Array ( [0] => 14760327 [id] => 14760327 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Naratologie [uri] => Naratologie [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => [oai] => [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => '''Naratologie''' je označení pro větev [[literární teorie]], která se zabývá zkoumáním způsobu vytváření [[fabule|fabulí]], schématy jejího uspořádání a jejich typologií. Synonymním pojmem je [[teorie vyprávění]]. Teorie vyprávění v klasickém pojetí zkoumá narativní dimenzi [[Epický|epických]] textů a popisuje jejich [[Vyprávění|vyprávěcí]] struktury. [1] => [2] => == Pojmové vymezení == [3] => Synonymním pojmem je [[teorie vyprávění]], byť z hlediska [[sémantika|sémantického]] jde o zcela jiné pojmy. [[Narace]] je akt, proces [[vyprávění]] a vyprávění se týká toho, o čem se povídá. Navíc naratologie se nezabývá samotnou narací, ale formami toho, co je vyprávěno. Hledá univerzální fabulační kódy platné pro znakové systémy uměleckých děl – zejm. [[literatura|literatury]] (ale i filmu, obrazu, …) a zkoumá jejich sepětí se způsobem vyprávění. [4] => [5] => == Nejvýznamnější postavy == [6] => Naratologie vyrůstá z kořenů [[Poetika (Aristotelés)|Aristotelovy poetiky]], k nejdůležitějším předchůdcům však patří výzkumy [[Claud Lévy-Strauss|Clauda Lévi-Strausse]] a [[Vladimir Jakovlevič Propp|Vladimira Proppa]]. Definitivní zrod se datuje od druhé poloviny 20. století. Moderní naratologie získala na významu ve [[Strukturalismus|strukturalistických]] teoriích a za jejího otce se považuje [[Franz Karl Stanzel]] se svojí Teorií vyprávění.
Za nejvýznamnější představitele se počítá [[Litevci|Litevec]] [[Julian Algirdas Greimas]], [[Bulhar]] [[Tzvetan Todorov]], [[Francouz]] [[Gérard Genette]] a [[Roland Barthes]]. [7] => [8] => == Předchůdci == [9] => S počátky teorie vyprávění je spjaté jméno [[Claude Lévi-Strauss|Clauda Lévi-Strausse]], francouzského strukturalistického [[Antropologie|antropologa]], který se zabýval strukturou [[mýtus|mýtu]] a na první pohled odlišné [[Mytologie|mytologické]] příběhy popsal jako variace na několik málo témat – univerzálních struktur, na něž lze mýty redukovat. Rozbor prováděl na gramatickém modelu, kdy se stává mýtus „jazykem“ a jeho jednotkou jsou [[mythém]]y, nejelementárnější části („mythém“ je odvozenina z „[[foném]]“), které dávají význam teprve ve vhodných kombinacích. Pravidla seskupování jsou potom jakousi „gramatikou“. Její zkoumání je nedílně spjaté s lidskými myšlenkovými pochody a právě ony jsou předmětem vyprávění (např. princip [[binární opozice|binárních opozic]]) spíše než konkrétní příběhy. Vyprávění mýtu však přesahuje subjektivní rámec a dá se tak říci, že mýtus „myslí skrze čtenáře“. To je ve shodě se strukturalistickou tendencí decentralizace jedince, coby cíle významu. [10] => [11] => Druhým významným katalyzátorem vzniku teorie vyprávění je [[Vladimír Propp|Vladimir Propp]] se svou prací [[Morfologie pohádky]]. Ruský [[Formalismus|formalista]] redukuje veškeré [[pohádka|pohádky]] na sedm ''okruhů jednání'' (hrdina, pomocník, škůdce,…) a ''funkce jednajících osob''. Opět pouze vhodná kombinace těchto struktur tvoří pohádku jako [[žánr]]. [12] => [13] => Mezi dalšími předchůdci [[strukturalismus|strukturalistické]] naratologie najdeme např. [[Kate Hamburger]]ovou, [[Eberhard Lämmert|Eberharda Lämmerta]], [[Wayne Booth|Wayna Bootha]] a pojímání aristotelské poetiky [[Chicagská škola|Chicagské školy]] a ruského formalismu. [14] => [15] => == Vývoj naratologie == [16] => Na Proppovy úvahy navazuje později studie [[Strukturální sémantika]] A. J. Greimase, která celou teorii dovádí do abstraktnější roviny pomocí [[koncepce aktantů]].
