Array ( [0] => 14664379 [id] => 14664379 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Fašismus [uri] => Fašismus [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => Fašismus je politický a ideologický směr, který se vyvinul v 20. století a prosazoval autoritativní, totalitární a nacionalistickou formu vlády. Hlavními znaky fašismu jsou kult osobnosti vůdce, rigidní hierarchie, uctívání národa, konzervativní hodnoty a odpírání občanských svobod. Fašismus se výrazně rozšířil v Itálii a Německu během 20. století a měl destruktivní dopad na společnost a politiku. V dnešní době je fašismus ostře odsuzován jako zločinná a nenávistná ideologie. [oai] => Fašismus je politický a ideologický směr, který se vyvinul v 20. století a prosazoval autoritativní, totalitární a nacionalistickou formu vlády. Hlavními znaky fašismu jsou kult osobnosti vůdce, rigidní hierarchie, uctívání národa, konzervativní hodnoty a odpírání občanských svobod. Fašismus se výrazně rozšířil v Itálii a Německu během 20. století a měl destruktivní dopad na společnost a politiku. V dnešní době je fašismus ostře odsuzován jako zločinná a nenávistná ideologie. [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => {{Různé významy|druhý=italské ideologii a politice vedené Benitem Mussolinim|stránka=italský fašismus}} [1] => [[Soubor:Fascist_symbol.svg|náhled|upright 0.9|Svazek [[liktor]]ských prutů se sekyrou, ''[[fasces]]'', je původní symbol fašismu a dal mu jméno]] [2] => [3] => '''Fašismus''' je označením typu [[politická ideologie|politické ideologie]], jejímiž typickými rysy jsou zejména [[autoritarismus|autoritářský]] a vůdcovský princip, vypjatý [[nacionalismus]], [[militarismus]], [[sociální darwinismus]], kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu chápaného [[korporativismus|korporativisticky]], v němž soukromé vlastnictví musí sloužit kolektivnímu prospěchu. V užším a původním smyslu označuje [[italský fašismus]] ([[Italština|italsky]] ''fascismo'', od [[fasces]], římského symbolu moci), politické hnutí vedené [[Benito Mussolini|Benitem Mussolinim]] a vzniklé po [[První světová válka|1. světové válce]], které ovládalo Itálii v letech 1922 až 1943. Již ve 20. letech 20. století se však označení rozšířilo na příbuzná politická hnutí, strany a státní režimy v jiných zemích. [4] => [5] => V poválečné Evropě se nositeli fašistických idejí stali především bývalí frontoví vojáci. V roce 1919 vznikl ''[[Fašistický manifest]]'', jehož autory byli [[Alceste De Ambris]] a [[Filippo Tommaso Marinetti]], a Mussolini založil organizaci [[Fasci italiani di combattimento]]. Fašismus, který se brzy začal z levicových pozic politicky posouvat doprava, se v Itálii stal významnou silou. V důsledku politické krize roku 1922, na jejímž rozpoutání se fašisté podstatnou měrou podíleli, se Mussolinimu podařilo strhnout na sebe moc a založit první stabilní fašistický režim světa. [6] => [7] => Německý nacionální socialismus, čili [[nacismus]], rovněž vyrůstal z pravicově nacionalistických i levicově socialistických kořenů. Vůdce nacistů [[Adolf Hitler]] hodlal uchopit moc zhruba ve stejné době jako Mussolini, [[pivní puč|puč roku 1923]] však selhal a Hitler se na čas dostal do vězení, kde napsal knihu ''[[Mein Kampf|Můj boj]]'' (1925–1926). Další příležitost mu nabídla až [[Velká hospodářská krize|světová hospodářská krize]], během níž se Hitler roku 1933 dostal do čela státu a rychle si přisvojil diktátorské pravomoci. Také on pak brzy potlačil levicové elementy ve své straně.{{Citace monografie [8] => | příjmení = Heywood [9] => | jméno = Andrew [10] => | titul = Politické ideologie [11] => | vydavatel = Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk [12] => | místo = Plzeň [13] => | rok = 2008 [14] => | isbn = 978-80-7380-137-3 [15] => | strany = 230 [16] => | jazyk = čeština [17] => }} Oproti italskému fašismu byli nacisté mnohem více [[rasismus|rasističtí]], což vedlo ke [[Holokaust|genocidě Židů]] a dalších skupin obyvatelstva. Agresivní nacistická mezinárodní politika nesla hlavní vinu za rozpoutání [[druhá světová válka|druhé světové války]]. Porážka Itálie i Německa roku 1945 vedla k zániku obou režimů a zničení fašismu jako významné politické síly. V řadě zemí včetně Česka je nyní fašistická propaganda postavena mimo zákon a i v zemích, kde tomu tak není, nemá čistý [[neofašismus]] rozhodující vliv. [18] => [19] => Kromě krátkodechých loutkových režimů, jako byly [[ustašovci|ustašovské]] Chorvatsko (1941–1945) a [[Vláda národní jednoty (Maďarsko)|vláda národní jednoty]] v Maďarsku (1944–1945), žádné další fašistické režimy nevznikly. V řadě evropských zemí však existovaly konzervativní diktatury s fašistickými rysy nebo podporované fašisty. Patří sem například [[frankismus|frankistické]] Španělsko (1939–1975), [[António de Oliveira Salazar|Salazarem]] založený portugalský „Nový stát“ (1933–1974), [[Engelbert Dollfuss|Dollfussův]] a [[Kurt Schuschnigg|Schuschniggův]] autoritativní režim v Rakousku (1933–1938), [[Ioannis Metaxas|Metaxasovo]] Řecko (1936–1941) nebo [[Slovenská republika (1939–1945)|válečné Slovensko]] (1939–1945). V mnoha dalších zemích světa pak existovaly fašistické organizace, některé s nezanedbatelným vlivem, které se však nikdy nedostaly k významnému podílu na moci. Byli to například [[Oswald Mosley|Mosleyho]] fašisté v Británii, [[klerofašismus|klerofašističtí]] belgičtí [[Rexismus|rexisté]] nebo česká [[Vlajka (hnutí)|Vlajka]]. [20] => [21] => == Definice == [22] => Termín fašismus (italsky ''fascismo'') se používá v řadě různých významů od nejužšího, zahrnujícího pouze italské přívržence Mussoliniho, až po nejširší, označující všechny pravicové autoritativní režimy, což vede k pochybnostem o užitečnosti takového pojmu.Paxton, s. 13 Někteří badatelé například odmítají spojovat [[italský fašismus]] a německý [[nacismus]] do jedné kategorie proto, že zatímco pro Němce byl [[rasismus]] a [[antisemitismus]] zásadním prvkem programu, měl Mussolini ve svém hnutí řadu židovských členů, takže se obě ideologie jeví jako vzájemně neslučitelné.Sternhell, Sznajder, Asheri, s. 4–5 Přitom se však italský fašismus ostře vymezoval proti domorodému obyvatelstvu v afrických državách Itálie. Odborníci považující obecný pojem ''fašismus'' za užitečný vedli dlouhá desetiletí spory o přesnou definici tohoto pojmu.O'Sullivan, s. 13–38 [23] => [[Soubor:Bundesarchiv Bild 146III-373, Modell der Neugestaltung Berlins ("Germania").jpg|náhled|upright 0.9|vlevo|Radikální obnova národa: [[Welthauptstadt Germania|budoucí Berlín]], plánovaný nacisty]] [24] => Fašismus navíc ve srovnání se staršími politickými proudy postrádal jednotnou systematickou doktrínu a jasný program, vyznačoval se velkou pružností a pragmatismem co do svých taktických cílů i prostředků.Paxton, s. 22–24 Ideje, které se tradičně užívají k definování fašismu, jako jsou [[nacionalismus]], rasismus, [[korporativismus]] a [[iracionalismus]], proto nikdy úplně necharakterizují všechna vývojová stadia všech fašistických hnutí.O'Sullivan, s. 46–47 [25] => [26] => [[Marxismus|Marxističtí]] teoretici fašismus od počátku chápali jako do krajnosti dovedený, agresivní [[kapitalismus]]. Oficiální definice, přijatá [[Kominterna|Kominternou]] roku 1935, fašismus popisuje jako „otevřenou teroristickou diktaturu nejreakčnějších, nejšovinističtějších a nejimperialističtějších složek finančního kapitálu“.O'Sullivan, s. 23 Tento přístup ovšem nedovedl vysvětlit, proč fašistická hnutí vznikla nejen v zemích rozvinutých, ale i v zaostalejších státech, nebo proč se přívrženci hnutí výrazněji neprofilovali třídním původem, ale věkem – fašismus byl výrazně mládežnické hnutí.O'Sullivan, s. 23–25 Marxisté také zřejmě přecenili vliv velkokapitalistů na Mussoliniho či Hitlera, a naopak měli tendenci ignorovat levicové aspekty fašismu.O'Sullivan, s. 22 [27] => [28] => Liberální teoretici se v hodnocení fašismu dlouho neshodovali. Někteří, jako [[Ernst Nolte]], fašismus psychologizovali, ba démonizovali jako reakci na údajné [[hypnóza|hypnotické]] působení diktátorů, čímž ospravedlňovali jeho řadové přívržence a vydělovali fašismus z kontextu dějin evropské moderny.O'Sullivan, s. 14–15, 19–22, 30–33 Jiné teorie zase fašismus umísťovaly do blízkosti jiných moderních politických ideologií a hnutí, například marxismu, aniž by byly schopny dobře odlišit specifika těchto směrů.O'Sullivan, s. 26–27 Spor se vedl také o to, zda fašismus je „nedílnou součástí dějin evropské kultury“, jak se domnívá například izraelský historik [[Zeev Sternhell]], nebo zda je založen na „opojení destrukcí“, jak napsala [[Hannah Arendtová]], a tudíž vůbec na tradice Západu nenavazuje.Paxton, s. 47 [29] => [30] => V 90. letech 20. století se v sociálních vědách prosadila tendence za fašismus označovat ty ideologie, které spojují [[revoluce|revoluční]], aktivistickou politiku s [[mýtus|mýtem]] záchrany a obnovy rasy či národa. Například oxfordský politolog [[Roger Griffin]] fašismus definoval jako {{Citát v rámečku|skutečně revoluční, nadtřídní formu antiliberálního, (...) antikonzervativního nacionalismu. Jako takový je ideologií hluboce propojenou s modernizací a modernitou, ideologií, která přijala velké množství podob, aby se přizpůsobila specifickému historickému a národnímu kontextu, v němž se objevila, a čerpala ze široké škály kulturních a intelektuálních směrů, levicových i pravicových, protimoderních i promoderních, aby se artikulovala jako soustava idejí, hesel a doktrín. V meziválečném období se projevila především v podobě elitou vedené ,ozbrojené strany‘, jež se – většinou neúspěšně – pokoušela vytvořit populistické masové hnutí pomocí liturgického stylu politiky a radikálního programu, slibujícího přemoci hrozbu mezinárodního socialismu, ukončit degeneraci postihující národ ovládaný liberalismem a uskutečnit radikální obnovu národního sociálního, politického a kulturního života v rámci toho, co si běžně představovala jako počínající novou éru západní civilizace. Ústředním mobilizačním mýtem fašismu, ovlivňujícím jeho ideologii, propagandu, politický styl i činy, je vize bezprostředně nastávajícího znovuzrození upadajícího národa.