Array ( [0] => 14663150 [id] => 14663150 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Starověk [uri] => Starověk [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => Starověk je období v lidské historii, které se vyznačuje rozvojem civilizací a kultur. Toto období sahá od vzniku písemných pramenů kolem roku 3000 př. n. l. až do konce Západořímské říše v roce 476 n. l. Během starověku došlo k vytvoření mnoha významných civilizací, jako například starověký Egypt, Mezopotámie, Řecko a Řím. Tyto civilizace měly zásadní vliv na celou lidskou historii a jejich odkaz přetrval až do současnosti. Ve starověku se také zformovaly základní principy, které ovlivňovaly politické, ekonomické, společenské a kulturní dění. Tato období byla charakterizována rozvojem umění, architektury, vědy, filozofie a náboženství. Rozšířením obchodních tras se také výrazně zvýšil mezinárodní obchod a kulturní výměna mezi různými civilizacemi. Starověk je tedy klíčovým obdobím, které nám pomáhá pochopit lidskou historii a vývoj společnosti. [oai] => Starověk je období v lidské historii, které se vyznačuje rozvojem civilizací a kultur. Toto období sahá od vzniku písemných pramenů kolem roku 3000 př. n. l. až do konce Západořímské říše v roce 476 n. l. Během starověku došlo k vytvoření mnoha významných civilizací, jako například starověký Egypt, Mezopotámie, Řecko a Řím. Tyto civilizace měly zásadní vliv na celou lidskou historii a jejich odkaz přetrval až do současnosti. Ve starověku se také zformovaly základní principy, které ovlivňovaly politické, ekonomické, společenské a kulturní dění. Tato období byla charakterizována rozvojem umění, architektury, vědy, filozofie a náboženství. Rozšířením obchodních tras se také výrazně zvýšil mezinárodní obchod a kulturní výměna mezi různými civilizacemi. Starověk je tedy klíčovým obdobím, které nám pomáhá pochopit lidskou historii a vývoj společnosti. [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => {{Historická období}} [1] => [[Soubor:Pieter Bruegel the Elder - The Tower of Babel (Vienna) - Google Art Project - edited.jpg|náhled|upright=1.2|''[[Babylonská věž]]'', obraz od [[Pieter Brueghel|Pietera Bruegela staršího]]]] [2] => [3] => [[Termín]] '''starověk''' označuje v [[Historiografie|dějepisectví]] historické období vzniku a rozvoje prvních civilizací na [[Střední východ|Středním východě]], v oblasti [[Středomoří]] a v jižní a východní [[Asie|Asii]]. Časově lze tuto epochu ohraničit koncem [[pravěk]]u okolo poloviny [[4. tisíciletí př. n. l.]] a počátkem [[středověk]]u v [[6. století|6.]] až [[7. století]]. Naproti tomu pojem '''antika''' se vztahuje výlučně na řecko-římskou etapu starověku. Rozsáhlejší pojem starověk zahrnuje tedy rovněž toto období dějin lidstva. [4] => [5] => Počátek starověku lze vymezit dobou rozšíření [[Písmo|písma]] na území [[Starověký Orient|staroorientálních]] říší [[Blízký východ|Blízkého východu]] – v [[Mezopotámie|Mezopotámii]] ([[Sumer]], [[Akkad]], [[Babylón|Babylon]], [[Mitanni]], [[Asýrie]]), v oblasti [[Íránská vysočina|Íránské vysočiny]] ([[Elam]], [[Médie]], [[Perská říše|Persie]]), v [[Sýrie|Sýrii]] ([[Ugarit]]), na území [[Malá Asie|Malé Asie]] ([[Chetité]], [[Frýgie]], [[Lýdie]]) a v [[Starověký Egypt|Egyptě]]. [6] => [7] => Konec starověku spadá do doby rozpadu [[Starověký Řím|římské]], resp. [[Sásánovci|sásánovské říše]], jenž nastal v důsledku [[stěhování národů]] a [[Islámská expanze|arabské expanze]] (zánik [[Západořímská říše|západořímské říše]] v roce [[476]], smrt císaře [[Justinián I.