Array ( [0] => 15481271 [id] => 15481271 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Polština [uri] => Polština [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => [oai] => [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => {{Infobox - jazyk [1] => | název = Polština ''(Język polski)'' [2] => | rozšíření = {{Vlajka a název|Polsko}}
{{Vlajka a název|Česko}}
{{Vlajka a název|Litva}}
{{Vlajka a název|Izrael}}
{{Vlajka a název|Slovensko}}
{{Vlajka a název|Ukrajina}} [3] => {{Vlajka a název|Bělorusko}}
{{Vlajka a název|Lotyšsko}}
[4] => | mluvčích = kolem 50 milionů, z toho 38,5 v Polsku [5] => | mapa rozšíření = Polish language map.PNG [6] => | popisek rozšíření = Mapa rozšíření Polštiny [7] => | klasifikace = [8] => * [[Indoevropské jazyky]] [9] => ** [[Slovanské jazyky]] [10] => *** [[Západoslovanské jazyky]] [11] => | písmo = polská verze [[Latinka|latinky]] [12] => | úřední jazyk = [[Polsko]], [[Evropská unie]] [13] => | regulátor = [http://www.rjp.pl Rada polského jazyka] (Rada Języka Polskiego) [14] => | ISO6391 = pl [15] => | ISO6392B = pol [16] => | ISO6392T = pol [17] => | SIL = pol [18] => | wikipedie = http://pl.wikipedia.org [19] => }} [20] => '''Polština''' (polsky ''język polski, polszczyzna'') je [[západoslovanské jazyky|západoslovanský jazyk]], úřední jazyk [[Polsko|Polska]] a jeden z oficiálních jazyků [[Evropská unie|Evropské unie]]. Odhaduje se{{Kým?}}, že je mateřským jazykem asi 44 milionů lidí. Polsky se mluví nejen v [[Polsko|Polsku]], ale i na územích sousedních států s polskou menšinou – v [[Česko|České republice]] ([[Těšínsko]]), na [[Slovensko|Slovensku]], [[Ukrajina|Ukrajině]], v [[Bělorusko|Bělorusku]], v [[Litva|Litvě]]. V důsledku mnoha vystěhovaleckých vln od konce 19. století letech existují polsky hovořící menšiny ve velké části světa. [21] => [22] => Polština je blízká češtině podobně jako obě [[Lužická srbština|lužické srbštiny]], ale méně než [[slovenština]]. Jednotlivé západoslovanské jazyky se za společného západoslovanského prajazyka začaly vydělovat ve vrcholném středověku, ale ještě ve [[14. století]] si Češi a Poláci celkem dobře rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali [[křesťanství]] od Čechů{{Citace monografie [23] => | titul = Jak zahynul Svatý Vojtěch [24] => | url = https://cs.wikibooks.org/wiki/Jak_a_kde_zahynul_svat%C3%BD_Vojt%C4%9Bch [25] => | poznámka = Page Version ID: 20419329 [26] => | jazyk = cs [27] => }}. V průběhu staletí polština přejala mnoho slov cizího původu (zejména z [[latina|latiny]], [[francouzština|francouzštiny]], [[němčina|němčiny]] a [[čeština|češtiny]]) a nedošlo v ní k výraznějším [[Purismus (lingvistika)|puristickým]] zásahům. Na pomezí polštiny a češtiny je [[těšínské nářečí]] používané na severovýchodě Česka, v regionu [[Těšínsko|Těšínské Slezsko]]. V polštině existuje i řada jiných [[Nářečí|dialektů]], někdy chápaných jako samostatné jazyky, například [[Slezština (lechický jazyk)|slezština]] a [[kašubština]]. [28] => [29] => == Přízvuk == [30] => [[Přízvuk]] je (podobně jako v [[italština|italštině]]) většinou na předposlední [[slabika|slabice]], [[penultima|penultimě]]. V pečlivé výslovnosti přitom vede k mírnému prodloužení samohlásky na polodlouhou (ne na českou dlouhou), např. ''kwadratowy'' – kfadrato'vy (čtvercový, čtverečný). Přízvuk se nijak nevyznačuje. [31] => [32] => == Hlásky a jejich znaky == [33] => Pravopis je, podobně jako český, téměř plně