Array ( [0] => 14832654 [id] => 14832654 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Staroruština [uri] => Staroruština [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => Staroruština je historický jazyk, který se používal na území Moravy, Slezska a Dolního Rakouska od 9. do 12. století. Je znám také jako starohornoněmčina či starohorská němčina. Staroruština byla blízce spjata s odnoží franských nářečí, které se používaly v této oblasti v době Velké moravy. Jazyk měl významný vliv na vývoj češtiny. Písemné památky staroruštiny jsou zdokumentovány především ve formě latinských textů z období středověku. Jedná se například o různé právní dokumenty, listiny, zápisy či nápisy na kamenech. Staroruština také ovlivnila slovní zásobu češtiny a naopak vstřebala některá česká slova. S postupem doby byla staroruština nahrazována dolnoněmčinou a později i středoněmčinou. Na území Čech a Moravy převažovala dolnoněmčina, zatímco v Slezsku byla oblíbenější středoněmčina. Staroruština zanikla v 12. století, ale její vliv zůstal patrný v dalších jazykových vývojích v této oblasti. [oai] => Staroruština je historický jazyk, který se používal na území Moravy, Slezska a Dolního Rakouska od 9. do 12. století. Je znám také jako starohornoněmčina či starohorská němčina. Staroruština byla blízce spjata s odnoží franských nářečí, které se používaly v této oblasti v době Velké moravy. Jazyk měl významný vliv na vývoj češtiny. Písemné památky staroruštiny jsou zdokumentovány především ve formě latinských textů z období středověku. Jedná se například o různé právní dokumenty, listiny, zápisy či nápisy na kamenech. Staroruština také ovlivnila slovní zásobu češtiny a naopak vstřebala některá česká slova. S postupem doby byla staroruština nahrazována dolnoněmčinou a později i středoněmčinou. Na území Čech a Moravy převažovala dolnoněmčina, zatímco v Slezsku byla oblíbenější středoněmčina. Staroruština zanikla v 12. století, ale její vliv zůstal patrný v dalších jazykových vývojích v této oblasti. [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => {{Infobox - jazyk [1] => | název = Staroruština ''(словѣньскъıи ѧзъıкъ)''''а словѣнєскъ ıазъıкъ и рускъıи ѡдинъ . ѿ варѧгъ бо прозвашасѧ русью . а пѣрвѣє бѣша словѣнє . ащє и полѧнє звахусѧ . но словѣньскаıа рѣч бѣ . полѧми жє прозвашасѧ . занєжє в полѣ сѣдѧху . а ıазъıкъ словѣньскъıи бѣ имъ єдинъ'' – „A slovanský národ i ruský jeden jest, neb od Varahů nazvali se Rusy, a prvé byli Slované; i ač se také Polany nazývali, však řeč jich byla slovanská; Polany pak zvali se proto, že v poli měli sídla svá, ale jazyk slovanský měli jediný.“ Ipaťjevský letopis: Pověst dávných let, 898. [2] => | rozšíření = [[Kyjevská Rus]] [3] => | mluvčích = mrtvý jazyk [4] => | mapa rozšíření = East_Slavic_tribes_peoples_8th_9th_century.jpg [5] => | klasifikace = [6] => * [[Indoevropské jazyky]] [7] => ** [[Slovanské jazyky]] [8] => *** [[Východoslovanské jazyky]] [9] => | písmo = [[Cyrilice]] [10] => | úřední jazyk = [[Kyjevská Rus]] [11] => | ISO6393 = orv [12] => | wikipedie = ''není'' [13] => }} [14] => '''Stará východní slovanština''', '''staroruština''' či '''stará ruština''' ({{Vjazyce2|ru|''древнерусский язык''}}, {{Vjazyce2|uk|''давньоруська мова''}}, {{Vjazyce2|be|''старажытнаруская мова''}}) byl jazyk, který používali v 6.–14. století [[východní Slované]] žijící v [[Rus (historické území)|historické Rusi]], tedy na území dnešního [[Bělorusko|Běloruska]], severní [[Ukrajina|Ukrajiny]], části evropského [[Rusko|Ruska]] a několika východních [[vojvodství]] [[Polsko|Polska]]. [15] => [16] => Východoslovanské [[kmen (sociologie)|kmeny]] zpočátku hovořily v důsledku slabých vzájemných kontaktů kmenovými [[dialekt]]yNikolajev (1994), s. 23. východní [[Praslovanština|praslovanštiny]]. Podnětem pro vytvoření naddialektální podoby jazyka se stal vznik [[Kyjevská Rus|Kyjevské Rusi]], na jejímž území se po přijetí křesťanství začalo rychle šířit písmo. K největšímu kulturnímu rozkvětu došlo za vlády [[Jaroslav Moudrý|Jaroslava Moudrého]], avšak po jeho smrti se říše postupně rozkládala. Rozdrobeným ruským knížectvím zasadil těžký úder [[Mongolský vpád na Rus|mongolský vpád]], který východoslovanské území rozdělil na izolované sféry vlivu. Následkem nového politického uspořádání se [[stará běloruština|západoruská nářečí]] v rámci [[Litevské velkoknížectví|Litevského velkoknížectví]] oddělila od východních dialektů budoucí velkoruské oblasti, jednotný staroruský jazyk zanikl a dal tak vzniknout svým následníkům – východní [[ruština|ruštině]] a západní [[Staroběloruština|staroběloruštině]] a jejím následníkům [[běloruština|běloruštině]], [[ukrajinština|ukrajinštině]] a [[rusínština|rusínštině]].Gorškova (1981), s. 27-29. [17] => [18] => == Periodizace == [19] => * '''východoslovanština''' (6. stol. - 9. stol.) – Šíření [[praslovanština|slovanské řeči]] na území [[východní Evropa|východní Evropy]], kde dochází k jejímu ovlivňování neslovanskými jazykovými systémy.Gorškova (1981), s. 27. [20] => * '''raná staroruština''' (konec 9. stol. - 12. stol.) – Utváření jazyka staroruského etnika v souvislosti se vznikem Kyjevské Rusi.Zalizňak (2004), s. 5. [21] => * '''pozdní staroruština''': (12. stol. - konec 14. stol.) – Vyčleňování velkých jazykových zón za působení [[konvergence|konvergenčních]]Janin (2007), s. 368. i [[divergence|divergenčních]]Gorškova (1981), s. 28. procesů. [22] => [23] => == Písmo == [24] => [[Soubor:Birch bark alphabet of Novgorod.jpg|náhled|300px|Cyrilská abeceda na březové kůře (1025–1050)]] [25] => [26] => Pro zápis jazyka se používala výhradně [[cyrilice]].Ivanov (1990), s. 25-26. Literární památky psané [[hlaholice|hlaholicí]] na území Kyjevské Rusi nalezeny nebyly, dochovaly se však hlaholské [[graffiti]] a jejich zlomky (např. v [[chrám svaté Sofie (Novgorod)|novgorodském chrámu sv. Sofie]]).Michejev (2012), s. 63. [27] => [28] => Cyrilice vznikala postupně z [[řecká abeceda|řecké alfabety]] doplňováním hlásek, které byly [[řečtina|řečtině]] cizí.Janin (2007), s. 56. Rozšiřování abecedy probíhalo v několika krocích – nejprve do ní byla zahrnuta písmena ''б ж ш'', posléze ''ѕ ц ч'', a nakonec ''ъ ѣ ѫ ѭ ю ѧ''.Zalizňak (2003), s. 28. Nová [[souhláska]] zaujímala zpravidla místo před foneticky nejbližší souhláskou a [[samohláska]] byla přidávána na konec abecedy. V dalším vývoji pak docházelo k vypouštění řeckých písmen nemajících v slovanské řeči přímý protějšek. [29] => [30] => Nejstarší dochovaná varianta cyrilské abecedy se nachází na stěně [[chrám svaté Sofie (Kyjev)|kyjevského chrámu sv. Sofie]] a pochází z 11. stol.Ivanova (1972), s. 118. Má celkem 27 písmen, jejichž pořadí přesně odpovídá řecké abecedě (''а б в г д є ж з и ѳ ı к л м н ѯ о п р с т у ф х ш щ ѡ''). Zajímavé je, že řecké písmeno ''ψ'' zde bylo přehodnoceno jako ''щ'' a [[grafém]] ''у'' ještě není zaměněn [[ligatura (typografie)|ligaturou]] ''ѹ''. [31] => [32] => Slova se v zápisu obvykle neoddělují.Janin (2007), s. 353. V závislosti na období vzniku a účelu textu se rozlišují tři grafické systémy:Zalizňak (2004), s. 23-28. [33] => [34] => * '''jednojerové psaní''' – rozšířené v počátcích ruského písemnictví. Místo dvou [[jer]]ů se používal pouze jer tvrdý ''ъ''. V památkách knižní povahy byl tento grafický systém nahrazen už v 2. pol. 11. stol. knižním psaním, které lépe odpovídalo [[fonologie|fonologii]] jazyka. V neformální [[dopis|korespondenci]] se jednojerový pravopis udržel do 1. pol. 12. stol, kdy byl vytlačen běžným psaním. [35] => [36] => * '''knižní psaní''' – nejznámější grafický systém, používaný v knižních písemných památkách přibližně od 2. pol. 11. stol. Výběr [[písmeno|písmen]] zde podléhá přísným pravidlům, která nedovolují [[variace]] charakteristické pro ostatní způsoby psaní. [37] => [38] => * '''běžné psaní''' – používané od 12. stol. pro neformální korespondenci. Podle pravidel tohoto psaní jsou páry ''o'' a ''ъ'' resp. ''є'' a ''ь'' považovány za rovnocenné [[varianta|varianty]] a je možná jejich libovolná záměna. Písmeno [[ѣ|jať ''ѣ'']] lze v písmu taktéž zaměnit za ''є'' (či ''ь''). Tato volnost odlišuje dopisy na březové kůře od knižních dokumentů staré Rusi. [39] => [40] => Nejstarším dochovaným záznamem ruského jazyka je [[Gnězdovský nápis]], který lze datovat do 10. stol.Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom I (1988). Istočniki i sokraščenija, s. 50. Jedná se o na džbánu vyrytý cyrilský nápis ''горѹхща'', jehož čtení i interpretace je dodnes předmětem sporů. Podle některých badatelů jde o hořčici či hořlavinu, podle jiných o jméno vlastníka.Trubačov (2005), s. 118-120. Tento nález svědčí o tom, že písmo na Rusi od počátku nacházelo mnohostranné využití. [41] => [42] => == Hláskosloví == [43] => V raném období se zachovává praslovanský [[zákon otevřených slabik]], který umožňuje existenci pouze těch slabik, které jsou zakončeny samohláskou.Lamprecht (1987), s. 42. [44] => [45] => Uvedený zákon dal vzniknout tzv. [[plnohlasí]], tj. změně ''*or, *ol, *er, *el'' → ''oro, olo, ere, olo'' v pozici mezi [[souhláska]]mi (psl. ''*korva'' → strus. ''корова''). Během raného období se plnohlasí na velké části území ještě nestačilo plně zformovat.Zalizňak (1985), s. 173. Pozdní vznik plnohlasí dnes připomínají především [[dialektismus|nářeční slova]], přičemž některá se dokázala prosadit i ve spisovném jazyce (srov. rus. ''по́лымя'').Zalizňak (2004), s. 39-40. [46] => [47] => V pozici před souhláskou tento zákon působil změnu [[násloví|náslovného]] ''*or, *ol'' s [[Staroruština#Přízvuk|intonací akutovou]] → ''ra, la'' (psl. ''*òrdlo'' → strus. ''ра́ло''), zatímco ''*or, *ol'' s [[Staroruština#Přízvuk|intonací cirkumflexovou]] → ''ro, lo'' (psl. ''*ȍlkъtь'' → strus. ''ˉлокъть'').Gorškova (1981), s. 52.Derken (2008). Hesla „ȍlkъtь“ a „òrdlo“, s. 368, 373.Zalizňak (2011). Hesla „ра́ло“ a „ло́коть“, s. 202, 269. [48] => [49] => === Souhlásky === [50] => Ve východoslovanské oblasti se vyvinulo [[velarizovaná alveolární laterální aproximanta|temné /ɫ/]], o jehož existenci svědčí změna kvality samohlásky ve skupině ''*TьlT'' → ''TъlT'' a podobně motivovaný rozvoj plnohlasí ''*TelT'' → ''*TolT'' → ''ToloT''.