|Justiniána I.]] v roce [[565]], smrt [[prorok]]a [[Mohamed]]a v roce [[632]]). Současní, především [[Německo|němečtí]] historikové označují období přerodu starověku ve středověk (od konce [[3. století|3.]] až do počátku [[7. století]]) za samostatnou etapu pozdní antiky. [8] => [9] => == Střední východ == [10] => {{Podrobně|Starověký Orient}} [11] => [12] => === Eneolit a raná doba bronzová === [13] => [[Soubor:Amarna Akkadian letter.png|náhled|upright=0.75|[[Klínové písmo]]]] [14] => {{Podrobně|Doba měděná}} [15] => První starověké civilizace vznikly v období [[eneolit]]u, které se vyznačovalo rozvinutým zemědělstvím (polní hospodářství, chov dobytka), společenskou dělbou práce, základními technikami zpracování [[měď|mědi]], počátkem obchodu, skladováním potravin a surovin a založením prvních stálých sídel. Rozvoj kultury byl spojen s rozšířením znalosti písma, které nahradilo doposud užívané [[piktogram]]y a [[ideogram]]y, vyskytující se již od dob [[paleolit]]u ([[Nástěnná malba|nástěnné malby]]). Používání grafických symbolů k uchování informací se v oblasti Středního východu rozšiřovalo již od poloviny 4. tisíciletí př. n. l. Jejich podoba a vznik byly nepochybně silně ovlivněny [[Klínové písmo|klínovým písmem]] v Mezopotámii a [[egyptské hieroglyfy|hieroglyfy]] v Egyptě. Tyto grafické značky se později prostřednictvím [[Féničané|Féničanů]] vyvinuly v naši dnešní [[Abeceda|abecedu]]. Vynález písma umožnil rodícím se státům zavést stálý správní a [[Náboženství|náboženský]] aparát, což je pokládáno za okamžik počátku civilizace. [16] => [17] => ==== Mezopotámie ==== [18] => {{Podrobně|Sumerové|Mezopotámie}} [19] => První vyspělá civilizace se vyvíjela od poloviny [[4. tisíciletí př. n. l.]] v jižní [[Mezopotámie|Mezopotámii]] v [[Sumerové|sumerských]] městských státech, z nichž nejvýznamnějšími byly [[Uruk]], [[Ur (město)|Ur]], [[Eridu]], [[Larsa]], [[Lagaš]] a [[Kiš]]. Především [[Uruk]] se vyznačoval oproti jiným okolním městům velikou mocí. Rozmach těchto sídel byl zapříčiněn důmyslným a složitým systémem výstavby [[zavlažování]], který byl organizován a řízen v rámci [[Chrámové hospodářství|chrámového hospodářství]]. Prostřednictvím hliněných střepů, pečetí a různých jiných [[artefakt (archeologie)|artefaktů]] z této doby je prokázáno obchodní spojení s [[Arabský poloostrov|Arábií]] a [[Indie|Indií]]. Důležitým impulzem hospodářského rozmachu sumerských městských států bylo rovněž vynalezení [[Kolo|kola]] a [[Hrnčířský kruh|hrnčířského kruhu]]. Zároveň probíhající vzrůst obchodu a rozvoj zemědělství přispěl k urychlení vývoje písma, které sloužilo nejprve pouze k evidenci surovin a zemědělských produktů. Funkce písma se postupně změnila: z nástroje vedení záznamů se stal prostředek osobního nebo kolektivního projevu, což je zdokumentováno nejstaršími literárními díly, jakým je například [[Epos o Gilgamešovi]] pojednávající o mytickém králi města [[Uruk]]u z [[26. století př. n. l.]] [20] => [21] => Politické vedení městských států náleželo kněžím, kteří ve svých rukou třímali veškerou moc. Architektonickým projevem sumerského [[Polyteismus|polyteistického]] náboženství byly až padesát metrů vysoké stupňovité pyramidy – [[zikkurat]]y – které kromě toho, že sloužily jako paláce kněží, plnily zřejmě také reprezentativní úlohu ve vztahu k poddaným. Jednotlivá města sice vedla se svými sousedy prakticky nepřetržitě války o vodu, obchodní stezky a tribut, nicméně tyto konflikty nabývaly jen lokální charakter a nikdy se nestaly impulzem ke vzniku větších říší, zahrnujících celé území [[Mezopotámie]]. Od počátku [[3. tisíciletí př. n. l.]] začalo bohatství [[Sumerové|Sumerů]] přitahovat pozornost [[Nomádi|nomádských]] kmenů ze severu. Svědčí o tom hojný výskyt [[Semité|semitských]] jmen v [[Sumerský královský seznam|sumerských seznamech králů]] ([[sumerština]] nepatří k této jazykové větvi). V tomto období, které se vyznačovalo zničením monumentálních paláců, došlo k rozdělení doposud jednotné světské a duchovní moci. Vládcové z této doby si nechali stavět obrovské paláce s hroby, ve kterých byli pohřbíváni společně se svou družinou. Na konci tohoto protodynastického období se [[Sumerové|sumerský]] vliv rozšířil až do oblastí při [[Středozemní moře|Středozemním moři]]. [22] => [23] => ==== Egypt ==== [24] => {{Podrobně|Starověký Egypt}} [25] => Na rozdíl od [[Sumer]]u ve [[Starověký Egypt|starověkém Egyptě]] došlo již na konci [[4. tisíciletí př. n. l.]] k politickému sjednocení země. Tomuto vývoji napomohla [[Geografie|geograficky]] daná izolovanost země, poskytující ochranu před vnějšími vlivy. Četná malá království, která se seskupila ve dva státy: [[Horní Egypt]] (s centrem ve městě [[Nechen]]) a [[Dolní Egypt]] (s centrem ve městě [[Peruadžet]]), byla během několik generací trvajícího procesu sjednocena někdy v polovině [[32. století př. n. l.]] pod vládou hornoegyptského panovníka. V nejstarších dochovaných písemných pramenech z [[Archaická doba|archaického období]] se vyskytují různá jména vládců jako Škorpión, [[Narmer]] a [[Aha]], která podle informací z pozdějších pramenů označují jedinou postavu – [[Faraon|faraóna]] [[Meni]]ho, sjednotitele starověkého [[Egypt]]a. Na konci archaického období (konec [[28. století př. n. l.]]) sahala moc [[faraon]]ů až na [[Sinajský poloostrov]]. [[Starověký Egypt|Egypt]] tehdy disponoval přímým obchodním spojením s městem [[Byblos]], nacházejícím se až v dalekém [[Libanon]]u. [26] => [27] => [[Soubor:Egypt.Giza.Sphinx.02.jpg|náhled|upright=1.15|[[Rachefova pyramida]] se [[Velká sfinga v Gíze|sfingou]] v popředí]] [28] => Již panovníci 2. dynastie opírali svoji moc o soustavu centrálně řízených správních úřadů a kult vlastního božství, neboť se prohlašovali za ztělesnění [[Hor]]a, boha nebe. [[Egyptské náboženství]] se vyznačovalo rovněž uctíváním božských zvířat (lvi, býci a krávy). Charakteristická pro něj byla rovněž silná víra v posmrtný život. V [[Sakkára|Sakkáře]], poblíž [[Mennofer]]u, a v [[Abydos (starověký Egypt)|Abydu]] byly z cihel vybudovány ohromné náboženské stavby a hrobky. Sjednocený Egypt tedy již v archaickém období disponoval vysoce rozvinutou kulturou. Hieroglyfické písmo nalezlo své uplatnění v náboženských a správních záležitostech (daňový registr), při určování ročních období a rostoucí měrou také v umělecké tvorbě. [29] => [30] => Nástup 3. dynastie, jenž je kladen do roku 2707 př. n. l., znamenal počátek období [[Stará říše|staré říše]] v Egyptě. Říše se v této době dále nerušeně rozvíjela a po ovládnutí delty řeky [[Nil]]u expandovala na jih – do [[Núbie]]. Vládní a správní struktury stejně jako egyptská kultura získaly svoji definitivní podobu. Tato etapa vývoje starověkého Egypta se vyznačuje především stavbou monumentálních hrobek, která dosáhla svého vrcholu budováním [[Egyptské pyramidy|pyramid]] za vlády 3. a 4. dynastie. Nejvýznamnějšími staviteli tohoto období byli [[faraon]]i [[Džoser]] (ten si jako první nechal postavit stupňovitou pyramidu), [[Snofru]], [[Chufu]] a [[Rachef]]. O dokonalosti těchto gigantických architektonických staveb svědčí také umělecká výzdoba jejich interiéru. Malířství a sochařství dosáhly své vrcholné úrovně. V náboženství nabyl velkého významu sluneční bůh [[Re (bůh)|Re]]. [[Faraon]] [[Radžedef]] byl prvním panovníkem, který se nazýval „synem Re“, a v době vlády 5. dynastie [[Re (bůh)|Re]] plně zastínil dosavadní kult boha [[Hor]]a. [31] => [32] => === Vrcholná a pozdní doba bronzová === [33] => {{Podrobně|Doba bronzová}} [34] => Od konce [[3. tisíciletí př. n. l.]] začala být [[měď]] pozvolna nahrazována [[bronz]]em. K jeho výrobě bylo vedle všudypřítomné mědi zapotřebí také [[cín]]u, který byl do [[Mezopotámie]] dovážen pravděpodobně ze západního [[Írán]]u a z území nynějšího [[Uzbekistán]]u. V [[Starověký Egypt|Egyptě]] se používání [[Měď|mědi]] i [[bronz]]u uplatnilo relativně pozdě. Měď zde nikdy nezískala na důležitosti tolik jako v [[Mezopotámie|Mezopotámii]], zatímco [[bronz]], který se v [[Starověký Egypt|Egyptě]] zřejmě vůbec nevyráběl, nýbrž se pouze dovážel, se rychle prosadil jak v umění, tak ve vojenství. To však představovalo vážný problém pro další vývoj říše, neboť [[Starověký Egypt|Egypt]] postrádal nerostné suroviny, tudíž se musel spoléhat výhradně na jejich dovoz ze zahraničí. Užívání bronzu a později také [[Železo|železa]] se zde šířilo pomaleji, což mělo za následek relativní zaostávání [[Starověký Egypt|Egypta]]. [35] => [36] => ==== Mezopotámie ==== [37] => [[Soubor:AlterOrient.jpg|náhled|upright=1.45|[[Starověký Orient]] kolem roku 2000 př. n. l.]] [38] => {{Podrobně|Akkad|Babylonie|Mezopotámie}} [39] => V oblasti [[sumer]]ské kultury nastaly ve 2. polovině [[3. tisíciletí př. n. l.]] pronikavé změny. [[Sargon Akkadský|Sargon]], král města [[Akkad]]u, ležícího na severu [[sumer]]ského území, vytvořil mocnou říši, když pod svou vládou sjednotil celou