{{Citace sborníku [31] => | příjmení = Griffin [32] => | jméno = Roger [33] => | autor = [34] => | odkaz na autora = [35] => | titul = The palingenetic core of generic fascist ideology [36] => | odkaz na titul = [37] => | příjmení sestavitele = Campi [38] => | jméno sestavitele = Alessandro [39] => | sestavitel = [40] => | sborník = Che cos'è il fascismo? Interpretazioni e prospettive di ricerche [41] => | odkaz na sborník = [42] => | vydavatel = Ideazione editrice [43] => | odkaz na vydavatele = [44] => | místo = Roma [45] => | rok vydání = 2003 [46] => | isbn = [47] => | url = [48] => | kapitola = [49] => | strany = 97–122 [50] => | jazyk = anglicky [51] => }}}} [52] => [53] => Podobně definice, ke které dospěl americký historik [[Robert Paxton]], zní: Fašismus je {{Citát v rámečku|způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivními představami o rozkladu společenství, o národním potupení, o tom, že se národ stal obětí, a kompenzačními kulty sjednocení, síly a ryzosti, v nichž masová politická strana složená z militantních nacionalistů nepříliš spokojeně, ovšem výkonně spolupracující s tradičními elitami, opouští demokratické svobody a za pomoci spásného násilí a bez jakýchkoli etických nebo zákonných omezení usiluje o vnitřní očistu a vnější expanzi.Paxton, s. 249–250}} Paxton pak doplňuje seznam idejí či emocí, „mobilizačních vášní“, jež fašisty motivují. Fašisté podle něho cítí, že [54] => * je zde drtivá krize, neřešitelná tradičním způsobem; [55] => * povinnosti vůči skupině, k níž člověk patří, jsou nadřazeny všemu ostatnímu; [56] => * tato skupina je obětí, což ospravedlňuje jakýkoli postup proti jejím nepřátelům; [57] => * skupinu ohrožuje individualistický liberalismus, třídní konflikty i vliv cizáků; [58] => * skupinu je nutno více sjednotit, třeba i násilím; [59] => * situace vyžaduje, aby se moci ujali přirození vůdcové (mužského pohlaví) v čele s národním vůdcem, ztělesňujícím historický úděl skupiny; [60] => * vůdcovy instinkty jsou nadřazeny nad abstraktním rozumem; [61] => * je správné nasadit ve prospěch skupiny vůli a násilí; [62] => * vyvolená skupina má právo vládnout bez omezení ostatním lidem, má právo rozhodovat na základě kritérií zdatnosti skupiny v [[Sociální darwinismus|darwinistickém]] boji o přežití zdatnějších.Paxton, s. 250–251 [63] => [64] => Slova jako fašismus a fašista se však mohou vyskytnout i jako pouhá hanlivá označení. Časté to je zejména v rámci sovětské a ruské propagandy; [[Alexandr Solženicyn]] uvádí, že „nálepka fašismu je to samé jako svého času stigmatizující nálepka „třídní nepřítel“ či „nepřítel lidu“. Je to úspěšná metoda, kterou se dá oponent srazit k zemi, zacpat mu ústa, přivolat na něho represe a podle potřeby to v médiích zveřejňovat.“[[Alexandr Solženicyn|Solženicyn, Alexandr]]: ''Rusko v troskách''. kapitola 25. [http://solzhenicyn.ru/modules/myarticles/article_storyid_368.html online] {{Wayback|url=http://solzhenicyn.ru/modules/myarticles/article_storyid_368.html |date=20101128080227 }} [65] => [66] => == Kořeny == [67] => Fašismus jako celek byl velmi nečekanou inovací,O'Sullivan, s. 13 v jednotlivostech však navazoval na řadu dřívějších myšlenek a politických hnutí. [68] => [[Soubor:Hschamberlain1886wien.jpg|náhled|upright=0.7|Houston Stewart Chamberlain]] [69] => [70] => Osvícenský ideál pokrokové, rovnostářské, rozumné společnosti už v 19. století z různých důvodů kritizovala řada myslitelů. Třebaže mnozí z nich fašismus odmítali nebo jím byli dokonce pronásledováni, fašisté si osvojili některé jejich myšlenky a argumenty. Byli to například hlasatel „[[nadčlověk]]a“ [[Friedrich Nietzsche]],Paxton, s. 41 teoretik [[psychologie davu]] [[Gustave Le Bon]],Paxton, s. 42 objevitelé skryté iracionality lidského myšlení [[Henri Bergson]] a [[Sigmund Freud]], zakladatel [[teorie elit]] popírající možnost rovnosti v politice [[Vilfredo Pareto]] a další [[sociologie|sociologové]] či filosofové poukazující na hrozby moderní společnosti jako [[Gaetano Mosca]], [[Roberto Michels]], [[Ferdinand Tönnies]] či [[Oswald Spengler]].Paxton, s. 42–45 Metafory fašisté čerpali i z oblasti přírodních věd. Vedle [[Charles Darwin|Darwinem]] inspirovaných myšlenek – [[sociální darwinismus|sociálního darwinismu]] a [[Francis Galton|Galtonovy]] [[eugenika|eugeniky]]Paxton, s. 43 – to byly objevy mikrobiologie a genetiky, které fašistům umožnily označovat své nepřátele za dědičně nemocné či přenášeče chorob a byly použity i při zdůvodnění nacistického [[Akce T4|programu euthanasie]] [[rasová hygiena|rasovou hygienou]].Paxton, s. 46 [71] => [72] => Německý fašismus sám sebe označil slovy „nacionální socialismus“ (termín ovšem poprvé použil již francouzský nacionalista [[Maurice Barrès]] roku 1896Paxton, s. 58), a toto označení lze použít i na fašismus italský.Paxton, s. 9 Svým programem, politickými metodami i složením svých podporovatelů fašismus skutečně navazoval jak na některá levicová, [[socialismus|socialistická]] hnutí raného 20. století, tak především na dobové nacionalistické a rasistické ideje. [73] => [74] => Programovou návaznost fašismu na levici lze spatřovat jak v útocích na velkokapitalistické „[[Plutokracie|plutokraty]]“ (jež ovšem v praxi zpravidla zůstaly na papíře),Paxton, s. 14–15 tak v požadavcích na zlepšení pracovních podmínek dělníků a jejich účasti na rozhodování, obvykle v rámci [[korporativismus|korporativisticky]] utvářeného státu.O'Sullivan, s. 138–144 Ještě významnější vazba spočívá v převzetí aktivistického, [[revoluce|revolučního]] pojetí politiky, jež sami komunisté zdědili od radikálů [[Velká francouzská revoluce|Francouzské revoluce]].O'Sullivan, s. 39–89 Již před [[první světová válka|první světovou válkou]] se v Itálii [[Georges Sorel|sorelističtí]] levicoví [[anarchosyndikalismus|anarchosyndikalisté]] jako [[Paolo Orano]] a [[Arturo Labriola]] sešli s pravicovými nacionalisty typu [[Enrico Corradini|Enrica Corradiniho]] například na stránkách týdeníku ''La lupa'', založeného roku 1910 Oranem,Sternhell, Sznajder, Asheri, s. 32 a shodli se na potřebě války.Sternhell, Sznajder, Asheri, s. 3-6, 160-161 Fašistický a komunistický model vládnutí rovněž vykazují značnou podobnost, jak ukázala již Hannah Arendtová v knize ''[[Původ totalitarismu]]'' – jde o [[totalitarismus|totalitní státy]], tedy silně ideologizované autoritativní státy jedné [[politická strana|strany]] snažící se ovládnout všechny aspekty života. S výjimkou necelých dvou let platnosti [[Pakt Ribbentrop–Molotov|paktu Ribbentrop–Molotov]] (1939–1941) však přes jistou podobnost názorů a metod bylo mezi fašisty a levicí ostré vzájemné nepřátelství. [75] => [76] => Evropský [[nacionalismus]] se v zásadě vyvinul v 18. a 19. století, kdy lidé přestávali považovat za samozřejmý zdroj [[státnost]]i a autority Boha a šlechtu a v důsledku [[demokracie|demokratizace]] a [[modernizace]] hledali původ moci v lidu.{{Citace monografie [77] => | příjmení = Hroch [78] => | jméno = Miroslav [79] => | odkaz na autora = Miroslav Hroch [80] => | titul = Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů [81] => | vydavatel = Slon [82] => | místo = Praha [83] => | rok = 2009 [84] => | počet stran = [85] => | kapitola = [86] => | strany = 95–108 [87] => | isbn = 978-80-7419-010-0 [88] => | jazyk = [89] => }} [90] => Sdílený jazyk, kultura a tradice v jejich očích vytvářely „společenství osudu“, s nímž se mohli identifikovat a které se stalo klíčovou veličinou politiky. Moderní [[vědecký rasismus]] a [[antisemitismus]], který chtěl doposud intuitivní či nábožensky odůvodňované předsudky povýšit na vědu, vznikl kolem poloviny 19. století. [[Arthur de Gobineau]] tehdy vydal ''[[Esej o nerovnosti lidských ras]]'', v němž obhajoval přednost bílé „árijské“ rasy nad ostatními a kritizoval míšení ras. Na Gobineaua navazovala řada dalších autorů, například v Německu působící [[Houston Stewart Chamberlain]], který navíc vyzvedl [[Germáni|Germány]] jako prý nejlepší „árijce“, schopné ochránit civilizaci před zhoubným působením Židů a dalších údajně méněcenných ras. Tyto a podobné pseudobiologické a pseudohistorické teorie se pak staly pevnou součástí zejména nacistické ideologie.