Array ( [0] => 14657821 [id] => 14657821 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Historiografie [uri] => Historiografie [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => [oai] => [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => {{Neověřeno}} [1] => [[Soubor:Jan Vermeer - The Art of Painting - Google Art Project.jpg|náhled|Clio, múza historie, na [[Jan Vermeer|Vermeerově]] obraze ''Alegorie malířství'']] [2] => [3] => '''Dějepis''' ('''historická věda''') je [[Humanitní vědy|humanitní]] a [[Společenské vědy|společenská]] [[věda]] zkoumající [[dějiny]] (historii) [[člověk]]a a jeho civilizace na základě studia různých pramenů a s použitím rozličných metod.{{Doplňte zdroj}} [4] => [5] => '''Historiografie''', též '''dějepisectví''', je zaznamenávání událostí, dějů a stavů v minulosti (např. na úrovni jednotlivců, společenských vrstev, národů) určitým systematickým způsobem.{{Doplňte zdroj}} [6] => [7] => Historiografie je předchůdcem historické vědy v tom smyslu, že před vznikem (kriticky analyzující) historické vědy existovala jen („nevědecká“ a do značné míry uměleckými styly ovlivněná) historiografie. Z jiného hlediska lze historiografii považovat za jeden z výsledků zkoumání historické vědy, protože zobrazuje stav, proudy a cíle historického výzkumu.{{Doplňte zdroj}} [8] => [9] => Historický výzkum tak, jak jej chápeme dnes, objasňuje, systematizuje a zachovává poznatky vztahující se k dějinám světa a národním a teritoriálním dějinám. Věnuje se dějinám vzniku a rozvoje lidské společnosti a životu jedince v ní, dějinám lidské kultury. Historický výzkum se dále zaměřuje na dějiny lidského vědění a jeho parcializace, věnuje se společenským, politickým a ekonomickým souvislostem v uvedených dějinných procesech.{{Doplňte zdroj}} [10] => [11] => == Dějiny historiografie == [12] => [[Soubor:AGMA Hérodote.jpg|náhled|vlevo|[[Hérodotos]], označovaný jako ''otec dějepisu'']] [13] => Sám dějepis se v minulosti bohatě vyvíjel, má své dějiny. V [[Starověké Řecko|antickém Řecku]] se původně objevila jednoduchá analistika a díla oslavující vládce, tzv. [[Apoteóza|apoteózy]]. Později se objevují pokusy o univerzální vylíčení dějin od zrození světa. Průkopníkem racionální přístupu k dějinám byl [[Hekataios]]. Za prvního politického historika je označován [[Hérodotos]], který ve svém díle ''Historiai'' popisuje historii řecko-perského světa, vznik rozporu mezi těmito civilizacemi, růst perské moci a dějiny [[Řecko-perské války|řecko-perských válek]]. Dalším významným řeckým historikem byl [[Thúkydidés]], který popsal dějiny [[Peloponéská válka|peloponéské války]]. Na něj navázali např. [[Theopompos]] a [[Xenofón]]. K významným zdrojům o [[Alexandr Veliký|alexandrovské]] epoše patří dílo [[Arriános|Arriána]]. Řecké pojetí historiografie a také [[řečtina]] měly vliv i v [[Ptolemaiovský Egypt|Ptolemaiovském Egyptě]]. Prvním egyptským historikem se tak stal [[Manehto]] se svým dílem ''Aigyptiaka''. [14] => [15] => Starověké [[Starověký Řím|římské]] dějepisectví navázalo na řecké. Nejstarší římská historiografická díla jsou také psána řecky nebo rovnou řeckými autory. Z Řeků vyniká např. [[Polybios]], popisující dějiny [[Punské války|punských válek]], či [[Poseidónios]]. Řečtinu jako jazyk vzdělanců ale volili dlouho i římští autoři narození mimo Řecko. Např. [[Diodóros Sicilský]] ve své ''Bibliothéké historiké,'' [[Appiános]] nebo [[Cassius Dio]]''.'' [[Plútarchos]] rozvinul historiografický žánr [[biografie]], jeho hlavním historickým