Mezopotámii. Sargon byl zřejmě vynikající vůdce. K jeho moci mu dopomohla také vojenská reforma, díky které bylo akkadské vojsko mobilnější než vojska ostatních sumerských měst, čímž je převyšovalo. Před svou smrtí Sargon vládl říši, která se rozkládala od [[Perský záliv|Perského zálivu]] až ke [[Středozemní moře|Středozemnímu moři]], přičemž je mu připisováno rovněž první nasazení námořnictva. [40] => [41] => Akkadská říše zanikla nedlouho po smrti svého zakladatele krále Sargona. Vnitřní nestabilita a vnější ohrožení vedly k obnovení nezávislosti někdejších sumerských městských států. Tento stav však neměl dlouhého trvání, neboť do Mezopotámie stále více pronikaly okolní kmeny [[Elam]]itů a [[Amorité|Amorejců]], které v sousedství Sumeru vytvořily mocné říše. Konec sumerské vlády v Mezopotámii byl přesto pozvolný. Jednotliví sumerští vládci se po vzoru Sargona pokoušeli obnovit jednotu Mezopotámie. Nejmocnějším městem se stala nejprve [[Larsa]], která však byla brzy dobyta do té doby nepříliš významným městem [[Babylón|Babylon]], jehož králem byl [[Chammurapi]]. Ten dosáhl v Mezopotámii přednostního mocenského postavení a založil zde druhou říši, která sice nedosáhla velikosti někdejší říše akkadské a krátce po Chammurapiho smrti se opět rozpadla, nicméně měla značný vliv na budoucí vývoj Mezopotámie. Chammurapiho výjimečnost spočívala v tom, že nechal vytvořit jeden z nejstarších zákoníků na světě, tzv. [[Chammurapiho zákoník]]. I přes následný zánik [[Babylonie|babylonské říše]], nepostihl samotný Babylon na rozdíl od Akkadu úpadek. Naopak záhy se povznesl na pozici největšího a nejmocnějšího města v celé Mezopotámii. [42] => [43] => V oblasti íránského vnitrozemí došlo v této době ke vzestupu kmene [[Kassité|Kassitů]], kteří podnikali stále častější vpády do Mezopotámie. Ovšem smrtící úder přišel nakonec z Malé Asie, kde [[Chetité]] vytvořili mocnou říši a kolem roku [[16. století př. n. l.|1530 př. n. l.]] přepadli Babylon. Ačkoli město dobyli a strašlivě vydrancovali, brzy se opět stáhli na své území. Slabosti babylonské říše však využili Kassité, kteří se ustavili pány Babylonu. Zatímco Kassité ovládli Babylon, moc chetitské říše se rozšířila na jih, čímž se Chetité dostali do konfliktu s říší [[Mitanni]], jež zaujímala území táhnoucí se od severní Mezopotámie až k syrskému pobřeží Středozemního moře. V Sýrii došlo k značnému kulturnímu rozmachu, jehož počátky se datují do doby po zániku akkadské říše. Nevznikl zde jednotný, centralizovaný státní útvar, nýbrž několik velkých měst (například [[Ugarit]], [[Arados]], [[Byblos]] a [[Týros]]), jež se obchodem domohla značného bohatství a vlivu. [44] => [45] => ==== Egypt ==== [46] => Na konci [[23. století př. n. l.]] nastala v Egyptě [[první přechodná doba]]. Stávající moc faraónů dočasně zanikla a říše se rozpadla do několika menších útvarů. Nástupem 11. dynastie o 200 let později zahájil Egypt etapu [[střední říše]]. Faraón [[Amenemhet I.]] podporoval vzestup kultu boha [[Amon]]a, jenž se brzy stal nejdůležitějším egyptským božstvem. Hranice říše byly opět posunuty hluboko na jih do Núbie. Egypt prožíval období vnitřní stability a bohatství, k čemuž přispěly jak intenzivní obchodní styky s Féničany, tak odvodnění [[fajjúm]]ské oázy. Faraón [[Senusret III.]] z 12. dynastie se stal doposud nejmocnějším vládcem Egypta. Epochu rozkvětu a prosperity však ukončil vpád semitských [[Hyksósové|Hyksósů]] do delty Nilu v roce [[17. století př. n. l.|1648 př. n. l.]] Egyptu trvalo další jedno století než se s touto cizí mocí vypořádal. [47] => [48] => Vítězstvím nad Hyksósy započala v Egyptě [[nová říše]], která po úspěšné expanzi do Núbie nasměrovala své další výboje do Přední Asie oplývající nerostnými surovinami. [[Kanaán]], [[Fénicie]] a ostatní syrská města byla podrobena kolem roku [[15. století př. n. l.