O [[gramatická analýza|gramatickou analýzu]] se pokouší i Todorov při zkoumání [[Giovanni Boccaccio|Boccacciova]] [[Dekameron]]u.
Mezi nejelementárnější pojmy naratologie patří formalistické označení [[fabule]] a [[syžet]] (popř. obdobné pojmy francouzského strukturalismu [[histoire]] a [[discours]]). Teprve Gérard Genette však přináší ucelenější podrobnou terminologii pro rozbor teorie vyprávění ve své práci o vyprávěcím [[diskurz]]u ([[Diskurz vyprávění]], 1972). Zkoumá v ní vztahy mezi vyprávěnými příběhy a podobou, v níž jsou předávány k [[recepce|recepci]].
[[Narativní analýza]] v jeho pojetí čítá pět kategorií: [17] => * ''Posloupnost'' odkazuje k anachronii – nesouladu mezi fabulí a syžetem (skrze [[Analepse|analepsi]] a [[Prolepse|prolepsi]]) [18] => * ''Trvání'' způsob jakým může vyprávění rozšiřovat, zrychlovat a zpomalovat trvání epizod [19] => * ''Frekvence'' vypovídá zda se událost ve fabuli odehrála jednou či vícekrát a kolikrát se o ní vypráví. [20] => * Kategorie ''Způsobu'' se dá dělit na dvě podskupiny: ''distanci'' a ''perspektivu''. Distance zkoumá, zda jde o přímé převyprávění ([[diegésis]]), či jeho reprezentaci ([[mimésis]]) a zda se užívá [[přímá řeč|přímé]] či [[nepřímá řeč|nepřímé řeči]]. [[Perspektiva|Perspektivu]] (= hledisko, [[point of view]]) lze chápat jako hledisko vypravěče, který má různou úroveň vědomostí (oproti svým postavám). [21] => * Kategorie ''Rodu'' potom rozebírá typ vypravěče a příběhu (vtaženost vypravěče do příběhu, rozdíl mezi časem vyprávěcím a vyprávěným). [22] => Právě Genette mj. popsal rozdíl mezi vyprávěním (kdo mluví?) a [[Fokalizace|fokalizací]] (kdo vidí?). [23] => Genettovi nástupci poté zpracovali například typologii technik, jimiž se zprostředkovávají myšlenky a pocity: [[Polopřímá řeč]], záznam myšlenek a vnitřní monolog.