{{Citace monografie [91] => | příjmení = Vincent [92] => | jméno = Andrew [93] => | odkaz na autora = [94] => | titul = Modern Political Ideologies [95] => | url = https://archive.org/details/modernpoliticali00vinc [96] => | vydavatel = Wiley-Blackwell [97] => | místo = Chichester [98] => | rok = 2010 [99] => | počet stran = [100] => | kapitola = [101] => | strany = [https://archive.org/details/modernpoliticali00vinc/page/n162 153] [102] => | isbn = 978-1-4051-5495-6 [103] => | jazyk = anglicky [104] => }} [105] => [106] => [107] => Radikální nacionalistická a často i rasistická hnutí působila v Evropě již na konci 19. století. Například ve Francii od roku 1898 působilo hnutí [[Action française]], vedené [[Charles Maurras|Charlesem Maurrasem]], přes svůj reakční charakter někdy považované dokonce za první fašistickou organizaci vůbec.Paxton, s. 57 V [[Rakousko-Uhersko|rakouské monarchii]] Hitlerova mládí, kde národnostní vášně jitřily třenice mezi Čechy a Němci,Paxton, s. 33 působili nacionalisté jako [[pangermanismus|pangermánský]] antisemita [[Georg von Schönerer]].Paxton, s. 57–58 V Německu antisemitskou kartou hrál pastor [[Adolf Stöcker]], ve Francii se od roku 1911 skupina zvaná [[Cercle Proudhon]] snažila „sjednotit nacionalisty a levicové antidemokraty“ a v USA působil rasistický [[Ku-klux-klan]] již od roku 1865. [108] => [109] => == Počátky == [110] => [[První světová válka]] (1914–1918) nepřinesla jen obrovské utrpení, hmotné strádání a politický rozvrat. V očích mnoha současníků také podryla víru v dosud převládající ideologie, [[konzervatismus]], [[liberalismus]] i [[socialismus]], které nedokázaly válečným hrůzám předejít, a naopak vybičovala vlastenectví a posílila víru v organizační a mocenské schopnosti státu, v potřebu vůdcovství a podřízení se, v idealismus a bojové ctnosti.{{Citace monografie [111] => | příjmení = [112] => | jméno = [113] => | odkaz na autora = [114] => | titul = Blackwellova encyklopedie politického myšlení [115] => | vydavatel = CDK, Proglas / Jota [116] => | místo = Brno [117] => | rok = 1995 [118] => | počet stran = [119] => | kapitola = [120] => | strany = 114 [121] => | isbn = 80-85617-47-1 [122] => | jazyk = [123] => }} [124] => To připravilo živnou půdu pro hnutí fašistického typu, která vznikala po celé Evropě a často se opírala o demobilizované vojáky.Paxton, s. 36–38 [125] => [126] => === Počátky fašismu v Itálii === [127] => Když v srpnu 1914 vypukly boje, [[Benito Mussolini]], šéfredaktor ''[[Avanti!]]'', novin [[Italská socialistická strana|Italské socialistické strany]], zprvu v souladu s linií strany válku odmítal. Zanedlouho se však přidal ke skupině levicových nacionalistů, zvané ''{{cizojazyčně|it|Fasci Rivoluzionari d'Azione Internazionalista}}'' (česky ''Revoluční svaz internacionální akce''),Paxton, s. 8–9 podněcující vstup Itálie do války v naději, že se podaří vysvobodit Italy žijící pod cizí nadvládou. Ztratil členství ve straně a stal se nepřítelem socialismu. Na schůzi v [[Milán]]ě byl vyloučen ze strany pro politické a morální selhání. Na své kritiky tehdy zvolal: „Myslíte, že se mě můžete zbavit, ale uvidíte, že se vrátím. Jsem a zůstanu socialistou a moje názory se nikdy nezmění. Mám je v krvi.“ Pokračoval však vlastní cestou. Po válce, v níž byl zraněn, pak Mussolini pokračoval v agitaci a 23. března 1919 v Miláně v čele asi stovky bývalých elitních vojáků ({{cizojazyčně|it|[[arditi]]}}), nacionalistických syndikalistů a protiměšťáckých intelektuálů [[futurismus|futuristů]] vyhlásil „válku socialismu ... neboť se protiví nacionalismu“ a ustavil organizaci {{cizojazyčně|it|[[Fasci di combattimento]]}} (česky přibližně „Bojová bratrstva“), budoucí [[Národní fašistická strana|fašistickou stranu]] {{cizojazyčně|it|''Partito Nazionale Fascista''}}, PNF. Slovo {{cizojazyčně|it|fasci}}, italsky „svazky“, jež dalo fašismu název, zdůrazňuje solidaritu spolubojovníků a odkazuje také na [[Starověký Řím|starořímský]] odznak moci zvaný [[fasces]], svazky jilmových prutů s vyčnívající vetknutou sekyrou, jež [[liktor|liktoři]] v průvodu nosili před vysokými úředníky.Paxton, s. 8 Za účasti vůdčího ducha futuristů, básníka [[Filippo Tommaso Marinetti|Marinettiho]], fašisté již 15. dubna přepadli kanceláře socialistických novin ''Avanti!'' a zničili jejich zařízení; jejich první násilná akce přinesla čtyři mrtvé a 39 zraněných.Paxton, s. 11 [128] => [[Soubor:Gabriele d'Annunzio01.jpg|náhled|Gabriele d'Annunzio v uniformě, dobová pohlednice]] [129] => Ve volbách 16. listopadu 1919 ovšem fašisté zcela propadliPaxton, s. 65 a neúspěchem skončil i dobrodružný pokus jiné skupiny italských nacionalistů, vedených básníkem [[Gabriele d'Annunzio|Gabrielem d'Annunziem]], zmocnit se sporného území [[Rijeka|Rijeky]]. Vyhlásili zde 8. září 1920 samostatný stát, nikým neuznanou [[Carnarská republika|Carnarskou republiku]], která brzy nato skončila po útoku italského námořnictva. Pozdější fašismus se ovšem mohl inspirovat teatrálním politickým stylem „commandanteho“ d'Annunzia i ''[[Carnarská ústava|Carnarskou ústavou]]''O'Sullivan, s. 199–214 čili ''Ústavou Fiume'', prvním ústavním dokumentem fašistického typu, jejímiž spoluautory byli d'Annunzio a [[Alceste De Ambris]].Paxton, s. 70–71 [130] => [131] => Raný program fašistického hnutí byl ovlivněn socialismem. Požadoval půdu pro rolníky, zastoupení [[dělník]]ů ve vedení podniků, progresivní zdanění kapitálu, znárodnění půdy a podniků atd. Při smiřování socialismu a nacionalismu převzal fašismus učení Enrika Corradiniho, dle kterého byla Itálie vykořisťována předními evropskými mocnostmi a byla "proletářským národem". Její boj proti bohatým národům byl stejně naléhavý jako boj dělníků proti kapitalistům. [132] => [133] => Na druhou stranu Mussolini podpořil zabírání některých továren a v roce [[1920]] se pokusil přesvědčit dělníky, aby ho uznali jako svého vůdce. V roce [[1921]] navrhl koalici s levicí, což se neuskutečnilo a sjezd fašistické strany přijal dle Mussoliniho rozhodně antisocialistický program. [134] => [135] => Přes počáteční neúspěch na sebe začali Mussoliniho fašisté rychle strhávat pozornost. Jejich nová taktika, squadrismus, spočívala ve vysílání násilnických komand, {{cizojazyčně|it|''squadre d'azione''}}, zvaných [[Černé košile|černokošiláči]], terorizujících domnělé nepřátele Itálie, zprvu především [[Slovinci|Slovince]] žijící v okolí [[Terst]]uPaxton, s. 70 a socialisty.Paxton, s. 72 K oblíbeným teroristickým metodám squadristů patřilo donutit protivníka vypít velkou dávku [[ricinový olej|ricinového oleje]] a oholit mu půlku kníru.Paxton, s. 73 Oblíbené bylo u fašistů i stávkokazectví, které jim přineslo uznání mnoha Italů. Útoky na socialisty si fašisté získali podporu statkářů, kteří v nelehké hospodářské situaci čelili silným levicovým odborům, a to Mussolinimu umožnilo zapustit kořeny na severoitalské politické scéně.Paxton, s. 72–74 Zároveň se jeho hnutí rychle posouvalo politicky doprava, opustilo počáteční programový [[pacifismus]] i požadavky [[znárodnění]]Paxton, s. 75 a již roku 1921 se díky koaliční dohodě s premiérem [[Giovanni Giolitti|Giolittim]] Mussolini v čele 35 poslanců PNF ocitl v italském parlamentu.Paxton, s. 76 [136] => [137] => === Počátky nacismu v Německu === [138] => V poraženém a politicky i ekonomicky rozvráceném Německu po roce 1918 bujela radikální hnutí všeho druhu, [[komunismus|komunisté]] vedli regionální vzpoury, proti kterým zasahovaly bojůvky nacionalistických válečných veteránů zvané [[Freikorps]], a hospodářská situace zůstávala dlouho po válce neutěšená. Jednou z mnoha nových nacionalistických straniček byla [[mnichov]]ská Německá dělnická strana (DAP), již založil zámečník [[Anton Drexler]]. Do ní byl v září 1919 armádní rozvědkou nasazen kaprál [[Adolf Hitler]], před válkou nedostudovaný zneuznaný umělec, nyní vyznamenaný frontový veterán. Řečnické schopnosti mu umožnily rychle převzít vedení strany a s pomocí sympatizujících členů místní honorace i armádních důstojníků, jako byl [[Ernst Röhm]], také rozšířit řady sympatizantů. 24. února 1920 na dvoutisícovém shromáždění v [[Hofbräuhaus]]u stranu přejmenoval na [[Národně socialistická německá dělnická strana|Národně socialistickou německou dělnickou stranu]] (zkráceně NSDAP či nacisté) a dal jí [[program NSDAP|program o 25 bodech]] v duchu nacionalismu, antisemitismu a antikapitalismu.Paxton, s. 34–35 Sám Hitler program příliš vážně nebral, prosadil však jeho neměnnost, aby zabránil vnitrostranickým diskusím.Bullock, s. 89 Program z roku [[1920]] byl socialistický a obsahoval zrušení bezpracných příjmů, konfiskaci válečných zisků, znárodnění [[monopol]]ů, rozdělení [[zisk]]ů z monopolů, rozsáhlou podporu ve stáří, znárodnění obchodních domů, konfiskaci půdy pro veřejné účely bez náhrady, zrušení [[úrok]]ů za pozemkové půjčky, podporu nadaných dětí chudých rodičů, povinné cvičení a sport atp. Od tradičních forem socialismu odlišoval národní socialismus vypjatý nacionalismus. Dle Hitlera „V rudé [na nacistické vlajce] vidíme socialismus našeho hnutí, v bílé myšlenku nacionalismu a ve svastice poslání boje za vítězství árijského člověka.