|1500 př. n. l.]] Svého vrcholu dosáhla dobyvačná egyptská politika za panování faraóna [[Thutmose III.]] (1479–1425 př. n. l.), který posunul hranice Egypta až k řece [[Eufrat]]u. Za vlády faraónů 18. dynastie dosáhl Egypt svého historicky největšího rozsahu a moci. Amenhotep IV., známý spíše jako [[Achnaton]], se snažil zavést náboženské a společenské reformy, které však vyvolaly značný odpor především v řadách vlivných kněží boha Amona. Achnaton chtěl prosadit [[Monoteismus|monoteistické]] náboženství slunečního boha Atona. Hlavní město říše bylo z [[Veset]]u přesunuto do nově vybudovaného [[Achetaton]]u, odkud král udržoval výtečné diplomatické vztahy se sousedními státy. Jeho úsilí o nastolení jediného božstva však přišlo krátce po jeho smrti vniveč. Egypt se rychle navrátil k uctívání starých bohů, v němž ústřední postavení zaujímal kult boha Amona. [49] => [50] => ==== Egejská oblast ==== [51] => [[Soubor:Reconst knossos crete.jpg|náhled|upright=0.75|Mínojský palác v [[Knóssos|Knóssu]]]] [52] => Ostrov [[Kréta]] se stal kolem roku [[2000 př. n. l.]] centrem vyspělé kultury nazývané [[Mínojská kultura|mínojská]]. [[Archeologie|Archeologické]] vykopávky umožňují jen omezenou rekonstrukci této vysoce rozvinuté krétské palácové kultury. Náboženské a politické struktury tamější společnosti nám zůstávají dosud skryty. Jisté je, že velkého významu nabyla námořní doprava a obchod. Dokonce je pravděpodobné, že Kréťané vedli vlastní koloniální expanzi. Ve své době byla Kréta přední mocností celé oblasti [[Egejské moře|Egejského moře]], avšak kolem roku [[15. století př. n. l.|1450 př. n. l.]] tato kultura náhle zanikla, aniž by se dochovalo jakýkoli doklad o příčině tohoto jevu. Kolem roku [[13. století př. n. l.|1300 př. n. l.]] se Kréta stala součástí oblasti působení [[Mykénská kultura|mykénské kultury]]. Ta se však rozvíjela především na území pevninského [[Řecko|Řecka]], které bylo tehdy rozděleno do mnoha malých království, z nichž nejvýznamnější byly [[Mykény]], [[Pylos]] a [[Athény]]. Řecká kultura dosáhla v tomto období svého doposud největšího rozmachu, přestože Mykéňané byli zřejmě agresivními a krutými nájezdníky. [[Trojská válka]] je prý podle některých názorů romantizující vylíčení mykénských loupeživých výprav do [[Asie]]. [53] => [54] => === Doba železná === [55] => {{Podrobně|Doba železná}} [56] => Koncem [[2. tisíciletí př. n. l.]] začalo nabírat na významu zpracování železa. Přechod k používání tohoto kovu však probíhal pozvolna, teprve zhruba kolem roku [[10. století př. n. l.|1000 př. n. l.]] železo zcela vytlačilo používání bronzu v oblasti Středního východu. [57] => [58] => ==== Chetité a mořské národy ==== [59] => {{Podrobně|Chetité}} [60] => Chetitské výboje vedly ke konfliktu s Egyptem. Poté, co se [[Chetité]] zmocnili syrských měst, došlo v roce [[13. století př. n. l.|1274 př. n. l.]] k [[Bitva u Kadeše|bitvě u Kadeše]], která je považována za klíčovou událost pozdní doby bronzové, třebaže neměla jasného vítěze. Z hlediska světových dějin je významnější událostí následná první historicky doložená mírová smlouva, která zakotvovala rovnováhu sil mezi Egypťany a Chetity. [61] => [62] => [[Soubor:Lion Gate, Hattusa 01.jpg|náhled|upright=1.1|vlevo|Lví brána v chetitské [[Chattušaš]]i]] [63] => V Mezopotámii se toto období vyznačuje úsilím [[Asýrie|Asyřanů]] o vybudování vlastní říše. Válečná tažení [[Seznam asyrských králů|asyrských králů]] ze svého původního území kolem města [[Aššúr]] přivedla mezi léty [[13. století př. n. l.|1300]] – [[12. století př. n. l.|1200 př. n. l.]] pod jejich vládu celou Mezopotámii. Asyřané se snažili přijmout kulturu místního mezopotámského obyvatelstva, čímž se chtěli zbavit nálepky cizích vládců a dodat tím legitimitu svým nárokům na vládu. Na západě dosáhla asyrská říše řeky Eufratu, což jí přivedlo do kontaktu s Chetity. Podobně jako Egypťané dokázali i Asyřané urovnávat konflikty diplomatickou cestou. Výsledkem jejich obratné diplomacie byl vznik mocenské rovnováhy mezi Asýrií, Egyptem a Chetity. Toto uspořádání mělo však jen krátkého trvání, neboť kolem roku [[12. století př. n. l.