rukou.Tacitus XII.7; Clauss (1997), s. 75–76. Claudius díky svatbě s ní posílil svoji vládu, o čemž vypovídá výrazný pokles poprav v následujících letech. Agrippina přivedla do manželství svého syna [[Nero|Lucia Domitia Ahenobarba]], jen o málo staršího než Britannicus, přičemž veškeré své záměry podřídila jedinému cíli, zabezpečit nástupnictví pro svého potomka.Cassius Dio LX.32; Christ (1995), s. 228; Clauss (1997), s. 74. Ambiciózní a bezohledná císařovna iniciovala sesazení [[Lucius Junius Silanus|Lucia Junia Silana]], dlouholetého snoubence Claudiovy dcery Octavie, z funkce praetora a jeho vypovězení ze senátu.Tacitus XII.4. Silanus, obviněný z [[Incest|krvesmilstva]] se svojí sestrou, si vzal krátce nato život.Tacitus XII.4, 8. V senátu byl vzápětí přednesen návrh, aby císař zasnoubil svoji dceru s Domitiem, s čímž Claudius vyslovil souhlas.Tacitus XII.9. Agrippina si dále vymohla prominutí vyhnanství Senekovi, jehož ustavila Domitiovým učitelem.Tacitus XII.8. Naproti tomu Britannika soustavně upozaďovala a mimo jiné zařídila popravení jeho vychovatele Sosibia.Cassius Dio LX.32. Konečně v roce 50 pohnula Claudia s Pallantovou pomocí k tomu, aby přijal za vlastního jejího syna Domitia, jehož jméno znělo po adopci [[Nero|Nero Claudius Caesar]].Tacitus XII.25–26; Bowman (1996), s. 240. V téže době Agrippina obdržela čestné příjmení Augusta.Tacitus XII.26; Cassius Dio LX.33. [125] => [126] => Neronův rychlý vzestup pokračoval v roce 51, kdy symbolicky dosáhl dospělosti předčasným oblečením mužské togy (''[[Toga|toga virilis]]'').Tacitus XII.41. Císař svolil, aby Neronovi, těšícímu se všeobecné oblibě, senát předběžně přislíbil konzulát a udělil mu [[Římský konzul#Prokonzul|prokonzulské]] [[Impérium|imperium]] mimo Řím.Tacitus XI.11, XII.41. Agrippina se přičinila o nahrazení dvou stávajících velitelů pretoriánské gardy svým stoupencem [[Sextus Afranius Burrus|Sextem Afraniem Burrem]], jenž nadále zastával hodnost pretoriánského prefekta sám.Tacitus XII.42. Zároveň pod různými záminkami odstraňovala z gardy tribuny a [[Centurion (voják)|setníky]] pociťující oddanost vůči Britannikovi. O dva roky později se Nero oženil s císařovou dcerou Octavií a pronesl svůj první projev v senátu.Tacitus XII.58; Cassius Dio LX.33; Scullard (2010), s. 256. Někdy v témže čase Claudius onemocněl, pročež ho Agrippina přinutila vydat prohlášení, v němž Nerona označil za schopného ujmout se řízení státu.Cassius Dio LX.33. Přesto lze pochybovat, že by císař zcela opomenul vlastního syna v úvahách o nástupnictví.Alston (1998), s. 73. Britannicus měl ostatně jisté přívržence, mezi něž patřila jeho babička a Neronova teta [[Domitia Lepida]].Bowman (1996), s. 241. Agrippina se proto zasadila o její odsouzení a popravení.Tacitus XII.64–65. [127] => [128] => ==== Smrt ==== [129] => Claudius začal projevovat nelibost nad ženiným počínáním. V opilosti jednou dokonce prohodil, „že je mu souzeno, aby neřesti svých manželek snášel a trestal“.Tacitus XII.64. Suetonius k tomu dodává, že litoval svatby s Agrippinou a adopce Nerona.Suetonius. ''Claudius'' 43. Vzhledem k blížícímu se okamžiku Britannikových čtrnáctých narozenin se měl císař rozhodnout udělit mu mužskou togu, a dát tak Římanům pravého Caesara.Suetonius. ''Claudius'' 43; Bowman (1996), s. 