Array ( [0] => 15483091 [id] => 15483091 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Filioque [uri] => Filioque [3] => Filioque.JPG [img] => Filioque.JPG [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => [oai] => [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 1 [has_content] => 1 [12] => **Filioque** Filioque je latinské slovo znamenající "a Syna", které se používá v kontextu křesťanského vyznání víry. Mělo významný dopad na teologické a historické diskuse v rámci křesťanského společenství, přičemž přispělo k rozvoji teologického myšlení a dialogu mezi různými tradicemi. Původně bylo zahrnuto do Nikájského vyznání víry, které bylo formulováno na prvním nikájském koncilu v roce 325. Později, na koncilu v Konstantinopoli v roce 381, bylo vyznání dále rozšířeno. Když se v Západní církvi v 6. století začalo používat slovo "filioque", zrodil se nový pohled na vztah mezi Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým. Tento pojem naznačoval, že Duch svatý vychází od Boha Otce a také od Syna, což obohatilo teologii a posílilo porozumění vztahu v Trojici. Avšak přidání slova do vyznání vyvolalo diskuze s Východní církví, kde se tradovalo, že Duch svatý vychází pouze od Boha Otce. Tento rozpor vedl k hlubší reflexi a zkoumání duchovních tradic obou církví. Rozmanitost názorů nabídla nové perspektivy a příležitosti pro dialog, což obohatilo víru a umožnilo křesťanům lépe chápat složité otázky o povaze Boha. V současnosti se stále objevují iniciativy k překonání historických rozdílů mezi Východem a Západem, což ukazuje na úsilí o jednotu a porozumění v rámci celého křesťanského společenství. Tyto diskuse vedou k obohacení křesťanského myšlení a pomáhají vytvářet mosty mezi různými tradicemi a názorovými proudy. Filioque tak zůstává důležitým tématem, které nejen že reflektuje bohatou historii teologického učení, ale také názorně dokládá, jak různé přístupy mohou vést k dialogu a vzájemnému obohacení ve víře. [oai_cs_optimisticky] => **Filioque** Filioque je latinské slovo znamenající "a Syna", které se používá v kontextu křesťanského vyznání víry. Mělo významný dopad na teologické a historické diskuse v rámci křesťanského společenství, přičemž přispělo k rozvoji teologického myšlení a dialogu mezi různými tradicemi. Původně bylo zahrnuto do Nikájského vyznání víry, které bylo formulováno na prvním nikájském koncilu v roce 325. Později, na koncilu v Konstantinopoli v roce 381, bylo vyznání dále rozšířeno. Když se v Západní církvi v 6. století začalo používat slovo "filioque", zrodil se nový pohled na vztah mezi Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým. Tento pojem naznačoval, že Duch svatý vychází od Boha Otce a také od Syna, což obohatilo teologii a posílilo porozumění vztahu v Trojici. Avšak přidání slova do vyznání vyvolalo diskuze s Východní církví, kde se tradovalo, že Duch svatý vychází pouze od Boha Otce. Tento rozpor vedl k hlubší reflexi a zkoumání duchovních tradic obou církví. Rozmanitost názorů nabídla nové perspektivy a příležitosti pro dialog, což obohatilo víru a umožnilo křesťanům lépe chápat složité otázky o povaze Boha. V současnosti se stále objevují iniciativy k překonání historických rozdílů mezi Východem a Západem, což ukazuje na úsilí o jednotu a porozumění v rámci celého křesťanského společenství. Tyto diskuse vedou k obohacení křesťanského myšlení a pomáhají vytvářet mosty mezi různými tradicemi a názorovými proudy. Filioque tak zůstává důležitým tématem, které nejen že reflektuje bohatou historii teologického učení, ale také názorně dokládá, jak různé přístupy mohou vést k dialogu a vzájemnému obohacení ve víře. ) Array ( [0] => {{NPOV}} [1] => {{název kurzívou}} [2] => '''''Filioque''''' či '''spor o filioque''' je označení křesťanského [[Teologie|teologické]] sporu ohledně dogmatu o [[Nejsvětější Trojice|trojjedinečnosti Boží]] (Svaté trojici), který se rozvinul v 8. století a nakonec v 11. století vedl k [[Velké schizma|Velkému schizmatu]], které církevní společenství definitivně rozdělilo na [[Západní křesťanství|Západní]] a [[Východní křesťanství|Východní církev]]. Spor o filioque měl však i politický rozměr v mocenském zápase mezi [[papežský primát|papežským primátem]] a [[Byzantská říše|Byzancí]].