|1200 př. n. l.]] se na pobřeží východního Středomoří objevily tzv. „[[mořské národy]]“. Šlo zřejmě o velký počet menších kmenových svazů patrně [[Indoevropané|indoevropského]] původu, kterým se dříve připisovala vina za zhroucení mykénské kultury a chetitské říše. Podle novějších názorů však byl pád obou těchto civilizací zapříčiněn spíše lokálními konflikty a vnitřními rozbroji. [64] => [65] => Nicméně útoky mořských národů zřejmě napomohly k rozkladu obou těchto kultur. Některým příslušníkům mořských národů, jmenovitě [[Pelištejci|Pelištejcům]], se podařilo usadit v Sýrii a v [[Palestina|Palestině]] (brzy nato se v této zemi usídlili také [[Židé]]). Ještě předtím stihli zaútočit na Egypt, avšak faraón [[Ramesse III.]] je dokázal navzdory těžkým ztrátám odrazit. Ve stejné době museli Chetité čelit invazi [[Frygové|Frygů]], což nakonec pravděpodobně uspíšilo násilný zánik jejich říše. Asyrská říše upadla do vnitřního neklidu a musela se proto dočasně vzdát pozice [[Hegemonie|hegemona]] v Mezopotámii ve prospěch sílícího Babylonu. Současně začaly na hranicích Mezopotámie sílit kmeny [[Aramejci|Aramejců]]. Své státní uspořádání a mocenské struktury si dokázal zachovat pouze Egypt, ačkoli ze střetu s mořskými národy vyšel značně oslabený. [66] => [67] => ==== Přední Asie a Egypt ==== [68] => [[Soubor:Ish-tar Gate detail.jpg|náhled|upright=0.8|Detail babylonské [[Ištařina brána|Ištařiny brány]]]] [69] => {{Podrobně|Asýrie}} [70] => Po rozpadu říše Chetitů a rozkladu kassitské moci v Babylonu, vyvolaném [[Aramejci]], se v celém předoasijském prostoru vytvořilo mocenské vakuum, které bylo opět vyplněno až Asyřany za [[Tiglatpilesar I.|Tiglatpilesara I.]] na začátku [[11. století př. n. l.]] Tomuto panovníkovi se podařilo znovu rozšířit asyrskou říši až ke Středozemnímu moři. Avšak po jeho smrti se asyrská moc rychle zhroutila vlivem pokračujících aramejských útoků. Asyřané byli následně zatlačeni zpět do oblasti kolem města Aššúr, načež se museli bránit výbojným aramejským státům. Teprve více než sto let po Tiglatpilesarově smrti dokázal král [[Aššur-dán II.|Aššurdán II.]] ve druhé polovině [[10. století př. n. l.]] obnovit asyrskou expanzi. Asyřané opět dosáhli výsadního postavení v severní Mezopotámii a nakonec si podrobili celé území od [[Urmijské jezero|Urmijského jezera]] a pohoří [[Zagros]] až k pobřeží Středozemního moře. Později si podmanili Babylon, Sýrii a Palestinu. Zastavili také vzestup říše [[Urartu]] na severu. Na vrcholu své moci, v roce [[663 př. n. l.]], dokonce kontrolovali Egypt až k Vesetu. [[Novoasyrská říše]] se ale ukázala být příliš rozlehlá. Vnitřní problémy a nejednotnost destabilizovaly stát, jehož vládnoucí struktura se postupně rozpadla. V Babylonu vznikla vůči dobyvatelům obrovská nenávist, jež vyústila v povstání. S podporou [[Médie|Médů]] přivodili Babyloňané úplný rozklad asyrské říše. Asyrská sídelní města Aššúr a [[Ninive]] byla na konci [[7. století př. n. l.]] zničena do základů. Po smrti posledního asyrského krále [[Aššur-uballit II.|Aššur-uballita II.]] říše zanikla. [71] => [72] => V Babylonu se mezitím dostali k moci [[Chaldea|Chaldejci]]. Ve spojení s Médy dokázali rozšířit svou vládu na značnou část někdejšího asyrského území. Za [[Nebukadnesar II.|Nebukadnesara II.]] byla babylonská říše svým rozsahem bezmála totožná s někdejší říší asyrských králů. V této době dosáhl Babylon svého největšího kulturního rozkvětu. Okázalé Nebukadnesarovy stavby jako třeba [[Visuté zahrady Semiramidiny|Visuté zahrady]] byly později zahrnuty mezi [[Sedm divů světa|sedm antických divů světa]]. Již od dob Chammurapiho existující kult boha [[Marduk]]a zažil svůj vrchol stavbou devadesát metrů vysokého zikkuratu – [[Bible|biblické]] [[Babylonská věž|Babylonské věže]]. Babylon, mající tehdy kolem jednoho milionu obyvatel, se stal největším a nejskvělejším městem své doby. Tohoto skvostného rozmachu však mohlo být dosaženo jen na úkor podrobených národů, obzvláště Židů, kteří byli odvlečeni do [[Babylonské zajetí|babylonského zajetí]]. [73] => [74] => Na troskách říše Chetitů v Malé Asii vznikla poblíž města [[Gordion]] říše [[Frýgie|Frygů]]. Chetité samotní si ještě nějakou dobu udrželi nezávislost, ovšem jejich vliv byl už zanedbatelný. Frygové se brzy museli utkat se ze severu pronikajícími [[Kimmeriové|Kimmerii]] a [[Skytové|Skyty]]. Posléze padli za oběť rostoucí moci [[Lýdie|lýdské říše]] s centrem v [[Sardy|Sardách]]. [75] => [76] => Říše