“Muravchik, s. 143-144 [139] => [140] => [[Soubor:Nazi eagle swastika.png|náhled|Stranická orlice, znak NSDAP]] [141] => Strana založila ozbrojené složky [[Sturmabteilung]] (SA), jejichž aktivita se podobala italským squadristům, a v prosinci 1920 zakoupila noviny ''[[Völkischer Beobachter]]'' jako svou oficiální tribunu. Ve straně se prosadil [[vůdcovský princip]], Hitler jako vůdce ([[Führer]]) měl neomezenou pravomoc.Bullock, s. 85 Strana rostla a roku 1923 již měla 55 tisíc členů.Bullock, s. 88 Špatně připravený [[pivní puč|pokus o puč]] v Mnichově 8. listopadu 1923 však selhal,Bullock, s. 98–99 Hitler byl uvězněn a strana dočasně zakázána. [142] => [143] => Proces s pučisty, konaný v roce 1924, dal Hitlerovi alespoň možnost se zviditelnit v celostátním tisku.Bullock, s. 142–146 Ve vězení, do něhož byl odsouzen na pět let, z nichž kvůli vlivu svých přívrženců odpykal jen asi 9 měsíců, pak napsal první část základního ideologického díla nacismu, knihy ''[[Mein Kampf|Můj boj]]'' ({{cizojazyčně|de|''Mein Kampf''}}).Bullock, s. 147–155 Ideový profil strany vedle Hitlera tehdy určovali lidé jako autor knihy ''[[Mýtus dvacátého století]]'' a šéfredaktor ''Beobachteru'' [[Alfred Rosenberg]], fanatický antisemita [[Julius Streicher]] s vlastním časopisem ''[[Der Stürmer]]''Bullock, s. 91 a levicověji orientovaný vůdce propagandy [[Gregor Strasser]], který později se svým bratrem [[Otto Strasser|Ottou]] vytvořil severoněmecké sociálně-revoluční křídlo NSDAP. Tam zpočátku patřil i budoucí hlavní propagandista strany [[Joseph Goebbels]], než se přidal k Hitlerovu prokapitalističtějšímu mnichovskému křídlu.Bullock, s. 158–161{{Citace monografie [144] => | příjmení = Wistrich [145] => | jméno = Robert Solomon [146] => | autor = [147] => | odkaz na autora = [148] => | titul = Who's who in Nazi Germany [149] => | překladatelé = [150] => | vydavatel = Routledge [151] => | místo = London [152] => | rok = 2002 [153] => | isbn = 0-415-26038-8 [154] => | jazyk = anglicky [155] => }} s. 246–247 [156] => [157] => === Počátky fašismu v ostatních státech === [158] => Počáteční úspěch italských fašistů podnítil po celé Evropě ve 20. letech vznik mnoha fašistických a rádobyfašistických hnutí.Payne, s. 290 Další silný impuls pak přišel s vítězstvím nacismu, jež zároveň přimělo stávající pravicové režimy a strany, aby napodobovaly dynamický styl fašistů ve snaze dosáhnout větší mobilizace sil a vypadat moderněji. Žádné jiné revolučně-nacionalistické hnutí kromě italských fašistů a německých nacistů však nedokázalo založit déletrvající fašistický režim. Ve čtyřech zemích, Rakousku, Maďarsku, Španělsku a Rumunsku, však místní fašisté alespoň na krátkou dobu podstatně ovlivnili celostátní politiku.Payne, s. 245 V Československu pak sudetoněmečtí fašisté působili jako Hitlerova pátá kolona a koncem třicátých let přispěli k jeho rozpadu. [159] => [160] => [[Soubor:Volební leták Národní obce fašistické.gif|vlevo|náhled|Volební leták [[Národní obec fašistická|Národní obce fašistické]]]] [161] => Rakousko-uherská [[Národně socialistická německá dělnická strana|Německá dělnická strana]] (Deutsche Arbeiterpartei, DAP) byla založena již roku 1903 v Ústí nad Labem a předešla Hitlera jak v užívání [[svastika|svastiky]], tak v použití hesla {{cizojazyčně|de|''Gemeinnutz geht vor Eigennutz''}} (''Společný prospěch je před osobním prospěchem'').Payne, s. 246 Mezi její členy patřili především [[sudetští Němci]]. V roce 1918 se její rakouská část přejmenovala na [[Německá národně socialistická dělnická strana|Německou národně socialistickou dělnickou stranu]] (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP) pod vedením [[Walter Riehl|Waltera Riehla]], zatímco část v českém pohraničí, vedená [[Hans Knirsch|Hansem Knirschem]], se stala předchůdkyní [[Konrad Henlein|Henleinovy]] [[Sudetoněmecká strana|Sudetoněmecké strany]]. Třebaže stále levicově orientovaná DNSAP nebyla jako celek plně fašistická, odštěpilo se z ní radikální křídlo, které pod Hitlerovým vlivem vytvořilo rakouskou odnož nacistické strany.Payne, s. 247 Dílem rakouských nacistů byl neúspěšný [[červencový puč]], při němž byl 25. července 1934 zavražděn konzervativní diktátor [[Engelbert Dollfuss]], a později také podpora [[anšlus]]u Rakouska k [[nacistické Německo|nacistickému Německu]] 12. března 1938. Také v Československu sudetští nacisté a jejich [[Sudetoněmecký sbor dobrovolníků|Freikorps]] posloužili jako Hitlerova [[pátá kolona]] a přispěli k rozbití státu v [[Mnichovská dohoda|mnichovské krizi]]. [162] => [163] => Ve Španělsku se fašismus vyvíjel relativně pomalu, také proto, že šlo o poměrně zaostalou konzervativní zemi, kde nacionalismus byl spojován především s [[katalánský separatismus|katalánským]] a [[baskický separatismus|baskickým]] separatismem.Payne, s. 252–253 Během [[Druhá Španělská republika|druhé španělské republiky]] (1931–1936) však vykrystalizovaly všechny tři varianty pravicového autoritářství, konzervativní, pravicově radikální i fašistická;Payne, s. 255 fašismus zprvu reprezentovali [[Ernesto Giménez Caballero]] a [[Ramiro Ledesma Ramos]], který roku 1931 založil hnutí [[Juntas de Ofensiva Nacional-Sindicalista]] (JONS, Unie nacionálně-syndikalistické ofenzívy), jež se roku 1934 spojilo s [[Falanga (Španělsko)|Falangou]], již vedl [[José Antonio Primo de Rivera]], syn bývalého diktátora, aspirující na roli fašistického vůdce.Payne, s. 259 Primo de Rivera však byl popraven republikány 20. listopadu 1936, na počátku [[Španělská občanská válka|občanské války]].VERNIER, Ettore. Falanga : k problematice třetí cesty. Vyd. 1. Praha : Národní myšlenka, 2008 72 s (Knihovna Národní myšlenky ; s sv. 7) {{ISBN|978-80-903582-7-0}}. str. 21 Jeho hnutí převzal roku 1937 [[Francisco Franco]], který sice udržoval de Riverův kult, celkově však jeho diktatura vykazovala spíše konzervativně-pravicové než revoluční, tedy fašistické rysy, a falangistické „staré košile“ v ní hrály jen omezenou roli, takže vhodnější je označit ji za pouze semifašistickou.Payne, s. 266 Franco však dokázal přežít své diktátorské kolegy a Španělsko se stalo nejdéle trvajícím režimem s fašistickými prvky.Payne, s. 252 [164] => [165] => [[Soubor:Llegada de integrantes de la División Azul a la estación del Norte (33 de 40) - Fondo Marín-Kutxa Fototeka.jpg|náhled|Španělé zdraví fašistickým pozdravem [[Modrá divize|Modrou divizi]] odjíždějící na [[Východní fronta (druhá světová válka)|Východní frontu]] do boje proti [[Sovětský svaz|Sovětskému svazu]], 1942]] [166] => V meziválečném Maďarsku byl pravděpodobně největší počet krajně pravicových a fašistických skupin vůbec.Payne, s. 267 Ze všech států ztratilo první světovou válkou nejvíc území a etnických Maďarů ve prospěch jiných zemí, dále zde vznikla krátkodobá [[Maďarská republika rad]] (1919), řízená komunisty často židovského původu, což vedlo k vybičování nacionalistických antisemitských vášní, navíc po Uherské říši zbyla rozsáhlá střední úřednická vrstva trpící nyní nezaměstnaností. Rysy fašismu měla již raná poválečná skupina radikálních důstojníků kolem [[Gyula Gömbös|Gyuly Gömböse]], který však přešel na stranu konzervativního diktátora [[Miklós Horthy|admirála Horthyho]] a své hnutí rozpustil. Později vzniklo přes půl tuctu nacionálně socialistických stran, z nichž nejvýznamnější byla [[Strana Šípových křížů]] založená [[Ferenc Szálasi|Ferencem Szálasim]] roku 1934. Tomu se podařilo maďarské fašisty postupně sjednotit,Payne, s. 273–274 ovlivňovat vnitrostátní politiku a 16. října 1944 s pomocí Němců násilně uchopit moc; [[Vláda národní jednoty (Maďarsko)|Szálasiho vláda]] trvala jen do března 1945, kdy Maďarsko obsadili Sověti, a aktivně se podílela na [[holokaust|vyvražďování Židů]]. Hnutí Ference Szálasiho vycházelo z vágní socialistické filosofie tzv. hungarismu, která se snažila odstranit překonaný systém soukromého kapitálu.{{Citace monografie [167] => | příjmení = MURAVCHIK [168] => | jméno = Joshua [169] => | rok = 2003 [170] => | titul = Nebe na zemi: vzestup a pád socialismu [171] => | vydání = 1 [172] => | vydavatel = BB art [173] => | místo = Praha [174] => | stran = 375 [175] => | isbn = 80-7341-016-8 [176] => }} s. 151-152 [177] => [178] => Rumunskou ''Legii archanděla Michaela'', známější pod názvem své ozbrojené složky jako [[Železná garda]], založil roku 1927 [[Corneliu Zelea Codreanu]]. [[Stanley G. Payne]] jej označuje za charismatického fanatika.Payne, s. 280–281 Garda byla mezi fašistickými hnutími výjimečná svou křesťansky laděnou ideologií a duchovními cíli („Duchovní vzkříšení! Vzkříšení národa ve jménu Ježíše Krista!