[[Růžena Dostálová|DOSTÁLOVÁ, Růžena]], ''Byzantská vzdělanost'', Praha, Vyšehrad, 1990. {{ISBN|80-7021-034-6}}. [dále jen Dostálová]. str. 267n. [3] => [4] => Podstatou sporu bylo, zda [[Duch svatý]] ''pochází'' jen z [[Bůh Otec|Boha Otce]] (východní církev), nebo z Boha Otce i [[Boží syn|Božího Syna]], tj. i z [[Ježíš Kristus|Ježíše Krista]] (západní církev). Součástí západní verze [[Latina|latinského]] textu [[Nicejsko-konstantinopolské vyznání|nicejsko-konstantinopolského vyznání víry]] ([[krédo|kréda]]) bylo proto slovo ''Fīliōque'' znamenající „i Syna“ (tvar slova ''filius'', „syn“ s [[Příklonka|příklonkou]] -que ve funkci spojky „a“ nebo „i“). Východní církev v tomto místě kréda Syna vynechávala a uváděla ''ἐκ μόνου τοῦ Πατρός ek monú tú Patros'', „pouze z Otce“ ([[byzantský ritus]] užíval jako církevní jazyk [[Koiné|řečtinu]]). [5] => [6] => Kontext této formule latinsky zní: ''…(Credo) et in Spiritum Sanctum, Dominum et Vivificantem, qui ex Patre (Filioque) procedit, qui cum Patre et Filio simul adoratur et conglorificatur, qui locutus est per prophetas … '' [7] => a [[Čeština|česky]]: ''… (Věřím) v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce (i Syna) vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků…'' [8] => [9] => == Historie == [10] => [[Nový zákon]] přináší poselství, ale nikoli kompletní křesťanské učení. To vytvářeli křesťanští teologové v prvních staletích křesťanství zvaných [[patristika]], podle [[Církevní otcové|církevních otců]], jak se nazývali nejvýznačnější z nich. Jedna z nejdůležitějších a nejobtížnějších otázek bylo určit, jaká je podstata Ježíše Krista a Ducha svatého, kterého Nový zákon často zmiňuje. Aby se zachovala jednota křesťanství, byly po [[Edikt milánský|ediktu milánském]] (313) konány [[Ekumenický koncil|ekumenické koncily]], na kterých se tyto otázky řešily a jejich závěry formulovaly v textu [[Krédo|kréda]]. [11] => [12] => Křesťanský svět kolem Středozemního moře byl na konci starověku rozdělen na pět [[Patriarchát (církev)|patriárchátů]] tvořící tzv. [[Pentarchie|pentarchii]]. V důsledku [[Islámská expanze|islámské expanze]] však v 8. století zůstala pod křesťanskou nadvládou jen oblast severního Středomoří, kde byl římský a konstantinopolský patriarchát. Zatímco římský patriarcha opíral svou prestiž ([[Papežský primát|primát]]) o nástupnictví [[Petr (apoštol)|svatého Petra]], konstantinopolský o prestiž a moc [[Byzantská říše|byzantských]] císařů a [[Konstantinopol|Konstantinopole]] jako Druhého Říma. Mocenské a prestižní postavení [[Papež|papeže]] se od druhé poloviny 8. století zlepšilo díky podpoře franských [[Karlovci|Karlovců]], vytvoření [[Papežský stát|Papežského státu]] a obnově [[Císař říše římské|římského císařství]] roku 800 (znovu jako [[svatá říše římská]] 962). [13] => [14] => === Vznik a význam formule === [15] => Formule ''filioque'' se týká vycházení Ducha svatého. Podle původního znění nicejsko-konstantinopolského vyznání víry Duch svatý vychází z [[Bůh Otec|Otce]] („… který z Otce vychází…“). V rámci boje proti [[Ariánství|arianismu]], který na křesťanském západě především díky ariánským [[Gótové|Gótům]] přetrvával déle než na Východě a který