241. Claudiův úmysl povýšit Britannika, jeho výroky a změna závěti zneklidnily Agrippinu, jež se odhodlala svého chotě předejít.Suetonius. ''Claudius'' 43–44; Tacitus XII.64. Většina antických autorů Agrippinu shodně podezírá z toho, že dala Claudia otrávit. Pouze Josephus zaujal k tomuto tvrzení poněkud rezervovanější postoj.Josephus XX.8.1. Dle Tacita využila nepřítomnosti svého protivníka Narcissa a přiměla známou travičku [[Locusta|Locustu]] připravit jed.Tacitus XII.66. Nedlouho nato podal dvorní ochutnávač během jedné z hostin hřib potřený tímto jedem Claudiovi.Tacitus XII.66-67. Císaře po jeho požití postihl průjem, nicméně účinek zprvu nebyl takový, jak se očekávalo.Tacitus XII.67. Agrippina tedy povolala císařova osobního lékaře, a ten v předstírané snaze vyvolat dávení vložil Claudiovi do krku pero s prudkým jedem. Cassius Dio i Suetonius se zmiňují o tom, že otrávený hřib podala císaři sama Agrippina.Cassius Dio LX.34; Suetonius. ''Claudius'' 44. V brzkých ranních hodinách 13. října 54 Claudius otravě podlehl. [130] => [131] => Agrippina zpočátku tajila Claudiovu smrt, aby získala čas k zajištění Neronovy vlády.Tacitus XII.68. V poledne téhož dne přivedl pretoriánský prefekt Burrus Nerona před strážní [[Kohorta|kohortu]] gardy, jejíž vojáci ho pozdravili jako císaře.Tacitus XII.69. Jakmile Nerona přijalo vojsko, senát schválil usnesení stvrzující jeho uchopení moci. Claudiovi vystrojili slavnostní pohřeb připomínající svojí velkolepostí Augustův. Jeho ostatky byly poté uloženy do [[Augustovo mauzoleum|Augustova mauzolea]].Levick (1990), s. 78. Vedle jiných poct byl zemřelý princeps zařazen mezi bohy jako ''Divus Claudius''.Cassius Dio LX35; Suetonius. ''Claudius'' 45. Nero se však obezřetně vyhnul tomu, aby veřejně přečetl poslední vůli adoptivního otce. [132] => [133] => == Vědecká činnost == [134] => [[Soubor:Claudian letters.svg|náhled|Claudiova písmena]] [135] => Claudius byl po většinu svého života aktivní jako spisovatel. Za Tiberia, kdy se ocitl na vrcholu své literární tvorby,Clauss (1997), s. 68. bylo politicky nanejvýš nepatřičné a nerozumné psát o dějinách [[Starověký Řím#Římská republika|republikánského Říma]].Levick (1990), s. 19. Tehdejší autoři tudíž inklinovali k popisování a oslavě rodícího se [[principát]]u, případně se uchylovali k poměrně obskurním a starodávným tématům. Claudius náležel mezi několik málo učenců zabývajících se oběma okruhy. Vedle dějin Augustovy doby, jimiž si vysloužil nelibost příbuzných, se soustředil zvláště na dějiny [[Etruskové|Etrusků]], zpracované jím v rozsahu dvaceti knih v [[Řečtina|řecky]] psaném díle ''Tyrrhénika''.Suetonius. ''Claudius'' 42. Dále v osmi knihách sepsal dějiny [[Kartágo|Kartága]], nazvané ''Karchédoniaka'', vytvořil slovník [[Etruština|etruského jazyka]] a pojednání o jeho oblíbené hře v kostky. Přestože se vyhýbal choulostivému tématu občanských válek, zhotovil spis hájící [[Marcus Tullius Cicero|Ciceronův]] styl proti [[Gaius Asinius Pollio|Asiniu Pollionovi]].Cicero se stal obětí Claudiova děda Marka Antonia. Levick (1990), s. 18. Napsal také vlastní životopis o osmi knihách, jemuž Suetonius vytýká nedostatek vkusu. [136] => [137] => Do dnešních dnů se nedochovalo žádné z Claudiových děl. Některé z nám známých prací antických dějepisců