dílem jsou ''[[Životopisy slavných Řeků a Římanů]]'' (''Bioi paralléloi'', tj. ''Paralelní životopisy''), dvacet dva dvojic životopisů významných [[Řecko|řeckých]] a [[Starověký Řím|římských]] osobností''.'' Řečtinu zvolil i [[Židé|židovský]] historik [[Flavius Iosephus]], když sepisoval dějiny [[První židovská válka|první židovské války]]. Časem se však objevili i [[Latina|latinsky]] píšící římští historici, průkopníkem byl [[Cato starší]] (''Origines'') nebo [[Sallustius]] (''De coniuratione Catilinae, Bellum Iugurthinum''). K nejvýznamnějším pak patřil [[Livius]], autor monumentálních dějin Říma ''Ab urbe condita''. [[Suetonius]] latinsky napsal ''[[Životopisy dvanácti císařů]]'', z pozdních římských autorů je ceněn zejména [[Ammianus Marcellinus]] (''Res gestae''). [16] => [17] => Za zakladatele [[Čína|čínské]] historiografie je považován [[S’-ma Čchien]], autor [[2. století př. n. l.]] Jeho zásadní dílo, ''[[Zápisky historika]]'' (''Š’-ťi''), neboli ''Kniha vrchních písařů'', popisuje dějiny Číny od mytických počátků. Dílo mimořádné svým rozsahem i literární úrovní se stalo vzorem pro pozdější čínské dějepisné knihy, počínaje [[Chan-šu|''Kronikou Chanů'']] z 1. století, jejímž autorem je [[Pan Ku]]. [18] => [19] => V [[Pozdní antika|pozdní antice]] se začala rozvíjet i [[Křesťanství|křesťanská]] historiografie, k otcům zakladatelům patřil [[Eusebios z Kaisareie]] (''Historia ecclesiastica'') a [[Svatý Jeroným]] (''Dějiny křesťanského písemnictví''). Z [[Raný středověk|raného křesťanského středověku]] zanechali nejcennější díla [[Isidor ze Sevilly]], který sepsal dějiny [[Gótové|gótských]], [[Vandalové|vandalských]] a [[Svébové|suévských]] králů, [[Jordanes]] (''De origine actibusque Getarum''), [[Řehoř z Tours]], díky jehož dílu ''[[Historia Francorum (Řehoř z Tours)|Historia Francorum]]'' můžeme rekonstruovat dějiny vlivné [[Franská říše|Franské říše]]'','' a [[Beda Ctihodný]], bez jehož ''[[Historia ecclesiastica gentis Anglorum]]'' by bylo studium raných anglických dějin takřka nemožné. Také [[Byzantská říše|Byzanc]] rozvinula vlastní historiografickou tradici, představoval ji zejména [[Prokopios z Kaisareie]] se svým dílem o byzantsko-perských, byzantsko-vandalských a byzantsko-ostrogótských válkách za vlády [[císař]]e [[Justinián I.|Justiniána I.]] Některé práce z vrcholného středověku jsou paradoxně méně ceněny, například dílo [[Geoffrey z Monmouthu|Geoffreyho z Monmouthu]] je považováno za málo důvěryhodné, nicméně mělo velký vliv (rozšířilo například popularitu [[Artušovské legendy|artušovských legend]]). Zatímco raně středověká díla sloužila často náboženské ideji, ve středověku se objevila i funkce politická a dokonce již (pre)nacionální, jak je to vidět v případě [[Saxo Grammaticus|Saxo Grammatica]] a jeho ''[[Gesta Danorum]].'' Pozdní byzantské dějepravectví reprezentovala například [[Anna Komnenovna]], díky které se dochovala řada cenných informací o [[První křížová výprava|první křížové výpravě]]. K zakladatelům americké historiografie a svědkům evropské [[kolonizace]] amerického kontinentu patří [[Bartolomé de las Casas]] (''O zemí indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější''). [20] => [21] => K nejvýznamnějším historikům [[Islámský zlatý věk|islámského zlatého věku]] patřil v 9. století [[Muhammad at-Tabarí]] (''Dějiny panovníků a králů''), v 10. století [[Abú al-Hasan 'Alí al-Mas'údí|Al-Masúdí]], ve 14. století pak [[Ibn Chaldún]] (zejm. ''Kitáb al-‘ibar''). [22] => [23] => Představu, jak má