“).Payne, s. 280 Podpořil ji například i seriózní teoretik korporativismu [[Mihail Manoilescu]].Payne, s. 279 Poté, co byl Codreanu uvězněn a během „noci upírů“ 30. listopadu 1938 s řadou svých spolustraníků zavražděn,Payne, s. 289 následnictví si vybojoval [[Horia Sima]]. Krátce se podílel na moci, diktátor [[Ion Antonescu]] však privilegia Železné gardy omezil a potlačil její [[Povstání Železné gardy|povstání v lednu 1941]], což znamenalo praktický konec vlivu domácích rumunských fašistů na tamní politiku.Paxton, s. 115 [179] => [180] => [[Soubor:פוגרום יאשי 1.JPG|náhled|vlevo|upright 1.1|Protižidovský pogrom v [[Jasy|Jasech]] spáchaný [[Železná garda|Železnou gardou]] a rumunskými jednotkami]] [181] => V demokratických státech byly mezi válkami úspěchy fašistů ještě skromnější. Ve Francii – vedle již předválečné [[Action française]] – například získala omezený počet příznivců hnutí jako ta, jež vedli [[Georges Valois]]Payne, s. 292–293, Paxton, s. 81 a později [[Marcel Bucard]].Payne, s. 296–297 O něco úspěšnější, avšak méně fašistická byla [[Francouzská lidová strana]], již roku 1936 založil exkomunista [[Jacques Doriot]].Payne, s. 297–299 Francouzští fašisté však se alespoň mohli těšit z vysoké intelektuální úrovně svých teoretiků, jako byli [[Pierre Drieu La Rochelle]] a [[Robert Brasillach]].Payne, s. 299 V Belgii byli fašisté a nacionalisté o něco úspěšnější. V Belgii [[Joris Van Severen]] roku 1931 založil hnutí [[Verdinaso]], jeho milice v tmavozelených košilích však nikdy neměly víc než 3000 členů.Payne, s. 300 Fašistické skupiny v Belgii byly vesměs prodělnické a protikapitalistické a vlámské skupiny byly i protifrancouzské. Socialistický teoretik [[Henri De Man]] přivítal belgickou [[kapitulace|kapitulaci]] jako osvobození od kapitalistické plutokracie. Mnohem úspěšnější však bylo katolicky zbarvené hnutí [[Rexismus|rexistů]],Payne, s. 300–301, Paxton, s. 87–88 jež vedl [[Léon Degrelle]], i [[Nacionálně socialistické hnutí v Nizozemí]], založené roku 1931 pod vedením [[Anton Adriaan Mussert|Antona Musserta]].Paxton, s. 88 Za kanálem La Manche působila od roku 1932 až do zákazu roku 1940 [[Britská unie fašistů]] vedená [[Oswald Mosley|Oswaldem Mosleyem]], jež se dočasně těšila vlivným příznivcům,Paxton, s. 89 nikdy však neprorazila ve volbách,Payne, s. 304–305 i ještě radikálnější [[Imperiální fašistická liga]], kterou podporovali němečtí nacisté.{{Citace monografie [182] => | příjmení = Benewick [183] => | jméno = Robert [184] => | titul = Political violence & public order: a study of British fascism. [185] => | url = https://www.worldcat.org/oclc/29690 [186] => | vydavatel = Allen Lane [187] => | místo = London, [188] => | počet stran = 340 pages [189] => | isbn = 0-7139-0085-7 [190] => | isbn2 = 978-0-7139-0085-9 [191] => | oclc = 29690 [192] => }} Malá fašistická hnutí působila i ve Skandinávii, Švýcarsku a jinde.Payne, s. 306–309 Také Nor [[Vidkun Quisling]] byl oddaným stoupencem národního socialismu, ačkoliv v letech 1924 až 1925 byl aktivní jako organizátor Rudých gard, norské komunistické skupiny. [193] => [194] => Mezi Čechy se za [[První republika|první republiky]] zrodila dvě významnější fašistická hnutí. Od roku 1926 působila [[Národní obec fašistická]] generála [[Radola Gajda|Radoly Gajdy]], inspirovaná italským fašismem. Byla autoritářská, protiněmecká, protikomunistická, [[panslavismus|panslavistická]] a disponovala i mládežnickým hnutím a malými odbory. Jejími příznivci byli hlavně důstojníci a rolníci, největší úspěchy měla na jihu Čech a na Moravě. Gajda se [[Volby do parlamentu Československé republiky 1929|roku 1929]] dostal do parlamentu, po zpackaném [[Židenický puč|židenickém puči]] v lednu 1933 však se strana propadla do praktické bezvýznamnosti.Payne, s. 309 Menší hnutí [[Vlajka (hnutí)|Vlajka]] se soustředilo kolem stejnojmenného časopisu, jenž vycházel od roku 1928, a postupně se vyvíjelo směrem k ideové shodě (a později kolaboraci) s nacismem.Payne, s. 309–310 Slováci žádné významnější samostatné fašistické hnutí neměli, ovšem v rámci nacionalistické, klerikální a konzervativní [[Hlinkova slovenská ľudová strana|Hlinkovy slovenské ľudové strany]] existoval radikální proud kolem stranických milic [[Rodobrana]], reprezentovaný především [[Vojtech Tuka|Vojtechem Tukou]]. Toto křídlo již před válkou směřovalo k fašismu; v době válečné [[Slovenská republika (1939–1945)|Slovenské republiky]] pak nejradikálnější složkou strany byla [[Hlinkova garda]], vedená [[Alexander Mach|Alexandrem „Šaňo“ Machem]]. [195] => [196] => == Ustavení diktatury == [197] => Fašistická hnutí v demokratických státech obvykle nedokázala získat větší podporu voličů, zatímco konzervativní diktátoři jako Franco či Antonescu si fašisty zpravidla dokázali podrobit a začlenit do svého režimu. Existují ovšem dvě významné výjimky, Itálie a Německo. Konzervativní elity zde sice také doufaly, že fašisty využijí ke zklidnění situace a potlačení levice a přitom si klasické pravicové strany udrží moc, ale přepočítaly se. Oba příběhy mají řadu podobností: Italský i německý stát vznikly až v druhé polovině 19. století z řady původně samostatných zemí; fašisté dokázali získat nejdříve regionální podporu, a poté se rozšířit celostátně; fašistické bojůvky destabilizovaly situaci zdola, zatímco charismatičtí vůdcové svým demonstrativním nacionalismem a postupným příklonem k pravicové politice získali podporu části konzervativních elit;Paxton, s. 116–123 fašisté se k vládě dostali legální či pololegální cestou v situaci politické i hospodářské krize, na jejímž vyvolání se kromě fašistického násilí podílela i slabost ostatních politických sil.Paxton, s. 124–131 [198] => [199] => === Itálie: Pochod na Řím a případ Matteotti === [200] => [[Soubor:March on Rome 1922 - Alle porte di Roma.png|náhled|upright 1.2|Pochod na Řím]] [201] => Počátkem 20. let 20. století se Itálie dostala do hluboké politické krize, způsobené mimo jiné i sektářstvím levice a nesvorností demokratických sil.Paxton, s. 104–106 Squadristé v situaci, kdy byla vláda neschopná akce, pokročili od vypalování jednotlivých budov k zabírání celých měst v severní Itálii; 3. března 1922 například obsadili [[Rijeka|Rijeku]], 12. července [[Cremona|Cremonu]] a 26. července [[Ravenna|Ravennu]].Paxton, s. 103 Odhaduje se, že v letech 1920–1922 následkem politického násilí v Itálii zahynulo asi 500–600 fašistů a asi 2000 antifašistů a nefašistů; další asi 1000 antifašistů bylo povražděno v letech 1923–1926.Paxton, s. 112–113 [202] => [203] => Na konci října 1922 Mussolini zorganizoval tažení, jež vešlo do dějin jako [[Pochod na Řím]]: jeho černokošiláči se zabavenými vlaky nebo pěšky vydali k hlavnímu městu. Pochod vedli [[Italo Balbo]], [[Emilio De Bono]], [[Michele Biangi]] a [[Cesare Maria De Vecci]], zatímco Mussolini vyčkával v Miláně připraven uprchnout do Švýcarska, kdyby akce selhala.Paxton, s. 104 Slabá vláda premiéra [[Luigi Facta|Facty]] se pokusila tažení fašistů zastavit, což se jí i zčásti podařilo. Král [[Viktor Emanuel III.]] však odmítl Factu podpořit vyhlášením [[stanné právo|stanného práva]] a místo toho nabídl Mussolinimu místo premiéra. Ten vzápětí přicestoval železničním lůžkovým vozem a úřad převzal.Paxton, s. 106 Královy motivy nejsou dodnes zcela jasné, roli nejspíše hrály obavy z dalšího vývoje v případě otevřené konfrontace s fašisty. Rozhodující 28. říjen se stal italským státním svátkem záměrně fašisty opřádaným hrdinskými mýty.Paxton, s. 107 [204] => [205] => [[Soubor:Eritrean Balilla.jpg|náhled|vlevo|Děti v [[Italská říše|italské kolonii]] v [[Eritrea|Eritreji]] přísahají věrnost [[Národní fašistická strana|Národní fašistické straně]]]] [206] => První dva roky Mussolini předsedal koaliční vládě, jež prováděla běžnou konzervativní politiku,Paxton, s. 128–129 a musel dokonce krotit nepokoje squadristů, dožadujících se „druhé revoluce“, jíž by získali větší díl moci.Paxton, s. 129 Roku 1923 se fašistům pomocí nátlaku černokošiláčů podařilo prosadit [[Acerbův zákon|volební zákon]], podle něhož vítězná strana získávala dvoutřetinovou většinou poslanců, jestliže dostala aspoň 25 % hlasů. Ve [[Italské volby 1924|volbách 6. dubna 1924]] Mussoliniho nacionalistická koalice díky nátlaku na voliče drtivě zvítězila a „[[duce]]“ ovládl parlament. [207] => [208] => Brzy nato došlo k zásadnímu zlomu. 