fonetický s několika výjimkami. [34] => [35] => === Abeceda === [36] => Dále uvedená abeceda je srovnána podle standardního abecedního řazení. [37] => :{| [38] => | A || Ą || B || C || Ć || D || E || Ę || F || G || H || I || J || K || L || Ł || M [39] => | N || Ń || O || Ó || P || R || S || Ś || T || U || W || Y || Z || Ź || Ż [40] => |- [41] => | a || ą || b || c || ć || d || e || ę || f || g || h || i || j || k || l || ł || m [42] => | n || ń || o || ó || p || r || s || ś || t || u || w || y || z || ź || ż || [43] => |} [44] => [45] => Polská [[abeceda]] obsahuje základní latinskou abecedu, k ní navíc ještě následující [[grafém]]y s 4 odlišujícími značkami, s diakritikou, vyjma ''ó,'' odlišnou od české: [46] => * s [[Ocásek (diakritika)|ocáskem]] (ogonek) ''ą'', ''ę'' [47] => * s [[přeškrtnutí (diakritika)|přeškrtnutím]] ''ł'' [48] => * s [[Čárka (diakritika)|čárkou]] (kreska) ''ć'', ''ś'', ''ź'', ''ń'' a ''ó'' [49] => * s [[Tečka (diakritika)|tečkou]] (kropka) ''ż'' [50] => [51] => Naopak nezahrnuje ''v'', ''q'' a ''x''. V psané polštině se s výjimkou nových cizích slov tato písmena nevyskytují. Používá se „w“, „kw“ a „ks“, které se ve výslovnosti neliší od českých „v“, „q“ a „x“. V slovnících se případně řadí podle obvyklého latinkového umístění: ..., u, v, w, x, y, ... [52] => [53] => Nestandardně užívá i grafická varianta vodorovně škrtnuté „ƶ“ místo „ż“. [54] => [55] => ==== Hláskování ==== [56] => Hláskuje se v zásadě jako v češtině, ovšem jen krátce. [57] => [58] => Jedinými rozdíly jsou v, w, h, ch a y: [59] => * ''ch'' se hláskuje jako [ce-cha], [60] => * samotné ''h'' jako [cha], [61] => * ''v'' se hláskuje [fau] (podle němčiny), [62] => * ''w'' jako [vu] (oproti češtině, která hovoří o dvojitém vé, jakoby „vv“). [63] => * ''y'' jako [igrek] [64] => [65] => === Spřežky === [66] => Řada hlásek se zapisuje spřežkami: [67] => * jednoduchými: ''ch (vedle „h“), cz, sz, rz, dz, dż'' a [68] => * celá řada změkčených souhlásek před samohláskou (a, e, o, u) přípisem „i“ podle vzoru „xi-“: [69] => [70] => Žádná spřežka, ani „ch“, nemá v abecedním řazení status samostatného písmene, ale jen dílčích znaků. Proto se řadí v polském slovníku „chleb“ za „cesarz“, ale před „cicho“. [71] => [72] => V polském pravopisu jsou zachovány některé jevy, které čeština opustila, zejména právě [[Spřežkový pravopis|spřežky]], které čeština v novověku nahradila písmeny s [[diakritika|diakritikou]]. [73] => [74] => === Samohlásky === [75] => {| class="wikitable" [76] => ! [77] => !Přední [78] => !Střední [79] => !Zadní [80] => |- [81] => !Uzavřené [82] => | align="center" |[[Zavřená přední nezaokrouhlená samohláska|i]] [83] => | align="center" |[[Zavřená střední nezaokrouhlená samohláska|ɨ]] [84] => | align="center" |[[Zavřená zadní nezaokrouhlená samohláska|u]] [85] => |- [86] => !Středové [87] => | align="center" |[[Polootevřená přední nezaokrouhlená samohláska|ɛ]] [88] => | [89] => | align="center" |[[Polootevřená zadní zaokrouhlená samohláska|ɔ]] [90] => |- [91] => !Otevřené [92] => | [93] => | align="center" |[[Otevřená zadní nezaokrouhlená samohláska|a]] [94] => | [95] => |} [96] => Samohlásky jsou většinou stejné (a, e, i, o, u) jako v češtině, s výjimkou „y“ [ɨ]. [97] => [98] => Samohlásky '''i'''/'''y''' se ve výslovnosti zásadně liší, podobně jako např. v ruštině. Lze tedy podle výslovnosti rozlišit ''być'' [bɨt͡ɕ] (být) a ''bić'' [bit͡ɕ] (bít). [99] => [100] => V polštině neexistují