vypadat [[Osvícenství|osvícenská]] historiografická práce, formuloval [[Voltaire]], například ve své dějepisné knize ''Le Siècle de Louis XIV.'' Podobný vliv měl v Anglii [[David Hume]] se svou šestidílnou knihou ''The History of England.'' Voltaire a Hume byli filozofové, [[Edward Gibbon]] již rozvíjel jejich odkaz jako specializovaný historik. Proslul svým dílem ''The History of the Decline and Fall of the Roman Empire.'' [[Romantismus]] [[19. století]] vnesl do historiografie i emoce a představu o dějinách formovaných silnými osobnostmi - zejm. [[Thomas Carlyle]] a jeho ''The French Revolution: A History.'' Dílo [[Jules Michelet|Julese Micheleta]] ''Histoire de France'' je ukázkou toho, jak historici dějiny nejen popisují, ale mohou přímo formovat způsob, jak dějiny lidé vnímají - byl to Michelet, kdo zavedl pojem [[renesance]] pro popis určité epochy a stylu, a dodnes většina lidí při pohledu zpět do dějin Evropy tuto epochu "vidí", skrze Micheletův konstrukt dějiny vnímá. 19. století mělo vůbec mimořádný zájem o [[Dějiny umění (obor)|dějiny umění]], z nichž se později stal samostatný obor ([[Jacob Burckhardt]], [[Hippolyte Taine]]). [[Leopold von Ranke]] pak nastavoval některá základní pravidla vědecké historiografie, která jsou z velké části uznávána dodnes. Opačný přístup, kdy někteří autoři, většinou filozofové, chtěli historii použít jako důkaz nějaké velké myšlenkové koncepce, však v 19. století rovněž kvetl ([[Georg Wilhelm Friedrich Hegel]], [[Karl Marx]]). 19. století bylo také érou zrodu moderních národů a tedy časem velkých syntetických národních historií - např. ''[[Dějiny ruského státu]]'' [[Nikolaj Michajlovič Karamzin|Nikolaje Michajloviče Karamzina]]. Tato nacionalizovaná dějepisná vyprávění dějiny nejen nově uchopovala, ale často přímo formovala národní vědomí a identitu. Ideologie byla ale přítomná ve většině dějepisných knih té doby, dílo [[Thomas Macaulay|Thomase Macaulayho]] je například uváděno jako klasický příklad dějin z [[Liberalismus|liberálního]] pohledu. Z historiků 19. století má výsadní postavení [[Theodor Mommsen]] tím, že si za své práce vysloužil [[Nobelova cena za literaturu|Nobelovu cenu za literaturu]], což se jinak historikům příliš nestává. Nejznámějším Mommsenovým dílem jsou ''Římské dějiny (Römische Geschichte)'', které vyšly ve třech dílech v letech [[1854]]–[[1856]]. [24] => [25] => Vlivnou historiografickou školou [[20. století]] se stala tzv. [[škola Annales]], pro niž se stala typická spolupráce s dalšími humanitními ([[antropologie]], [[sociologie]], [[psychologie]], [[etymologie]]), ale i přírodovědnými a exaktními obory ([[geografie]], [[statistika]], [[demografie]], [[klimatologie]]). Za zakladatele a zároveň hlavní představitele první generace ([[1929]]–[[1945]]) jsou považování [[Marc Bloch]] a [[Lucien Febvre]]. Nejslavnějším reprezentantem školy se stal ovšem [[Fernand Braudel]], proslulý svým socio-ekonomickým pohledem na dějiny a zájmem o tzv. pomalé procesy (''[[longue durée]]''). [[Michel Foucault]] se od konce 60. let 20. století snažil o "[[Postmoderna|postmoderní]] obrat" v dějepisectví prosazením konceptu dějin idejí (''[[Dějiny šílenství|Dějiny šílenství v době osvícenství]], [[Zrození kliniky]], Dějiny sexuality''). Součástí postmoderního obratu bylo ustavení tzv. [[mikrohistorie]]. Jedním z prvních badatelů, který prosazoval mikrohistorický přístup, byl [[Itálie|italský]] [[historik]] [[Carlo Ginzburg]], jehož proslavila kniha ''[[Sýr a červi]].'' Populární jsou stále ale