Šaulskij (2006), s. 15. Mezi souhláskami chyběl zvuk /f/, který se objevoval pouze v slovech cizího původu a ve výslovnosti byl zaměňován za /p/ nebo /x/.Zalizňak (2004), s. 206. Obdobně bylo [[znělá labiodentální frikativa|labiodentální /v/]] ve výpůjčkách často nahrazováno hláskou /b/.Zalizňak (2004), s. 55. [51] => [52] => Zpočátku se [[souhlásky]] rozlišovaly '''tvrdé''', '''měkké''' a '''poloměkké'''.Krivko (1998), s. 60-61, 68. Poloměkce se vyslovovaly původní tvrdé souhlásky před [[Staroruština#Samohlásky|předními samohláskami]]. V průběhu 11. stol. došlo ke splynutí poloměkkých souhlásek s měkkými.Gorškova (1981), s. 54. [53] => [54] => Historicky tvrdé byly [[velára|veláry]] /k/, /g/, /x/, [[alveolára|alveoláry]] /t/ a /d/, jejichž změkčené protějšky podlehly změně ''*tj'', ''*dj'' → /č/, /ž/, a [[labiála|labiály]] /p/, /b/, /w/, /m/, u jejichž měkkých variant se objevilo tzv. epentetické /l'/: ''*pj'', ''*bj'', ''*vj'', ''*mj'' → ''pľ'', ''bľ'', ''vľ'', ''mľ''.Zalizňak (2004), s. 39. Měkké bez tvrdého protějšku byly souhlásky /š'/, /ž'/, /č'/, /c'/ a /j/. Párovou měkkostí byly spjaty alveoláry /s/ – /s'/, /z/ – /z'/, /n/ – /n'/, /ɫ/ – /l'/ a /r/ – /r'/. [55] => [56] => Systém souhlásek staroruského jazyka 11. stol. lze rekonstruovat následovně:Gorškova (1981), s. 57. [57] => [58] => {| class="wikitable" [59] => ! colspan="2" rowspan="2" | [60] => ! colspan="2" | labiála [61] => ! colspan="2" | alveolára [62] => ! colspan="2" | postalveolára [63] => ! colspan="2" | palatála [64] => ! colspan="2" | velára [65] => |- [66] => ! neznělá [67] => ! znělá [68] => ! neznělá [69] => ! znělá [70] => ! neznělá [71] => ! znělá [72] => ! neznělá [73] => ! znělá [74] => ! neznělá [75] => ! znělá [76] => |- [77] => ! rowspan="3" | obstruent [78] => ! exploziva [79] => | align="center" | п /p/, /p'/ [80] => | align="center" | б /b/, /b'/ [81] => | align="center" | т /t/, /t'/ [82] => | align="center" | д /d/, /d'/ [83] => | [84] => | [85] => | [86] => | [87] => | align="center" | к /k/ [88] => | align="center" | г /g/¹ [89] => |- [90] => ! frikativa [91] => | [92] => | align="center" | в /w/, /w'/ [93] => | align="center" | с /s/, /s'/ [94] => | align="center" | з /z/, /z'/ [95] => | align="center" | ш /š'/ [96] => | align="center" | ж /ž'/ [97] => | [98] => | align="center" | и /j/ [99] => | align="center" | х /x/ [100] => | align="center" | [101] => |- [102] => ! afrikáta [103] => | [104] => | [105] => | align="center" | ц /t͡s'/ [106] => | [107] => | align="center" | ч /t͡š'/ [108] => | align="center" | ч /d͡ž'/² [109] => | [110] => | [111] => | [112] => | [113] => |- [114] => ! rowspan="3" | sonora [115] => ! nazála [116] => | colspan="2" align="center" | м /m/, /m'/ [117] => | colspan="2" align="center" | н /n/, /n'/ [118] => | colspan="2" | [119] => | colspan="2" | [120] => | colspan="2" | [121] => |- [122] => ! laterála [123] => | colspan="2" | [124] => | colspan="2" align="center" | л /ɫ/, /l'/ [125] => | colspan="2" | [126] => | colspan="2" | [127] => | colspan="2" | [128] => |- [129] => ! vibranta [130] => | colspan="2" | [131] => | colspan="2" align="center" | р /r/, /r'/ [132] => | colspan="2" | [133] => | colspan="2" | [134] => | colspan="2" | [135] => |} [136] => [137] => ¹ Na jihu se z raženého [[znělá velární ploziva|ražené /g/]] vyvinulo [[znělá velární frikativa|frikativní /ɣ/]]. Tato odlišnost je zároveň jedním z nejstarších dialektálních rysů výchoslovanských nářečí.Chaburgajev (1980), s. 87. [138] => [139] => ² Tato výslovnost se zachovala ve skupině /žd͡ž'/, zachycené v písmu jako ''жч''.Malkova (1984), s. 52. [140] => [141] => === Samohlásky === [142] => Podstatnou fonologickou inovací jazyka byl zánik opozice krátkých a dlouhých [[samohláska|samohlásek]]. Kdy přesně kvantitativní rozdíly mezi samohláskami zanikly, není zcela známo. V pozdním období však již neexistují žádné věrohodné doklady existence této opozice.Zalizňak (1985), s. 164. [143] => [144] => V předhistorickém období zanikly [[nazální samohláska|nosovky]], které nabyly nové hláskové kvality ''ѫ'' /ǫ/ → /u/, ''ѧ'' /ę/ → /ä/. Už v nejstarších východoslovanských literárních památkách je tak běžná záměna písmen ''ѫ'' a ''ѹ'' resp. ''ѧ'' a ''ıа''.Zalizňak (2001), s. 7. U omezené skupiny slov proběhla změna [[násloví|náslovného]] ''*(j)e'' → ''о'' (psl. ''*jezero'' → strus. ''озєро''). Tento děj zasáhl také [[vlastní jméno|vlastní jména]] cizího původu (stsev. ''Helga'' → strus. ''Ольга'').Durnovo (2000), s. 110-111. [145] => [146] => Praslovanské samohlásky ''*y'', ''*ъ'' resp. ''*i'', ''*ь'' v těsné blízkosti hlásky ''-j-'' splynuly a vytvořily tzv. napjaté jery ''*ъ̂'', ''*ь̂'', které se v staroruských dialektech dále vyvíjely různým způsobem:Zalizňak (1985), s. 116-118.Nikolajev (1988), s. 118-121. [147] => * ''*yj'', ''*ъj'' → ''*ъ̂j'' → dial. ''yj'', ''oj'', ''ъj'' (psl. ''*moldъjь'', ''*myjǫ'' → ukr. ''молоди́й'', ''ми́ю'' × rus. ''молодо́й'', ''мо́ю'' × rus. dial. ''молодə́й'', ''мə́ю'' (Pskov)) [148] => * ''*ij'', ''*ьj'' → ''*ь̂j'' → dial. ''ij'', ''ej'', ''ьj'' (psl. ''*šija'' → ukr. ''ши́я'' × rus. ''ше́я'' × strus. dial. ''шья'' (Žití sv. Nifonta))Vasmer, Bd. III (1958). Heslo „ше́я“, s. 396 [149] => * ''*ji'', ''*jь'' → ''*jь̂ '' → dial. ''jь'', ''ji'' (psl. ''*jьdǫ'', ''*5 ajьcь'' → ukr. ''йду'', ''5 яє́ць'' × rus. ''иду́'', ''5 яи́ц'')Gorškova (1981), s. 68. [150] => [151] => Změkčení poloměkkých souhlásek způsobilo těsné sblížení barvy souhlásky a samohlásky v rámci [[slabika|slabiky]]. Protiklad předního a nepředního místa artikulace samohlásek dal vzniknout opozici předních a nepředních slabik typu: ''*ťi ~ *ty, *ťü ~ *tu, *tě ~ *to, *ťь ~ *tъ, *ťä ~ *ta''. [152] => [153] => Inventář samohlásek staroruského jazyka 11. stol. a odpovídající [[grafém]]y knižního typu lze rekonstruovat takto:Gorškova (1981), s. 44-45, 53-54. [154] => [155] => {| class="wikitable" [156] => ! [157] => ! přední [158] => ! střední [159] => ! zadní [160] => |- [161] => ! rowspan="2" | zavřená [162] => | align="center" | и /i/
ю /ü/ [163] => | align="center" | ъı /y/ [164] => | align="center" | ѹ /u/ [165] => |- [166] => | align="center" | ь /ĭ/¹ [167] => | [168] => | align="center" | ъ /ŭ/¹ [169] => |- [170] => ! rowspan="2" | středová [171] => | align="center" | ѣ /ê/² [172] => | [173] => | [174] => |- [175] => | align="center" | є /e/ [176] => | [177] => | align="center" | о /o/³ [178] => |- [179] => ! rowspan="2" | otevřená [180] => | align="center" | ѧ /ä/ [181] => | [182] => | [183] => |- [184] => | [185] => | align="center" | а /a/ [186] => | [187] => |} [188] => [189] => ¹ Na výslovnost blízkou k /i/ a /u/ ukazují [[baltofinské jazyky|baltofinské]] výpůjčky (strus. ''крьстъ'' → fin. ''risti''; strus. ''бълванъ'' → fin. ''pulvana'').Šilov (2005), s. 13. Na přelomu raného a pozdního období dochází k [[Havlíkovo pravidlo|vokalizaci jerů]]. Podle tradičního schématu se mění sudé [[jer]]y ''ъ'' → /o/ resp. ''ь'' → /e/.Gorškova (1981), s. 65-70. [190] => [191] => ² Realizace písmene [[Ѣ|jať ''ѣ'']] byla úzká /ê/ na většině východoslovanského území.Gorškova (1981), s. 58. Počínaje pozdním obdobím se v některých dialektech dále zúžila na /i/.Zalizňak (2004), s. 26. V části severozápadních dialektů naopak existovala široká realizace /ä/, která se odráží v baltofinských přejímkách (strus. ''грѣхъ'' → fin. ''räähka'') a v moderních ruských nářečích (např. ''яла'' „jedla“, ''кяп'' „cep“).Zalizňak (2004), s. 52. [192] => [193] => ³ V pozdním období se /o/ pod [[Staroruština#Přízvuk|autonomním přízvukem]] či v zavřené [[slabika|slabice]] úží v /ô/.Zalizňak (1985), s. 173-177. V dobových literárních památkách se tato hláska zapisuje pomocí písmene [[ѡ|omega ''ѡ'']].Zalizňak (1990), s. 28-33. [194] => [195] => === Vývoj hláskosloví === [196] => Nejdůležitější [[fonetika|fonetické]] změny v jazyce jsou uvedeny chronologicky níže:Grickevič (2003), s. 40. [197] => [198] => * 2. pol. 9. stol.Schramm (2002), s. 168. - zánik [[nazální samohláska|nosovek]] [199] => * 11. stol. - změkčení poloměkkých souhlásek¹ [200] => * ~ pol. 12. stol. - vokalizace [[jer]]ů [201] => * 12.-15. stol. - změna /'e/ → /'o/ před tvrdou souhláskou [202] => * 12.-15. stol. - změkčení [[velára|velár]] [203] => * do 14. stol. - vznik [[akání]]² [204] => * 14. stol. - ztvrdnutí /š'/, /ž'/ [205] => ¹ Je možné, že na jihu a severozápadě Rusi existovaly dialekty, jimž se změkčení vyhnulo.Malkova (1980), s. 88. [206] => [207] => ² Akání se rozšířilo pouze na území dnešního Běloruska, jižního Ruska a severní Ukrajiny.Gorškova (1981), s. 98.Nazarova (1977), s. 211. [208] => [209] => === Přízvuk === [210] => Systém přízvuků rané fáze staroruštiny byl do značné míry podobný systému praslovanskému, který rozlišoval tři slabičné [[intonace (lingvistika)|intonace]] (''akut, neoakut, cirkumflex'').Stang (1957), s. 179. Na rozdíl od praslovanštiny však na východoslovanské půdě neexistovala [[fonologie|fonologická]] opozice akut–neoakut a systém tak rozlišoval '''autonomní přízvuk''' na místě akutu i neoakutu a '''automatický přízvuk''' odpovídající cirkumflexu.Zalizňak (1985), s. 120, 160. [211] => [212] => Z fonologického hlediska spadaly všechny plnovýznamové slovní tvary do dvou kategorií. Rozlišovala se tzv. '''ortotona''', provázená autonomním přízvukem, spjatým neodlučitelně s jednou ze slabik (např. ''головá, бъıлá''), a '''enklinomena''', která vlastní přízvuk neměla a v izolované pozici nabývala určitého [[prozódie (lingvistika)|prozodického]] zesílení na první slabice. Taková realizace [[takt (lingvistika)|fonetického slova]] se od autonomního přízvuku na první slabice lišila a označuje se jako automatický přízvuk (např. ''ˉголовѹ, ˉбъıло'').Zalizňak (1985), s. 119-120. [213] => [214] => Kmeny ohebných slov lze v souvislosti s výše uvedeným rozdělit na tři akcentuační paradigmata:Stang (1957), s. 56.Zalizňak (1990), s. 66-67.Zalizňak (2011). Uvedená hesla. [215] => [216] => '''(a)''' - Slova mají pouze ortotonické tvary se stálým přízvukem na [[kmen (mluvnice)|kmeni]], který si zachovává svou pozici zpravidla i v odvozených slovech: [217] => [218] => : ''сва́тъ -а, сва́тьба'', srov. ''сва́тити сѧ'' [219] => : ''вѣ́ра -ъı, вѣ́рьнъıи'', srov. ''вѣ́рити'' [220] => : ''чю́до -а, чю́дьнъıи'', srov. ''чю́дити сѧ'' [221] => [222] => '''(b)''' - Slova mají ortotonické tvary na první slabice [[koncovka (mluvnice)|koncovky]] nebo na poslední slabice [[kmen (mluvnice)|kmene]] (došlo-li k couvnutí přízvuku z lichého jeru či nepočátečního [[Samohláska|vokálu]] s cirkumflexovou intonací): [223] => [224] => : ''коро́ль -ѧ́, король́къ, королє́ва'' [225] => : ''жєна́ -ъ́ı, жє́нъка, жє́ньскъıи'', srov. ''жєни́ти сѧ'' [226] => : ''пєро́ -а́, пє́рьє, пє́рьнатъıи'' [227] => [228] => '''(c)''' - Některé tvary jsou ortotonické, jiné patří mezi enklinomena. V tomto případě je rozhodující dominance jednotlivých [[morfém|morfů]]: [229] => [230] => : ''ˉгородъ -а, ˉза городъ, городъ́къ, городьскъ́ıи'', srov. ''городи́ти'' [231] => : ''вода́ -ъ́ı, ˉна водѹ, во́дъка, водьнъ́ıи'' [232] => : ''ˉѹхо -а, ˉпо ѹши, ѹшько́, ѹшьнъ́ıи'' [233] => [234] => Zánik rozdílnosti autonomního a automatického přízvuku vedl ke vzniku jediného dynamického přízvuku, který známe ze současných [[východoslovanské jazyky|východoslovanských jazyků]]. Z původních enklinomen se staly tvary s přízvukem na první slabice [[takt (lingvistika)|fonetického slova]] (např. ''ˉнє бъıло → нє́ бъıло''). V jakém období tato změna nastala není přesně známo.Zalizňak (2008), s. 267. Předpokládá se, že neproběhla současně na celém území a časově nebyla příliš vzdálena od [[Havlíkovo pravidlo|zániku jerů]]. Z druhé strany je tato změna vymezena vznikem [[akání]], v němž už se původní rozdíly mezi přízvuky neodráží.Zalizňak (1985), s. 178-179. [235] => [236] => == Tvarosloví a skladba == [237] => [[jméno (mluvnice)|Jména]] a [[sloveso|slovesa]] mají společnou kategorii [[číslo (mluvnice)|gramatického čísla]] (''singulár, duál, plurál''). Oproti moderním východoslovanským jazykům se běžně užívá [[dvojné číslo|dvojného čísla]], které mizí teprve počátkem pozdního období.Zalizňak (2004), s. 136. [238] => [239] => === Podstatná jména === [240] => Stará ruština rozeznává trojí [[Jmenný rod|rod]] (''maskulinum, femininum, neutrum'') a 7 [[mluvnický pád|mluvnických pádů]] (''nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokativ, instrumentál''). [241] => [242] => Při skloňování se dále uplatňuje zakončení [[kmen (mluvnice)|kmene]], označované na [[etymologie|etymologickém]] základě podle starých [[praindoevropština|indoevropských]] kmenů (''ā-kmeny, o-kmeny, u-kmeny, i-kmeny, konsonantické kmeny''). Přehled [[deklinace|deklinačních]] typů substantiv je uveden v tabulce:Gorškova (1981), s. 144-157. [243] => [244] => {| class="wikitable" style="text-align:center;" [245] => |- [246] => ! rowspan="2" colspan="2" | [247] => ! rowspan="2" | ā-kmeny¹ [248] => ! rowspan="2" | jā-kmeny [249] => ! colspan="2" | o-kmeny¹² [250] => ! colspan="2" | jo-kmeny² [251] => ! rowspan="2" | u-kmeny [252] => ! colspan="2" | i-kmeny [253] => ! colspan="6" | konsonantické kmeny³ [254] => |- [255] => ! maskulina [256] => ! neutra [257] => ! maskulina [258] => ! neutra [259] => ! maskulina [260] => ! feminina [261] => ! maskulinaŠachmatov (1957), s. 100-101. [262] => ! colspan="2" | feminina [263] => |- [264] => ! rowspan="7" | singulár [265] => ! nom. [266] => | жєна [267] => | дѹшѧ [268] => | возъ [269] => | сєло [270] => | конь [271] => | полє [272] => | домъ [273] => | пѹть [274] => | кость [275] => | (полѧнинъ) [276] => | дъчи [277] => | свєкръı [278] => |- [279] => ! gen. [280] => | жєнъı [281] => | дѹшѣ [282] => | воза [283] => | сєла [284] => | конѧ [285] => | полѧ [286] => | домѹ [287] => | пѹти [288] => | кости [289] => | rowspan="9" |''dle
o-kmenové
deklinace'' [290] => | дъчєрє [291] => | свєкръвє [292] => |- [293] => ! dat. [294] => | жєнѣ [295] => | дѹши [296] => | возѹ [297] => | сєлѹ [298] => | коню [299] => | полю [300] => | домови [301] => | пѹти [302] => | кости [303] => | дъчєри [304] => | свєкръви [305] => |- [306] => ! akuz. [307] => | жєнѹ [308] => | дѹшю [309] => | возъ [310] => | сєло [311] => | конь [312] => | полє [313] => | домъ [314] => | пѹть [315] => | кость [316] => | дъчєрь [317] => | свєкръвь [318] => |- [319] => ! vok. [320] => | жєно [321] => | дѹшє [322] => | возє [323] => | сєло [324] => | коню [325] => | полє [326] => | домѹ [327] => | пѹти [328] => | кости [329] => | дъчи [330] => | свєкръı [331] => |- [332] => ! lok. [333] => | жєнѣ [334] => | дѹши [335] => | возѣ [336] => | сєлѣ [337] => | кони [338] => | поли [339] => | домѹ [340] => | пѹти [341] => | кости [342] => | дъчєри [343] => | свєкръви [344] => |- [345] => ! instr. [346] => | жєною [347] => | дѹшєю [348] => | возъмь [349] => | сєлъмь [350] => | коньмь [351] => | польмь [352] => | домъмь [353] => | пѹтьмь [354] => | костью [355] => | дъчєрью [356] => | свєкръвью [357] => |- [358] => ! rowspan="3" | duál [359] => ! nom.-akuz. [360] => | жєнѣ [361] => | дѹши [362] => | воза [363] => | сєла [364] => | конѧ [365] => | полѧ [366] => | домъı [367] => | пѹти [368] => | кости [369] => | дъчєри [370] => | свєкръви [371] => |- [372] => ! gen.-lok. [373] => | жєнѹ [374] => | дѹшю [375] => | возѹ [376] => | сєлѹ [377] => | коню [378] => | полю [379] => | домовѹ [380] => | пѹтью [381] => | костью [382] => | дъчєрѹ [383] => | свєкръвѹ [384] => |- [385] => ! dat.-instr. [386] => | жєнама [387] => | дѹшѧма [388] => | возома [389] => | сєлома [390] => | конєма [391] => | полєма [392] => | домъма [393] => | пѹтьма [394] => | костьма [395] => | дъчєрьма [396] => | свєкръвама [397] => |- [398] => ! rowspan="6" | plurál [399] => ! nom. [400] => | жєнъı [401] => | дѹшѣ [402] => | вози [403] => | сєла [404] => | кони [405] => | полѧ [406] => | домовє [407] => | пѹтьє [408] => | кости [409] => | полѧнє [410] => | дъчєри [411] => | свєкръви [412] => |- [413] => ! gen. [414] => | жєнъ [415] => | дѹшь [416] => | возъ [417] => | сєлъ [418] => | конь [419] => | поль [420] => | домовъ [421] => | пѹтьи [422] => | костьи [423] => | полѧнъ [424] => | дъчєръ [425] => | свєкръвъ [426] => |- [427] => ! dat. [428] => | жєнамъ [429] => | дѹшѧмъ [430] => | возомъ [431] => | сєломъ [432] => | конємъ [433] => | полємъ [434] => | домъмъ [435] => | пѹтьмъ [436] => | костьмъ [437] => | полѧмъ/полѧномъ [438] => | дъчєрьмъ [439] => | свєкръвамъ [440] => |- [441] => ! akuz. [442] => | жєнъı [443] => | дѹшѣ [444] => | возъı [445] => | сєла [446] => | конѣ [447] => | полѧ [448] => | домъı [449] => | пѹти [450] => | кости [451] => | полѧнъı [452] => | дъчєри [453] => | свєкръви [454] => |- [455] => ! lok. [456] => | жєнахъ [457] => | дѹшѧхъ [458] => | возѣхъ [459] => | сєлѣхъ [460] => | конихъ [461] => | полихъ [462] => | домъхъ [463] => | пѹтьхъ [464] => | костьхъ [465] => | полѧхъ/полѧньхъ [466] => | дъчєрьхъ [467] => | свєкръвахъ [468] => |- [469] => ! instr. [470] => | жєнами [471] => | дѹшѧми [472] => | возъı [473] => | сєлъı [474] => | кони [475] => | поли [476] => | домъми [477] => | пѹтьми [478] => | костьми [479] => | полѧми/полѧнъı [480] => | дъчєрьми [481] => | свєкръвами [482] => |} [483] => [484] => : ¹ V důsledku [[první palatalizace]] před ''-e'' vok. sg. mužských o-kmenů dochází ke změně kmene zakončeného velárou ''-k-,-g-,-ch-'' → ''-č-,-ž-,-š-'' (např. ''богъ'' → ''божє''). Podobně se následkem [[druhá palatalizace|druhé palatalizace]] před ''-ě'' nebo ''-i'' [[monoftongizace diftongů v praslovanštině|diftongického původu]] mění kmen zakončený ''-k-,-g-,-ch-'' → ''-c-,-z-,-s-'' (např. ''нога'' → ''нозѣ'').Gorškova (1981), s. 146, 149. [485] => [486] => : ² Pro o-kmeny je možné vyčlenit kategorii jmen osobních, kterou provázejí jisté tvaroslovné zvláštnosti. Už v nejstarších písemných památkách se tato kategorie projevuje splýváním tvaru akuz. a gen. sg. u [[vlastní jméno|vlastních jmen]] a [[apelativum|apelativ]], která označují osobu mužského rodu. V dat. sg. těchto jmen se nezřídka objevuje koncovka ''-ovi'' (či ''-evi'').Gorškova (1981), s. 143.Zalizňak (2004), s. 150. [487] => [488] => : ³ Konsonantická deklinace se zachovala v úplnosti pouze u jmen označujících osoby. Její pozůstatky přežívaly také v gen. pl. [[maskulinum|maskulin]] ''локътъ'', ''ногътъ'', ''полътъ'' a ''дьнъ'' (srov. rus. dial. ''дён''). Ostatní konsonantické kmeny zpravidla přizpůsobily skloňování jiným deklinačním typům; s původní koncovkou gen. a lok. sg. ''-e'' se lze setkat pouze v knižních textech.Gorškova (1981), s. 152-157.Zalizňak (2004), s. 115-117. [489] => [490] => Pro [[toponyma]] je příznačné užívání bezpředložkového [[Lokál|lokativu]] ve významu setrvávání uvnitř a bezpředložkového [[dativ]]u s významem pohybu dovnitř (např. ''Къıєвъ → Къıєвѣ'' „v Kyjevě“ × ''Къıєвѹ'' „do Kyjeva“). Předložkové vazby se od počátku vyskytují pouze u ā-kmenů (např. ''Рѹса → въ Рѹсѣ'' × ''въ Рѹсѹ''):Zalizňak (2004), s. 160-162. [491] => [492] => : ''кѹпилъ єси робѹ плъсковє'' – „Koupil jsi nevolnici ve Pskově.“ [dopis č. 109 – 12. stol.] [493] => : ''шьль ти єсьмъ кучькъву'' – „Šel jsem do Kučkova.“ [dopis č. 723 – 12. stol.] [494] => [495] => Jména hromadná označující skupinu lidí (např. ''рѹсь, господа, братьѧ, дрѹжина'') se s [[přísudek|přísudkem]] shodují zpravidla ''ad sensum'' (přísudek stojí v plurálu):Zalizňak (2004), s. 183. [496] => [497] => : ''поєдуть дружина савина чадь'' – „Pojede družina, Sávovi lidé.“ [dopis č. 69 – 13. stol.] [498] => : ''какъ сє гсдо мною попєцалуѥтє и моими дѣтми'' – „Jak se, pánové, postaráte o mne a mé děti?“ [dopis č. 49 – 15. stol.] [499] => [500] => === Přídavná jména === [501] => Výrazné zjednodušení distribuce přídavných jmen mezi jednotlivé [[deklinace|deklinační]] typy proběhlo už v praslovanštině. Přídavná jména náleží pouze skupině původních o-kmenů a ā-kmenů, při jejichž tvoření se uplatňuje výhradně hledisko rodu. [502] => [503] => Tvary adjektiv se rozlišují složené a [[jmenný tvar přídavného jména|jmenné]]. Jejich významový rozdíl se však již na počátku písemnictví začal stírat.Gorškova (1981), s. 220-223. [504] => [505] => * '''Jmenné tvary''' se zpočátku téměř neodlišují od podstatných jmen. Jediným [[tvarosloví|morfologickým]] rozdílem je nahrazení původního tvaru vokativu nominativem.