Array ( [0] => 15628625 [id] => 15628625 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Signorie [uri] => Signorie [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => [oai] => [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => '''Signorie''' (italsky ''signoria'') byla častá forma výkonu moci v městských státech severní a střední Itálie mezi 13. a 15. stoletím. Jméno odkazuje na vládu [[Pan (titul)|pána]] (''signore''Z latinského ''senior'', ''starší''.) v čele městské rady, často sestávající nikoli ze šlechticů, ale z místních patricijů. ''Signoria'' se obvykle také nazývala městská rada, který volila ''signora'' a jiné úředníky. [1] => [2] => Obce ve středověké severní a střední Itálii (kromě [[Papežský stát|Papežského státu]] a [[Benátská republika|Benátek]]) podléhaly od 10. století ''de iure'' [[Svatá říše římská|Svaté říši římské]]. Jak však jednotlivé italské rody bohatly a získávaly vliv následkem rozvoje řemesel a obchodu, mnoho obcí začalo otevřeně usilovat o samostatnost. Císařem dosazený [[velmož]] často podlehl organizovanému měšťanstvu (''popolo''). [3] => [4] => Smrtí [[Fridrich II. Štaufský|Fridricha II.]] roku 1250 začal rozpad císařské správy v [[Italské království (Svatá říše římská)|Italském království]]. Zápas stran [[Guelfové a ghibellini|ghibellinů a guelfů]], který začal již během vlády [[Štaufové|Štaufů]], se zostřil. Popis ghibellinů jako císařské strany a guelfů jako strany proticísařské je správný jen částečně. Dokonce i guelfové ve [[Florencie|Florencii]] se kolem roku 1300 rozpadli na dvě skupiny. Názvy guelfové a ghibellini byly často používány pouze jako značky různých politických skupin v jednom městě. Významnou roli hrály také sociální problémy, protože moc konzulárních rodin, které tradičně hrály důležitou roli, byla zpochybněna novými hráči z řad obchodníků. Ghibellini se obvykle rekrutovali z vrstev, které mohly profitovat z císařské vlády. To se týkalo například feudálních pánů zápasících s mocí měst nebo slabých měst, ohrožovaných expanzí sousedů. Dobová pojednání o státě od [[Dante Alighieri|Danta Alighieriho]], ''Monarchia'' a místy i dříve publikovaná práce ''Convivio'', reagují na úpadek císařské moci a vyjadřují naději na její obnovu. [5] => [6] => Jedním z přímých důsledků byl nárůst politického násilí v některých obcích a boje mezi různými městy v císařské Itálii. Jako řešení této problematické situace se města opakovaně přikláněla k přenesení výkonné moci na signora a vytvářela nové postupy, jako je např. volební konkláve, umožňující úřady obsazovat nezávisle na vnějších vlivech a na vnitřních sporech mezi stranami. Ty mohly být obsazeny buď vůdci nejvýznamnější strany v obci, nebo respektovanými a pokud možno neutrálními osobnostmi obce, nebo kleriky, nebo také někým zvenčí. Protože Benátky nebyly součástí říše a jinak často zůstávaly neutrální vůči mocenským bojům uvnitř a mezi italskými obcemi, byli často jmenováni městskými vládci benátští šlechtici, k čemuž přispívala i pověst Benátek jako města s přesným a dobře fungujícím právním systémem. Očekávalo se nejenom, že signore obnoví mír a pořádek v komunitě, ale také smír upevní tím, že umožní účast „nováčků“ na politické moci. [7] => [8] => Ranou formu signorie zřídil [[Ezzelino da Romano]] roku 1236 ve Veroně, ale nezískal podporu ze samotného města. První formální právní ustavení městské signorie proběhlo až roku 1264, kdy [[Obizzo II. Estenský]] ovládl [[Ferrara|Ferraru]] po předání moci slavnostním shromážděním, jež ovšem sám zorganizoval.