Array ( [0] => 14858011 [id] => 14858011 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Kounicové [uri] => Kounicové [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => [oai] => [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => {{Infobox - dynastie [1] => | jméno = Kounicové
(Kaunicové, Kaunitzové) [2] => | znak = CoA Kaunitz Family.svg [3] => | velikost znaku = 150px [4] => | popisek = Erb rodu [5] => | země = {{vlajka a název|České království}}, {{Vlajka a název|Markrabství moravské}} [6] => | mateřská dynastie = [7] => | tituly = [[Svobodný pán|svobodní páni]], [[Říšský hrabě|říšská hrabata]], [[Říšský kníže|říšská knížata]] [8] => | zakladatel = [[Heřman z Kounic]] [9] => | mýtický zakladatel = [10] => | rok založení = [[12. století]] [11] => | konec vlády = [12] => | meč = 1919 [13] => | přeslice = [14] => | poslední vládce = [15] => | současná hlava = [16] => | větve rodu = [[Stošové z Kounic]], [[Šiškové z Kounic]], [[Rietbergové]] [17] => }} [18] => '''Kounicové''' (též ''Kaunicové'' či ''Kaunitzové'') byli starý [[Čechy|česko]]-[[Morava|moravský]] rytířský a později panský [[šlechta|šlechtický]] rod. Poprvé jsou doloženi ve [[12. století]].http://patricus.info/Rodokmeny/Kaunitz.txt – Rodokmen Kouniců Teprve v 16. století se Kounicové zařadili mezi významné pozemkové vlastníky na jižní Moravě, v roce 1509 získali panství [[Slavkov u Brna]], které zůstalo jejich hlavním sídlem přes 400 let. V 17. století se rod rozdělil na moravskou a českou větev, v roce 1642 byl Kounicům udělen [[hrabě]]cí titul. [19] => [20] => Z moravské větve vzešla během 17.–19. století v několika generacích řada významných osobností [[Habsburská monarchie|habsburské monarchie]]. Nejslavnějším členem rodu se stal [[Václav Antonín z Kounic-Rietbergu|Václav Antonín]] (1711–1794), který po několika zahraničních misích zastával téměř čtyřicet let důležitou funkci [[Státní kancelář|rakouského státního kancléře]] (1753–1792) a patřil k osobnostem celoevropského významu. V roce 1764 byl povýšen na [[kníže]]te a dokončil přestavbu [[Slavkov u Brna (zámek)|zámku ve Slavkově]] do podoby reprezentativní barokní rezidence. Dědictvím získali moravští Kounicové další majetek na Moravě a v západních Čechách ([[Jaroměřice nad Rokytnou]], [[Bečov nad Teplou]]), vlastnili také statky na území [[Svatá říše římská|říše]]. Moravská větev vymřela v roce 1848, její majetek jen částečně přešel na potomstvo české větve, která do té doby vlastnila statky v severních a středních Čechách. V závěru existence české větve vynikla vlastenecky založená hraběnka [[Eleonora Kounicová]] (1809–1898). Pokračovatelem vlasteneckých aktivit byl její nejmladší syn [[Václav Robert z Kounic|Václav z Kounic]] (1848–1913). Jeho mecenášské sklony připomínají v Brně názvy [[Kounicův palác]] (dnes [[rektorát Masarykovy univerzity]]) a [[Kounicovy koleje]]. Během 17.–20. století patřilo Kounicům v obou liniích také několik paláců v [[Praha|Praze]], [[Brno|Brně]] a [[Vídeň|Vídni]]. Rod Kouniců vymřel v roce 1919. [21] => [22] => == Historie == [23] => [[File:Schloss_Slavkov_u_Brna_(Austerlitz)_(38139885564).jpg|thumb|left|[[Slavkov u Brna (zámek)|Zámek Slavkov]], hlavní rodové sídlo v 16.