snižoval význam osoby Syna uvnitř Trojice, se začalo tvrdit, že Duch svatý vychází nejen z Otce, ale i ze Syna. Hlavními prvními exponenty tohoto učení jsou [[Marius Victorinus]] († asi [[362]]), který vypracoval teologii Ducha jako vzájemné lásky Otce a [[Boží syn|Syna]], a sv. [[Hilarius z Poitiers]] († [[367]]), který dodal, že se jedná i o vzájemný dar těchto dvou božských osob. Velký západní teolog, sv. [[Svatý Augustin|Augustin]] († [[430]]) pak tyto dva proudy spojil a tvrdil, že Duch vychází z Otce i Syna, nicméně že Otec je jeho ''fons principalis'' (hlavním pramenem, vychází z něj ''principaliter''), a že vychází z Otce a Syna nikoli jako ze dvou pramenů, ale jako z jednoho jediného. Z Otce tedy vychází jako ze svého hlavního pramene, ze Syna pak jako z někoho, kdo má svůj samotný původ opět v Otci. [16] => [17] => === Vznik sporu o ''filioque'' === [18] => Formuli ''filioque'' je možné nalézt v několika západních vyznáních víry (v [[Vyznání Quicumque|pseudo-Atanášově]] či v toledském). Do západní formulace nicejsko-konstantinopolského vyznání se dostala pravděpodobně až v roce [[675]]. Víru ve [[vycházení]] (lat. ''processio'') „Ducha i ze Syna“ hájil již sv. [[Maxim Vyznavač]] († 662) v listu [[Marinos z Kypru|Marinovi z Kypru]]. [19] => [20] => K velkému střetu s Východem, který tento dodatek k Nicejsko-konstantinopolskému vyznání víry neznal, došlo, když západní [[mnich|mniši]] v roce [[807]] zpívali [[krédo]] na [[Olivová hora|Olivové hoře]]. Východní mniši se pohoršili a [[papež]] [[Lev III.]] tehdy odpověděl, že pravda vyjádřená formulí ''filioque'' je sice nepopiratelná, nicméně odmítl její připojení do kréda. Aby své výpovědi dodal vážnosti, umístil nad hrobem [[Petr (apoštol)|sv. Petra]] dvě desky s krédem, řeckou a latinskou, bez ''filioque''. [21] => Přímo jako římskou či západní herezi označil ''filioque'' [[konstantinopol]]ský [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarcha]] [[Fotios|Fótios]] († 890) ve svém spise ''Kniha o mystagogii Ducha svatého''. [22] => [23] => Kritický okamžik nastal však až v roce [[1014]], kdy se římské papežství ocitlo v područí německých císařů. [[Jindřich II.]] přišel do [[Řím]]a, dosadil papeže [[Benedikt VIII.|Benedikta VIII.]] a prosadil krédo tak, jak se recitovalo v jeho soukromé kapli, tedy s ''filioque''. Od té doby se vsuvka ''filioque'' v západní církvi prosadila a stala se jedním z hlavních sporných a diskutovaných bodů mezi západní a východní církví. [24] => [25] => == Pravoslavné pojetí == [26] => Vyznání víry (tzv. symbol víry) s nebo bez ''filioque'' vyjadřuje výrazně odlišné učení o Boží Trojici. Západní pojetí je naznačeno výše. Sv. Fótios ze strany křesťanského východu obviňuje západní církev z hereze (což potvrdil i velký sněm (r. 867; 1000 osob), který Fótios svolal, aby posoudil tuto otázku a další novoty zaváděné latiníky), neboť zavádí do Trojice dva principy (počátky), což je v rozporu s tradičním učením Otců, které se dá vyjádřit termínem monopatrismus – neboť ''a Patri solo'' (jen z Otce) všechno pochází. [27] => [28] => Vycházení Ducha svatého z Otce je doloženo Kristovými slovy v Janově evangeliu (viz o tom Jan 14,16 a 26, hlavně však 15,26). Písmo svaté o vycházení Ducha svatého „i ze Syna“ nikde nic nepraví. Proč o tom Kristus nic neříká? Z pravoslavného hlediska je tedy vsuvka „filioque“ jakýmsi přídavkem k Božímu zjevení, což považuje pravoslavná teologie za nepřípustné. [29] => [30] => Niceocařihradský symbol víry sestavili svatí otcové na prvním, [[První nikajský koncil|Nikajském]] (v r. [[325]]) a druhém, [[První konstantinopolský koncil|Konstantinopolském koncilu]] ([[381]]). Všeobecný sněm považují pravoslavní za nejvyšší pozemskou církevní