Šachmatov (1957), s. 118. V pozdním období začíná sbližování se složenými tvary ve všech pádech kromě nom. a akuz.Zalizňak (2004), s. 117. [506] => [507] => * '''Složené tvary''' jsou rozšířeny o zájmeno ''*jь'', které zde mělo původně platnost [[určitý člen|určitého členu]]. Tyto tvary prošly velmi brzy vývojem, který je přiblížil skloňování [[zájmena|zájmen]]:Zalizňak (2004), s. 151. [508] => [509] => :{| class="wikitable" style="text-align:center;" [510] => |- [511] => ! rowspan="2" colspan="2" | [512] => ! colspan ="3" | tvrdá varianta [513] => ! colspan ="3" | měkká varianta [514] => |- [515] => ! m. [516] => ! n. [517] => ! f. [518] => ! m. [519] => ! n. [520] => ! f. [521] => |- [522] => ! rowspan="6" | singulár [523] => ! nom. [524] => | новъıи [525] => | новоє [526] => | новаѧ [527] => | синии [528] => | синєє [529] => | синѧѧ [530] => |- [531] => ! gen. [532] => | colspan ="2" | нового [533] => | новоѣ [534] => | colspan ="2" | синєго [535] => | синєѣ [536] => |- [537] => ! dat. [538] => | colspan ="2" | новомѹ [539] => | новои [540] => | colspan ="2" | синємѹ [541] => | синєи [542] => |- [543] => ! akuz. [544] => | новъıи [545] => | новоє [546] => | новѹю [547] => | синии [548] => | синєє [549] => | синюю [550] => |- [551] => ! lok. [552] => | colspan ="2" | новомь [553] => | новои [554] => | colspan ="2" | синємь [555] => | синєи [556] => |- [557] => ! instr. [558] => | colspan ="2" | новъıмь [559] => | новою [560] => | colspan ="2" | синимь [561] => | синєю [562] => |- [563] => ! rowspan="3" | duál [564] => ! nom.-akuz. [565] => | новаѧ [566] => | colspan ="2" | новѣи [567] => | синѧѧ [568] => | colspan ="2" | синии [569] => |- [570] => ! gen.-lok. [571] => | colspan ="3" | новѹю/новою [572] => | colspan ="3" | синюю [573] => |- [574] => ! dat.-instr. [575] => | colspan ="3" | новъıима [576] => | colspan ="3" | синиима [577] => |- [578] => ! rowspan="6" | plurál¹ [579] => ! nom. [580] => | новии [581] => | новаѧ [582] => | новъıє [583] => | синии [584] => | синѧѧ [585] => | синѣє [586] => |- [587] => ! gen. [588] => | colspan ="3" | новъıихъ [589] => | colspan ="3" | синиихъ [590] => |- [591] => ! dat. [592] => | colspan ="3" | новъıимъ [593] => | colspan ="3" | синиимъ [594] => |- [595] => ! akuz. [596] => | новъıє [597] => | новаѧ [598] => | новъıє [599] => | синѣє [600] => | синѧѧ [601] => | синѣє [602] => |- [603] => ! lok. [604] => | colspan ="3" | новъıихъ [605] => | colspan ="3" | синиихъ [606] => |- [607] => ! instr. [608] => | colspan ="3" | новъıими [609] => | colspan ="3" | синиими [610] => |} [611] => [612] => :: ¹ Od 13. stol. se v nepřímých pádech plurálu objevují [[kontrakce|stažené tvary]] (např. ''новъıхъ, новъıмъ, новъıми''). [613] => [614] => :[[Komparativ]] se tvoří připojením [[Přípona (mluvnice)|přípony]] ''-ějьš- (-ajьš-)'' nebo ''-'ьš-'' k adjektivnímu kmeni. Výjimku tvoří tvar nom.-akuz. sg. mužského a středního rodu, kde chybí ''-š'' (např. ''новѣи, хѹжии''). Tvary komparativu mohou mít též funkci [[Stupňování|superlativu]]: [615] => [616] => :: ''а хоцѹ ти въıрѹти въ тѧ лѹцьшаго новъгорожѧнина'' – „Hodlám kvůli tobě zabavit zboží nejváženějšího Novgoroďana!“ [dopis č. 246 – 11. stol.] [617] => [618] => === Zájmena === [619] => Staroruská [[zájmena]] se dělí na 2 velké skupiny – bezrodá, která nerozlišují rod, a rodová, rozlišující trojí rod. [620] => [621] => * '''Osobní''' zájmena 1. a 2. osoby a zájmeno zvratné se řadí mezi bezrodá zájmena. U těchto zájmen rozlišujeme v dat. a akuz. [[příklonka|příklonné]] (krátké) a plnopřízvučné (dlouhé) tvary. [622] => [623] => : Příklonné tvary dativu se používají v nepřízvučné pozici a dlouhé tvary při logickém důrazu nebo po [[předložka|předložce]]. Na rozdíl od krátkých tvarů dativních se krátké akuzativní tvary běžně používají i po předložce. Původními akuzativními tvary byly totiž tvary krátké, které se používaly s důrazem i bez důrazu, a až v předliterárním období začaly do akuzativu pronikat tvary genitivu, považované za nositele důrazu.Zalizňak (2008), s. 36. [624] => [625] => : Přehled tvarů bezrodých zájmen je uveden v tabulce:Gorškova (1981), s. 248.Zalizňak (2008), s. 129. [626] => [627] => :{| class="wikitable" style="text-align:center;" [628] => |- [629] => ! rowspan="2" | [630] => ! colspan="2" | singulár [631] => ! colspan="2" | duál [632] => ! colspan="2" | plurál [633] => ! rowspan="2" | zvratné
zájmeno [634] => |- [635] => ! 1. os. [636] => ! 2. os. [637] => ! 1. os. [638] => ! 2. os. [639] => ! 1. os. [640] => ! 2. os. [641] => |- [642] => ! nominativ¹ [643] => | ѧзъ/ѧ [644] => | тъı [645] => | вѣ [646] => | ва [647] => | мъı [648] => | въı [649] => | — [650] => |- [651] => ! genitiv [652] => | мєнє [653] => | тєбє [654] => | наю [655] => | ваю [656] => | насъ [657] => | васъ [658] => | сєбє [659] => |- [660] => ! dativ [661] => | мънѣ, ми [662] => | тобѣ, ти [663] => | нама, на [664] => | вама, ва [665] => | намъ, нъı [666] => | вамъ, въı [667] => | собѣ, си² [668] => |- [669] => ! akuzativ [670] => | мєнє, мѧ [671] => | тєбє, тѧ [672] => | наю, на [673] => | ваю, ва [674] => | насъ, нъı [675] => | васъ, въı [676] => | сєбє, сѧ [677] => |- [678] => ! lokál [679] => | мънѣ [680] => | тобѣ [681] => | наю [682] => | ваю [683] => | насъ [684] => | васъ [685] => | собѣ [686] => |- [687] => ! instrumentál [688] => | мъною [689] => | тобою [690] => | нама [691] => | вама [692] => | нами [693] => | вами [694] => | собою [695] => |} [696] => ::¹ Funkci příklonných variant osobních zájmen v [[nominativ]]u plní odpovídající tvary [[prézens|prézentu]] slovesa ''бъıти''.Zalizňak (2008), s. 240. [697] => [698] => ::² Zvratné zájmeno ''си'' se již v předhistorické době změnilo v [[částice|částici]]. Ve své původní funkci je doloženo pouze u zvratných sloves.Zalizňak (2008), s. 35. [699] => [700] => : Osobní zájmeno 3. os. se ve funkci [[podmět]]u v nejstarších textech nepoužívá. V kombinaci se spojkami ''жє'', ''а'', ''и'' může být jeho role zastoupena ukazovacím zájmenem ''онъ'' nebo ''тъ''.Zalizňak (2008), s. 241. V nepřímých pádech plní funkci osobního zájmena 3. os. zájmeno ''*jь'', které má po [[předložka|předložkách]] variantní tvary začínající na ''n-'' (např. ''нь'', ''нєго'', ''ню''). [701] => [702] => : Vzory zájmenného skloňování jsou uvedeny níže:Gorškova (1981), s. 250. [703] => [704] => :{| class="wikitable" style="text-align:center;" [705] => |- [706] => ! rowspan="2" colspan="2" | [707] => ! colspan ="3" | tvrdá varianta [708] => ! colspan ="3" | měkká varianta [709] => |- [710] => ! m. [711] => ! n. [712] => ! f. [713] => ! m. [714] => ! n. [715] => ! f. [716] => |- [717] => ! rowspan="6" | singulár [718] => ! nom. [719] => | тъ [720] => | то [721] => | та [722] => | ''*jь'' [723] => | ''*je'' [724] => | ''*ja'' [725] => |- [726] => ! gen. [727] => | colspan ="2" | того [728] => | тоѣ [729] => | colspan ="2" | єго [730] => | єѣ [731] => |- [732] => ! dat. [733] => | colspan ="2" | томѹ [734] => | тои [735] => | colspan ="2" | ємѹ [736] => | єи [737] => |- [738] => ! akuz. [739] => | тъ [740] => | то [741] => | тѹ [742] => | и [743] => | є [744] => | ю [745] => |- [746] => ! lok. [747] => | colspan ="2" | томь [748] => | тои [749] => | colspan ="2" | ємь [750] => | єи [751] => |- [752] => ! instr. [753] => | colspan ="2" | тѣмь [754] => | тою [755] => | colspan ="2" | имь [756] => | єю [757] => |- [758] => ! rowspan="3" | duál [759] => ! nom.-akuz. [760] => | та [761] => | colspan ="2" | тѣ [762] => | ''*ja'' [763] => | colspan ="2" | ''*ji'' [764] => |- [765] => ! gen.-lok. [766] => | colspan ="3" | тою [767] => | colspan ="3" | єю [768] => |- [769] => ! dat.-instr. [770] => | colspan ="3" | тѣма [771] => | colspan ="3" | има [772] => |- [773] => ! rowspan="6" | plurál¹ [774] => ! nom. [775] => | ти [776] => | та [777] => | тъı [778] => | ''*ji'' [779] => | ''*ja'' [780] => | ''*jě'' [781] => |- [782] => ! gen. [783] => | colspan ="3" | тѣхъ [784] => | colspan ="3" | ихъ [785] => |- [786] => ! dat. [787] => | colspan ="3" | тѣмъ [788] => | colspan ="3" | имъ [789] => |- [790] => ! akuz. [791] => | тъı [792] => | та [793] => | тъı [794] => | ѣ [795] => | ѧ [796] => | ѣ [797] => |- [798] => ! lok. [799] => | colspan ="3" | тѣхъ [800] => | colspan ="3" | ихъ [801] => |- [802] => ! instr. [803] => | colspan ="3" | тѣми [804] => | colspan ="3" | ими [805] => |} [806] => [807] => * '''Ukazovací''' – odrážejí tři stupně vzdálenosti od mluvčího. Zájmeno ''сь'', poukazuje na předmět blízký k mluvčímu, ''тъ'' na předmět vzdálený od mluvčího ale blízký k posluchači a ''онъ'' na předmět vzdálený od mluvčího i posluchače.Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom VI (2000). Heslo „онъ“, s. 130. Původně jednoslabičné tvary nom. sg. m. ''сь, тъ'' jsou po [[jer|zániku jerů]] vytlačovány tvary s připojeným zájmenem ''*jь'' (''*sьjь'' → ''сєи'', ''*tъjь'' → ''тои'') či tvary zdvojenými (''*sьsь'' → ''сєсь'', ''*tъtъ'' → ''тот'').Zalizňak (2004). Hesla „сєи“ a „тот“, s. 796, 808.Vasmer, Bd. II (1955). Heslo „сей“, s. 602-603. Bd. III (1958). Heslo „тот“, s. 128. [808] => [809] => * '''Přivlastňovací''' – jsou odvozena [[praindoevropština|indoevropskou]] přivlastňovací příponou ''*-ios'' jednak od [[zájmeno|pronominálních]] základů ''*m-, *tw-, *sw-'' (tj. ''мои, твои, свои'') a jednak od genitivních tvarů ''*nasъ, *vasъ'' (tj. ''нашь, вашь'').Večerka, Bd. II (1993), s. 61. [810] => [811] => * '''Tázací''' – jsou tvořena od [[základ]]u ''*k-'' (např. ''каковъıи'', ''какъıи'', ''коликъıи'', ''которъıи'', ''къто'', ''къıи'', ''чии'', ''чьто'').Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom IV (1991). Hesla „каковъıи“, „какъıи“, „коликъıи“, „которъıи“, „къто“ a „къıи“, s. 192-193, 239-240, 275-277, 375-382. Tvary nominativu zájmena ''къто, чьто'' vznikly složením tvarů ''*kъ, *čь'' a zesilující částice ''*to''. Obdobným způsobem vznikla zájmena ''къıи, чии'' připojením zájmena ''*jь''.Večerka, Bd. II (1993), s. 59, 61. [812] => [813] => * '''Vztažná''' – mají dva [[synonymum|synonymní]] typy tvoření. První typ zahrnuje zájmena od základu ''*j-'' s připojenou částicí ''*-že'',Večerka, Bd. II (1993), s. 60. která mohou být dále rozšířena o částici ''*to'' (např. ''ижє'', ''ижє то''). Druhou skupinou jsou tvary od základu ''*k-'' (shodné s tázacími zájmeny), které mohou být rozšířeny o částici ''*že'' nebo ''*to'' (např. ''къто'', ''къто жє'', ''къто то'').Zalizňak (1981), s. 94-106. [814] => [815] => * '''Záporná''' – tvoří se rozšířením tvaru tázacího zájmena o částici ''*ni-'', která se v předložkových spojeních nachází před celým spojením. V raném období jsou tato zájmena dále provázena částicí ''*že'' (např. ''ничьто жє'' „nic“, ''ни на чьто жє'' „na nic“).Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom V (2002). Heslа začínající na „ник-“ a „нич-“, s. 409-419.Zalizňak (2004), s. 195-196. [816] => [817] => * '''Neurčitá''' – ve významu libovolnosti se používají tvary shodné s tázacími zájmeny, které mohou být rozšířeny o částici ''*ljubo'' (např. ''къто любо'' „kdokoli“).Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom IV (1991). Heslo „любо“, s. 467-468. Ve významu vědomé neurčitosti se používají tvary tázacích zájmen s částicí ''*ně-'', která se v předložkových spojeních nachází před celým spojením (např. ''нѣкъто'' „kdosi“, ''нѣ къ комѹ'' „k někomu“).Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom V (2002). Heslа začínající na „нѣк-“ a „нѣч-“, s. 450-455, 458. [818] => [819] => === Číslovky === [820] => Podle významu a užití lze [[číslovky]] staré ruštiny rozdělit na základní, řadové, druhové a násobné. Často se zapisují pomocí cyrilských písmen opatřených [[titlo|titlem]].Gorškova (1981), s. 269-270. [821] => [822] => * '''Základní''' – tvoří různorodou skupinu z hlediska tvarosloví i skladby; jejich přehled je uveden v tabulce:Gorškova (1981), s. 267-269.Zalizňak (2004). Hesla „тридьсѧть“ a „четъıрєдьсѧть“, s. 809, 817. [823] => [824] => :{| class="wikitable" style="text-align:center;" [825] => |- [826] => ! pořadí [827] => ! cyril. [828] => ! základní číslovka [829] => ! pořadí [830] => ! cyril. [831] => ! základní číslovka [832] => |- [833] => ! 1 [834] => | ҃а [835] => | одинъ, -а, -о [836] => ! 20 [837] => | ҃к [838] => | дъва дєсѧтє [839] => |- [840] => ! 2 [841] => | ҃в [842] => | дъва, -ѣ, -ѣ [843] => ! 27 [844] => | - [845] => | три дєсѧтє бєс трии''а сє ѹроци ротнии . ѿ головъı 30 кѹнъ . а ѿ бортьнои зємли 30 кѹнъ бєс трєи кѹнъ'' – „A toto jsou poplatky za vykonání soudní přísahy: ode pře za zabití 30 kun, ode pře o brtní pozemek 27 kun.“ Novgorodská Kormčaja kniga: Ruská pravda, § 109. — Srov. dále: ''бєз довѹ три дєсѧтє ко стѹ во простємо а въ дрѹгємо 100 бє щєтъıрє'' – „128 v jednoduchém a v jiném 96.“ Dopis na březové kůře č. 686, 12. stol. [846] => |- [847] => ! 3 [848] => | ҃г [849] => | трьє, -и, -и [850] => ! 30 [851] => | ҃л [852] => | три дєсѧтє [853] => |- [854] => ! 4 [855] => | ҃д [856] => | чєтъıрє, -и, -и [857] => ! 40 [858] => | ҃м [859] => | чєтъıрє дєсѧтє/сорокъ [860] => |- [861] => ! 5 [862] => | ҃є [863] => | пѧть [864] => ! 50 [865] => | ҃н [866] => | пѧть дєсѧтъ [867] => |- [868] => ! 6 [869] => | ҃ѕ [870] => | шєсть [871] => ! 60 [872] => | ҃ѯ [873] => | шєсть дєсѧтъ [874] => |- [875] => ! 7 [876] => | ҃з [877] => | сємь [878] => ! 70 [879] => | ҃о [880] => | сємь дєсѧтъ [881] => |- [882] => ! 8 [883] => | ҃и [884] => | осмь [885] => ! 80 [886] => | ҃п [887] => | осмь дєсѧтъ [888] => |- [889] => ! 9 [890] => | ҃ѳ [891] => | дєвѧть [892] => ! 90 [893] => | ҃ч [894] => | дєвѧносъто [895] => |- [896] => ! 10 [897] => | ҃ı [898] => | дєсѧть [899] => ! 100 [900] => | ҃р [901] => | съто [902] => |- [903] => ! 15 [904] => | є҃ı [905] => | пѧть на дєсѧтє [906] => ! 1000 [907] => | ҂а [908] => | тъıсѧчѧ [909] => |} [910] => [911] => : Číslovky ''одинъ'', ''дъва'' a ''оба'' se skloňují podle tvrdého zájmenného vzoru (gen. ''одиного'', ''дъвою'', ''обою'').Zalizňak (2004), s. 132. Číslovka ''дъва'' se může skloňovat také jako o-kmenové substantivum (gen. ''дъвѹ'').Zalizňak (2004), s. 126. Nová koncovka nom.-akuz. duálu neuter ''-a'' začíná pronikat koncem 14. stol. (např. ''дъва лѣта''). [912] => [913] => : Skloňování číslovky ''трьє'' je nejčastěji i-kmenové. Kromě něj se používají též alternativní tvary v dat. /''trьjьmъ''/, akuz. /''trьji''/, lok. /''trьjьchъ''/ a instr. /''trьjьmi''/ vzniklé podle analogie s číslovkou ''чєтъıрє''. Samotná číslovka ''чєтъıрє'' má nepravidelné skloňování, částečně podle i-kmenové a částečně podle konsonantické deklinace.Gorškova (1981), s. 268. [914] => [915] => : Číslovky 5-10 se chovají jako i-kmenová substantiva ženského rodu, která se shodují v rodě s rozvíjejícím [[přívlastek|přívlastkem]] (a zčásti též s [[perfektum|příčestím perfekta]]):Zalizňak (2004), s. 168. [916] => :: ''6 билъ моѧ'' – „6 mých veverek“ [dopis č. 754 – 14. stol.] [917] => :: ''осьмь въıсѧгла'' – „osm /vojáků/ vyklouzlo“ [dopis č. 724 – 12. stol.] [918] => [919] => :Počítaný předmět stojí zpravidla v genitivu, nicméně již v nejstarším období lze najít případy, kdy se číslovka shoduje v pádě s počítaným předmětem:Zalizňak (2004), s. 167. [920] => :: ''на дєсѧти гривнъ'' – „za deset hřiven“ [dopis č. 420 – 13. stol.] [921] => :: ''40ми рѣзанами'' – „ohledně 40 rezan“ [dopis č. 247 – 11. stol.] [922] => [923] => : Číslovka ''дєсѧть'' zachovává v ustrnulých spojeních [[archaismus|archaické]] tvary podle konsonantické deklinace a poukazuje na svou dřívější příslušnost mezi maskulina. Jedná se zejména o gen. sg. ''дєсѧтє'' v číselných výrazech pro poloviny desítek (např. ''полъ вътора дєсѧтє'', ''полъ трєтьѧ дєсѧтє''), lok. sg. ''дєсѧтє'' ve spojení pro 11-19 (např. ''одинъ на дєсѧтє'', ''дъва на дєсѧтє'') a tvary nom. pl. ''дєсѧтє'', gen. pl. ''дєсѧтъ'' ve složených tvarech desítek (např. ''чєтъıрє дєсѧтє'', ''пѧть дєсѧтъ'').Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom II (1989). Heslo „дєсѧть“, s. 460-461. [924] => [925] => : Slovo ''сорокъ'' je ve významu čísla 40 doloženo poprvé v druhé polovině 12. stol.Zalizňak (2004), s. 370. a nadále si zachovává i původní význam [[měnová jednotka|měnové jednotky]] „svazek 40 sobolích kožešin“.Vasmer, Bd. II (1955). Heslo „сорок“, s. 698-699. Číslovka ''съто'' patří mezi o-kmenová [[neutrum|neutra]] (složené tvary ''дъвѣ сътѣ'', ''три съта'', ''пѧть сътъ'' apod.).Zalizňak (2004), s. 133. Do stejné skupiny patří také ''дєвѧносъто'', doložené od druhé poloviny 12. stol.Zalizňak (2004), s. 495. Skloňování číslovky ''тъıсѧчѧ'' je jā-kmenové (složené tvary ''дъвѣ тъıсѧчи'', ''три тъıсѧчѣ'', ''пѧть тъıсѧчь'' apod.).Gorškova (1981), s. 269. [926] => [927] => * '''Dílové''' – tvoří zvláštní podskupinu číslovek základních. [928] => [929] => : Mezi nejpoužívanější patří ''полъ, половина, трєть'' a ''чєтвьрть''. Číselné výrazy obsahující slovo ''полъ'' jsou značně rozšířeny na úkor složených číslovek označujících poloviny jednotek, desítek a stovek:Zalizňak (2004), s. 167-168. [930] => [931] => :: ''поло трєтиıа рублѧ'' – „dva a půl ruble“ [dopis č. 689 – 14. stol.] [932] => :: ''полъ пѧта дєсѧтє гривьнъ'' – „čtyřicet pět hřiven“ [dopis č. 902 – 12. stol.] [933] => :: ''избіша ихъ полѹтора ста'' – „Zabili jich sto padesát.“ [Synodální rukopis: Novgorodský první letopis, 1142] [934] => [935] => : Číslovky vyššího počtu se odvozují [[přípona|příponou]] ''-ina'', ale jsou doloženy řídce a zvl. s posunutým významem (např. ''чєтвьртина'' „¼ kádě“ /dutá míra/, ''осмина'' „⅛ kádě“, ''дєсѧтина'' „desátek“).Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom II (1989). Heslo „дєсѧтина“, s. 457-458 — Tom VI (2000). Heslo „осмина“, s. 172. [936] => [937] => * '''Řadové''' – adjektiva výhradně se složenými tvary (např. ''пьрвъıи, въторъıи, трєтии, чєтвьртъıи, пѧтъıи, шєстъıи, сємъıи, осмъıи, дєвѧтъıи, дєсѧтъıи''). Pro číslovky druhé desítky se používají podobná spojení jako u základních číslovek (např. ''одинъıи на дєсѧтє, въторъıи на дєсѧтє''). S [[jmenný tvar přídavného jména|tvary jmennými]] se lze setkat pouze v ustrnulých spojeních. [938] => [939] => * '''Druhové''' – odvozují se od kmene číslovky příponou ''-er-'' a skloňují se jako adjektiva (např. ''чєтвєръ, пѧтєръ, шєстєръ, сємєръ, осмєръ, дєвѧтєръ, дєсѧтєръ''). Výjimku tvoří tvary ''дъвои, обои, трои'', které se touto příponou neodvozují a mají zájmennou flexi.Gorškova (1981), s. 270. [940] => [941] => * '''Násobné''' – tvoří se připojením tvaru ''-šьdy'' buď ke kmeni přes [[interfix|spojovací samohlásku]] (např. ''дъвошьдъı, тришьдъı, пѧтишьдъı, шєстишьдъı, сємишьдъı, осмишьдъı, дєвѧтишьдъı, дєсѧтишьдъı'') nebo k nominativnímu tvaru základní číslovky (např. ''дъвашьдъı, чєтъıрєшьдъı''). Mimo tento způsob tvoření stojí tvar ''одиною''.Zalizňak (1985), s. 147.Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom II (1989). Heslo „дєсѧтишьды“, s. 458 — Tom III (1990). Hesla „дъвашьды“ a „дъвошьды“, s. 111, 116 — Tom VI (2000). Hesla „одиною“ a „осмишьды“, s. 84, 172 — Tom IX (2012). Heslo „пѧтишьды“, s. 424. [942] => [943] => === Slovesa === [944] => Z hlediska [[Morfologie (lingvistika)|morfologie]] rozlišují slovesa kmen prézentní a infinitivní. Prézentní kmen končí vždy souhláskou a kromě [[prézens|prézenta]] se od něj tvoří [[přechodník]] přítomný a [[imperativ]]. Ostatní tvary jsou tvořeny od kmene infinitivního, který může být zakončen souhláskou nebo (častěji) samohláskou.Gorškova (1981), s. 283-284. [945] => [946] => Podle prézentního kmene se [[sloveso|slovesa]] dělí na atematická a tematická. U atematických sloves jsou koncovky prézentu připojeny bezprostředně ke [[kořen]]i. Ostatní slovesa jsou tematická, tj. mají kmenotvornou příponu. [947] => [948] => ==== Prézens ==== [949] => Význam prézentu je těsně svázán s problematikou [[slovesný vid|vidu]]. V staroruštině již samotné rozlišování dokonavého a nedokonavého vidu prokazatelně existovalo, ačkoli zatím nemělo tak všeobecnou povahu, jako v současném jazyce. Mnohá slovesa (především bezpředponová) tak byla obouvidová a čistě vidové dvojice se nacházely teprve v procesu tvoření.Zalizňak (2004), s. 177. [950] => [951] => Nejstarším způsobem tvoření dokonavého vidu byla prefixace, při které dávala [[předpona]] slovesu nový význam či významový odstín (např. ''казати'' → ''съказати'').Gorškova (1981), s. 279. Odvozování sekundárních imperfektiv se provádělo nejčastěji [[Přípona (mluvnice)|příponou]] ''-ъva-'' (např. ''съказати'' → ''съказъвати'').Zalizňak (1985), s. 148-149.Zalizňak (2007), s. 9-10. Sekundární imperfektiva na ''-jati'' pak byla tvořena od [[imperfektum|imperfekta]] sloves na ''-iti'' (např. ''промъıслити'' → ''промъıшлѧти'').Večerka, Bd. II (1993), s. 159.Zalizňak (2004), s. 217. [952] => [953] => * '''Atematická slovesa''' tvoří prézens připojením koncovek ''-mь, -si, -tь, -vě, -ta, -ta, -my, -te, -jatь'' bezprostředně ke kořeni (v souladu s pravidly o kombinaci hlásek). Do této skupiny patří slovesa ''бъıти'' (kořen ''*es-''), ''вѣдѣти'' (kořen ''*věd-''), ''дати'' (kořen ''*dad-'') a ''ѣсти'' (kořen ''*ěd-''). Mezi atematické patří také [[Staroruština#Knižní jazyk|knižní tvary]] slovesa ''имѣти'' (1. os. sg. ''имамь''), kterým v dopisech odpovídají tvary tematické (1. os. sg. ''имѣю'').Gorškova (1981), s. 286.Zalizňak (2004). Heslo „имѣти“, s. 744. [954] => [955] => : Sloveso ''вѣдѣти'' je v korespondenci doloženo pouze v raném období a postupně je vytlačováno tematickým slovesem ''вѣдати'' (1. os. sg. ''вѣдаю'').Zalizňak (2004). Hesla „вѣдѣти“ a „вѣдати“, s. 723. [956] => [957] => : Tvary prézentu slovesa ''бъıти'' (1. os. sg. ''єсмь'') ve funkci [[spona (sloveso)|spony]] (a též pomocného slovesa perfekta vyjma 3. os. všech čísel) jsou [[příklonka|příklonné]] a používají se pouze při nevyjádřeném podmětu. Kromě nich existují plnopřízvučné tvary s významem „nacházet se, existovat“:Zalizňak (2008), s. 221-223. [958] => [959] => :: ''чємѹ нє восолєши чєто ти єсємо водала ковати'' – „Proč neposíláš, co jsem ti dala vykovat?