Výrazný zlom pro vývoj naratologie znamená i Stanzelova ''Teorie vyprávění'' (1979), v níž předkládá klasifikaci tří typických vyprávěcích situací. Jedná se o jeden z prvních a dodnes nejcennějších pokusů o popis základních možností zprostředkování vyprávění. [24] => [25] => == Pozdní vývoj == [26] => Další vývoj přinesl i nové přístupy k teorii vyprávění: [[Feministická naratologie]], která se orientuje na [[gender]]ovou problematiku v literatuře, [[kognitivní naratologie]] a [[interdisciplinární naratologie]], která stojí na pomezí [[lingvistika|lingvistiky]] a [[literární věda|literární vědy]], poststrukturalistickou kritiku teorie vyprávění a non-esenciální [[přírodní naratologie|přírodní naratologii]]. Tyto nové přístupy jsou charakteristické vědeckou interdisciplinaritou a bořením omezení na literární vyprávění. Současná naratologie se stále častěji zabývá i non-fiktivními příběhy, zkoumá naraci žurnalistickou, zpravodajskou a všeobecně mediální. Zaobírá se recepční relevancí, mimetickou rovinou a ověřitelností údajů. [27] => [28] => == Česká naratologie == [29] => Česká literární věda se analýzou vyprávění a poetiky zabývá již od 20. let 20. stol. Je zde patrný vliv ruské formalistické školy, německé [[estetika|estetiky]] a strukturální lingvistiky. Jedním z nejvýznamnějších předchůdců teorie vyprávění u nás je [[Jan Mukařovský]], který zpracovával zejm. téma subjektivizace epiky. [[Diachronní]] přístup k teorii prozaické lit. přinesl [[Felix Vodička]] v návaznosti na formalismus ([[Počátky krásné prózy novočeské]], 1948). Systematizací v oblasti vztahu fabule-syžet se zabýval [[Lubomír Doležel]], který vytvořil typologii vyprávěcích promluv a zpracoval diachronní vývoj pojímání objektivizace a subjektivizace vyprávění. Zásadní dílo [[Významová výstavba literárního díla]] [[Miroslav Červenka|Miroslava Červenky]], který zde podrobuje zkoumání osobu vypravěče, nemohlo být v 60. letech zveřejněno a vydání se dočkalo až v 90. letech.
[[Nora Krausová]] ve studii [[Význam tvaru – tvar významu]] (1984) podrobuje kritice elementární pojmy teorie vyprávění a sémantiku vyprávění v podání Greimase a Barthese. Zásadním příspěvkem k problematice [[narativní sémantika|narativní sémantiky]] je také Doleželova [[Heterocosmica]] (1998), která navazuje na [[Umberto Eco|Ecovo]] zkoumání [[teorie fikčních světů]].{{Citace elektronického periodika [30] => | příjmení = Trávníček [31] => | jméno = Jiří [32] => | odkaz na autora = Jiří Trávníček [33] => | titul = Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. D [34] => | periodikum = digilib.phil.muni.cz [35] => | url = https://digilib.phil.muni.cz/cs/handle/11222.digilib/107839,%20https://digilib.phil.muni.cz/cs/handle/11222.digilib/107839 [36] => | datum vydání = 1987 [37] => | rok vydání = 1987 [38] => | ročník = 36 [39] => | číslo = D34 [40] => | kapitola = Krausová, Nora. Význam tvaru - tvar významu [41] => | strany = 117–119 [42] => | poznámka = Řada literárněvědná [43] => | datum přístupu = 2023-06-30 [44] => }}{{Nedostupný zdroj}} [45] => [46] => == Odkazy == [47] => [48] => === Reference === [49] => [50] => [51] => === Literatura === [52] => [53] => * [[Terry Eagleton|EAGLETON, Terry]]: '''Úvod do literární teorie'''. Praha: Triáda 2005, 1. vyd. [54] => * [[Jonathan Culler|CULLER, Jonathan]]: '''Krátký úvod do literární teorie'''. Brno: Host 2002 [55] => * PAVERA, Libor, [[František Všetička|VŠETIČKA, František]]: '''Lexikon literárních pojmů''', Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2002, 1. vyd. [56] => * NÜNNING, Ansgar (ed.): '''Lexikon literární teorie a kultury. ''' Brno: Host 2006, 1. vyd. [57] => [58] => === Externí odkazy === [59] => * {{Commonscat}} [60] => [61] => {{Autoritní data}} [62] => [63] => [[Kategorie:Literární věda]] [64] => [[Kategorie:Mediální studia]] [] => )
good wiki

Naratologie

Naratologie je označení pro větev literární teorie, která se zabývá zkoumáním způsobu vytváření fabulí, schématy jejího uspořádání a jejich typologií. Synonymním pojmem je teorie vyprávění.

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'fabule','teorie vyprávění','strukturalismus','Franz Karl Stanzel','pohádka','přímá řeč','Eberhard Lämmert','binární opozice','Morfologie pohádky','Chicagská škola','Litevci','Claude Lévi-Strauss'