dlouhé [[samohláska|samohlásky]], všechny samohlásky mají stejnou délku. [101] => [102] => ==== Písmeno ó ==== [103] => Písmeno ''ó'' se čte jako samohláska ''u'', není žádný rozdíl ve výslovnosti ''ó'' a ''u''. Čárka neoznačuje délku samohlásky, ale je vnímána jako přehláska. [104] => Písmeno '''ó''' často ve slovech odpovídá českému ''ů'' a při ohýbání slov skutečně střídá s ''o'', podobně jako v češtině: ''wóz'' [vuz] / ''do wozu'' [do vozu]. [105] => [106] => Nezvykle a neintuitivně však ''ó'' může znít zejména při zdánlivé shodě českých výrazů nebo názvů s polskými. Ku příkladu názvy obcí končící „-ów“ v ostatních tvarech mají základ na „-ow“: Krakov je polsky Kraków [krakuf], ale např. v 6. pádu je hlásková podoba shodná s českou – Krakowie [krakovje]. [107] => [108] => ==== Nosové samohlásky ę a ą ==== [109] => Nosovost samohlásky, její nosové zakončení, se vyznačuje spodním ocáskem (polsky a v mezinárodních znakových sadách „ogonek“) k základnímu písmenu „e“ a „a“. Hláska „ę“ se vyslovuje jako nazální „e“ [ɛ̃], ale hláska „ą“ se vyslovuje jako nasální „o“ [ɔ̃], nikoliv „a“ [ã]. V dnešní době se ovšem spíše považují v polštině za samohlásky [a] a [ɔ] následované nasální labiovelární aproximantou [w̃] – [aw̃] a [ɔw̃]. [110] => [111] => ''' Samohláska psaná ę''' [112] => [113] => Samohlásku ''ę'' vyslovujeme [114] => * '''před s, z, sz a ż''' nosově [e], jako [ę], např.: klęska, węży [115] => * '''na konci slova a před l nebo ł''' jako [e], např. widzę tę ulicę, wzięła, zdjęli [116] => * '''před b nebo p''' jako slabičné [em], např. zęby, dęby, następny [117] => * '''před k, g, t, d, c, dz a cz''' jako slabičné [en], např. ręka, piętro [118] => * '''před ć a dź''' jako slabičné [eň], se změkčením z následující měkké souhlásky, např. pięć, będzie, sędzia [119] => V současnosti se vyskytují tendence vyslovovat hyperspisovně nosově samohlásku „ę“ i tam, kde se podle standardu číst nemá (např.: się vyslovované jako [śę] namísto [śe]. To je přijatelné jen v jevištním přednesu (podobně u výslovnosti „ł“). [120] => [121] => '''Samohláska psaná ą ''' [122] => [123] => Samohlásku ''ą'' vyslovujeme podle pravidel obdobných jako pro ''ę'': [124] => * '''před ż, sz a s''' nosově [õ] např.: wciąż, wąska [125] => * '''před l a ł''' jako [o], např. wziął, zdjął [126] => * '''před b a p''' jako slabičné [om], např. rąbać, ząb, stąpać [127] => * '''před k, g, t, d, c, dz a cz''' jako slabičné [on], např. pociąg, gorący [128] => * '''před ć nebo dź''' jako slabičné [oň], kdy je změkčení zpětně přebíráno z následující měkké souhlásky, např. zacząć [129] => * '''na konci slova''' (odlišné pravidlo oproti „ę“) kde standard připouští [õ]. Např. ''z mamą'' [z mamõ], ''idą tą ulicą''. V hovorové praxi se různí podle dialektu. Typická krajová je výslovnost [om] pro přímořská vojvodství; starší lidé na Podlesí zase podobně jako Moraváci vyslovují samotné [o]. [130] => [131] => === Souhlásky === [132] => {| class="wikitable" style="text-align: center;" [133] => ! colspan="2" rowspan="2" | [134] => ! rowspan="2" |[[Labiální souhláska|Labiála]] [135] => ! rowspan="2" |[[Alveolární souhláska|Alveolára]] [136] => ! rowspan="2" |[[Retroflexní souhláska|Retroflexní]] [137] => ! rowspan="2" |[[Alveolopalatální souhláska|Alveolopalatála]] [138] => ! colspan="2" |[[Velární souhláska|Velára]] [139] => |- [140] => ! prostá [141] => ! měkčená [142] => |- [143] => ! colspan="2" |[[Nazální