autoritu. Následující sněmy už symbol neměnily, jen potvrzovaly platnost a nedotknutelnost Niceocařihradského symbolu víry a vylučovaly z Církve obecně každého, kdo by se odvážil něco ze symbolu ubírat nebo něco k němu přidávat. Proto je změna v symbolu víry provedená vsuvkou „filioque“ na západě z hlediska pravoslaví nelegální, nelegitimní a uvaluje na ty, kteří se jí odvážili a kdo takový symbol používají, klatbu svatých otců všeobecných sněmů. [31] => [32] => Teologicky bylo filioque od sv. Fótia po všechny další doby v pravoslavné církvi sněmovně (v r. 867) vyhlášeno a obecně považováno za velice vážnou ''triadologickou herezi'', neboť podle pravoslavných zavádí nepravdivé učení o svaté Trojici. Pravoslavná triadologie učí, že jediným zdrojem Božství a pramenem obou dalších Osob v Trojici je jediný Otec. Filoque podle názoru pravoslaví zavádí tzv. ''subordinaci'' – čili staví Ducha svatého níže než je Syn; zatímco Syn by měl jen jeden počátek a sám byl počátkem jiné Osoby Trojice, tak Duch svatý by měl dva počátky a sám by nebyl počátkem žádné Osoby. Takové učení se příčí učení svatých Otců prvního tisíciletí. [33] => [34] => Při jednáních o unii mezi Konstantinopolí a Římem ve Florencii (1439, [[Florentská unie]]){{Citace elektronického periodika [35] => | periodikum = www.orthodoxia.cz [36] => | url = http://www.orthodoxia.cz/unie_ru.htm [37] => | datum přístupu = 2021-09-23 [38] => }} byla probírána otázka, jak smířit pravoslavné učení s katolickým právě ohledně rozdílné nauky o Boží Trojici. Byla zkoumána možnost ztotožnit západní učení „filioque“ o Duchu svatém vycházejícím ''„i ze Syna“'' s pravoslavným učením, které někdy říká, že Duch svatý může vycházet i ''„skrze Syna“'' („skrze“ – řecké ''diá'' naznačuje, že nic nepřijímá od toho, čím prochází). Při sněmovních debatách, kdy katolická strana vysvětlila svůj věroučný výklad vsuvky ''filioque'', se někteří pravoslavní přesvědčili o nesmiřitelnosti těchto dvou věroučných pohledů. Svatí Otcové, jejichž texty byly známy pravoslavným, zmiňující vycházení ''„Ducha skrze Syna“'' měli dle kontextu na mysli nikoliv, že by Syn byl pramenem Osoby Ducha (tj. nikoliv vycházení ''hypostatické''; ''hypostase'' = osoba), ale že ''Syn může posílat Ducha'', který však hypostaticky vychází jen z Otce; čili ve smyslu ''posílání'' může Duch svatý vycházet i od Syna. Naopak katolíci na sněmu podle pravoslavných prokázali, že oni chápou filioque přesně v tom smyslu, který považují pravoslavní za heretický, čili jako dva počátky. Na sněmu v argumentaci za pravoslavné vynikl zvláště sv. Marek Efezský (Eugenikos), který o tom napsal argumentaci zvanou ''„sylogické kapitoly“''.Sylogické kapitoly sv. Marka Efezského a další pojednání o filioque lze nalézt i zde: [http://www.orthodoxia.cz/theolog/index.html Orthodoxia.cz - Pravoslavná theologie] [39] => [40] => Učení o „filioque“ vedlo z pohledu pravoslavných k tomu, že se v katolickém učení prosadila ''subordinace Ducha svatého'', což vedlo k prudkému poklesu úcty ke svatému Duchu v katolické církvi v druhém tisíciletí. Pravoslaví vnímají tento proces v souvislosti se vzrůstajícími ambicemi římského papeže, který jakoby v západní církvi začal zaujímat místo a atributy náležející v církvi Duchu svatému (např. neomylnost, jednotící princip apod.) [41] => [42] => Z hlediska pravoslavné věrouky není možné žádné sjednocení s římskokatolickou církví, dokud tam nebude „filioque“ jednoznačně odmítnuto a odsouzeno jako blud. [43] => [44] => Otázkou je, zda je legitimní měnit text kréda, jak jej stanovil [[Chalkedonský koncil]] ([[451]]), který toto vyznání potvrdil. [[Efezský koncil]] ([[431]]) jasně říká, že není možné krédo jakkoli měnit, něco přidávat či ubírat. Není