30. května vystoupil v parlamentu socialista [[Giacomo Matteotti]] s projevem kritizujícím nezákonné ovlivňování nedávných voleb fašisty. Deset dní poté byl unesen a zavražděn.Paxton, s. 129–130 Stopa vedla do Mussoliniho okolí; veřejnost byla šokována, politický život na několik měsíců ochromen a vládě hrozilo zároveň svržení králem i vzpoura černokošiláčů.Paxton, s. 130 Nakonec 3. ledna 1925 Mussolini přednesl agresivní projev, v němž přijal za vraždu odpovědnost; fašisté pak spustili vlnu opatření k utužení režimu: rušení opozičních novin, zatýkání nefašistických politiků, rozpuštění politických stran kromě fašistické PNF, zavedení trestu smrti a další kroky „na obranu státu“. Počátkem roku 1927 byla diktatura jedné strany dobudována.Paxton, s. 131 [209] => [210] => === Německo: Papenova intrika a zmocňovací zákon === [211] => Nacisté byli po potlačení mnichovského puče a stabilizaci [[Výmarská republika|výmarské republiky]] oslabeni, další příležitost jim ovšem poskytla [[Velká hospodářská krize|Světová hospodářská krize]] z přelomu 20. a 30. let.Paxton, s. 108 Slabá demokracie, ohrožovaná zleva komunisty a zprava nacisty, vyžadovala vytváření nesourodých, neakceschopných koalic a posléze vedla i vládnutí pomocí dekretů prezidenta [[Paul von Hindenburg|Hindenburga]].Paxton, s. 109–111 Ve [[Volby do Říšského sněmu v červenci 1932|volbách z července 1932]] získala NSDAP nejvíc hlasů a kancléř [[Franz von Papen]] nabídl Hitlerovi úřad místokancléře, ale Hitler místo bez pravomocí odmítl a žádal o ustanovení kancléřem.Paxton, s. 112 Nacisté pak vystupňovali pouliční násilí; během několik týdnů bylo zabito 103 lidí a stovky byly zraněny. [212] => [213] => Von Papen vypsal [[Volby do Říšského sněmu v listopadu 1932|nové volby]] na listopad, při kterých nacisté opět zvítězili, i když poněkud ztratili na úkor komunistů, a politický pat se vyřešit nepodařilo.Paxton, s. 113 Kancléřem se stal generál [[Kurt von Schleicher]], který se pokusil získat podporu nacistů v jednáních s [[Gregor Strasser|Gregorem Strasserem]], zatímco Hitler stále odmítal přijmout cokoli menšího než kancléřský úřad. Von Papen, žárlící na Schleichera, však zosnoval intriku: tajně nabídl Hitlerovi kancléřství za podmínky, že se sám stane místokancléřem, a přesvědčil Hindenburga, že von Schleicher plánuje puč. Doufal, že z pozice místokancléře bude s pomocí prezidenta schopen Hitlera zvládnout. Intrika vyšla, Hitlerova a Papenova vláda byla jmenována 30. ledna 1933. [214] => [215] => Nacisté zpočátku vládli v rámci [[Koalice|koaliční vlády]], navíc v [[Prezidentská republika|prezidentském systému]], tedy jen s omezenou mocí.Paxton, s. 126 To se však rychle změnilo: 27. února 1933 v Berlíně vypukl [[požár Říšského sněmu]] a nacisté z jeho založení obvinili komunisty, čímž ve společnosti vyvolali strach z levicové revoluce. Již 28. února prezident Hindenburg dekretem výrazně omezil občanská práva a [[Sturmabteilung]]en (SA), bojůvky přidružené k nacistické straně, dostaly volnou ruku.Paxton, s. 126–127 5. března se konaly [[Volby do Říšského sněmu v březnu 1933|další volby]], při nichž v již jen částečně svobodných poměrech NSDAP posílila, ale nezískala nadpoloviční většinu.Paxton, s. 127 Přesto se 24. března 1933 podařilo Hitlerovi v [[Říšský sněm (Německo)|Říšském sněmu]] prosadit dvoutřetinovou většinou tzv. [[zmocňovací zákon (Německo 1933)|zmocňovací zákon]], který mu na čtyři roky dával diktátorské pravomoci; nacisté si vypomohli tím, že předem pozatýkali komunistické poslance. Během několika týdnů byly zakázány všechny nenacistické strany a pro politické odpůrce byl zřízen první [[koncentrační tábor]] v [[Koncentrační tábor Dachau|Dachau]] u Mnichova.Paxton, s. 127–128 30. června 1934 proběhla tzv. [[noc dlouhých nožů]], při níž komanda tajné policie [[gestapo]] povraždila Hitlerovy vnitrostranické konkurenty v čele s velitelem SA [[Ernst Röhm|Ernstem Röhmem]] a vůdcem severoněmecké NSDAP Gregorem Strasserem, řadu vlivných konzervativců včetně exkancléře Schleichera a několik náhodných obětí, celkem asi 150 až 200 osob. Diktátor tím získal prakticky absolutní moc.Paxton, s. 128 [216] => [217] => == Fungování režimů == [218] => [[Soubor:Benito Mussolini and Adolf Hitler.jpg|náhled|[[Benito Mussolini]] (vlevo) a [[Adolf Hitler]]]] [219] => Po získání moci oba velké fašistické režimy dokázaly na řadu let udržet moc a získat si podporu nemalé části obyvatelstva. Nedá se však říci, že byly zcela stabilní. Pro oba bylo charakteristické stálé napětí mezi dvěma paralelními mocenskými strukturami: militantním fašistickým stranickým aparátem a státními orgány, jež byly obvykle obsazené konzervativně smýšlejícími úředníky. Kromě toho v mocenské bilanci hrály roli další dva faktory, jednak sám diktátor a jednak [[občanská společnost]], tvořená například podnikateli, spolky či církvemi.Paxton s. 146 Každá z těchto čtyř sil potřebovala ostatní tři a i když jejich mocenská rovnováha dopadala v různých situacích různě, nikdy žádná z nich zcela neztratila vliv na chod státu. Fašistický režim se tak dá chápat jako „polykracie“, vláda několika mocenských center, jež spolu neustále soupeří o moc ([[Martin Broszat]]).Paxton s. 146–158 Toto smíšené uspořádání plné napětí pak vysvětluje, že pravé fašistické režimy nebyly ustálenéPaxton s. 142 a směřovaly k radikalizaci, jež byla předzvěstí jejich zániku.Paxton s. 175—184 [220] => [221] => === Strana === [222] => V Itálii i v Německu struktura strany více méně kopírovala státní orgány. K představitelům státu existovali paralelní straničtí pohlaváři, k armádě paralelní stranické milice a tak dále.Paxton s. 146—147 Existovaly samozřejmě rozdíly. Typicky v Itálii mívaly stranické struktury menší moc než státní orgány, zatímco v Německu byla NSDAP podstatně silnější. Důležité bylo například to, že v Itálii policie zůstala v rukou kariérních úředníků, avšak v Německu ji ovládli nacističtí fanatici v čele s [[Heinrich Himmler|Himmlerem]].Paxton s. 147, 157 V Itálii i Německu se výrazně uplatňoval vůdcovský princip, tedy diktatura jednoho muže, ale v Itálii stále existovaly jisté pojistky v podobě krále a [[Velká fašistická rada|Velké fašistické rady]], která byla schopna v roce 1943 Mussoliniho svrhnout. V obou režimech pak později radikální fašisté dostali volnou ruku na okupovaných územích, kde se řádné státní orgány ani nevytvořily.Paxton s. 183 [223] => [224] => Po převzetí moci fašisty bylo do vládnoucích stran přijato velké množství oportunistů, kteří tak učinili z kariérních důvodů. V Itálii bylo členství ve straně dokonce přímo podmínkou získání místa ve státní správě.Paxton s. 147—148 Jádro stran přesto zůstalo radikální a oba režimy musely neustále řešit otázku, jak udržet fašistické nadšení a zároveň nedopustit, aby řádění jejich ctižádostivých příznivců příliš ohrozilo veřejný pořádek.Paxton s. 154—156 [225] => [226] => === Státní struktury === [227] => „Normativní stát“ ([[Ernst Fraenkel]]) úředníků a vojáků v Německu utrpěl porážku od „svrchovaného státu“ nacistické organizace hned na počátku Hitlerova vládnutí, v létě 1933; když koncem června 1934 v [[Noc dlouhých nožů|noci dlouhých nožů]] nacisté povraždili vůdčí konzervativce a v srpnu 1934 zemřel [[Paul von Hindenburg|prezident Hindenburg]], byla nadvláda NSDAP nad německým státem prakticky neohrozitelná. I v Německu však konzervativci dosahovali jistých úspěchů, například když se jim podařilo zastavit nacistický program eutanazie „neužitečných osob“.Paxton s. 151—153 Až na hrstku statečných, jako byli ti, kteří se pokusili o [[atentát na Hitlera z 20. července 1944]], však členové tradiční úřednické a vojenské elity v Německu proti nacistům rozhodněji nevystupovali.Paxton s. 153 [228] => [229] => === Sociální opatření === [230] => V Itálii bylo ve 20. letech zavedeno povinné [[pojištění]] proti nehodám, nemocem, stáří, opatření proti [[malárie|malárii]] a [[tuberkulóza|tuberkulóze]] a stipendia pro děti, [[minimální mzda]], placená dovolená atp. Postupně docházelo k částečné socializaci hospodářství. Mussoliniho [[korporativismus]] se začal rozvíjet během [[Velká hospodářská krize|Velké hospodářské krize]]. [231] => [232] => V Německu větší část hospodářství zůstala v soukromých rukou, ale pod státní kontrolou v podobě čtyřletých plánů (napodobenina sovětských pětiletek). I nacisté zavedli sociální opatření a podporovali socialistický a rovnostářský národní étos. Hitler sám razil heslo: rovnost všech rasových Němců. Legální rozdíl mezi dělníkem a úředním stavem byl zrušen a docházelo ke glorifikaci [[dělník]]a. Pracovní zákoník z roku [[1935]] nařizoval dělnickou práci každému mladému muži, aby se „německé mládeži vštípil kolektivní duch a opravdová představa důstojnosti práce a především správná úcta k tělesné práci.“Muravchik, s. 154 Po roce [[1939]] došlo k socializaci hospodářství a zavedení centrálního plánování.{{Citace monografie [233] => | příjmení = EUCKEN [234] => | jméno = Walter [235] => | rok = 2004 [236] => | titul = Zásady hospodářského řádu [237] => | vydání = 1 [238] => | vydavatel = Liberální institut [239] => | místo = Praha [240] => | stran = 500 [241] => | isbn = 80-86389-32-4 [242] => }} [243] => [244] => == Mezinárodní agrese a druhá světová válka == [245] => Mussolini i Hitler od 30. let usilovali o územní expanzi a vedli agresivní intervencionistickou zahraniční politiku, což později vedlo k rozpoutání druhé světové války. Mussolini podporoval [[iredentismus|iredentistické]] nároky italských menšin, snažil se o nadvládu na Středozemním mořem a přístup k Atlantiku a chtěl vytvořit italský ''[[spazio vitale]]'' (životní prostor) ve Středozemí a okolí Rudého moře.Aristotle A. Kallis. ''Fascist ideology: territory and expansionism in Italy and Germany'', 1922–1945. New York, New York: Routledge, 2001. p. 51. Podobně Hitler chtěl vrátit „domů do Říše“ německé menšiny jiných států i s územím, na kterém žily, a vytvořit německý ''[[Lebensraum]]'' ve Východní Evropě včetně území tehdejšího Sovětského svazu, jež měla být kolonizována Němci.Aristotle A. Kallis. ''Fascist ideology: territory and expansionism in Italy and Germany, 1922–1945.'' New York, New York: Routledge, 2001. p. 53. [246] => [[Soubor:Buchenwald Corpses 60623.jpg|náhled|upright 1.4|vlevo|Náklad mrtvých vězňů určených ke kremaci, [[koncentrační tábor Buchenwald]] ]] [247] => [248] => Kolem roku 1935 územní