i makrohistorické analýzy, pokoušející se s nějakým klíčem uchopit celé dějiny lidstva, jako například [[Juval Noach Harari]] ve svém díle ''Sapiens: od zvířete k božskému jedinci''. [26] => [27] => Samostatnou větev představují dějiny [[archeologie]], která se začala rozvíjet v 19. století. K nejslavnějším archeologům patří [[Jean-François Champollion]], [[Howard Carter]], [[Arthur Evans]], [[William Flinders Petrie|Flinders Petrie]] nebo [[Heinrich Schliemann]], kteří objevili a zachránili to, čemu dnes rozumíme pod pojmy "starověké" nebo "historické památky", co tak ale ještě třeba v 17. století nebylo vůbec vnímáno. Archeologie dnes často stojí na pomezí historie a osamostatnělých oborů, jako je [[egyptologie]], [[asyriologie]] ad. [28] => [29] => === Česká historiografie === [30] => [[Soubor:Jan Vilímek - František Palacký 2.jpg|náhled|upright|František Palacký]] [31] => {{podrobně|Česká historiografie}} [32] => V českých zemích se historiografie začala rozvíjet záhy po vzniku [[České knížectví|českého knížectví]] v [[9. století]]. První menší záznamy historických událostí se pokoušely od [[12. století]] uceleně shrnout [[kronika|kroniky]] ([[Kosmova kronika česká]], ''[[Zbraslavská kronika]]'', tzv. ''[[Dalimilova kronika]]'', husitské kroniky). Další kroniky byly napsány také v období [[humanismus|humanismu]], autoři však začínali psát také o dějinách náboženských hnutí, k nimž patřili (o [[Jednota bratrská|Jednotě bratrské]] [[Jan Blahoslav]]), nebo o dějinách svého [[stavy|stavu]] (šlechtických rodů či měst). Po porážce českých stavů na [[bitva na Bílé hoře|Bílé hoře]] museli [[protestantismus|protestanti]] české země opustit; jejich tvorba pak ještě nějakou dobu doznívala v [[exil]]u. Domácí [[římskokatolická církev|katolická]] historiografie se snažila navázat na tradici české katolické historiografie, avšak s nevelkým úspěchem.{{Citace monografie|příjmení=Kutnar|jméno=František|odkaz na autora=František Kutnar|příjmení2=Marek|jméno2=Jaroslav|odkaz na autora2=Jaroslav Marek|titul=Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: Od počátku národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století|vydání=2|místo=Praha|vydavatel=Nakladatelství Lidové noviny|rok=1997|isbn=80-7106-252-9|poznámka=Dále jen Kutnar – Marek (1997)|strany=19–129|jazyk=}} [33] => [34] => Nový vzestup dějepisectví v českých zemích zaznamenalo až s příchodem [[Česká osvícenská historiografie|osvícenství]], které kladlo důraz na kritiku pramenů a jejich [[edice|edici]]. Ediční činnost ovšem vedla k bourání starých mýtů ([[Gelasius Dobner|Dobner]] zpochybnil věrohodnost Hájkovy kroniky) a novému pohledu na některé události českých dějin ([[František Martin Pelcl|Pelcl]] pozitivně ohodnotil [[Jan Hus|Husovu]] činnost, [[Josef Dobrovský|Dobrovský]] přehodnotil pohled na [[Jan Nepomucký|Jana Nepomuckého]]). Po roce 1820 ovšem začal [[romantismus]] osvícenské principy vytlačovat a historiografie měla začít sloužit [[nacionalismus|nacionálním]] zájmům. Největší dílo sepsal [[František Palacký|Palacký]], který české dějiny charakterizoval jako neustálé potýkání českého a německého živlu.Kutnar – Marek (1997). S. 133–264. [35] => [36] => Skutečná vědecká historická věda se začala rodit až v 2. polovině [[19. století]] s příchodem [[pozitivismus|pozitivismu]], který kladl velký důraz na systematickou důslednou práci s prameny a odmítal intuici. Pozitivistické dějepisectví sice ještě nějakou dobu dále sloužilo národním či politickým zájmům ([[Václav