však jasné, čeho přesně se tento zákaz týká, otázka přípustnosti navíc nevypovídá nic o pravověrnosti či mylnosti této vsuvky. [45] => [46] => Jestliže kánony svatých sněmů zakazují Niceocařihradský symbol víry jakkoliv měnit, něco přidávat či ubírat, pak je jasné, že se to týká čehokoliv, co by někdo chtěl ze Symbolu ubrat nebo k němu přidat. A tedy i ''filioque''. [47] => [48] => Nedotknutelnost Symbolu stanovuje mj. 1. kánon [[Třetá konstantinopolský koncil|šestého všeobecného sněmu]], který je dlouhého rozsahu, a proto je níže vybráno pouze to, co se týká Niceocařihradského symbolu: [49] => [50] => ''…Boží milostí stanovíme: Jest nutno zachovávati víru nedotčenou novotářstvím a změnami, odevzdanou nám od svědků a služebníků Slova, Bohem vyvolených apoštolů; dále pak od třistaosmnácti svatých a blažených otců, shromážděných v Nicei při císaři našem Konstantinovi (tj. I. všeobecný sněm, r. 325 v Nicei), ve věci bezectného Aria a jím vymyšleného pohanského jinobožství, vhodněji řečeno mnohobožství, kteří jednotou víry zjevili nám jednotu podstaty v třech osobách Boží bytosti a vysvětlili, nedopustivše, aby to bylo skryto pod kbelcem nevědomosti, nýbrž jasně naučivše věřící klaněti se jednou úctou Otci i Synu i svatému Duchu, vyvrátili a rozmetali lživé učení o nestejných stupních Božstva a zbořili a povalili dětinské stavby, budované z písku bludaři proti pravoslavnosti. Také při velikém Theodosiji, císaři našem, stopadesáti sv. otci v tomto sídelním městě shromážděnými (tj. II. všeobecný sněm, r. 381 v Cařihradě – Konstantinopoli) vyhlášené vyznání víry zachováváme, bohovědné výroky o sv. Duchu přijímáme, kdežto bezectného Macedonia společně s dřívějšími nepřáteli pravdy zavrhujeme, neboť se směle odvážil pokládati Pána za služebníka a chtěl unáhleně přetnouti jednotu nepřetrhnutelnou, takže by nebylo dokonáno tajemství naší naděje. … Krátce řečeno ustanovujeme, aby víra všech mužů, kteří se v Církvi oslavili a byli světly ve světě, držíce slovo života, byla pevně zachovávána a zůstala do konce věků nezvratitelnou, společně s jejich spisy a dogmaty od Boha předanými. Zamítáme a proklínáme všechny, kdož od nich byli zamítnuti a prokleti, jako nepřátele pravdy, marně skřípějící proti Bohu a usilující nepravdu povýšiti na vrch. Kdokoliv by nezachovával a nepřijal shora řečená dogmata zbožnosti, tak nesmýšlel a nekázal, nýbrž se pokusil jíti proti nim, takový budiž proklet, dle rozhodnutí dříve učiněných od shora jmenovaných svatých a blažených otců, budiž jako cizí vyloučen a vyvržen z řad křesťanských. Neboť jsme zcela rozhodli ve smyslu toho, co dříve bylo usneseno, a žádným způsobem jsme nemohli ani ničeho přidávati ani ubírati.'' Plné znění posvátných kánonů svatých sněmů:[http://www.orthodoxia.cz/kanony.htm] [51] => [52] => Další spornou otázkou, v níž je různice mezi katolicismem a pravoslavím (a která ve skutečnosti stojí za všemi spory), je – jestli může papež (či jakákoliv jiná osoba v Církvi) měnit závěry a dogmata všeobecných sněmů či nikoliv, jinými slovy: zdali je nejvyšším pozemským církevním orgánem sněm anebo papež. V římskokatolické církvi se nakonec definitivně prosadil princip, že papež stojí nad sněmem, což je a vždy bude pro pravoslaví zcela nepřijatelné. Pravoslavní dokládají svůj názor, že sněm stojí nad jakýmkoliv biskupem, patriarchou či papežem mnohými příklady průběhů sněmů v prvním tisíciletí, kdy sněmy zcela svobodně nakládaly s výnosy papeže – zavrhovaly je, nebo přijímaly, či opravovaly, přeformulovávaly. [53] => [54] => Jako ukázku je možno uvést [[Chalkedonský koncil|čtvrtý všeobecný sněm]], což byl sněm s nejpočetnějším zastoupením ve starověku, přes 600 biskupů z celého Východu, ze Západu přijeli 3 zástupcové