na Nilu se na konci [[2. tisíciletí př. n. l.]] ocitla v krizi vyvolané rozkladem státní moci, následnými politickými zmatky a vnitřními konflikty. Moc kněží boha Amona vzrostla natolik, že v Horním Egyptě dokonce založili určitý druh [[Teokracie|teokratického]] státu. V [[8. století př. n. l.]] upadl Egypt pod nadvládu [[Kušité|Kušitů]], kteří se pokusili zadržet vzrůstající moc Asýrie. Slabosti Egypta využili Asyřané k dobytí údolí Nilu a k vyhnání Kušitů ze země. Po zhroucení asyrské moci byla opět nastolena vláda domácích egyptských faraónů. Jelikož Egypťané byli Asyřanům zavázáni za vyhnání Kušitů, došlo po pádu Asýrie ke konfliktu s Babylonem, ve kterém byl však Egypt poražen. Přetrvávající politická a vojenská labilita země posléze vyústila v dobytí země [[Perská říše|Peršany]] na konci [[6. století př. n. l.]] [77] => [78] => ==== Féničané a Punové ==== [79] => {{Podrobně|Fénicie|Kartágo|Etruskové}} [80] => V oblastech na pobřeží Středozemního moře probíhaly v této době dalekosáhlé změny. V [[10. století př. n. l.]] začala [[Fénicie|fénická]] kolonizace [[Severní Afrika|severní Afriky]] a [[Pyrenejský poloostrov|Pyrenejského poloostrova]]. Nezávislá fénická města dosáhla prostřednictvím obchodu výjimečného hospodářského rozmachu, což vedlo k prudkému nárůstu obyvatelstva, které se ale nebylo schopno uživit, takže hrozilo přelidnění. Řešení tohoto problému představovala kolonizace oblastí severní Afriky a [[Španělsko|Španělska]], jež byla motivována také ekonomickými hledisky, neboť tato území byla bohatá na cenné nerostné suroviny. Úrodnost těchto zemí a dostupnost různých obchodních komodit, včetně stříbra a zlata, přispěly k tomu, že fénické kolonie byly záhy stejně bohaté jako mateřská města. K význačným tehdy založeným městům patří například [[Kartágo]], [[Utica]], [[Cádiz|Gades]] nebo [[Palermo|Panormos]]. [81] => [82] => [[Soubor:Head man Carthage Louvre AO3783.jpg|náhled|vlevo|upright=0.7|Punský [[přívěsek]] v podobě hlavy vousatého muže]] [83] => [84] => Kartágo, jež byl založeno zhruba kolem roku [[800 př. n. l.]] na severním pobřeží Afriky, dosáhlo díky svým čilým obchodním aktivitám významného mocenského postavení v oblasti západního Středomoří. Třebaže Kartágo samo bylo původně kolonií města Tyru, dokázalo brzy získat kontrolu nad všemi okolními [[Féničané|punskými]] sídly. Kartaginské zájmy na Sicílii se brzy zkřížily se zájmy tamějších řeckých kolonií, především s mocnými [[Syrakusy|Syrakusami]], s nimiž Kartáginci vedli neustálé války. Nicméně i přes spojenectví s Peršany a Etrusky se Kartágincům nepodařilo domoci se rozhodující převahy. Kartágo se nevyznačovalo tak silným duchovním a kulturním vývojem, jaký panoval v Řecku, ačkoli prostřednictvím obchodních kontaktů pronikaly do města kulturní vlivy z celého Středomoří. O poznání velkolepějších úspěchů slavili Kartáginci v oblasti mořeplavby. Kartágo se od počátku své existence orientovalo na Středozemní moře, především kvůli své někdejší závislosti na Tyru, což napomohlo rozvoji lodní dopravy. Kartáginci se tedy stali první mediteránní civilizací, která podnikala expedice mimo oblast Středozemního moře. Již v [[6. století př. n. l.]] se konaly objevné plavby až k pobřeží dnešního [[Gabon]]u a do [[Skandinávie]]. Řek Hérodotos připisoval Kartágincům obeplutí celého [[Afrika|afrického]] kontinentu, jež uskutečnili již Féničané z pověření egyptského faraóna [[Neko II.|Nekoa II.]] [85] => [86] => Na [[Apeninský poloostrov|Apeninském poloostrově]] došlo i v důsledku blízkého řeckého vlivu k hlubokým změnám zdejších poměrů. Kolem roku [[9. století př. n. l.