–20. století]] [24] => Svůj původ odvozovali Kounicové od oněch šlechticů, kteří měli ve znaku [[leknín]]; podle této indicie by k rodu mohli příslušet i [[Heřman z Kounic|Heřman]] a [[Hroznata z Kounic|Hroznata]] (z Kounic), kteří v první polovině [[12. století]] pobývali v [[Jeruzalém]]ě. Jejich potomci měli údajně založit hrad v [[Dolní Kounice|Dolních Kounicích]] na Moravě. Jednu větev vytvořili [[Stošové z Kounic]], kteří se později rozdělili na moravskou a českou linii. Druhé dali vzniknout [[Šiškové z Kounic]], kteří jsou považováni za přímé předky pozdějšího [[hrabě]]cího rodu. Stěžejním datem v historii Kouniců je rok 1509, kdy Oldřich z Kounic (1460–1516) zakoupil [[Slavkov u Brna|slavkovské]] panství včetně blízkých vesnic ([[Heršpice]], [[Hodějice]] a [[Němčany]]). Jeho potomci byli poté roku 1532 povýšeni do [[panský stav|panského stavu]]. Dalším významným představitelem rodu byl [[Oldřich II. z Kounic]] ([[1569]]–[[1617]]), který studoval v [[Itálie|Itálii]] a působil jako [[Komorník (úřad)|komoří]] krále [[Matyáš Habsburský|Matyáše Habsburského]]. K rodovému dědictví získal navíc [[Rousínov]], [[Uherský Brod]] a další statky. Nechal postavit renesanční zámek ve Slavkově a stál také u vzniku slavkovské budovy radnice. Jako tolerantní protestant poskytl na slavkovském panství útočiště vyznavačům různých pronásledovaných náboženství. Oldřichovi starší synové z prvního manželství Karel (†1631) a Bedřich (†1649) stáli během [[České stavovské povstání|stavovského povstání]] na straně českých stavů. Bedřich byl členem [[Direktorium (stavovské povstání)|moravského zemského direktoria]], které se kvůli nedostatku jiných prostor scházelo v jeho brněnském paláci. Karel a Bedřich byli po porážce povstání odsouzeni k trestu smrti, cestou milosti byli pouze vypovězeni ze země.[[Tomáš Knoz|KNOZ, Tomáš]]: ''Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty''; [[Matice moravská]], [[Masarykova univerzita]], Brno, 2006; s. 196–197, 215–216 ISBN 80-210-4130-7 Jejich majetek byl [[Pobělohorské konfiskace|zkonfiskován]], částečně ale zůstal zachován pro nezletilé příbuzné, kteří přestoupili na [[Katolicismus|katolickou víru]] a byli vychováni pod patronátem [[František z Ditrichštejna|kardinála Ditrichštejna]].TOMEČEK, Radek: ''Uherský Brod. Putování historií královského města''; Uherský Brod, 2005; s. 92–97 ISBN 80-903006-7-7 [25] => [26] => == Moravská větev == [27] => [[Soubor:Dominik_Ondrej_Kounic.jpg|thumb|left|Portrét mladého [[Dominik Ondřej z Kounic|Dominika Ondřeje z Kounic]] (1654–1705) pořízený během jeho [[Kavalírská cesta|kavalírské cesty]] ve Francii]] [28] => [[Soubor:Maxmilian_Oldrich_Kounic.jpg|thumb|right|[[Seznam moravských zemských hejtmanů|Moravský zemský hejtman]] [[Maxmilián Oldřich z Kounic]] (1679–1746)]] [29] => Na počátku moravské větve stál [[Lev Vilém z Kounic]] (1614–1655), nejmladší syn Oldřicha II. z jeho druhého manželství, který byl po porážce stavovského povstání vychován pod dohledem [[František z Ditrichštejna|kardinála Františka z Ditrichštejna]]. Bylo mu vráceno zkonfiskované panství Slavkova, po smrti staršího bratra Maxmiliána v roce 1632 obhájil nárok i na Uherský Brod. Později byl povýšen do českého [[hrabě]]cího stavu (1642). Svůj vzestup stvrdil sňatkem s kardinálovou neteří Marií Eleonorou z Ditrichštejna (1623–1687) a nakonec v letech 1652–1655 zastával na Moravě funkci [[Nejvyšší zemský sudí|nejvyššího sudího]]. Pokračovatelem moravské větve byl jediný syn [[Dominik Ondřej z Kounic|Dominik Ondřej I. z Kounic]] (1654–1705), který zužitkoval příbuzenské vazby na rod [[Ditrichštejnové|Ditrichštejnů]] prosadil se jako diplomat. V roce 1683 dosáhl potvrzení [[Říšský hrabě|hraběcího]] titulu pro celou [[Svatá říše římská|říši]] a v roce 1687 obdržel [[Řád zlatého rouna]] (toto prestižní ocenění získali poté v několika generacích další čtyři Kounicové).