Radiocarbon dating

Radiouhlíkové datování (anglicky "Radiocarbon dating") je metoda určování stáří organických materiálů na základě obsahu izotopu uhlíku-14. Tento izotop je přítomen v atmosféře a vstupuje do živých organismů prostřednictvím fotosyntézy a potravního řetězce. Po smrti organismu přestává příjem uhlíku-14 a jeho množství v materiálu se postupně snižuje v důsledku radioaktivního rozpadu. Metoda radiouhlíkového datování je užitečná pro určování stáří archeologických nálezů, geologických vzorků a jiných starověkých materiálů a má limit přibližně 50 000 let. Používá se v mnoha oborech, včetně archeologie, geologie, klimatologie a dalších vědních disciplín, a přispěla k důležitým objevům týkajícím se lidské historie a environmentálních změn. Radiouhlíkové datování se vyvinulo v polovině 20. století a jeho přesnost byla postupně zdokonalována díky technickým pokrokům a metodologickým inovacím.