papeže a 2 zástupci afrických biskupů. Papežským legátům bylo přiděleno čestné místo po boku zástupců císaře. ''„Při rokování o otázkách víry byl přečten Tomos (List Lva Římského) Flaviánovi Cařihradskému. Otcové uvítali tento dokument jako autentické vyjádření pravoslavné christologie. Avšak názor legátů římské stolice, že je potřeba tento dokument, jelikož pochází od papeže, přijmout bez diskuzí jako kánon (pravidlo), byl odmítnutý a Lvův text byl podroben důkladnému studiu a konfrontaci s christologickými díly sv. Cyrila Alexandrijského. Tady je zajímavé, že výhrady k některým větám papežova textu měli nejen východní biskupové, ale i ilyrští, kteří v tom čase jurisdikčně podléhali papežově pravomoci. To dobře ukazuje, že tehdejší církev byla daleko od toho, aby oficiální papežův dokument považovala za neomylný ''ex cathedra''. Naopak, při jeho schvalování a přijímání byl uplatněn v plné míře ''consensus ecclesiae''. Při vší emfatické chvále, kterou Otcové pronesli o papežském Tomosu, měřítkem ''orthodoxie'' (tj. ''pravoslaví'') byla jejich vlastní církevní tradice, a ta byla blíže ke sv. Cyrilovi, než ke sv. Lvovi“'' (úryvek z Církevních dějin II., Pavel Aleš, prof. ThDr. Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Prešově). [55] => [56] => Jestli papež měl, či neměl právo doplňovat (čili měnit, upravovat) posvátné znění Symbolu víry, které bylo sestaveno na sněmech a další sněmy pak tento Symbol potvrdily, je otázkou nejen jednoduše disciplinární (to by bylo zploštění tohoto problému), nýbrž v podstatě věroučnou, neboť římskokatolické chápání postavení a úlohy papeže jako Božího náměstka na zemi je věcí týkající se principů víry v Krista a jeho reálné přítomnosti v Církvi. [57] => [58] => == Katolické pojetí == [59] => Ačkoliv efeský sněm (431), na který se pravoslavní odvolávají, zakázal hlásat, sepsat nebo sestavit jinou víru mimo tu, která byla definována od sv. Otců v Niceji, nikde není zákaz na ''rozšíření'' Symbolu přídavkem „Filioque“. Pokud by žádné rozšíření nebylo možné, porušil by už sněm nicejský nejstarší apoštolské symbolum, kdy proti Ariánům přibyl dodatek o soupodstatnosti druhé Božské osoby s Otcem. A sněm cařihradský by taktéž porušil takový zákaz tím, že proti Macedoniánům definoval nauku o Duchu sv. jako třetí božské osobě odlišné od osoby Otce a Syna, ale stejné přirozenosti. [60] => [61] => Spor pak může být veden, zda má dekret Efezského koncilu povahu dogmatickou, nebo jen disciplinární. [62] => [63] => Pokud by Církev vložením „Filioque“ porušila zjevenou pravdu, byla by tím popřena neomylná autorita Církve, protože by Církev nemohla nikdy odkrývat žádnou další pravdu víry.{{Citace monografie [64] => | příjmení = Pospíšil [65] => | jméno = Josef [66] => | příjmení2 = [67] => | jméno2 = [68] => | titul = Katolická věrouka Díl II., O Bohu trojjediném podle osobnosti [69] => | vydání = [70] => | vydavatel = Knihovna Cyrilo-Metodějského tiskového spolku [71] => | místo = Velehrad [72] => | rok vydání = 1924 [73] => | počet stran = 282 [74] => | strany = 160–161 [75] => | isbn = [76] => | dostupnost = Také online [77] => | url = http://v.calameo.com/?bkcode=0026273507700a87a0dbb&view=slide&volume=0&mode=viewer [78] => }} [79] => [80] => Ve Španělsku, Francii a Německu bylo přidáno „Filioque“ do nicejsko-cařihradského vyznání víry již roku 589. To bylo známo i na východě, přesto všeobecné sněmy z roku 680 a 787 to neodsoudily. Proto lze vidět věroučný spor o „Filioque“ jako uměle vyvolaný Fotiem, který si tím chtěl udržet nelegitimní postavení patriarchy Cařihradu.