a mocenské požadavky fašistických států eskalovaly. Itálie roku 1935 [[Druhá italsko-etiopská válka|okupovala Etiopii]], což vedlo k odsouzení Společností národů a diplomatické izolaci Mussoliniho režimu. Roku 1936 Německo [[Remilitarizace Porýní|remilitarizovalo Porýní]], ačkoli [[Versailleská smlouva]] nařizovala, že na tomto území nemá být umístěna armáda. Roku 1938 si Německo připojilo Rakousko (tzv. [[anšlus]]) a Itálie mu pomohla úspěšně uzavřít diplomatickou krizi ohledně německých územních nároků vůči Československu, jejímž výsledkem byla [[Mnichovská dohoda]] a obsazení [[Sudety|Sudet]] Němci. Británie a Francie si od Mnichova slibovaly odvrácení války; tato naděje však pohasla, když Hitler dohodu porušil a 16. března 1939 [[Německá okupace Čech, Moravy a Slezska|obsadil zbytek Českých zemí]], zatímco na Slovensku nastolil [[Slovenská republika (1939–1945)|loutkový režim]]. Ve stejné době požadovala Itálie územní a koloniální ústupky od Francie a Británie.Davide Rodogno. ''Fascism's European empire.'' Cambridge, England: Cambridge University Press, 2006 p. 47. Spolupráci fašistických režimů s imperialistickým Japonskem zakotvila [[Osa Berlín–Řím–Tokio]]. [249] => [250] => Roku 1939 se Německo připravovalo na válku s Polskem, ale snažilo se dosáhnout územní ústupky Polska diplomatickou cestou. Polská vláda však Hitlerovým slibům nevěřila a návrhy Německa nepřijala.Eugene Davidson. ''The Unmaking of Adolf Hitler.'' Columbia, Missouri: University of Missouri Press, 2004 pp. 371–72. Následovalo [[Invaze do Polska (1939)|přepadení Polska]] Německem 1. září a brzy poté vyhlášení války Británií, Francií a jejich spojenci, což se považuje za začátek [[druhá světová válka|druhé světové války]]. Mussolini věděl, že jeho země není schopna sama vzdorovat Francii, proto čekal se vstupem do války až do června 1940, kdy již byla Francie na pokraji porážky po [[Bitva o Francii|německé invazi]] zahájené v květnu 1940; po pádu Francie se Itálie soustředila na ofenzívu proti Britům v Egyptě.MacGregor Knox. ''Mussolini unleashed, 1939–1941: Politics and Strategy in Fascist Italy's Last War.'' Edition of 1999. Cambridge, England: Cambridge University Press, 1999. pp. 122–23. Následující [[bitva o Británii]], která měla po pokoření Francie podrobit i druhou západní velmoc, nepřinesla Hitlerovi úspěch. Roku 1941 Hitler zradil svého dosavadního spojence Stalina a spustil takzvanou [[operace Barbarossa|operaci Barbarossa]], přepadení Sovětského svazu. Podařilo se mu obsadit značnou část evropské části SSSR a v té době fašistické režimy ovládaly většinu Evropy. Již se však nedařilo opakovat úspěchy bleskových válek a nejprve italská, později i německá armáda přestávala zvládat náročný boj na mnoha vzdálených frontách. [251] => [252] => V téže době Německo naplno rozjelo [[genocida|genocidu]] údajně „méněcenných ras“ a dalších skupin určených k likvidaci. Koncentrační a vyhlazovací tábory se proměnily v továrny na smrt, kde pomocí průmyslových metod příslušníci [[Schutzstaffel|SS]] vyvraždili masy Židů ([[holokaust]]), Poláků, Romů ([[porajmos]]) a jiných národností. [253] => [254] => Roku 1942 se postavení Osy začala hroutit. Itálie se musela spolehnout na pomoc Německa, což vedlo k podřízení Mussoliniho režimu pokynům z Berlína. Roku 1943 král [[Viktor Emanuel III.]] „duceho“ odvolal a vystoupil ze spojenectví z Německem. Mussolini byl před uvězněním zachráněn německými jednotkami a až do roku 1945 pak vedl fašistický loutkový stát [[Italská sociální republika|Italskou sociální republiku]] (Republiku Salò) v severní části Itálie. [255] => [256] => Definitivní porážka fašistických režimů v Evropě přišla na jaře 1945. Benita Mussoliniho komunističtí partyzáni zajali a popravili 28. dubna, Adolf Hitler spáchal sebevraždu 30. dubna a Německo kapitulovalo 8. května. Zúčtování s fašismem se pak projevilo na mnoha rovinách od trestněprávní ([[Norimberský proces]] a další soudní procesy s viníky fašistických zločinů v mnoha zemích) až po vědeckou (snaha nespočetných historiků, politologů a filozofů porozumět fašismu a najít způsob, jak zabránit jeho návratu). Neslavný konec fašismu a odhalení jeho zločinů vedlo k diskreditaci fašistických myšlenek, takže po mnoho poválečných desetiletí byla hrozba obnovy fašismu v Evropě jen malá. [257] => [258] => == Neofašismus == [259] => [[Soubor:Manifestazione Napoli 2011.jpg|náhled|Shromáždění [[CasaPound]] a Blocco Studentesco v [[Neapol]]i v roce 2011]] [260] => Na konci 20. století se objevila řada skupin a politických stran s neofašistickými myšlenkami, které se šíří po celém světě. V Německu a v jiných zemích se vliv neofašismu překrývá s [[Neonacismus|neonacismem]]. [261] => [262] => V Itálii měla neofašistické kořeny Národní aliance, ale [[Gianfranco Fini]] postupem času stranu přivedl do pravo-středových pozic. Italská neofašistická hnutí jako [[CasaPound]] nebo [[Forza Nuova|Nová síla]] měla na počátku roku 2019 pravděpodobně až stovky tisíc stoupenců.{{Citace elektronického periodika [263] => | titul = Italští neofašisté chtějí unést Palacha a jeho odkaz. Posilují a chybí jim modla na tričko [264] => | periodikum = [[Info.cz]] [265] => | datum_vydání = 11. ledna 2019 [266] => | url = https://www.info.cz/evropska-unie/italsti-neofasiste-chteji-unest-palacha-a-jeho-odkaz-posiluji-a-chybi-jim-modla-na-tricko-39480.html [267] => }} K nelibosti české veřejnosti se symbolem italských neofašistů stal [[Jan Palach]]. Podle filozofa [[Václav Bělohradský|Václava Bělohradského]], který žil dlouho v Itálii, je Palach symbolem italské krajní pravice, která je historicky [[Antikomunismus|antikomunistická]], již dlouho: „Levice se organizovala kolem protestů proti [[Válka ve Vietnamu|Vietnamu]] a najednou tu někdo použije tentýž protest proti komunismu, to se pravici strašně líbilo. Jakmile na studentských schůzích někdo začal mluvit o Vietnamu, hned se ozvala pravice, proč nemluvíme o Československu, o Palachoví.“{{Citace elektronického periodika [268] => | titul = Palach se stal symbolem italské krajní pravice, česká veřejnost se bouří [269] => | periodikum = iDnes.cz [270] => | datum_vydání = 11. ledna 2019 [271] => | url = https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/palach-verona-neonaciste-fasiste-petice-studenti-koncert.A190111_142559_zahranicni_zaz [272] => }} [273] => [274] => [[Falanga (Španělsko)|Falangističtí]] stoupenci bývalého španělského diktátora [[Francisco Franco|Franciska Franca]] jsou velkými odpůrci [[Katalánské hnutí za nezávislost|katalánského hnutí za nezávislost]]."[https://www.haaretz.com/world-news/europe/1.816185 Madrid Unity Rally Mired by Fascist Salutes From Far-right Falange Party Members]". ''[[Ha'arec|Haaretz]]''. 8. října 2017. Španělští [[Frankismus|frankisté]] se v roce 2017 zúčastnili protestů proti [[Referendum o nezávislosti Katalánska 2017|referendu o nezávislosti Katalánska]], kde byli natočeni jak zdvihají ruce ve fašistickém pozdravu a zpívající krajně pravicové písně."[http://www.independent.co.uk/news/world/europe/catalonia-independence-referendum-polls-open-vote-protests-barcelona-madrid-police-guardia-civil-a7976791.html Spanish anti-separatists in Madrid protest with fascist arm salutes while singing far-right song]". ''The Independent.'' 1. října 2017."[http://www.independent.co.uk/news/world/europe/catalonia-independence-fascists-nazi-salutes-anti-catalan-protest-barcelona-a8027111.html Catalonia: Fascists caught making Nazi salutes during anti-Catalan independence protest] {{Wayback|url=http://www.independent.co.uk/news/world/europe/catalonia-independence-fascists-nazi-salutes-anti-catalan-protest-barcelona-a8027111.html |date=20200609000549 }}". ''[[The Independent]].'' 30. října 2017. [275] => [[Soubor:Смолоскипний марш у Києві (6).jpg|náhled|vlevo|upright 1.2|Stoupenci strany [[Svoboda (politická strana)|Svoboda]] oslavují v Kyjevě narozeniny [[Stepan Bandera|Stepana Bandery]] 1. května 2015]] [276] => V [[Rusko|Rusku]] existuje nespočet forem fašismu, včetně pravoslavného.http://echo24.cz/a/itCav/video-hajlujici-krestane-rusky-pravoslavny-fasismushttp://www.armadninoviny.cz/pravoslavny-extremismus-v-rusku.html Za představitele ruského fašismu jsou považováni [[Alexandr Dugin]]{{Citace elektronického periodika |titul=Archivovaná kopie |url=http://muftah.org/alexander-dugin-the-neo-fascist-ideologue-influencing-russias-foreign-policy/#.VyJGUz-6c7w |datum přístupu=2016-04-28 |url archivu=https://web.archive.org/web/20160504193521/http://muftah.org/alexander-dugin-the-neo-fascist-ideologue-influencing-russias-foreign-policy/#.VyJGUz-6c7w |datum archivace=2016-05-04 }} nebo [[Vladimir Žirinovskij]],http://www.foreignpolicyjournal.com/2011/11/07/vladimir-zhirinovsky-and-the-ldpr/ kteří zastávali i vysoké politické funkce. Podle ruské nevládní organizace Sova jen v letech 2004–2012 došlo oficiálně v Rusku k 549 rasově motivovaným vraždám a skoro 3500 vážným zraněním ne-ruských obyvatel. V roce 2013 bylo v Rusku jen při oficiálně registrovaných xenofobních, rasistických a ideologicky motivovaných útocích zavražděno minimálně 20 lidí, nejméně 173 lidí při nich utrpělo zranění.http://a2larm.cz/2014/09/ruska-krajni-pravice/http://www.armadninoviny.cz/rusky-pravoslavny-extremismus-a-neonacismus.htmlhttp://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/rusko-a-fasismus-zlodej-vola-chytte-zlodeje Podle [[Svobodná Evropa|Svobodné Evropy]] se Kreml snaží o potírání těchto hnutí a do roku 2016 došlo k dramatickému poklesu rasistických a krajně pravicových útoků v Rusku.