[[Volker Reinhardt]]: ''Die Renaissance in Italien. Geschichte und Kultur''. C.H. Beck, München 2002, s. 44. Po smrti Fridricha II. vznikly signorie také ve [[Verona|Veroně]], [[Mantova|Mantově]] a [[Milán]]ě, většinou vedené rody, které měly základnu jak v ''contado'' (okolním území), tak ve městě samotném. Formální ustavení signorie často nastalo obsazením důležitých úřadů podesty (''podestà'') Označení hlavního úředníka města, používané od 12. století. nebo kapitána lidu (''capitano del popolo'') Ten reprezentoval zájmy lidu (''popolo'') vůči podestovi, často byl také zodpovědný za vedení armády města. několikrát po sobě, nebo i doživotně. [9] => [10] => Aby získali silnější mocenskou legitimitu, noví vládci často usilovali o propůjčení vikariátu papežem nebo římsko-německým císařem. Především italské tažení [[Jindřich VII. Lucemburský|Jindřicha VII.]] (1310-1313) umožnilo rozšíření signorie do dalších měst, protože Jindřich se často opíral o místní předáky, kteří měli bránit jeho zájmy. Známým příkladem jsou [[Viscontiové]] v Miláně. Viz William M. Bowsky, ''Henry VII in Italy'', Lincoln 1960, zejména s. 96an. Další ghibellini pokračovali po smrti císaře v srpnu 1313 v boji proti guelfům a zřídili v následujícím období nová panství (například [[Castruccio Castracani]] ve městě Lucca). Jindřichův vnuk [[Karel IV.]] mnohé z těchto vikářů během svého italského tažení potvrdil. V některých městech si signor zajistil faktickou dědičnost svého úřadu, takže tam došlo k vytvoření dynastií. Proto pak zanikaly nebo k bezvýznamnosti oslabovaly tradiční městské politické instituce. Vladař je nahradil vlastním administrativním aparátem a rozpustil také milici ve prospěch žoldnéřských armád, které mu byly loajální. K vytvoření stálé signorie však nedošlo zdaleka ve všech městech, jak ukazují [[Janovská republika|Janov]], [[Siena]] nebo [[Lucca]]. Také nebylo vyloučeno, aby obec získala moc zpět po vyhnání signora nebo vymření jeho dynastie. [11] => [12] => Do [[15. století]] byla řada měst tak mocných, že se stala nezávislými malými státy. Ani říši, ani [[papež]]ovi se nepodařilo tento vývoj zvrátit silou. Místo toho rozdávali výsady a šlechtické tituly, aby k sobě signorie připoutali. S velkým úspěchem však tuto strategii použil až [[Cesare Borgia]]. [13] => [14] => Mnoho měst se tak stalo dědičnými [[knížectví]]mi. Ostatní byla spolknuta velkými státy, které v 15. století úspěšně expandovaly ([[Milánské vévodství|Milánským vévodstvím]], [[Benátská republika|Benátskou republikou]], Vévodstvím Florencie (později [[Toskánské velkovévodství|Toskánským vévodstvím]]), [[Neapolské království|Neapolským královstvím]] a [[Papežský stát|Papežským]] [[Neapolské království|státem]]). [15] => [16] => == Literatura == [17] => * John Larner: ''Italy in the Age of Dante and Petrarch, 1216–1380.'' Longman, London u. a. 1980, {{ISBN|0-582-48366-2}} (''A Longman History of Italy'' 2). [18] => * M. Lunari: ''Signorien und Fürstentümer''. In: ''[[Lexikon des Mittelalters]].'' Sv. 7, sloupce 1891–1894. [19] => * Michael Jones (vyd.): ''[[The New Cambridge Medieval History]].'' Sv. 6, Cambridge 2000, kap. 15 (''Italy in the Age of Dante and Petrarch''), s. 442an. [20] => * Philip Jones: ''The Italian City-State. From Commune to Signoria.'' Clarendon Press, Oxford u. a. 1997, {{ISBN|0-19-822585-7}}. [21] => [22] => == Poznámky == [23] => [24] => [25] => == Reference == [26] => {{Překlad|de|Signoria|186691324}} [27] => [28] => [[Kategorie:Dějiny Itálie]] [29] => [[Kategorie:Italská slova a fráze]] [30] => [[Kategorie:Právo ve středověku]] [] => )
good wiki

Signorie

Signorie (italsky signoria) byla častá forma výkonu moci v městských státech severní a střední Itálie mezi 13. a 15.

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'Benátská republika','Neapolské království','Papežský stát','The New Cambridge Medieval History','Pan (titul)','papež','Lucca','Janovská republika','Jindřich VII. Lucemburský','Verona','Castruccio Castracani','Ferrara'

Ferrara

Lucca

Lucca je město ležící v severní Itálii, v regionu Toskánsko.

Papež

Verona

Verona je město v severním Itálii a hlavní město provincie Verona.