“ [dopis č. 644 – 12. stol.] [960] => :: ''єсть градъ мєжу нобомъ и зємлєю'' – „Je město mezi nebem a zemí.“ [dopis č. 10 – 14. stol.] [961] => [962] => * '''Tematická slovesa''' tvoří prézens připojením koncovek ''-u, -ši, -tь, -vě, -ta, -ta, -mъ, -te, -utь/-jatь'' ke kmeni, který může podléhat změnám. Přehled základních typů [[časování]] je uveden v tabulce:Gorškova (1981), s. 288. [963] => [964] => :{| class="wikitable" style="text-align:center;" [965] => |- [966] => ! rowspan="2" colspan ="2" | [967] => ! colspan="4" | atematická slovesa [968] => ! colspan="2" | tematická slovesa [969] => |- [970] => ! бъıти [971] => ! вѣдѣти [972] => ! дати [973] => ! ѣсти [974] => ! I. časování [975] => ! II. časování [976] => |- [977] => ! rowspan="3" | singulár [978] => ! 1. os. [979] => | єсмь [980] => | вѣдѣ [981] => | дамь [982] => | ѣмь [983] => | вєдѹ [984] => | хожю [985] => |- [986] => ! 2. os.¹ [987] => | єси [988] => | вѣси [989] => | даси [990] => | ѣси [991] => | вєдєши [992] => | ходиши [993] => |- [994] => ! 3. os.² [995] => | єсть [996] => | вѣсть [997] => | дасть [998] => | ѣсть [999] => | вєдєть [1000] => | ходить [1001] => |- [1002] => ! rowspan="2" | duál [1003] => ! 1. os. [1004] => | єсвѣ [1005] => | вѣвѣ [1006] => | давѣ [1007] => | ѣвѣ [1008] => | вєдєвѣ [1009] => | ходивѣ [1010] => |- [1011] => ! 2.-3. os. [1012] => | єста [1013] => | вѣста [1014] => | даста [1015] => | ѣста [1016] => | вєдєта [1017] => | ходита [1018] => |- [1019] => ! rowspan="3" | plurál [1020] => ! 1. os. [1021] => | єсмъı [1022] => | вѣмъı [1023] => | дамъı [1024] => | ѣмъı [1025] => | вєдємъ [1026] => | ходимъ [1027] => |- [1028] => ! 2. os. [1029] => | єстє [1030] => | вѣстє [1031] => | дастє [1032] => | ѣстє [1033] => | вєдєтє [1034] => | ходитє [1035] => |- [1036] => ! 3. os.² [1037] => | сѫть [1038] => | вѣдѧть [1039] => | дадѧть [1040] => | ѣдѧть [1041] => | вєдѹть [1042] => | ходѧть [1043] => |} [1044] => [1045] => : ¹ Nová tematická koncovka 2. os. sg. ''-šь'' se začíná objevovat od druhé poloviny 12. stol.Zalizňak (2004), s. 68. Koncem pozdního období proniká i do odpovídajících atematických tvarů (např. ''даси → дашь'').Zalizňak (2004), s. 138-139 [1046] => [1047] => : ² V dopisech se vyskytují též tvary bez ''-tь'' / ''-stь'' (např. ''є'', ''ходѧ''). [1048] => [1049] => ==== Minulé časy ==== [1050] => Organizace a funkce systému staroruských minulých časů není v úplnosti jasná a jejím nejdiskutovanějším problémem je, jakého postavení nabyly prosté minulé časy – [[aorist]] a [[imperfektum]]. V 11.–13. stol je na Rusi možné předpokládat stav, kdy aorist sice chybí v hovorovém jazyce, ale běžně se používá v knižním stylu a mluvčí mu bez obtíží rozumějí. Tento stav později zaniká v souvislosti s tím, jak mizí pasivní znalost aoristu. Týž vývoj, avšak dříve završený, lze předpokládat i pro imperfektum.Zalizňak (2004), s. 174. [1051] => [1052] => * '''Aorist''' je prostý minulý čas, užívaný zvláště v knižním jazyce. V živé řeči se zachovaly pouze aoristové tvary slovesa ''бъıти'' jako součást podmiňovacího způsobu.Zalizňak (2004), s. 142, 174. Podle zakončení infinitivního kmene se rozlišují dva základní typy tvoření:Gorškova (1981), s. 300-301. [1053] => [1054] => :{| class="wikitable" style="text-align:center;" [1055] => |- [1056] => ! colspan ="2" rowspan ="2" | [1057] => ! colspan ="2" | zakončení inf. kmene [1058] => |- [1059] => ! souhláska [1060] => ! samohláska [1061] => |- [1062] => ! rowspan="2" | singulár [1063] => ! 1. os. [1064] => | нєсохъ [1065] => | кѹпихъ [1066] => |- [1067] => ! 2.-3. os. [1068] => | нєсє [1069] => | кѹпи [1070] => |- [1071] => ! rowspan="2" | duál [1072] => ! 1. os. [1073] => | нєсоховѣ [1074] => | кѹпиховѣ [1075] => |- [1076] => ! 2.-3. os. [1077] => | нєсоста [1078] => | кѹписта [1079] => |- [1080] => ! rowspan="3" | plurál [1081] => ! 1. os. [1082] => | нєсохомъ [1083] => | кѹпихомъ [1084] => |- [1085] => ! 2. os. [1086] => | нєсостє [1087] => | кѹпистє [1088] => |- [1089] => ! 3. os. [1090] => | нєсошѧ [1091] => | кѹпишѧ [1092] => |} [1093] => [1094] => * '''Imperfektum''' je prostý minulý čas, užívaný výhradně v knižním jazyce. Vlivem stažení skupiny ''-ēa- → -'a-'' došlo k značnému zjednodušení distribuce jeho koncovek. Od této sjednocené skupiny se tak odlišují pouze kmeny s příponou ''-a-'' (ve staženém tvaru ''-aa- → -a-)'':Gorškova (1981), s. 303-304. [1095] => [1096] => :{| class="wikitable" style="text-align:center;" [1097] => |- [1098] => ! colspan ="2" rowspan ="2" | [1099] => ! colspan ="2" | zakončení inf. kmene [1100] => |- [1101] => ! na -a- [1102] => ! jiné [1103] => |- [1104] => ! rowspan="2" | singulár [1105] => ! 1. os. [1106] => | зъвахъ [1107] => | видѧхъ [1108] => |- [1109] => ! 2.-3. os. [1110] => | зъвашє [1111] => | видѧшє [1112] => |- [1113] => ! rowspan="2" | duál [1114] => ! 1. os. [1115] => | зъваховѣ [1116] => | видѧховѣ [1117] => |- [1118] => ! 2.-3. os. [1119] => | зъваста [1120] => | видѧста [1121] => |- [1122] => ! rowspan="3" | plurál [1123] => ! 1. os. [1124] => | зъвахомъ [1125] => | видѧхомъ [1126] => |- [1127] => ! 2. os. [1128] => | зъвастє [1129] => | видѧстє [1130] => |- [1131] => ! 3. os. [1132] => | зъвахѹ [1133] => | видѧхѹ [1134] => |} [1135] => [1136] => * '''Perfektum''' je opisný minulý čas, který původně označoval v současnosti platný stav vzešlý z děje v minulosti. V hovorovém jazyce se z něj stal univerzální tvar minulého času. Tvar [[perfektum|perfekta]] sestává z pomocného slovesa ''бъıти'' v přítomném čase, jež se fakticky používá pouze při nevyjádřeném podmětu v 1. a 2. os., a z příčestí perfekta. Zajímavé je, že v původním významu vystupuje perfektum velice zřídka v knižních textech; tam nejčastěji označuje stav minulý, vzešlý z jiného děje v minulosti (tj. [[pluskvamperfektum]]).Zalizňak (2004), s. 173, 175. [1137] => [1138] => * '''Pluskvamperfektum''' je opisný minulý čas, sestávající z perfekta slovesa ''бъıти'' a příčestí perfekta, který původně sloužil k vyjádření předčasnosti v minulosti. V tomto původním významu se používá pouze v knižním jazyce, kde mu konkuruje perfektum. V hovorové řeči pak označuje událost v minulosti jako takovou, bez vazby na přítomnost. Konkrétně se může jednat o události, které se staly včera (a ne dnes), loni (a ne letos), dávno (a ne nyní). Zároveň chybí [[sémantika|sémantický]] element vyjadřující předčasnost vůči jiné události v minulosti.Zalizňak (2004), s. 175-176. [1139] => [1140] => ==== Imperativ ==== [1141] => Tvary [[imperativ]]u se tvoří od prézentního kmene. Příponou ''-ě-'', se tvoří imperativ od sloves I. časování s kmenem zakončeným na tvrdou souhlásku. Přípona ''-i-'' se používá u sloves II. časování a sloves I. časování, jejichž kmen je zakončen měkkou souhláskou. Diftongický původ těchto přípon způsobuje změnu kmene zakončeného velárou ''-k-,-g-,-ch-'' → ''-c-,-z-,-s-'' (např. ''pomogu'' → ''pomozi'').Gorškova (1981), s. 311. [1142] => [1143] => Pro jednotné číslo obvykle existuje jeden společný tvar na ''-i''. Pouze několik málo sloves (zvl. atematických) si zde uchovává zvláštní tvar imperativu na ''-(ž)ь''. [1144] => [1145] => {| class="wikitable" style="text-align:center;" [1146] => |- [1147] => ! colspan ="2" rowspan ="2" | [1148] => ! colspan ="2" | I. časování [1149] => ! rowspan ="2" | II. časování [1150] => ! rowspan ="2" | atematická sl. [1151] => |- [1152] => ! tvrdé [1153] => ! měkké [1154] => |- [1155] => ! singulár¹ [1156] => ! 2.-3. os. [1157] => | нєси [1158] => | пиши [1159] => | кѹпи [1160] => | ѣжь [1161] => |- [1162] => ! rowspan="2" | duál [1163] => ! 1. os. [1164] => | нєсѣвѣ [1165] => | пишивѣ [1166] => | кѹпивѣ [1167] => | ѣдивѣ [1168] => |- [1169] => ! 2. os. [1170] => | нєсѣта [1171] => | пишита [1172] => | кѹпита [1173] => | ѣдита [1174] => |- [1175] => ! rowspan="2" | plurál [1176] => ! 1. os. [1177] => | нєсѣмъ [1178] => | пишимъ [1179] => | кѹпимъ [1180] => | ѣдимъ [1181] => |- [1182] => ! 2. os. [1183] => | нєсѣтє [1184] => | пишитє [1185] => | кѹпитє [1186] => | ѣдитє [1187] => |} [1188] => [1189] => ¹ Koncové ''-i'' odpadá od kmenů zakončených na ''-j-'' nejpozději počátkem 12. stol. Není-li pod přízvukem, začíná koncem tohoto stol. odpadat i jinde. [1190] => [1191] => ==== Participiální tvary ==== [1192] => Tvary [[přechodník]]ů jsou považovány za nesklonné a shodují se s řídícím [[jméno (mluvnice)|jménem]] v čísle a rodě. Koncem raného období však dochází k oslabování [[mluvnická shoda|shody]] a v pozdním období zůstává pouze tvar sg. m. pro všechny osoby i čísla.Zalizňak (2004), s. 134. [1193] => [1194] => * '''Přechodník přítomný''' je prostředkem k vyjádření současnosti dvou dějů. Tvoří se od prézentního kmene koncovkami ''-a, -uči, -uče'' (např. ''мога, могѹчи, могѹчє''), v měkké variantě ''-ja, -jači, -jače'' (např. ''ходѧ, ходѧчи, ходѧчє''): [1195] => [1196] => :: ''а нъıнѣ водѧ новѹю жєнѹ а мънѣ нє въдасть ничьто жє'' – „A nyní si bere novou ženu a mně nedá nic.“ [dopis č. 9 – 12. stol.] [1197] => [1198] => * '''Přechodník minulý''' slouží k vyjádření předčasnosti jednoho děje před druhým. Tvoří se od infinitivního kmene koncovkami ''-ъ, -ъši, -ъše'' (''прошьдъ, прошьдъши, прошьдъшє''), které mají před samohláskou [[hiát]]ové ''-v-'' (např. ''бъıвъ, бъıвъши, бъıвъшє''): [1199] => [1200] => :: ''продавъшє дворъ идитє жє сѣмо'' – „Prodejte dvůr a pojďte sem.