[[František Lobkowicz (genealog)|LOBKOWICZ, František]]: ''Zlaté rouno v zemích českých'' (zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 272 Nakonec se stal [[Říšská dvorská kancelář|říšským vicekancléřem]] (1696–1705). Rodový majetek na Moravě rozšířil několika nákupy ([[Křižanov (okres Žďár nad Sázavou)|Křižanov]] 1685, [[Strážnice (okres Hodonín)|Strážnice]] 1702), nejvýznamnější akvizicí byl zisk [[Uherský Brod|Uherského Brodu]] zakoupeného v roce 1689 od [[Serényiové|Serényiů]]. Uherský Brod až do 20. století patřil k největším velkostatkům ve vlastnictví Kouniců, hlavním sídlem ale zůstal Slavkov. Kromě toho Dominik Ondřej vlastnil palác ve Vídni (dnes [[Lichtenštejnský palác (Vídeň, Bankgasse)|Lichtenštejnský palác]]), který začal stavět v roce 1691, ale již o několik let později jej prodal [[Lichtenštejnové|Lichtenštejnům]]. Autorem projektu vídeňského paláce byl [[Domenico Martinelli]], který byl Kounicovým osobním přítelem a vychovatelem v jeho rodině. Martinelli koncem 17. století zahájil také přestavbu slavovského zámku na honosnou barokní rezidenci, která však byla dokončena až o půlstoletí později. [30] => [31] => Dominik Ondřej měl dva syny. Starší [[František Karel z Kounic|František Karel]] (1676–1717) se za odstupné 100 000 zlatých vzdal nároků na dědictví a oddal se církevní dráze, nakonec byl [[Seznam lublaňských biskupů a arcibiskupů|biskupem v Lublani]] (1711–1717). Pokračovatelem rodu byl mladší syn [[Maxmilián Oldřich z Kounic|Maxmilián Oldřich]] (1679–1746), který se stejně jako otec uplatnil v diplomacii habsburské monarchie a nakonec byl dlouholetým [[Seznam moravských zemských hejtmanů|zemským hejtmanem na Moravě]] (1720–1746). Byl též rytířem Řádu zlatého rouna (1744) a patřil k mecenášům umění. Ze zděděného majetku odprodal Strážnici (1716) a Křižanov (1727). Později využil finanční hotovost zděděnou po starším bratrovi k nákupu panství [[Luka nad Jihlavou]] (1736). Vedle statků na Moravě vlastnil palác v [[Laxenburg]]u, který prodal v roce 1722 [[Leopold Šlik z Holíče a Pasounu|Leopoldu Šlikovi]]. Maxmilián Oldřich pokračoval v přestavbě slavkovského zámku (o jeho dokončení se ale začal zajímat až poté, co se stal moravským zemským hejtmanem), později byl iniciátorem vzniku [[Luka nad Jihlavou (zámek)|zámku v Lukách nad Jihlavou]] (1739–1746). Podle projektu již zemřelého Martinelliho nechal postavit kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Uherském Brodě (1717–1733). Maxmiliánovou manželkou se v roce 1699 stala hraběnka Marie Františka z Rietbergu (1687–1758), která byla univerzální dědičkou říšského svobodného hrabství Rietberg ve Vestfálsku. Na základě sňatku přijal Maxmilián Oldřich v roce 1699 jméno ''Kaunitz-Rietberg'', majetek v říši patřil jeho potomkům do 19. století. [32] => [33] => === Kníže Václav Antonín z Kounic === [34] => [[File:Jean-Etienne_Liotard_12.jpg|thumb|left|Portrét státního kancléře Václava Antonína z Kounic-Rietbergu s dekorací Řádu zlatého rouna (1762)]] [35] => Nejvýznamnější osobností rodu Kouniců a přední postavou celoevropských dějin 18. století se stal kníže [[Václav Antonín z Kounic-Rietbergu]] (1711–1794), který se jako jediný z početného potomstva Maxmiliána Oldřicha dožil dospělého věku. Původně byl předurčen pro církevní dráhu, ale nakonec se stal diplomatem. Uplatnil se již v závěru [[války o rakouské dědictví]], později proslul jako vyslanec ve [[Francie|Francii]] (1750–1753). Byl iniciátorem revoluce v mezinárodních diplomatických vztazích a prosadil alianci s Francií, která byla do té doby dlouholetým rivalem habsburské monarchie. Po návratu z [[Paříž]]e byl jmenován rakouským [[Státní kancelář|státním kancléřem]] (1753) a za vlády [[Marie Terezie]] byl předním strůjcem zahraniční i domácí politiky habsburského soustátí. Podporoval [[tereziánské reformy]] a jako diplomat vyjednal sňatek [[Marie Antoinetta|Marie Antoinetty]] s [[Ludvík XVI.|Ludvíkem XVI.]] Funkci státního kancléře si udržel i za [[Josef II.|Josefa II.]] a [[Leopold II.|Leopolda II.]], i když jeho vliv v té době již mírně poklesl. Již v roce 1749 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna, v roce 1764 získal [[říšský kníže]]cí titul, který mu byl v roce 1776 potvrzen i pro [[České království]]. [119] => === Reference === [120] => [121] => === Literatura === [122] => * {{Citace monografie | příjmení = Županič | jméno = Jan | odkaz na autora = Jan Županič | příjmení2 = Stellner | jméno2 = František | odkaz na autora2 = František Stellner | příjmení3 = Fiala | jméno3 = Michal | odkaz na autora3 = Michal Fiala | titul = Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české | vydavatel = Aleš Skřivan ml. | místo = Praha | rok = 2001 | počet stran = 340 | isbn = 80-86493-00-8}} [123] => * ''Ottův slovník naučný'' díl 14.; Praha, 1899 (reprint 1998); s. 1001–1002 ISBN 80-7185-200-7 [124] => * PILÁTOVÁ, Jana: ''Kounicové a sňatková politika v raném novověku'' (magisterská diplomová práce), [[Filozofická fakulta Masarykovy univerzity]], Brno, 2016; 89 s.[https://is.muni.cz/th/q392m/Kounicove_a_snatkova_politika.pdf dostupné online] [125] => [126] => === Související články === [127] => * [[Seznam českých, moravských a slezských šlechtických rodů|Seznam českých šlechtických rodů]] [128] => [129] => === Externí odkazy === [130] => * {{commonscat|Kaunitz family|Kounicové}} [131] => * {{Vlastenský slovník historický|heslo=z Kounic}} [132] => * [http://genealogy.euweb.cz/bohemia/kaunitz4.html Rodokmen moravské větve Kouniců] [133] => * [http://genealogy.euweb.cz/bohemia/kaunitz3.html Rodokmen české větve Kouniců] [134] => {{Autoritní data}}{{Portály|Česko|Historie}} [135] => [[Kategorie:Kounicové| ]] [136] => [[Kategorie:Mediatizované rody]] [137] => [[Kategorie:České šlechtické rody]] [138] => [[Kategorie:Moravské šlechtické rody]] [] => )
good wiki

Kounicové

Kounicové (též Kaunicové či Kaunitzové) byli starý česko-moravský rytířský a později panský šlechtický rod. Poprvé jsou doloženi ve 12.

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'hrabě','Česká Lípa','Eleonora Kounicová','Uherský Brod','Václav Antonín z Kounic-Rietbergu','Zahrádky (zámek)','Lev Vilém z Kounic','Slavkov u Brna','Jaroměřice nad Rokytnou','Jan Vilém z Kounic','Bečov nad Teplou','Albrecht z Kounic'

Hrabě

Hrabě je titul udělovaný panovníkem šlechtici za jeho zásluhy.