z nich ale čerpaly. Suetonius v jednom případě výslovně cituje Claudiovu autobiografii. Tacitus předkládá jeho vlastní argumenty pro úpravu pravopisu.Tacitus XI.14. [[Plinius starší]] Claudia častokrát cituje a řadí ho mezi nejvýznamnější soudobé učence.Plinius III.24, VII.3, XII.17. [138] => [139] => Jako cenzor Claudius předložil návrh reformy [[Latinka|latinské abecedy]] přidáním tří nových písmen.Tacitus XI.13-14; Levick (1990), s. 19. Od této změny, prosazované za jeho vládnutí, se po jeho smrti upustilo. [[Latina|Klasická latina]] neoddělovala jednotlivá slova mezerami, Claudius se proto pokoušel obnovit starodávný zvyk vkládání teček mezi slova. Znalost historie ho ovlivnila i v jiných směrech. V řeči, v níž se zasazoval o přijetí [[Galové|Galů]] do senátu, se přidržuje [[Livius|Liviovy]] verze legendy o založení Říma. Livius působil jako Claudiův učitel v časech jeho dospívání. Mnohé z Claudiových veřejných staveb se chystal provést už Julius Caesar. Jistí moderní historikové spatřují v napodobování Caesara obecnější rys jeho politiky.Levick (1990), s. 90–91. Při zastávání cenzorské hodnosti se odvolával na svého předka [[Appius Claudius Caecus|Appia Claudia Caeka]] a za působení v tomto úřadu prosazoval opatření vycházející z republikánských tradic.Suetonius. ''Claudius'' 24; Tacitus XI.15. [140] => [141] => == Zdravotní nesnáze == [142] => Suetonius poměrně detailně líčí fyzické projevy Claudiových zdravotních obtíží. Slabost jeho kolen mu ztěžovala chůzi, sužoval ho třes hlavy a v rozrušení [[Koktavost|koktal]].Suetonius. ''Claudius'' 30. Zmiňuje taktéž jeho kulhání.Suetonius. ''Claudius'' 21. Casius Dio poznamenává, že byl slabý na těle, takže se mu třásly ruce a hlava. Mimoto zadrhával v řeči, kvůli čemuž dával v senátu jím zavedená opatření číst quaestorovi. Seneca popisuje jeho hlas jako nepodobající se žádnému pozemskému zvířeti.Seneca 5. Zesměšňuje rovněž jeho ustavičné pohyby hlavou, potíže s chůzí a nedoslýchavost.Seneca 5, 11. Suetonius přesto přiznává, že mu nechyběla důstojnost tělesného vzhledu, pokud seděl nebo stál. V období před [[Druhá světová válka|druhou světovou válkou]] se předpokládalo, že Claudiovy zdravotní problémy měly příčinu v [[Dětská obrna|dětské obrně]].Levick (1990), s. 13. Tato diagnóza se vyskytuje také v [[Robert Graves|Gravesově]] románu ''Já, Claudius'', publikovaném ve třicátých letech. Na základě důkladnějších rozborů se v pozdějších letech prosadil názor, že císař trpěl následky [[Dětská mozková obrna|dětské mozkové obrny]]. [143] => [144] => Claudiovi příbuzní včetně jeho matky Antonie ho pokládali za duševně omezeného.Suetonius. ''Claudius'' 2, 3, 6. Prameny ho vykreslují v témže světle jako člověka pošetilého a hloupého.Suetonius. ''Claudius'' 15, 38, 39, 40; Cassius Dio LX.2. Nadto mu vytýkají přílišnou důvěřivost a to, že snadno podléhal vlivu manželek a propuštěnců.Suetonius. ''Claudius'' 29; Cassius Dio LX.2. Dochovaná díla zároveň připouštějí, že se jednalo o vzdělaného, sečtělého a svědomitého administrátora se smyslem pro spravedlnost, což prozrazuje nadprůměrnou inteligenci. Současní historikové posuzují Claudiův intelekt vyváženěji,Levick (1990), s. 14–15; Clauss (1997), s. 68. k čemuž přispěl i objev císařova dopisu Alexandrijským v minulém století.