{{Citace monografie [81] => | příjmení = [82] => | jméno = [83] => | příjmení2 = [84] => | jméno2 = [85] => | titul = Sborník kontroversí: sbírka přednášek, odpovídajících na časová hesla protináboženská. Díl IV., Církevní problémy [86] => | vydání = [87] => | vydavatel = Lidové knihkupectví [88] => | místo = v Olomouci [89] => | rok vydání = 1934 [90] => | počet stran = 110 [91] => | strany = 98 [92] => | isbn = [93] => | editoři = SOUKUP, Emilian, editor [94] => }} [95] => [96] => Velký světec sv. Maxim Vyznavač, uctívaný jak katolíky, tak pravoslavnými, se zúčastnil lateránské synody, konané v r. 649, na které papež Martin použil formulaci, ve které je řečeno, že Duch sv. vychází z Otce i Syna. Toto tvrzení vyvolalo na Východě nepříznivé odezvy. Sv. Maxim Vyznavač však hájil stanovisko, že Filioque není v rozporu s pravověrnou naukou,{{Citace monografie [97] => | příjmení = Pospíšil, Ctirad Václav, 1958- [98] => | jméno = [99] => | příjmení2 = [100] => | jméno2 = [101] => | titul = Jako v nebi, tak i na zemi : náčrt trinitární teologie [102] => | url = https://www.worldcat.org/oclc/1015199523 [103] => | vydání = Třetí vydání [104] => | vydavatel = [105] => | místo = V Praze [106] => | rok vydání = [107] => | počet stran = 607 [108] => | strany = 365 [109] => | isbn = 978-80-7575-020-4 [110] => | isbn2 = 80-7575-020-9 [111] => | oclc = 1015199523 [112] => }} připouští tvrzení, že Duch sv. vychází z Otce i ze Syna, za předpokladu, že Otec je původcem božství Syna i Ducha sv., což Katolická církev rozhodně nevylučuje, naopak uznává, že Otec je jediným principem božství Syna i Ducha sv.{{Citace monografie [113] => | příjmení = de Halleux [114] => | jméno = André [115] => | příjmení2 = [116] => | jméno2 = [117] => | titul = Patrologie et Oecuménisme: Recueil d'Etudes [118] => | vydání = [119] => | vydavatel = [120] => | místo = Leuven [121] => | rok vydání = 1990 [122] => | počet stran = [123] => | strany = 434 [124] => | isbn = [125] => }} Sv. Maxim sám vyznával, že Duch sv. vychází z Otce skrze Syna, což je odlišné vyjádření stejné skutečnosti. Východní katolické církve velmi často vycházení Ducha sv. vyjadřují právě těmito slovy. [126] => [127] => Papež Štěpán V. ve svém dopise Svatoplukovi ohledně sporů mezi sv. Metodějem a jeho odpůrci potvrzuje filioque a vysvětluje legitimitu přídavku do vyznání víry: ''Neříká se, že se Duch sv. z Otce '''i Syna''' od věčnosti rodí, protože to by naznačovalo dva Syny, ani že je od věčnosti rozen, to by naznačovalo dva Otce, ale že vychází. Pokud Ti [Svatoplukovi] bude někdo říkat, že je zakázáno cokoliv dodávat nebo přidávat do Vyznání víry, odpověz jim: Svatá římská církev je strážcem svatých dogmat a také je potvrzuje, protože reprezentuje knížete apoštolů. Nemýlí se v žádném článku víry, vždyť Pán sám řekl: "Šimone, Šimone, Satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici, ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom až se obrátíš, utvrzuj své bratry" (Lk 22, 31-32). [Římská] církev vedla k pravé víře všechny bloudící církve a utvrzovala kolísající a to ne změnou dogmat, ale jejich vysvětlováním váhajícím nebo chybujícím.''{{Citace elektronické monografie [128] => | příjmení = Ybarra [129] => | jméno = E. T. [130] => | titul = Erick Ybarra [131] => | url = https://erickybarra.org/2019/06/30/6690/ [132] => | datum vydání = 2019-06-30 [133] => | datum přístupu = 2021-01-19 [134] => | jazyk = en [135] => | url archivu = https://web.archive.org/web/20210128023755/https://erickybarra.org/2019/06/30/6690/ [136] => | datum archivace = 2021-01-28 [137] => | nedostupné = ano [138] => }} [139] => [140] => == Odkazy == [141] => [142] => === Reference === [143] => [144] => [145] => === Související články === [146] => * [[Nicejsko-konstantinopolské vyznání]] [147] => * [[Krédo|Vyznání víry]] [148] => * [[Seleukijsko-ktésifónský