Vladivoj Tomek|Tomek]], [[Antonín Gindely|Gindely]]), [[Jaroslav Goll]] ovšem nakonec prosadil odpolitizování historiografie a vtiskl jí ráz skutečné vědecké práce založené na propracované metodologii.Kutnar – Marek (1997). S. 273–462. [37] => [38] => [[Soubor:GollJ.JPG|náhled|upright|vlevo|Jaroslav Goll]] [39] => Goll také vychoval na oddělené české [[Univerzita Karlova|pražské univerzitě]] skupinu žáků, které se začalo říkat „[[Gollova škola]]“. Nejednalo se o homogenní skupinu, společné jí však byla gollovská pozitivistická metoda. Mezi hlavní představitele patřil [[Josef Pekař|Pekař]], [[Josef Šusta|Šusta]], [[Václav Novotný (historik)|Novotný]], [[Kamil Krofta|Krofta]] a [[Zdeněk Nejedlý|Nejedlý]]. Kromě této skupiny působila ještě starší generace pracující tradičními metodami poplatnými nacionálním, politickým či náboženským požadavkům. Také se od historické vědy začaly oddělovat [[pomocné vědy historické]] ([[Josef Emler|Emler]], [[Gustav Friedrich|Friedrich]]) a [[archeologie]] ([[Josef Ladislav Píč|Píč]], [[Lubor Niederle|Niederle]]). A v neposlední řadě se vyvíjela také historiografie českých Němců, byť pod silným vlivem nacionalismu ([[Adolf Bachmann|Bachmann]], [[Bertold Bretholz|Bretholz]]).Kutnar – Marek (1997). S. 469–677. [40] => [41] => V meziválečném období dále pokračovala činnost pozitivistické historiografie, avšak její zmechanizování a odosobnění vedlo ke skepsi, kritice pozitivistické metodologie ([[Jaroslav Werstadt|Werstadt]], [[Jan Slavík (historik)|Slavík]]). Určité východisko představovalo obohacení politických dějin o hospodářsko-sociální dějiny ([[Bedřich Mendl|Mendl]]), v čemž pokračovala také mladší generace ve 30. letech. Z řady historiků vybočoval [[Zdeněk Kalista|Kalista]], jenž představil svou vlastní koncepci historikovy práce, jež podle něj měla být tvůrčí činností.Kutnar – Marek (1997). S. 683–969. [42] => [43] => Přeryv v české historiografii znamenala [[Protektorát Čechy a Morava|nacistická okupace]] a [[únor 1948|nastolení komunistického režimu]]. O dějinách se muselo oficiálně psát v souladu s [[marxismus|marxistickou ideologií]]. Politicky nevyhovující autoři museli svá díla vydávat pod jménem svého kolegy, který mohl publikovat, nebo jejich práce nevycházely vůbec. Svobodnou vědeckou činnost umožnila až [[sametová revoluce]] roku [[1989]]. [44] => [45] => == Teorie a metodologie historické vědy == [46] => === Historické prameny === [47] => {{podrobně|Historický pramen}} [48] => [[Soubor:Kronika Vincencius.jpg|náhled|List z [[Vincentius|Vincentiovy]] [[kronika|kroniky]] pocházející z poloviny [[12. století]]]] [49] => Historickým pramenem se rozumí primární zdroj informací v historickém bádání. Jako pramen lze označit vše, co bylo zachováno pro poznání a ověřování historických skutečností, vzniklo z lidské činnosti, činnosti lidské společnosti. Informace jsou kriticky čerpány z mnoha typů pramenů (zdrojů) s různým stupněm relevance. [50] => [51] => === Metody zkoumání === [52] => Mezi metody zkoumání v historiografii náleží: [53] => * ''heuristika'' (shromáždění relevantních zdrojů) [54] => * bibliografie [55] => * ''kritika pramenů'' [56] => ** přímá [57] => ** nepřímá [58] => ** genealogická [59] => ** filologická [60] => ** geografická [61] => ** retrogresivní [62] => ** progresivní [63] => ** statistická [64] => ** srovnávací [65] => * ''interpretace'' (analýza, výkladové rozvinutí) [66] => ** chronologická [67] => ** teritoriální [68] => * ''syntéza'' (závěrečné shrnutí) [69] => ** orální [70] => [71] => Historickému bádání jsou nápomocny také [[pomocné vědy historické]] i vědní disciplíny formálně od historické vědy oddělené (parcializované), jako je [[lingvistika]], [[geografie]], [[sociologie]], [[statistika]], [[demografie]] či [[kartografie]]. [72] => [73] => === Historiografické disciplíny === [74] => * [[historická antropologie]] [75] => * [[mikrohistorie]] [76] => * [[New History]] [77] => * [[dějiny středověkého osídlení|dějiny osídlení]] [78] => * [[monasterologie|monasteriologie]] [79] => * [[Kastelologie v Česku|kastelologie]] [80] => * [[dějiny mentalit]] [81] => * [[dějiny každodennosti]] [82] => * [[sociální dějiny]] [83] => * kulturní dějiny [84] => * [[hospodářské dějiny]] [85] => * historie vědy [86] => * politické dějiny [87] => * dějiny práva [88] => * [[filosofie dějin]] [89] => * [[psychohistorie]] [90] => * [[historická geografie]] [91] => * [[historická ekologie]] [92] => * [[historická demografie]] [93] => * [[seriální dějiny]] (''histoire sérielle'') [94] => [95] => == Společenské funkce historiografie == [96] => Historiografie plní řadu sociálních funkcí. Mezi ty základní, definované [[Jürgen Kocka|Jürgenem Kockou]][[Jürgen Kocka]]: Geschichte wozu? (zuerst 1975), in: W. Hardtwig (Hg.): Über das Studium der Geschichte, Deutscher Taschenbuch Verlag München 1990 {{ISBN|3-423-04546-9}} (také in: Geschichte, bsv-Studienmaterial, München 1976 {{ISBN|3-7627-6020-9}}), patří: [97] => * historická vysvětlení současných problémů prostřednictvím vysvětlení jejich příčin a vývoje (např. [[antisemitismus]]) [98] => * zprostředkování modelových kategorií a chápání občanského vědomí pro poznání a orientaci v přítomnosti [99] => * legitimitimizace a stabilizace společenské a politické struktury, odůvodnění politických rozhodnutí [100] => * kritika tradic a ideologií, kritika historických mýtů a legend [101] => * vytváření vědomí možností (variant) prostřednictvím příkladů z minulosti, poukázání na alternativy [102] => * orientace jednotlivců i skupin v minulosti prostřednictvím poukazování na upozaděné nebo neaktuální jevy [103] => * výchova ke konkrétnímu kritickému uvažování o absolutních tvrzeních, zprostředkování relativity z historicko-politické perspektivy [104] => * "bezdůvodné" vyplnění volného času, zábava [105] => [106] => == Odkazy == [107] => [108] => === Reference === [109] => [110] => [111] => === Literatura === [112] => * {{Citace monografie | příjmení = Buchanan | jméno = Mark | odkaz na autora = Mark Buchanan | titul = Všeobecný princip: věda o historii: proč je svět jednodušší, než si myslíme | vydavatel = Baronet | místo = Praha | rok = 2004 | počet stran = 220 | isbn = 80-7214-644-0}} [113] => * {{Citace monografie | příjmení = Horský | jméno = Jan | titul = Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. Úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy | vydavatel = Argo | místo = Praha | rok = 2009 | počet stran = 339 | isbn = 978-80-257-0124-9}} [114] => * {{Citace monografie | příjmení = Iggers | jméno = Georg | titul = Dějepisectví ve 20. století. Od vědecké objektivity k postmoderní výzvě | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | rok = 2002 | počet stran = 177 | isbn = 80-7106-504-8}} [115] => * {{Citace monografie | příjmení = Kutnar | jméno = František | odkaz na autora = František Kutnar | příjmení2 = Marek | jméno2 = Jaroslav | odkaz na autora2 = Jaroslav Marek | titul = Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: Od počátku národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století | vydání = 2 | místo = Praha | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | rok = 1997 | isbn = 80-7106-252-9 | jazyk = cs}} [116] => * {{Citace monografie | příjmení = Marek | jméno = Jaroslav | titul = O historismu a dějepisectví | vydavatel = Academia | místo = Praha | rok = 1992 | počet stran = 254 | isbn = 80-200-0284-7}} [117] => * {{Citace monografie | příjmení = Nodl | jméno = Martin | titul = Dějepisectví mezi vědou a politikou: úvahy o historiografii 19. a 20. století. | vydavatel = Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) | místo = Brno | rok = 2007 | počet stran = 263 | isbn = 978-80-7325-112-3}} [118] => * {{Citace monografie | příjmení = Pešek | jméno = Jiří | titul = Setkávání s Klio: studie z dějin dějepisectví | vydavatel = Academia | místo = Praha | rok = 2014 | počet stran = 884 | isbn = 978-80-200-2397-1}} [119] => * {{Citace monografie | příjmení = Řepa | jméno = Milan | titul = Poetika českého dějepisectví | vydavatel = Host | místo = Brno | rok = 2006 | počet stran = 260 | isbn = 80-7294-189-5}} [120] => * {{Citace monografie | příjmení = Sommer | jméno = Vítězslav | titul = Angažované dějepisectví: stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970) | vydavatel = NLN, Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | rok = 2011 | počet stran = 508 | isbn = 978-80-7308-378-6}} [121] => [122] => === Související články === [123] => * [[Geologická časová osa]] [124] => * [[Humanitní vědy]] [125] => * [[Filosofie dějin]] [126] => * [[Historie]] [127] => * [[Pomocné vědy historické]] [128] => * [[Dějiny umění]] [129] => O dějinách historiografie [130] => * [[Škola Annales]] [131] => * [[Mladší historická škola národního hospodářství]] [132] => * [[Německá historická škola]] [133] => * [[Nové hospodářské dějiny]] [134] => [135] => === Externí odkazy === [136] => * [https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/219411058220010/ Dějepis nejen podle BIS – debata o školním dějepisu 9. 3. 2019]; zleva: historik [[Kamil Činátl]] (Ústav českých dějin FF UK a [[Ústav pro studium totalitních režimů|ÚSTR]]); historik doc. [[Zdeněk Beneš]], Ph.D.; [[Vladimír Kučera (novinář)]] (moderuje); historik, pedagog a didaktik [[Jaroslav Najbert]] (Gymnázium Přírodní škola a [[Ústav pro studium totalitních režimů|ÚSTR]]); zveřejněno 11. březen 2019 [137] => * historie.cs@ceskatelevize.cz [138] => * {{Commonscat}} [139] => [140] => {{Humanitní a společenské vědy}} [141] => {{Autoritní data}} [142] => {{Portály|Historie}} [143] => [144] => [[Kategorie:Historiografie| ]] [145] => [[Kategorie:Studijní předměty]] [146] => [[Kategorie:Historie]] [147] => [[Kategorie:Pomocné vědy historické]] [] => )
good wiki

Historiografie

Vermeerově obraze Alegorie malířství Dějepis (historická věda) je humanitní a společenská věda zkoumající dějiny (historii) člověka a jeho civilizace na základě studia různých pramenů a s použitím rozličných metod. Historiografie, též dějepisectví, je zaznamenávání událostí, dějů a stavů v minulosti (např.

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'Starověký Řím','geografie','mikrohistorie','sociologie','statistika','Ústav pro studium totalitních režimů','19. století','pomocné vědy historické','demografie','Humanitní vědy','archeologie','Dějiny šílenství'

Archeologie

Demografie

Geografie

Mikrohistorie

Sociologie

Statistika

Statistika je vědní obor zabývající se sběrem, organizací, analýzou, interpretací a prezentací dat.