[http://www.csun.edu/~hcfll004/claualex.html ''Letter of the Emperor Claudius to the Alexandrians'']. California State University Northridge, [cit. 2012-07-29]. [145] => [146] => == Odkaz == [147] => [148] => === Hodnocení === [149] => [[Soubor:Cameo Claudius Cdm Paris Chab220.jpg|náhled|upright=0.9|Kamej s podobiznou Claudia]] [150] => Nero často kritizoval svého předchůdce a rušil četná z jeho rozhodnutí a ustanovení s odůvodněním, že Claudius byl nerozumný a bláznivý.Suetonius. ''Nero'' 33. Po celou dobu jeho panování převažovalo mínění, že Claudius byl duševně narušený.Levick (1990), s. 187. Nero posléze přestal brát ohled na svého zbožněného adoptivního otce. Chrám vyhrazený k uctívání Božského Claudia Nero nikdy nedokončil a po smrti své matky ho prakticky zničil.Suetonius. ''Vespasianus'' 9. Místo stavby zamýšleného svatostánku se využívalo k rozdílení vody přiváděné systémem akvaduktů iniciovaném Claudiem. Neronův negativní postoj ke Claudiovi se odrazil i na Claudiově kultu v provinciích. K jeho novému rozvoji došlo až za [[Vespasianus|Vespasiana]], jenž za Claudiovy vlády dosáhl zásadních pokroků ve své kariéře.Levick (1990), s. 190–191. Vespasianus dal obnovit jeho chrám na [[Caelius|Caeliu]], neboť pro tehdy krátce panující [[Flaviovská dynastie|flaviovskou dynastii]] bylo důležité navodit zdání kontinuity [[Císařský kult|císařského kultu]]. [151] => [152] => Jakmile byli Flaviovci sesazeni, Claudiova reputace opět pohasla a jeho význam postupně klesal.Levick (1990), s. 194. Jeho knihy se vytratily, jelikož starodávná témata pozbyla na zajímavosti. V povědomí se udržela pouze císařova charakteristika jako slabomyslného jedince. Koncem 2. století zastínil výročí jeho narození císař [[Pertinax (císař)|Pertinax]], mající shodný den narozenin jako Claudius. V letech 268 až 270 vládl římské říši [[Claudius II.|Claudius Gothicus]]. Když zemřel, senát ho usnesením prohlásil za boha, v důsledku čehož nahradil svého dávného předchůdce a jmenovce v římském [[pantheon]]u. Claudius tak ve 4. století upadl v zapomnění. [153] => [154] => [[Seneca]], Claudiův současník vykázaný jím na osm let do vyhnanství, zesměšňuje císaře v satiře ''Apocolocyntosis Claudii'' („Ztykvění Claudia“), vydané nedlouho po jeho zbožštění.Seneca 5; Bowman (1996), s. 229. O poznání příznivější postoj k němu zaujal [[Plinius starší]].Levick (1990), s. 192. Tvorba jiných soudobých spisovatelů, jako byli [[Cluvius Rufus]] nebo [[Fabius Rusticus]], se nedochovala.Levick (1990), s. 192–193. Cluviovo líčení Claudiova nástupu se pravděpodobně odrazilo v [[Flavius Iosephus|Josephově]] popisu v [[Židovské starožitnosti|Židovských starožitnostech]]. [[Tacitus]], [[Suetonius]] a [[Cassius Dio]] publikovali svá díla až po smrti posledního z Flaviovců. Protože náleželi k [[Aristokracie|aristokracii]], v konfliktech mezi senátem a principem přejímali nepříznivý senátní pohled na císaře. Suetonius líčí Claudia jako komickou postavu, mnohé z jeho činů znevažuje a některá jeho prospěšná rozhodnutí připisuje lidem z jeho okolí.Suetonius. ''Claudius'' 15–16, 38–40. Stěžejní myšlenka Tacitova díla spočívá v tom, že Claudiova ignorance intrik jeho manželek a propuštěnců ho přivedla na cestu despocie.Levick (1990), s. 193. Cassius Dio tvořil svoji práci s větším