souhláska|Nazála]] [144] => |[[Bilabiální nazála|m]] [145] => |[[Alveolární nazála|n]] [146] => | [147] => |[[Palatální nazála|ɲ]] [148] => | [149] => | [150] => |- [151] => ! rowspan="2" |[[Plozivní souhláska|Ploziva]] [152] => !Neznělé [153] => |[[Neznělá bilabiální ploziva|p]] [154] => |[[Neznělá alveolární ploziva|t]] [155] => | [156] => | [157] => |[[Neznělá velární ploziva|k]] [158] => |[[Neznělá postpalatální ploziva|kʲ]] [159] => |- [160] => !Znělé [161] => |[[Znělá bilabiální ploziva|b]] [162] => |[[Znělá alveolární ploziva|d]] [163] => | [164] => | [165] => |[[Znělá velární ploziva|g]] [166] => |[[Znělá postpalatální ploziva|ɡʲ]] [167] => |- [168] => ! rowspan="2" |'''[[Afrikátní souhláska|Afrikáta]]''' [169] => !Neznělé [170] => | [171] => |[[Neznělá alveolární afrikáta|t͡s]] [172] => |[[Neznělá retroflexní afrikáta|t͡ʂ]] [173] => |[[Neznělá alveolopalatální afrikáta|t͡ɕ]] [174] => | [175] => | [176] => |- [177] => !Znělé [178] => | [179] => |[[Znělá alveolární afrikáta|d͡z]] [180] => |[[Znělá retroflexní afrikáta|d͡ʐ]] [181] => |[[Znělá alveolopalatální afrikáta|d͡ʑ]] [182] => | [183] => | [184] => |- [185] => ! rowspan="2" |[[Frikativní souhláska|Frikativa]] [186] => !Neznělé [187] => |[[Neznělá labiodentální frikativa|f]] [188] => |[[Neznělá alveolární frikativa|s]] [189] => |[[Neznělá retroflexní frikativa|ʂ]] [190] => |[[Neznělá alveolopalatální frikativa|ɕ]] [191] => |[[Neznělá velární frikativa|x]] [192] => |[[Neznělá postpalatální frikativa|xʲ]] [193] => |- [194] => !Znělé [195] => |[[Znělá labiodentální frikativa|v]] [196] => |[[Znělá alveolární frikativa|z]] [197] => |[[Znělá retroflexní frikativa|ʐ]] [198] => |[[Znělá alveolopalatální frikativa|ʑ]] [199] => | [200] => | [201] => |- [202] => ! colspan="2" |[[Vibranta]] [203] => | [204] => |[[Alveolární vibranta|r]] [205] => | [206] => | [207] => | [208] => | [209] => |- [210] => ! colspan="2" |[[Aproximantní souhláska|Approximanta]] [211] => | [212] => |[[Alveolární laterální aproximanta|l]] [213] => | [214] => |[[Palatální aproximanta|j]] [215] => |[[Znělá labiovelární aproximanta|w]] [216] => | [217] => |} [218] => Hlásky '''h'''/'''ch''' se ve výslovnosti od sebe neliší, takže i zde mají školáci i dospělí často problém, co napsat. Krajově lze zachytit výslovnost ''h'' zněle, ''ch'' nezněle.http://www.tlum.cz/polstina.phtml [219] => [220] => Hlásky '''r''' a '''l''' nejsou slabikotvorné, na rozdíl od češtiny, takže třeba [221] => * místo českého ''ví-tr'' Poláci říkají v jedné slabice ''wiatr'' [222] => * nebo naopak dodávají samohlásky, takže v polském podání zní řeka ''Vl-ta-va'' jako ''Weł-ta-wa''. [223] => [224] => Polské '''ł''' se vyslovuje jako souhláskové, neslabičné „u“, jako anglické ''w''; jen archaicky, v jevištní řeči, například v historických filmech, jako temné l, stejně jako v ruštině. Příklad: ''ławka'' – uafka (lavice), ''łąka'' – uonka (louka). Naproti tomu ''l'' se proti češtině vyslovuje malinko měkčeji, ale výrazně měkčeji před ''i'', podobně jako slovenské ľ. Omyl v tomto písmenku může znamenat úplně jiné slovo: [225] => * ''laska'' [laska], česky hůl, prut nebo lískovka, přeneseně i šiška salámu, [226] => * ''łaska'' [uaska] – milost (královská, prezidentská), laskavost. [227] => [228] => ==== Spodoba ==== [229] => Podobně jako v češtině dochází ke [[Asimilace (lingvistika)|spodobě]] (přizpůsobení) znělosti podle následující hlásky, např. wprost [fprost]. [230] => [231] => Naproti