{{Citace elektronického periodika [277] => | titul = Hate Crimes Said Down In Russia As Kremlin Cracks Down On Nationalist Critics [278] => | periodikum = Radio Free Europe/Radio Liberty [279] => | datum_vydání = 19. února 2016 [280] => | url = https://www.rferl.org/a/russia-sova-hate-crimes-down-nationalist-crackdown/27562759.html [281] => }} Sám ruský [[Putinismus|režim Vladimira Putina]] ovšem byl ve své poslední fázi označen za fašistický (novotvarem [[rašismus]], ruský fašismus) například [[Timothy Snyder|Timothym Snyderem]].{{Citace periodika [282] => | příjmení = Snyder [283] => | jméno = Timothy [284] => | titul = Opinion {{!}} We Should Say It. Russia Is Fascist. [285] => | periodikum = The New York Times [286] => | datum vydání = 2022-05-19 [287] => | issn = 0362-4331 [288] => | jazyk = en-US [289] => | url = https://www.nytimes.com/2022/05/19/opinion/russia-fascism-ukraine-putin.html [290] => | datum přístupu = 2022-05-24 [291] => }} [292] => [293] => V Chorvatsku je velmi populární nacionalistická písnička ''Bojna Čavoglave'' od [[Marko Perković]]e, která začíná [[Ustašovci|ustašovským]] ultranacionálním pozdravem „Za dom spremni“ z období existence [[Nezávislý stát Chorvatsko|Nezávislého státu Chorvatsko]] v letech 1941–1945.[https://sport.aktualne.cz/fotbal/ms-ve-fotbale/nejen-provokovani-rusu-chorvatsti-fotbaliste-zpivali-pisnick/r~ab3d288e82b211e88980ac1f6b220ee8/ Nejen provokování Rusů. Chorvatští fotbalisté zpívali písničky odkazující na válečná léta]. Aktuálně.cz. 8. července 2018. [294] => [295] => Na Ukrajině členové [[Batalion Azov|Azovského praporu]] a některých dalších dobrovolnických praporů spadajících pod ukrajinské ministerstvo vnitra projevovali zejména v době po vzniku tohoto praporu roku 2014 sympatie ke krajní pravici a k fašismu a měli blízko ke krajně pravicové straně [[Svoboda (politická strana)|Svoboda]] a k [[Pravý sektor|Pravému sektoru]].{{Citace elektronického periodika [296] => | titul = America’s Collusion With Neo-Nazis [297] => | periodikum = The Nation [298] => | datum_vydání = 2. května 2018 [299] => | url = https://www.thenation.com/article/americas-collusion-with-neo-nazis/ [300] => | datum přístupu = 2019-01-16 [301] => | url archivu = https://web.archive.org/web/20191227142708/https://www.thenation.com/article/americas-collusion-with-neo-nazis/ [302] => | datum archivace = 2019-12-27 [303] => }} [304] => [305] => == Odkazy == [306] => [307] => === Reference === [308] => [309] => [310] => === Literatura === [311] => * {{Citace monografie [312] => | příjmení = Bullock [313] => | jméno = Alan [314] => | odkaz na autora = Alan Bullock [315] => | rok = 1995 [316] => | titul = Hitler a Stalin. Paralelní životopisy [317] => | vydání = [318] => | vydavatel = KMa [319] => | místo = Praha [320] => | počet stran = 1032 [321] => | isbn = 80-7309-264-6 [322] => }} [323] => * {{Citace periodika [324] => | příjmení = Kovář [325] => | jméno = Martin [326] => | odkaz na autora = Martin Kovář [327] => | titul = A Contribution to the Development of Fascism and Anti-Semitism in Great Britain between the Two World Wars (1918–1939) [328] => | periodikum = Prague Papers on the History of International Relations [329] => | rok = 2004 [330] => | ročník = 8 [331] => | číslo = [332] => | strany = 229–249 [333] => | url = http://usd.ff.cuni.cz/?q=system/files/kovar%202005.pdf [334] => | formát = PDF [335] => | isbn = 80-7308-093-1 [336] => }} [337] => * {{Citace periodika [338] => | příjmení = Kovář [339] => | jméno = Martin [340] => | odkaz na autora = [341] => | titul = The British Union of Fascists and British Society in the 1930s [342] => | periodikum = Prague Papers on the History of International Relations [343] => | rok = 2005 [344] => | ročník = 9 [345] => | číslo = [346] => | strany = 167–185 [347] => | url = http://usd.ff.cuni.cz/?q=system/files/kovar_3.pdf [348] => | formát = PDF [349] => | isbn = 80-7308-118-0 [350] => }} [351] => * {{Citace periodika [352] => | příjmení = Kovář [353] => | jméno = Martin [354] => | titul = The Reflection of Italian Fascism in British Conservative Press and in Conservative Political Circles. The Study of Perception of Political Extremism on the British Isles in the 1920s and at the Beginning of the 1930s [355] => | periodikum = Prague Papers on the History of International Relations [356] => | rok = 2006 [357] => | ročník = 10 [358] => | číslo = [359] => | strany = 229–244 [360] => | url = http://usd.ff.cuni.cz/?q=system/files/Kov%C3%A1%C5%99.pdf [361] => | formát = PDF [362] => | isbn = 80-7308-161-X [363] => }} [364] => * {{Citace monografie [365] => | příjmení = Nolte [366] => | jméno = Ernst [367] => | odkaz na autora = Ernst Nolte [368] => | titul = Fašismus ve své epoše [369] => | vydavatel = Argo [370] => | místo = Praha [371] => | rok = 1998 [372] => | isbn = 80-7203-107-4 [373] => | počet stran = 695 [374] => | jazyk = [375] => }} [376] => * {{Citace monografie [377] => | příjmení = O'Sullivan [378] => | jméno = Noël [379] => | odkaz na autora = [380] => | titul = Fašismus [381] => | vydavatel = CDK [382] => | místo = Brno [383] => | rok = 1995 [384] => | počet stran = [385] => | kapitola = [386] => | strany = [387] => | isbn = [388] => | jazyk = [389] => }} [390] => * {{Citace monografie [391] => | příjmení = Payne [392] => | jméno = Stanley G. [393] => | odkaz na autora = [394] => | titul = A History of Fascism, 1914-1945 [395] => | vydavatel = Routledge [396] => | místo = Oxon [397] => | rok = 2001 [398] => | počet stran = [399] => | kapitola = [400] => | strany = [401] => | isbn = 1-85728-595-6 [402] => | jazyk = anglicky [403] => }} [404] => * {{Citace monografie [405] => | příjmení = Paxton [406] => | jméno = Robert O. [407] => | odkaz na autora = Robert Paxton [408] => | titul = Anatomie fašismu [409] => | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny [410] => | místo = Praha [411] => | rok = 2007 [412] => | isbn = 978-80-7106-811-2 [413] => | kapitola = [414] => | strany = [415] => | jazyk = [416] => }} [417] => * {{Citace monografie [418] => | příjmení = Sternhell [419] => | jméno = Zeev [420] => | autor = [421] => | odkaz na autora = Zeev Sternhell [422] => | příjmení2 = Sznajder [423] => | jméno2 = Mario [424] => | autor2 = [425] => | odkaz na autora2 = [426] => | příjmení3 = Asheri [427] => | jméno3 = Maia [428] => | autor3 = [429] => | odkaz na autora3 = [430] => | titul = The Birth of Fascist Ideology [431] => | url = https://archive.org/details/birthoffascistid0000ster [432] => | překladatelé = David Maisel [433] => | vydavatel = Princeton University Press [434] => | místo = Princeton, N.J. [435] => | rok = 1994 [436] => | isbn = 0-691-03289-0 [437] => | jazyk = anglicky [438] => }} [439] => * DRÁBIK, Jakub. ''Mýtus o znovuzrození. Britská unie fašistů a její propaganda''. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta 2014. 332 s. {{ISBN|978-80-7308-520-9}}. [440] => * DUGGAN, Christopher. ''Fašistické hlasy. Důvěrné dějiny Mussoliniho Itálie''. Praha: Academia 2022. ISBN 978-80-200-3287-4. [441] => [442] => === Externí odkazy === [443] => * {{Commonscat}} [444] => * {{Wikicitáty|téma=Fašismus}} [445] => * {{Wikislovník|heslo=fašismus}} [446] => * [http://www.worldfuturefund.org/wffmaster/Reading/Germany/mussolini.htm B. Mussolini: Fašistická doktrína] (anglicky) [447] => * [http://pritomnost.cz/cz/politika/1128-co-se-lidu-libilo Co se lidu líbilo - článek Petra Placáka o fašismu v časopise Přítomnost]{{Nedostupný zdroj}} [448] => [449] => {{Fašismus}} [450] => {{Autoritářské formy vlády}} [451] => {{Ideologie}} [452] => {{Autoritní data}} [453] => {{Portály|Politika}} [454] => {{Dobrý článek}} [455] => [456] => [[Kategorie:Fašismus| ]] [457] => [[Kategorie:Politické ideologie]] [458] => [[Kategorie:Politické systémy]] [459] => [[Kategorie:Antikomunismus]] [460] => [[Kategorie:Krajní pravice]] [461] => [[Kategorie:Italská politika]] [462] => [[Kategorie:Druhá světová válka]] [463] => [[Kategorie:Politická hnutí]] [464] => [[Kategorie:Italská slova a fráze]] [465] => [[Kategorie:Identitární politika]] [] => )
good wiki

Fašismus

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'korporativismus','nacionalismus','Slovenská republika (1939-1945)','Velká hospodářská krize','Rijeka','Action française','nacismus','druhá světová válka','Viktor Emanuel III.','Falanga (Španělsko)','holokaust','socialismus'

Holokaust

Korporativismus

Nacionalismus

Nationalismus, také nazývaný nacionalismus, je politický a ideologický směr, který zdůrazňuje význam národa, jeho kultury, jazyka a tradic.

Nacismus

Nacismus, známý také jako nacionální socialismus, je ideologie, která vznikla v Německu v 20.

Rijeka

Socialismus