sněm]] [149] => [150] => === Externí odkazy === [151] => * {{Commonscat}} [152] => * [http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=209 „Katolíci a pravoslavní budou pokračovat v teologickém dialogu“ – zpráva z radiovaticana] a zde reakce na vzniklý dokument [http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=1880] [153] => * [http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=2060 Prohlášení odborníka na dialog mezi západem a východem, tvrdící, že otázka je již vyřešena.] [154] => * [http://www.katolik.cz/otazky/ot.asp?ot=1645 Historie filioque a opodstatnění k jeho přijetí.] [155] => * [http://www.orthodoxia.cz/theolog/filioq1.htm Kritické pojetí „Filioque“] [156] => * [http://www.orthodoxia.cz/theolog/marek_sy.htm Syllogické kapitoly proti latiníkům sv. [[Marek Eugenikos]]: ''(Marci Ephesii Capita syllogistica adversus Latinos de Spiritus Sancti ex solo Patre processione)''. V ''Církev Ducha Svatého''.] [157] => * [http://www.orthodoxia.cz/theolog/pm_fq.htm Pavel Milko: Vycházení Ducha Svatého v pravoslavné pneumatologii a kapitolky sv. Marka Efezského proti filioque]. [158] => * [http://sk.wikibooks.org/wiki/Dogmatika:_Verbum_4-8 Dogmatika:_Verbum_4-8] [159] => * [https://erickybarra.org/?s=filioque&submit=Search Články týkající se sporných otázek ohledně pravověrnosti Filioque] {{Wayback|url=https://erickybarra.org/?s=filioque&submit=Search |date=20210228203710 }} [160] => [161] => {{Autoritní data}}{{Portály|Křesťanství}} [162] => [[Kategorie:Křesťanská kréda]] [163] => [[Kategorie:Křesťanská teologie]] [164] => [[Kategorie:Duch svatý]] [165] => [[Kategorie:Basilejsko-ferrarsko-florentský koncil]] [166] => [[Kategorie:Trojice (náboženství)]] [] => )
good wiki

Filioque

Filioque či spor o filioque je označení křesťanského teologické sporu ohledně dogmatu o trojjedinečnosti Boží (Svaté trojici), který se rozvinul v 8. století a nakonec v 11.

More about us

About

Mělo významný dopad na teologické a historické diskuse v rámci křesťanského společenství, přičemž přispělo k rozvoji teologického myšlení a dialogu mezi různými tradicemi. Původně bylo zahrnuto do Nikájského vyznání víry, které bylo formulováno na prvním nikájském koncilu v roce 325. Později, na koncilu v Konstantinopoli v roce 381, bylo vyznání dále rozšířeno. Když se v Západní církvi v 6. století začalo používat slovo "filioque", zrodil se nový pohled na vztah mezi Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým. Tento pojem naznačoval, že Duch svatý vychází od Boha Otce a také od Syna, což obohatilo teologii a posílilo porozumění vztahu v Trojici. Avšak přidání slova do vyznání vyvolalo diskuze s Východní církví, kde se tradovalo, že Duch svatý vychází pouze od Boha Otce. Tento rozpor vedl k hlubší reflexi a zkoumání duchovních tradic obou církví. Rozmanitost názorů nabídla nové perspektivy a příležitosti pro dialog, což obohatilo víru a umožnilo křesťanům lépe chápat složité otázky o povaze Boha. V současnosti se stále objevují iniciativy k překonání historických rozdílů mezi Východem a Západem, což ukazuje na úsilí o jednotu a porozumění v rámci celého křesťanského společenství. Tyto diskuse vedou k obohacení křesťanského myšlení a pomáhají vytvářet mosty mezi různými tradicemi a názorovými proudy. Filioque tak zůstává důležitým tématem, které nejen že reflektuje bohatou historii teologického učení, ale také názorně dokládá, jak různé přístupy mohou vést k dialogu a vzájemnému obohacení ve víře.

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'Byzantská říše','Bůh Otec','Boží syn','Nicejsko-konstantinopolské vyznání','krédo','Petr (apoštol)','Chalkedonský koncil','Krédo','Ariánství','Efezský koncil','Islámská expanze','362'

362

Ariánství

Krédo