tomu spodoba může být i podle předcházející hlásky: ''trzy'' čteno ''tšy'' (česky obdobně neznělé ř), oproti znělému ''rz'' [ż] v drzewo (strom, česky obdobně znělé ř v dřevo). Ale i ''twarz'', ''twój'', ''kwiecień'' se čte [tfaš], [tfuj], [kf´ećeň].http://www.sciaga.pl/slowniki-tematyczne/3687/upodobnienia-pod-wzgledem-dzwiecznosci-wewnatrzwyrazowej/ [232] => [233] => ==== Změkčování souhlásek čárkou a pomocí „i“ ==== [234] => K dokonalé výslovnosti pak patří i měkká výslovnost souhlásek, jejichž měkkost v češtině není a po kterých v písmu následuje ''i'', a u nichž si změkčení Češi často ani nevšimnou. Měkké '''„i“''' po souhlásce má vždy význam změkčení předchozí souhlásky, po které následuje, je tak významově změkčující, jako diakritické znaménko čárka nad souhláskou, ne jako další slabika. Pro české čtenáře je pak obtížné napodobit přesné znění změkčených hlásek, jako p, m, k : ''kierowca, giełda, mi'' (vysloveného měkce na rozdíl od ''my'', se stejnými významy jako v češtině), ''lipiec'' se [[palatalizace|změkčenými]] ''k´, g´, m´, l´ a p´''. Tato měkká výslovnost se uplatňuje i po změkčujícím k, g následovaným „e“ např. ve jménech s takovým starým pravopisem (Geremek, čteno G´je- stejně jako v Gierek). Obecně se v polštině po ''k, g, f'' píše měkké ''i'' a ne ''y'' jako v češtině, např. výraz „lekcje fizyki“ je podle polské [[gramatika|gramatiky]] a pravopisu správně. [235] => [236] => Skupiny samohlásek ''ia, ie, io, iu (ió), i'' pokud následují za souhláskami (v češtině obojetnými a k a g) kromě s, z, c a dz, viz dále), se dají náhradně vyslovit jako ''ja, jo, ju, ji'' , avšak nikoliv jako v češtině dvouslabičně ''ija, ije, ijo, iju, iji''. Např. piach [p´ach], wioska, pióro [p´uro] (pero), kiur, w oranżerii [v oranžer-ji]. Skupina '''mie''' se vyslovuje vždy '''m´e/mje'''; tedy podobně jako v moravským „mě“ a ne „mně“. Osobní zájmeno „mně“, se vyslovuje stejně i polsky a zapisuje „mnie“. [237] => [238] => Polština na rozdíl od češtiny nezměkčuje v pravopise souhlásku ''t'' na „ť“, ale na „ć“ (před samohláskou psané „ci“, viz dále), které má zpravidla obdobné umístění ve slovech příbuzných českým, je ekvivalentem českého ť. [239] => Polské '''ń''' se vyslovuje jako české ''ň'' bez rozdílu. Před samohláskami je také vždy psané jako „ni“, např. Toruń, bez Torunia; (podobně jako v češtině) před měkkým ''i'' se změkčující [[diakritické znaménko]] nepíše. V polštině se ovšem toto pravidlo o „ušetřeném“ znaménku před „-i-“ týká všech písmen. [240] => [241] => ==== Sykavky a měkčení ==== [242] => {| class="wikitable" style="float: right;" [243] => |+'''Přehled sykavek a měkčení''' [244] => ! písmeno !! !!colspan="2" | měkké !! !! tvrdé [245] => |- [246] => | c || || ć [t͡ɕ] || ci [t͡ɕi] || || cz [t͡ʂ] czy [t͡ʂɨ] [247] => |- [248] => | dz || || dź [d͡ʑ] || dzi [d͡ʑi] || || dż [d͡ʐ] dży [d͡ʐɨ] [249] => |- [250] => | n || || ń [ɲ] || ni [ɲi] || || - [251] => |- [252] => | r || || - || - || || rz [ʐ] rzy [ʐɨ] [253] => |- [254] => | s || || ś [ɕ] || si [ɕi] || || sz [ʂ] szy [ʂɨ] [255] => |- [256] => | t || || - || - || || - [257] => |- [258] => | z || || ź [ʑ] || zi [ʑi] || || ż [ʐ] ży [ʐɨ] [259] => |} [260] => [261] => V polštině jsou tři řady [[sykavka|sykavek]] – prosté, měkké a tvrdé, tedy kromě prostých sykavek se rozlišují dvě řady zadodásňových sykavek – měkké ''ś, ź, ć'' a ''dź'', vyslovované se hřbetem jazyka posunutým k tvrdému patru ([[palatalizace|palatalizované]]), a