časovým odstupem a vycházel zřejmě z Cluvia a Plinia staršího. [155] => [156] => Moderní historikové se dosud neshodují v hodnocení specifických rysů Claudiova vládnutí.Levick (1990), s. 195. Navzdory všem rozporům převažuje soulad v tom, že Claudiem započal nebo se přinejmenším podstatně změnil vývoj státní správy římské říše. Otevřenou otázkou nadále zůstává, zda tyto změny vzešly od Claudia samotného, či měly původ v iniciativě jeho propuštěnců. Hans-Georg Pflaum spatřuje v Claudiovi „polovičního blázna“ a zodpovědnost za politická rozhodnutí připisuje „vládě Claudiových favoritů“, čímž má na mysli propuštěnce. Barbara Levick považuje Claudia za prvního z opravdových císařů a spojuje s ním institucionalizaci principátu. Arnaldo Momigliano klade důraz na Claudiův přínos a císařovy neúspěchy vysvětluje rozporem mezi jeho vůlí vládnout a touhou po oblibě.Momigliano (1934), s. 26. [157] => [158] => === Odraz v moderním umění === [159] => [[Robert Graves]] publikoval v letech 1934 a 1935 romány ''Já, Claudius'' a ''Claudius Bůh a jeho žena Messalina'', jež představují nejznámější novodobá díla o tomto císaři, předkládající fiktivní zpracování jeho života. Obě knihy jsou psány v první osobě a v čtenáři tak navozují dojem, že se jedná o Claudiovu autobiografii. Graves využívá různých smyšlených prvků a naznačuje, že byly nalezeny překlady Claudiových písemností. Císařovy dochované dopisy a projevy jsou zapracovány zvláště do druhé knihy pro dodání vyšší autenticity. Gravesův Claudius je prohnaný a moudrý muž, jehož ostatní vnímají jako hlupáka. Claudius a jeho současníci se objevují také v románu ''Nepřátelé lidstva'' od [[Mika Waltari|Miky Waltariho]]. Jeho smrt zachycuje román [[Jarmila Loukotková|Jarmily Loukotkové]] ''Není římského lidu''. [160] => [161] => Gravesovo dílo se v roce 1937 pokusil zfilmovat režisér [[Josef von Sternberg]]. Jeho film ''Já, Claudius'', v němž hlavní roli obsadil [[Charles Laughton]], nebyl však nikdy dokončen. Filmového zpracování se Gravesovy knihy dočkaly až v sedmdesátých letech 20. století, kdy byl natočen třináctidílný [[Já, Claudius (seriál)|britský seriál]]. V roli Claudia se v něm proslavil herec [[Derek Jacobi]]. Seriál, vysílaný v roce 1976, si vysloužil příznivý ohlas v řadách kritiky a získal četná ocenění. Ve skandálním snímku ''[[Caligula (film)|Caligula]]'' z roku 1979 ztvárnil Claudia herec Giancarlo Badessi. Na rozdíl od Gravesova podání je zde Claudius zobrazen jako duševně zaostalý jedinec. Barry Jones zpodobnil Claudia ve filmu Demetrius a gladiátoři z roku 1954. Postava tohoto císaře byla zpracována i v seriálu The Caesars a v minisérii A.D. [162] => [163] => == Reference == [164] => [165] => [166] => == Literatura == [167] => * ALSTON, Richard. ''Aspects of Roman History, AD 14-117''. London: Routledge, 1998. {{ISBN|0-415-13237-1}} [168] => * BOWMAN, Alan K.; CHAMPLIN, Edward; LINTOTT, Andrew. ''The Cambridge Ancient History X: The Augustan Empire, 43 B.C.–A.D. 69''. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. {{ISBN|0-521-26430-8}} [169] => * BURIAN, Jan. ''Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace''. Praha: Svoboda, 1997. {{ISBN|80-205-0536-9}} [170] => * CLAUSS, Manfred. ''Die römischen Kaiser''. München: C.H. Beck, 1997. {{ISBN|3-406-42727-8}} [171] => * GRANT, Michael. ''Římští císařové: životopisy vládců císařského Říma v letech 31 př. Kr. – 476 po Kr.'' Praha: BB art, 2002. {{ISBN|80-7257-731-X}} [172] => * KIENAST, Dietmar. ''Römische Kaisertabelle''. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1996. {{ISBN|3-534-13289-0}} [173] => * LEVICK, Barbara. ''Claudius''. New Haven: Yale University Press, 1990. {{ISBN|978-0-300-05831-4}} [174] => * MOMIGLIANO, Arnaldo. ''Claudius: the Emperor and His Achievement''. Cambridge: W. Heffer and Sons, 1934 [175] => * SCULLARD, H. H. ''From the Gracchi to Nero''. London: Routledge, 2010. {{ISBN|0-415-58488-4}} [176] => * SUETONIUS, Gaius Tranquillus. ''[[Životopisy dvanácti císařů]]''. Praha: Svoboda, 1998. {{ISBN|80-902300-5-9}} [177] => * TACITUS, Publius Cornelius. ''Letopisy''. Praha: Svoboda, 1975 [178] => [179] => == Externí odkazy == [180] => * {{Commonscat}} [181] => [182] => === Prameny === [183] => * [http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Cassius_Dio/60*.html Cassius Dio. ''Římské dějiny''. Kniha LX] {{en}} [184] => * [http://www.ccel.org/ccel/josephus/works/files/ant-19.htm Josephus. ''Židovské starožitnosti''. Kniha XIX] {{en}} [185] => * [http://www.forumromanum.org/literature/apocolocyntosis.html Seneca. ''Apocolocyntosis Claudii''.] {{en}} [186] => * [http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Suetonius/12Caesars/Claudius*.html Suetonius. ''Životopisy dvanácti císařů''. Claudius] {{en}} [187] => * [https://web.archive.org/web/20090606200959/http://mcadams.posc.mu.edu/txt/ah/Tacitus/index.htm Tacitus. ''Letopisy''. Knihy XI a XII] {{en}} [188] => [189] => === Bibliografie === [190] => * [http://rim.me.cz/cisarove/claudius/claudius.php ''Claudius''. Římské císařství] [191] => * [http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1456 ''Claudius''. Antika.avonet.cz] [192] => * [http://www.roman-emperors.org/claudius.htm Fagan, Garett G. ''Claudius (41-54 A.D.)''. De Imperatoribus Romanis] {{en}} [193] => * [https://web.archive.org/web/20120528082744/http://webspace.webring.com/people/lg/gaiusulpius/claudius.html ''The Claudius Page''. Gaius Ulpius] {{en}} [194] => [195] => {{Římský císař| titul =Římský císař| předchůdce =[[Caligula]]| nástupce =[[Nero]]|kdy=[[41]]–[[54]]}} [196] => {{Autoritní data}} [197] => {{Portály|Lidé|Starověký Řím}} [198] => [199] => [[Kategorie:Julsko-klaudijská dynastie]] [200] => [[Kategorie:Římští císaři]] [201] => [[Kategorie:Starověcí římští historikové]] [202] => [[Kategorie:Zavraždění panovníci]] [203] => [[Kategorie:Muži]] [204] => [[Kategorie:Úmrtí 13. října]] [205] => [[Kategorie:Narození v roce 10 př. n. l.]] [206] => [[Kategorie:Narození 1. srpna]] [207] => [[Kategorie:Úmrtí v roce 54]] [208] => [[Kategorie:Narození v Lyonu]] [209] => [[Kategorie:Úmrtí v Římě]] [] => )
good wiki

Claudius

Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus (před nástupem na trůn Tiberius Claudius Nero Germanicus; 1. srpna 10 př.

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'Nero','Caligula','Messalina','Agrippina mladší','54','Tiberius','Antonie mladší','Julsko-klaudijská dynastie','Aelia Paetina','Starověký Řím#Římská republika','Drusus','Britannicus'

54

Britannicus

Caligula

Drusus

Messalina

Nero

Tiberius