“ [dopis č. 424 – 12. stol.] [1201] => [1202] => * '''Příčestí činné (perfekta)''' tvoří nedílnou součást složených minulých časů a [[kondicionál]]u. Odvozuje se příponou ''-l-'' od infinitivního kmene a shoduje se s [[podmět]]em v čísle a rodě (sg. m. ''пришьлъ'', sg. f. ''пришьла'', pl. m. ''пришьли'' apod.): [1203] => [1204] => :: ''а пришьла єсвѣ оли звонили'' – „A přišli jsme, když zvonili.“ [dopis č. 605 – 12. stol.] [1205] => [1206] => * '''Příčestí trpné''' slouží k tvoření opisného [[Trpný rod|pasiva]]. Odvozuje se příponou ''-n-'' nebo ''-t-'' od infinitivního kmene a shoduje se s [[podmět]]em v čísle a rodě (např. ''положєнъ, възѧтъ''): [1207] => [1208] => :: ''воскѹ кѹплєнъı 3 пи'' – „Vosku jsou koupeny 3 kapi.“ [dopis č. 439 – 13. stol.] [1209] => [1210] => Od uvedených [[participium|participiálních]] tvarů lze tvořit přídavná jména slovesná (např. ''мога → могѹчии, бъıвъ → бъıвъшии, дѣланъ → дѣланъıи''). [1211] => [1212] => == Slovosled == [1213] => [1214] => === Přívlastek === [1215] => [[Přívlastek]] může zaujímat postavení jak před řídícím jménem, tak za ním.Worth (2006), s. 229. Vznik případné mnohoznačnosti je přitom výrazně omezen pravidly tzv. opakování [[předložka|předložek]], podle nichž se předložka opakuje před všemi shodnými přívlastky, ale nikdy se jí neužívá po přívlastku v kontaktní [[prepozice|prepozici]] před řídícím jménem:Worth (2006), s. 220.Zalizňak (2004), s. 164. [1216] => [1217] => : ''ѹ моєго рода'' – „u mého příbuzného“ [dopis č. 748 – 12. stol.] [1218] => : ''ко посадникѹ ко вьликомѹ'' – „k velkému posadnikovi“ [dopis č. 831 – 12. stol.] [1219] => : ''за оцимомъ за моимъ за смєномъ'' – „ve vlastnictví mého otčíma Semjona“ [závěť Matfeje Vasiljeviče – 15. stol.] [1220] => [1221] => Výjimku tvoří přivlastňovací a ukazovací zájmena, která mohou stát bez předložky také v kontaktní [[postpozice|postpozici]]. Předložka se zpravidla neopakuje ani před neshodným přívlastkem.Zalizňak (2004), s. 165. [1222] => [1223] => === Příklonky === [1224] => Často se lze setkat s případy, kdy je slovní spojení roztržené – dovnitř je vklíněno slovo (či skupina slov) na slovním spojení nezávislé. Nejčastější příčina narušení [[český slovosled#Členská sounáležitost|projektivity]] je spojena s působením [[Wackernagelův zákon|Wackernagelova zákona]]. Mezi první a druhou taktovou skupinu jsou čistě mechanicky vsouvány [[příklonka|příklonky]] bez ohledu na to, zda mezi nimi existuje [[syntax|syntaktická]] vazba nebo ne:Zalizňak (2008), s. 24-25. [1225] => [1226] => : ''мънога жє въı лѣта'' – „Mnohá léta vám!“ [dopis č. 503 – 12. stol.] [1227] => : ''свѧтославъ жє ти ѡлговичь нє надоби'' – „Nepotřebuješ Svjatoslava Olgoviče!“ [Ipaťjevský letopis: Kyjevský letopis, 1151] [1228] => [1229] => Podle zachovávání Wackernagelova zákona lze příklonky rozdělit na dvě skupiny:Zalizňak (2008), s. 52. [1230] => [1231] => * '''silné''' – dodržují Wackernagelův zákon i za cenu narušení principu [[český slovosled#Členská sounáležitost|členské sounáležitosti]] (''жє, ли, бо, ти, бъı''). [1232] => * '''slabé''' – odchylky od Wackernagelova zákona jsou poměrně časté (zájmena v dat., zájmena v akuz., prézens slovesa ''бъıти''): [1233] => [1234] => :{| class="wikitable" style="text-align:center;" [1235] => |- [1236] => ! rowspan="2" | [1237] => ! colspan="2" | singulár [1238] => ! colspan="2" | duál [1239] => ! colspan="2" | plurál [1240] => ! rowspan="2" | zvratné [1241] => |- [1242] => ! 1. os. [1243] => ! 2. os. [1244] => ! 1. os. [1245] => ! 2. os. [1246] => ! 1. os. [1247] => ! 2. os. [1248] => |- [1249] => ! nominativ [1250] => | єсмь [1251] => | єси [1252] => | єсвѣ [1253] => | єста [1254] => | єсмъı [1255] => | єстє [1256] => | — [1257] => |- [1258] => ! dativ [1259] => | ми [1260] => | ти [1261] => | на [1262] => | ва [1263] => | нъı [1264] => | въı [1265] => | си [1266] => |- [1267] => ! akuzativ [1268] => | мѧ [1269] => | тѧ [1270] => | на [1271] => | ва [1272] => | нъı [1273] => | въı [1274] => | сѧ [1275] => |} [1276] => [1277] => Příklonné tvary pro 3. os. byly vytvořeny ze starých akuzativních tvarů zájmena ''*jь'', které rozlišuje rod. Plnopřízvučnou funkci zde přebraly původní tvary genitivu.Zalizňak (2008), s. 144-146. [1278] => [1279] => V průběhu staletí došlo k vytlačení slabých příklonek plnopřízvučnými tvary. Již v předhistorické době se v částici změnilo zvratné zájmeno ''си'', které je ve své původní funkci doloženo velmi řídce. V brzké době začíná též velmi pozvolný proces připojování zájmena ''сѧ'' k řídícímu slovesu, který je však dokončen teprve v 17. stol.Zalizňak (2008), s. 219. [1280] => [1281] => V 11.-12. stol. začaly z jazyka mizet příklonky [[dativ]]u plurálu a duálu patrně kvůli homonymii s [[akuzativ]]ními tvary. Během 13. stol. zanikají zájmenné příklonky v [[množné číslo|plurálu]] a [[duál]]u.Zalizňak (2008), s. 142. Od 14.-15. stol. přestávají mít oporu v živém jazyce i příklonná zájmena v [[Jednotné číslo|singuláru]] a začínají být vnímána jako knižní prvky. Úplný zánik těchto příklonek nastal v 17. stol.Zalizňak (2008), s. 166-168. Přibližně ve stejné době vymizely z jazyka také příklonné tvary prézentu slovesa ''бъıти''.Zalizňak (2008), s. 255. [1282] => [1283] => === Roztržené slovní spojení === [1284] => Projektivita konstrukcí bývá nezřídka narušena i v jiných případech, zvláště ve spojení [[podstatné jméno|podstatného jména]] a jeho upřesnění:Zalizňak (2008), s. 189. [1285] => [1286] => : ''а съıнъ посади новѣгородѣ всѣволода на столѣ'' – „A syna Vsevoloda dosadil na stolec v Novgorodě.“ [Synodální rukopis: Novgorodský první letopis, 1117] [1287] => : ''възєми ѹ тимощє одинѹ на дєсѧтѣ гривьнѹ ѹ въицина шѹрина'' – „Vezmi od Timošky, Vojcinova švagra, jedenáct hřiven.“ [dopis č. 78 – 12. stol.] [1288] => [1289] => Ani zde se nejedná o anomální jev. [[český slovosled#Členská sounáležitost|Princip projektivity]] je normou knižního jazyka, zatímco hovorová řeč dává obvykle přednost jinému principu – na začátku hlavní část sdělení, potom upřesnění.Zalizňak (2008), s. 190. [1290] => [1291] => == Slovní zásoba == [1292] => Podobně jako u všech slovanských jazyků pochází jádro slovní zásoby staré ruštiny z [[praslovanština|praslovanštiny]]. Některá její slova si zachovala archaický význam (např. ''вєжа'' „obytný vůz, stan“; ''скотъ'' „majetek, peníze“).Vasmer, Bd. I (1953). Heslo „ве́жа“, s. 178 — Bd. II (1955). Heslo „скот“, s. 649. [1293] => [1294] => Objevují se také původní specificky východoslovanská slova (např. ''бѣлъка'', ''дєвѧносъто'', ''дєшєвъıи'', ''сѣмьѧ'')Vasmer, Bd. I (1953). Hesla „бе́лка“, „девяно́сто“ a „дешёвый“, s. 72, 334, 348 — Bd. II (1955). Heslo „семья́“, s. 609. a slova přejatá z jiných jazykových rodin: [1295] => [1296] => {| class="wikitable" [1297] => |- [1298] => ! přejaté slovo [1299] => ! význam [1300] => !colspan=2 | původ výpůjčkyVasmer, Bd. I (1953). Hesla „гра́мота“ a „крюк“, s. 303, 675 — Bd. II (1955). Hesla „ларь“, „ло́шадь“, „нога́та“ a „соба́ка“, s. 15, 63-64, 224, 684. [1301] => |- [1302] => | ''грамота'' || psaní, listina || řecký || ''γράμματα'' [1303] => |- [1304] => | ''крюкъ'' || hák || staroseverský || ''krókr'' [1305] => |- [1306] => | ''ларь'' || truhla || starošvédský || ''lárr'' [1307] => |- [1308] => | ''лошадь'' || kůň || turkický || ''alaša'' [1309] => |- [1310] => | ''ногата'' || nogata (měnová jednotka) || arabský || ''naqd'' [1311] => |- [1312] => | ''собака'' || pes || íránský || ''*sabāka-'' [1313] => |- [1314] => |} [1315] => [1316] => V. Kiparskij ve své [[monografie|monografii]] věnované historii ruské slovní zásoby uvádí, že ruština obsahuje 454 slov z [[praindoevropský jazyk|indoevropské]] epochy, cca 300 z baltoslovanské epochy a 420 z všeslovanské epochy. Další část pak tvoří lexikální výpůjčky z dávných dob – 55 [[germanismus|germanismů]], cca 20 [[íránismus|íránismů]] a 23 [[turcismus|turcismy]]. Celkem tak, nebereme-li v úvahu odvozená slova, zdědila stará ruština z praslovanštiny přibližně 1270 slov.Filin (1981), s. 4. [1317] => [1318] => == Knižní jazyk == [1319] => [[Soubor:Izbornik page.jpg|náhled|Svjatoslavův sborník (1073)]] [1320] => [1321] => Přijetí křesťanství roku 988 vedlo k zavedení knižního [[církevní slovanština|církevněslovanského jazyka]], který se od staré ruštiny v celé řadě znaků lišil: [1322] => * mezisouhláskové ''*or, *ol, *er, *el'' → ''ra, la, re, le'' (csl. ''глава, страна'' × strus. ''голова, сторона'') [1323] => * počáteční ''*or-, *ol-'' → ''ra-, la-'' nezávisle na [[intonace (lingvistika)|intonaci]] (csl. ''расти, лакъть'' × strus. ''рости, локъть'') [1324] => * skupiny ''*tj. *dj'' → ''šť, žd'' (csl. ''помощь, вождь'' × strus. ''помочь, вожь'') [1325] => * změna ''*je'' → ''o'' neproběhla (csl. ''ѥзєро'' × strus. ''озєро'') [1326] => * pádové koncovky ''*ę̆'' → ''ja'' (csl. ''отъ зємлѧ'' × strus. ''отъ зємлѣ'')Gorškova (1981), s. 147-149. [1327] => * používání [[staroruština#minulé časy|prostých minulých časů]] [1328] => * zájmeno ''сѧ'' za řídícím slovesemZalizňak (2008), s. 219-220. [1329] => [1330] => Určit vztah knižního jazyka a mluvených dialektů je často složité, památky ve větší či menší míře obsahují oba elementy. Za velmi blízké hovorové řeči jsou považovány dopisy na březové kůře a přímá řeč světských osob v [[Kyjevský letopis|letopise Kyjevském]].Zalizňak (2008), s. 23. [1331] => [1332] => == Literární památky == [1333] => {{Podrobně|Kyjevská Rus#Literární památky Kyjevské Rusi}} [1334] => [1335] => == Vzorový text == [1336] => {{Vzorový text [1337] => |VDLP=ano [1338] => |Komentář= [1339] => |Jazyk 1=starorusky [1340] => |Text 1=Вьси сѧ людиѥ родѧть свободьни и ровьни въ чьсти та въ правьдѣ. Одарєни сѫть роз​оумомь и доушєѭ, и дѣıати имъ къ собѣ ıако мєжю братъı. [1341] => }} [1342] => [1343] => == Odkazy == [1344] => [1345] => === Poznámky === [1346] => [1347] => [1348] => === Reference === [1349] => [1350] => [1351] => === Literatura === [1352] => * {{Citace monografie | příjmení = Derksen | jméno = Rick | titul = Etymological Dictionary of the Slavic Inherited Lexicon | vydavatel = Brill | místo = Leiden | rok = 2008 | isbn = 978-90-04-15504-6 | počet stran = 726 | jazyk = anglicky}} [1353] => * {{Citace monografie | příjmení = Durnovo | jméno = Nikolaj Nikolajevič | titul = Izbrannye raboty po