tvrdé ''sz, ż, cz'', a ''dż'', vyslovované se špičkou jazyka obrácenou k tvrdému patru ([[retroflexní souhláska|retroflexní]]). [262] => Například: [263] => * '''s'''ypialnia [sɨpjalɲa] (ložnice), [264] => * '''ś'''ruba [ɕruba] (šroub), '''si'''wy [ɕivɨ] (šedý, sivý), [265] => * '''sz'''ycie [ʂɨt͡ɕɛ] (šití) [266] => [267] => ==== Prosté sykavky ==== [268] => Prosté sykavky v polštině jsou '''c, dz, s, z''' a českým mluvčím nečiní žádné obtíže. [269] => [270] => Dvojznak ''dz'', například ''dzwon'' (zvon), widzę (vidím), se v češtině neuznává, tuto hlásku čeština oficiálně nemá. Souběh „-dz-“ se má v češtině číst odděleně, např. „od-zvonit“, ale hovorově se zde často slučuje do hlásky „dz“. [271] => [272] => ==== Měkké sykavky ==== [273] => Polština má dále měkké sykavky '''ć''', '''dź''', '''ś''', '''ź''', takto s čárkou psané před souhláskami (''śruba'', ''leśny''). Před samohláskami se zapisují jako spřežka „xi“ s nevysloveným ''i'' - např. ciasto (těsto), siebie (sebe), dziś (dnes), poziom (úroveň), dziura (díra). Tato měkká řada sykavek odpovídá českým hláskám '''[[ť]]''', '''[[ď]]''', '''s''' a '''z'''. Měkké sykavky se vyslovují pomocí zadní části jazyka, „patlavě“, pro Čecha nesnadno, výslovností měkčí a s lehkým třením a rty nejlépe navzájem blízko, kdežto ty tvrdé (cz, dż, sz, ż) přední částí jazyka zpravidla s okrouhlými rty. Příkladem je jméno „Franciszek“, kde se ''ci'' vyslovuje jako ještě měkčí „-či-“ než v češtině, blízko „ti“. V tomtéž slově „-sze-“ naopak správně zní tvrději než v češtině. [274] => [275] => Pokud jde přímo o hlásku ''i'' v '''si, zi, ci, dzi''', ta se před „i“ (stejně jako v češtině) pravopisně nezdvojí a vyslovují se tyto skupiny jako '''śi, źi, ći, dźi''', např. siny, zima (zima), cichy (tichý), dziwny (divný). [276] => Přidáním ''i'' při změkčení dvojznaku ''dz'' před samohláskou (kromě „i“) získáme jeho variantu ''dzi'', jediný polský trojznak, [[trigraf]], například ''dziennik'' [dźennik], blízko českému [ď] [ďennik] (deník), nebo dziura (díra). [277] => [278] => ==== Tvrdé sykavky ==== [279] => A konečně je v polštině i třetí řada tvrdých sykavek: [280] => :'''cz''', '''dż''', '''sz''', '''ż''', k nimž můžeme přihrnout i '''rz''' s výslovností totožnou, jako '''ż''' nebo '''sz''' , [281] => funkčně odpovídající českým [282] => :'''č''', '''dž''', '''š''', '''ž''' a „ř“ [283] => Česká ''č, dž, š, ž'' jsou co do tvrdosti mezi polskými měkkými a tvrdými hláskami blíže tvrdým a také jazyk je při výslovnosti polských hlásek mezi oběma polohami. Proto také česká výslovnost občas, obvykle pro ozvláštnění nápisů, se místo tečkovaného ''ż'' píše vodorovně přeškrtnuté ''z''. [284] => [285] => Polské '''rz''' se ve výslovnosti neliší od ''ż'', funkčně je na stejném místě jako české ''ř''. Proto také Poláci mají při psaní problém, kde se píše ''rz'' a kde ''ż'', podle zvuku to nepoznají a musí se jeho použití učit nazpaměť - obdobně jako Češi se musí učit, kde se v češtině píše jaké „i/y“. V polštině se po ''rz'' i ''ż'' vždy píše ''y'', protože jde o tvrdé souhlásky. [286] => [287] => Příklady různých sykavek: ''morze'' (moře) se vyslovuje zcela stejně jako ''może'' (může). [288] => Rozdíl se však pozná v jiném tvaru slova: [289] => * v jiném pádě „nad morzem“ (u moře) [290] => * nebo v jiné osobě „mogę“ (mohu). [291] => [292] => == Ohýbání slov == [293] => [294] => === Skloňování === [295] => Polština má stejně jako čeština 7 pádů (polsky ''przypadek'', [[množné číslo|pl.]] ''przypadki''), pádové otázky jsou stejné jako v češtině. Pořadí pádů je také stejné, s jednou výjimkou, [[vokativ]] a [[instrumentál]] mají v porovnání s češtinou opačné pozice: vokativ (v češtině 5. pád) je v polštině 7. pád a instrumentál (v češtině 7. pád) je v polštině 5. pádem. [296] => V následujícím přehledu jsou uvedeny jejich názvy, které se opravdu užívají - oproti češtině, kde o nich častěji mluvíme podle jejich pořadí. V závorkách jsou pádové otázky, rovněž prakticky shodné s češtinou: [297] => # mianownik (kto? co?) [298] => # dopełniacz (kogo? czego?) [299] => # celownik (komu? czemu?) [300] => # biernik (kogo? co?) [301] => # narzędnik ((z) kim? (z) czym?) [302] => # miejscownik (o kim? o czym?) [303] => # wołacz [304] => [305] => Stejně jako v češtině jsou dvě gramatická čísla: [306] => * jednotné (liczba pojedyncza, zkratka: l. p.) [307] => * množné (liczba mnoga, zkratka: l. m.) [308] => [309] => Pravidla skloňování jsou velmi obdobná českému a sama o sobě téměř neztěžují českému porozumění polské promluvě nebo textu a naopak. Také jejich význam a užití ve větě je prakticky totožný. Zachoval se ale genitiv (2. pád, dopełniacz) v negativní existenciální větě (tzv. '''záporový genitiv'''; obdobně v ruštině), v češtině zaniklý, např. „Ten tu není.“ je polsky „Tego tu nie ma.“ [310] => [311] => == Vyjadřování zdvořilosti == [312] => Odstupňování společenského vyjadřování respektu je i gramaticky bohatší, než české. [313] => # standardní přátelské '''[[tykání]]''', stejné jako české, [314] => # zdvořilé oslovení a časování v 3. osobě na místě českého [[vykání]] zvláštní formou '''[[onkání]]''', oslovování ve třetí osobě slovem ''pan'' (v množném čísle ''panowie'') nebo ''pani'' (v množném čísle ''panie''), vůči smíšené společnosti ''państwo''. V doslovném překladu do češtiny polské otázky „Czy mógłby mi pan powiedzieć, gdzie jest pana (pański) samochód?“ by byla: ''Mohl by mi pán říci, kde je pána (příp. panské, vaše) auto?'', ve správném překladu: ''Mohl byste mi říci, kde je vaše auto?'' [315] => # je možná také přesná obdoba českého (a ruského nebo francouzského) '''vykání''' v 2. osobě. Tu používali [[Polská sjednocená dělnická strana|polští komunisté v PSDS]] ve spojení s oslovením ''towarzyszu'', ''towarzyszko'', ''towarzysze'' ([[soudruh]]u, soudružko, soudruzi) a za jejich vlády i většina ostatních Poláků. [316] => # zvláštní variantou je '''smíšené''' tykání (s 2. osobou slovesa) a s oslovením „pan“, „pani“, je to částečně nezdvořilé a částečně znamení jisté důvěrnosti. Mohou se tak oslovovat známí sousedé, jakož i řidiči, kteří si chtějí něco „vyříkat“, kdo měl dát komu přednost, kde by se česky přešlo na tykání. Např. s významem: ''Copak pán nevidíš, že jedu z pravé strany?! Musíš mi pán dát přednost!'' [317] => [318] => == Příklady == [319] => [[Soubor:Art.3 of Polish copyright law of March 29, 1926.JPG|thumb|Polský text z roku 1926.]] [320] => === Číslovky === [321] => {| cellspacing="7" [322] => |- [323] => | '''Polsky''' || '''Česky''' [324] => |- [325] => | jeden || jeden [326] => |- [327] => | dwa || dva [328] => |- [329] => | trzy || tři [330] => |- [331] => | cztery || čtyři [332] => |- [333] => | pięć || pět [334] => |- [335] => | sześć || šest [336] => |- [337] => | siedem || sedm [338] => |- [339] => | osiem || osm [340] => |- [341] => | dziewięć || devět [342] => |- [343] => | dziesięć || deset [344] => |} [345] => [346] => == Vzorový text == [347] => {{Vzorový text [348] => |VDLP=ano [349] => |Komentář= [350] => |Jazyk 1=polsky [351] => |Text 1=Wszyscy ludzie rodzą się wolni i równi pod względem swej godności i swych praw. Są oni obdarzeni rozumem i sumieniem i powinni postępować wobec innych w duchu braterstwa. [352] => }} [353] => [354] => == Odkazy == [355] => [356] => === Reference === [357] => [358] => [359] => === Literatura === [360] => * Kateřina Pösingerová a Anna Seretny: ''Czy Czechów jest trzech? Učebnice polského jazyka pro Čechy''. Uniwersytet Jagielloński, Kraków 1992, 273 pp, {{ISBN|83-233-0601-X}} [361] => * Karel Oliva, Marie Kulošová, Josef Zdenko Svoboda: ''Polsko–český, česko–polský kapesní slovník''. SPN, Praha 1989, 8. ed. (1. ed.: 1963), 943 pp., {{ISBN|80-04-23486-0}} [362] => [363] => === Související články === [364] => * [[slezština]] [365] => * [[kašubština]] [366] => [367] => === Externí odkazy === [368] => * {{Commonscat|Polish language}} [369] => * {{Wikislovník|heslo=polština}} [370] => * {{Wikislovník|kategorie=Polština}} [371] => * {{Wikiknihy|kniha=Polština}} [372] => {{InterWiki|code=pl|Polská}} [373] => * [https://web.archive.org/web/20130825175113/http://www.darlex.pl/download/sienkiewicz_korpus.pdf Sienkiewicz polsky a česky - popisy přírody - zrcadlové vydání] ([[Portable Document Format]]) [374] => * [http://slovniky.lingea.cz/Polsko-cesky Polsko-český slovník online] [375] => * [http://www.podnikanivpolsku.cz/slovnik/ Česko-polský slovník administrativních pojmů online] [376] => * [http://www.krnap.cz/data/File/letaky_brozury/slovnik_cz_pl(148x210)-nahled.pdf Krkonošský česko-polský slovník z oblasti přírodních věd a životního prostředí] {{Wayback|url=http://www.krnap.cz/data/File/letaky_brozury/slovnik_cz_pl(148x210)-nahled.pdf |date=20151126182240 }} ([[Portable Document Format]]) [377] => * [http://www.podnikanivpolsku.cz/cesko-polsky-polsko-cesky Česko-polský sborník administrativních dokumentů] [378] => * [https://web.archive.org/web/20091122131750/http://slowniki.ic.cz/slownik_tematyczny_cz_pl_2009.pdf Česko-polský tematický slovník pro žáky a studenty] ([[Portable Document Format]]) [379] => * [http://pazelv.blog.cz/0910/frantisek-vymazal-snadno-a-rychle Digitalizovaná edice učebnic "Snadno a rychle" z počátku 20. století včetně učebnice polštiny] {{Wayback|url=http://pazelv.blog.cz/0910/frantisek-vymazal-snadno-a-rychle |date=20100317134945 }} [380] => * [http://www.adamek.cz/jazyky/polsky-slovnik/ Česko-polský slovník zrádných slov] [381] => [382] => {{Slovanské jazyky}} [383] => {{Oficiální jazyky EU}} [384] => {{Autoritní data}} [385] => {{Portály|Jazyk|Polsko}} [386] => [387] => [[Kategorie:Polština| ]] [388] => [[Kategorie:Západoslovanské jazyky]] [389] => [[Kategorie:Úřední jazyky Evropské unie]] [390] => [[Kategorie:Živé jazyky]] [391] => [[Kategorie:Jazyky Polska]] [] => )
good wiki

Polština

Polština (polsky język polski, polszczyzna) je západoslovanský jazyk, úřední jazyk Polska a jeden z oficiálních jazyků Evropské unie. Odhaduje se, že je mateřským jazykem asi 44 milionů lidí.

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'Portable Document Format','Polsko','palatalizace','Těšínsko','Nazální souhláska','Aproximantní souhláska','Vibranta','kašubština','Evropská unie','Znělá retroflexní frikativa','Alveolární souhláska','Asimilace (lingvistika)'

Kašubština

Palatalizace

Polsko

Těšínsko