istorii russkogo jazyka | vydavatel = Jazyki slavjanskoj kultury | místo = Moskva | rok = 2000 | isbn = 5-7859-0097-1 | počet stran = 811 | jazyk = rusky}} [1354] => * {{Citace monografie | příjmení = Dybo | jméno = Vladimir Antonovič | titul = Slavjanskaja akcentologija: Opyt rekonstrukcii sistemy akcentnych paradigm v praslavjanskom | vydavatel = Nauka | místo = Moskva | rok = 1981 | počet stran = 272 | jazyk = rusky}} [1355] => * {{Citace periodika | příjmení = Filin | jméno = Fedot Petrovič | titul = Problemy istoričeskoj leksikologii russkogo jazyka | periodikum = Voprosy jazykoznanija | rok = 1981 | číslo = 5 | strany = 3–16 | jazyk = rusky}} [1356] => * {{Citace monografie | příjmení = Gorškova | jméno = Klavdija Vasiljevna | příjmení2 = Chaburgajev | jméno2 = Georgij Aleksandrovič | titul = Istoričeskaja grammatika russkogo jazyka | vydavatel = Vysšaja škola | místo = Moskva | rok = 1981 | počet stran = 359 | jazyk = rusky}} [1357] => * {{Citace monografie | příjmení = Grickevič | jméno = Julija Nikolajevna | titul = Istoričeskaja grammatika russkogo jazyka: posobije dlja studentov zaočnogo otdelenija | vydavatel = PGPI im. S. M. Kirova | místo = Pskov | rok = 2003 | počet stran = 100 | isbn = 5-87854-237-4 | jazyk = rusky}} [1358] => * {{Citace monografie | příjmení = Chaburgajev | jméno = Georgij Aleksandrovič | titul = Stanovlenie russkogo jazyka | vydavatel = Vysšaja škola | místo = Moskva | rok = 1980 | počet stran = 191 | jazyk = rusky}} [1359] => * {{Citace monografie | příjmení = Ivanov | jméno = Vjačeslav Vsevolodovič | titul = Istoričeskaja grammatika russkogo jazyka | vydání = 3 | vydavatel = Prosveščenie | místo = Moskva | rok = 1990 | počet stran = 400 | isbn = 5-09-000910-4 | jazyk = rusky}} [1360] => * {{Citace periodika | příjmení = Ivanova | jméno = T. A. | titul = Ob azbuke na stene sofijskogo sobora v Kieve | periodikum = Voprosy jazykoznanija | rok = 1972 | číslo = 3 | strany = 118–122 | jazyk = rusky}} [1361] => * {{Citace monografie | příjmení = Janin | jméno = Valentin Lavrenťjevič | titul = Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře | překladatelé = Jitka Komendová | vydavatel = Pavel Mervart | místo = Červený Kostelec | rok = 2007 | počet stran = 378 | isbn = 978-80-86818-47-4 | jazyk = česky}} [1362] => * {{Citace periodika | příjmení = Krivko | jméno = Roman Nikolajevič | titul = Drevnerusskaja orfografija XI - načala XII veka v svete supersegmentnych tembrovych oppozicij | periodikum = Voprosy jazykoznanija | rok = 1998 | číslo = 8 | strany = 60–78 | jazyk = rusky}} [1363] => * {{Citace monografie | příjmení = Lamprecht | jméno = Arnošt | titul = Praslovanština | vydavatel = Univerzita J. E. Purkyně | místo = Brno | rok = 1987 | počet stran = 266 | jazyk = česky}} [1364] => * {{Citace periodika | příjmení = Malkova | jméno = O. V | titul = Imelo li mesto vtoričnoe smjagčenie soglasnych pered [e], [i] v dialektach južnoj zony drevnerusskogo jazyka? | periodikum = Voprosy jazykoznanija | rok = 1980 | číslo = 6 | strany = 76–88 | jazyk = rusky}} [1365] => * {{Citace periodika | příjmení = Malkova | jméno = O. V. | titul = K istorii obrazovanija vostočnoslavjanskich jazykov | periodikum = Voprosy jazykoznanija | rok = 1984 | číslo = 4 | strany = 45–57 | jazyk = rusky}} [1366] => * {{Citace periodika | příjmení = Michejev | jméno = Savva Michajlovič | titul = 22 drevnerusskich glagoličeskich nadpisi-graffiti XI-XII vekov iz Novgoroda | periodikum = Slovo | rok = 2012 | číslo = 62 | strany = 63–99 | jazyk = rusky}} [1367] => * {{Citace monografie | příjmení = Nazarova | jméno = T. V. | titul = Akaňje v ukrainskich govorach | vydavatel = Nauka | místo = Moskva | rok = 1977 | počet stran = 211 | jazyk = rusky}} [1368] => * {{Citace sborníku | příjmení = Nikolajev | jméno = Sergej Lvovič | titul = Sledy osobennostej vostočnoslavjanskich plemennych dialektov v sovremennych velikorusskich govorach. I. Kriviči | příjmení sestavitele = Ivanov | jméno sestavitele = Vjačeslav Vsevolodovič | sborník = Balto-slavjanskije issledovanija 1986 | vydavatel = Nauka | místo = Moskva | rok vydání = 1988 | strany = 115–154 | jazyk = rusky}} [1369] => * {{Citace periodika | příjmení = Nikolajev | jméno = Sergej Lvovič | titul = Ranneje dialektnoje členenie i vnešnie svjazi vostočnoslavjanskich dialektov | periodikum = Voprosy jazykoznanija | rok = 1994 | číslo = 3 | strany = 23–49 | jazyk = rusky}} [1370] => * {{Citace monografie | příjmení = Schramm | jméno = Gottfried | titul = Altrusslands Anfang. Historische Schlüsse aus Namen, Wörtern und Texten zum 9. und 10. Jahrhundert | vydavatel = Rombach | místo = Freiburg im Breisgau | rok = 2002 | počet stran = 569 | isbn = 978-3793092681 | jazyk = německy}} [1371] => * {{Citace monografie | titul = Slovar drevnerusskogo jazyka (XI - XIV vv.). Tom I-X | redaktoři = R. I. Avanesov, I. S. Uluchanov, V. B. Krysko | vydavatel = Russkij jazyk | místo = Moskva | rok = 1988-2013 | jazyk = rusky}} [1372] => * {{Citace monografie | příjmení = Stang | jméno = Christian | titul = Slavonic accentuation | vydavatel = Universitetsforlaget | místo = Oslo | rok = 1957 | počet stran = 194 | isbn = 978-82-00-06078-9 | jazyk = anglicky}} [1373] => * {{Citace monografie | příjmení = Šachmatov | jméno = Aleksej Aleksandrovič | titul = Istoričeskaja morfologia russkogo jazyka | vydavatel = Učpedgiz | místo = Moskva | rok = 1957 | počet stran = 401 | jazyk = rusky}} [1374] => * {{Citace monografie | příjmení = Šaulskij | jméno = Jevgenij Valerjevič | příjmení2 = Kňazev | jméno2 = Sergej Vladimirovič | titul = Russkaja dialektologija: fonetika | vydavatel = PGPI im. S. M. Kirova | místo = Moskva | rok = 2006 | počet stran = 20 | jazyk = rusky}} [1375] => * {{Citace periodika | příjmení = Šilov | jméno = Aleksej Lvovič | titul = Pribaltijsko-finskaja leksika i vostočnoslavjanskoje jazykoznanie | periodikum = Voprosy jazykoznanija | rok = 2005 | číslo = 2 | strany = 7–28 | jazyk = rusky}} [1376] => * {{Citace monografie | příjmení = Trubačov | jméno = Oleg Nikolajevič | titul = V poiskach jedinstva | vydání = 3 | vydavatel = Nauka | místo = Moskva | rok = 2005 | počet stran = 286 | isbn = 5-02-033259-3 | jazyk = rusky}} [1377] => * {{Citace monografie | příjmení = Vasmer | jméno = Max | titul = Russisches etymologisches Wörterbuch. Bd I-III | vydavatel = Winter | místo = Heidelberg | rok = 1953-1958 | jazyk = německy}} [1378] => * {{Citace monografie | příjmení = Večerka | jméno = Radoslav | titul = Altkirchenslavische Syntax. Bd I-IV | vydavatel = U. W. Weiher | místo = Freiburg i. Br. | rok = 1989-2002 | jazyk = německy}} [1379] => * {{Citace monografie | příjmení = Worth | jméno = Dean S. | titul = Očerki po russkij filologii | překladatelé = K. K. Bogatyrjov | vydavatel = Indrik | místo = Moskva | rok = 2006 | počet stran = 432 | isbn = 5-85759-362-X | jazyk = rusky}} [1380] => * {{Citace sborníku | příjmení = Zalizňak | jméno = Andrej Anatoljevič | titul = Protivopostavlenie otnositelnych i voprositelnych mestoimenij v drevnerusskom | příjmení sestavitele = Ivanov | jméno sestavitele = Vjačeslav Vsevolodovič | sborník = Balto-slavjanskije issledovanija 1980 | vydavatel = Nauka | místo = Moskva | rok vydání = 1981 | strany = 89–107 | jazyk = rusky}} [1381] => * {{Citace monografie | příjmení = Zalizňak | jméno = Andrej Anatoljevič | titul = Ot praslavjanskoj akcentuacii k russkoj | vydavatel = Nauka | místo = Moskva | rok = 1985 | počet stran = 428 | jazyk = rusky}} [1382] => * {{Citace monografie | příjmení = Zalizňak | jméno = Andrej Anatoljevič | titul = Merilo Pravednoe XIV veka kak akcentologičeskij istočnik | vydavatel = Otto Sagner | místo = München | rok = 1990 | počet stran = 183 | jazyk = rusky}} [1383] => * {{Citace periodika | příjmení = Zalizňak | jméno = Andrej Anatoljevič | příjmení2 = Janin | jméno2 = Valentin Lavrenťjevič | titul = Novgorodskij kodeks pervoj četverti XI v. – drevnejšaja kniga Rusi | periodikum = Voprosy jazykoznanija | rok = 2001 | číslo = 5 | strany = 3–25 | jazyk = rusky}} [1384] => * {{Citace periodika | příjmení = Zalizňak | jméno = Andrej Anatoljevič | titul = Drevnejšaja kirilličeskaja azbuka | periodikum = Voprosy jazykoznanija | rok = 2003 | číslo = 2 | strany = 3–31 | jazyk = rusky}} [1385] => * {{Citace monografie | příjmení = Zalizňak | jméno = Andrej Anatoljevič | titul = Drevnenovgorodskij dialekt | vydání = 2 | vydavatel = Jazyki slavjanskich kultur | místo = Moskva | rok = 2004 | počet stran = 872 | isbn = 5-94457-165-9 | jazyk = rusky}} [1386] => * {{Citace periodika | příjmení = Zalizňak | jméno = Andrej Anatoljevič | příjmení2 = Janin | jméno2 = Valentin Lavrenťjevič | titul = Beresťanyje gramoty iz novgorodskich raskopok 2006 g. | periodikum = Voprosy jazykoznanija | rok = 2007 | číslo = 3 | strany = 3–10 | jazyk = rusky}} [1387] => * {{Citace monografie | příjmení = Zalizňak | jméno = Andrej Anatoljevič | titul = Drevnerusskie enklitiki | vydavatel = Jazyki slavjanskich kultur | místo = Moskva | rok = 2008 | počet stran = 280 | isbn = 978-5-9551-0232-0 | jazyk = rusky}} [1388] => * {{Citace monografie | příjmení = Zalizňak | jméno = Andrej Anatoljevič | titul = Drevnerusskij i starovelikorusskij slovar ukazatel (XIV-XVII vv.) | vydavatel = Jazyki slavjanskich kultur | místo = Moskva | rok = 2011 | počet stran = 352 | isbn = 978-5-9551-0377-8 | jazyk = rusky}} [1389] => [1390] => === Související články === [1391] => * [[Kyjevská Rus]] [1392] => * [[Staronovgorodský dialekt]] [1393] => [1394] => === Externí odkazy === [1395] => * {{Commonscat}} [1396] => [1397] => {{Slovanské jazyky}} [1398] => {{Autoritní data}} [1399] => {{Portály|Jazyk}} [1400] => [1401] => [[Kategorie:Východoslovanské jazyky]] [1402] => [[Kategorie:Ruština]] [1403] => [[Kategorie:Ukrajinština]] [1404] => [[Kategorie:Běloruština]] [1405] => [[Kategorie:Mrtvé slovanské jazyky]] [] => )
good wiki

Staroruština

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'jer','Kyjevská Rus','předložka','Staroruština#Přízvuk','český slovosled#Členská sounáležitost','příklonka','kmen (mluvnice)','podmět','velára','jmenný tvar přídavného jména','deklinace','násloví'

Deklinace

Jer

Násloví

Násloví je česká obec nacházející se v okrese Chrudim ve Východočeském kraji.

Podmět

Předložka

Příklonka