|900 př. n. l.]] se začala rozvíjet [[Etruskové|etruská civilizace]]. Do roku [[500 př. n. l.]] rozšířili Etruskové svou kontrolu nad velkou část poloostrova včetně oblastí při řece [[Pád (řeka)|Pádu]] a do [[Kampánie]]. Etruskové však dosáhli pouze kulturní jednoty nikoli státní. Podobně jako Řekové nebo Féničané byli roztříštěni v jednotlivé soupeřící městské státy, které však navenek vystupovaly jednotně vůči Řekům a různým italským kmenovým svazům, jako byli [[Latinové]], [[Umbrové]] nebo [[Venetové (Itálie)|Venetové]]. Jelikož jejich písmo není dosud rozluštěno, poznatky o etruské kultuře jsou čerpány převážně z archeologických vykopávek jejich hrobů. [87] => [88] => === Persie === [89] => {{Podrobně|Perská říše}} [90] => [91] => ==== Achaimenovská říše ==== [92] => {{Podrobně|Achaimenovci}} [93] => Babylonská vláda v Mezopotámií a Sýrií se již brzy po svém nastolení začala drolit. Nebukadnesarovým nástupcům se nepodařilo udržet svoji moc nad dobytými zeměmi. Navíc obliba královského rodu značně poklesla i v samotné Babylonii, což usnadnilo vzestup nové dominantní mocnosti Blízkého východu. Tou se stala [[perská říše]], jejímž zakladatelem byl [[Kýros II.|Kýros II. Veliký]]. Ten byl původně vládcem [[Persis|Persidy]], [[vazal]]ského státu [[Médie|médské říše]]. Když však porazil médského krále [[Astyagés|Astyaga]] a obsadil jeho hlavní město, ustavil se králem Médů a Peršanů. O několik let později si podrobil lýdskou říši krále [[Kroisos|Kroisa]] a řecké obce na maloasijském pobřeží. V roce [[539 př. n. l.]] mu k nohám padl samotný Babylon. Kýros se pak vydal na výpravu proti [[Massagetové|Massagetům]] do [[střední Asie]], ovšem v boji s nimi byl zabit. Jeho syn [[Kambýsés II.]] pokračoval ve výbojích a v roce [[525 př. n. l.]] dobyl Egypt. Po Kambýsově nenadálé smrti v roce o tři roky později a následným zmatkům hrozil říši zánik. [[Dareios I.|Dáreiovi I.]], jednomu z vedlejších členů dynastie [[Achaimenovci|Achaimenovců]], se však podařilo zmocnit se vlády. V říši záhy vypukla další vážná povstání, jejichž zdolání si vyžádalo dva roky, než mohl Dáreios konečně upevnit svoje panování. [94] => [95] => [[Soubor:Achaemenid Empire.jpg|náhled|upright=1.6|[[Perská říše]] na vrcholu své moci za [[Dareios I.|Dáreia I.]] ([[490 př. n. l.]])]] [96] => I přes počáteční nestabilitu dokázal Dáreios říši sjednotit a posunout její hranice až k řece [[Indus|Indu]] na východě a na poloostrov [[Kyrenaika]] na západě. Angažoval se také v oblasti Egejského moře. Nejprve proti vzbouřeným maloasijským Řekům a následně proti Athénám, které jim poskytly podporu. V boji proti Athéňanům mu ale [[Miltiadés]] přivodil porážku v [[Bitva u Marathónu|bitvě u Marathónu]] v roce [[490 př. n. l.]] Jeho syn a nástupce [[Xerxés I.]] sice dosáhl během [[Řecko-perské války|řecko-perských válek]] nad Řeky vítězství v [[Bitva u Thermopyl|bitvě u Thermopyl]] v roce [[480 př. n. l.]], nicméně v následujících [[Bitva u Salamíny|bitvách u Salamíny]] a [[Bitva u Platají|u Platají]] byli Peršané zásluhou [[Themistoklés|Themistokla]] a [[Pausaniás (vojevůdce)|Pausania]] přesvědčivě poraženi, čímž byla perská expanze ukončena. [97] => [98] => Již za Dáreia I. byly zaváděny rozsáhlé reformy. Perské způsoby se prosadily ve všech oblastech politického a z velké části i kulturního života státu, přesto nelze hovořit o naprosté dominanci perské kultury na celém území říše. Peršané zacházeli s tradicemi, kulturou a politickým systémem podmaněných národů i nadále se značným respektem. Také titul [[Šáhanšáh|„velkokrál“]] nelze proto chápat jako označení krále perské říše, nýbrž spíše jako “krále králů“ případně „krále zemí a kmenů“. Tento pocit sounáležitosti je vyjádřen i na četných královských nápisech a reliéfech v královských rezidencích: v [[Súsy|Súsách]], v [[Persepolis|Persepoli]], v [[Pasargady|Pasargadách]] a v [[Hamadán|Ekbatáně]], stejně jako na náhrobcích v [[Nakš-e Rustam]]u. Navzdory tomu byla perská nadvláda některými národy, obzvláště Egypťany, pociťována jako útlak. To vedlo společně s rostoucí slabostí perské vlády, kterou využívali někteří správci provincií – [[Satrapie|satrapové]] – k povstáním, ke značným územním ztrátám říše na počátku [[4. století př. n. l.]] [[Artaxerxés III.|Artaxerxovi III.]] ([[359 př. n. l.|359]]–[[338 př. n. l.]]) se však ještě jednou podařilo upevnit moc říše, když k perské říši znovu připojil většinu odpadlých pohraničních území (především Egypt). Hlubší konsolidaci říše ale zabránilo jeho zavraždění. O několik let později byla perská říše dobyta [[Alexandr Veliký|Alexandrem Velikým]]. [99] => [100] => ==== Írán za Parthů a Sásánovců ==== [101] => {{Podrobně|Parthská říše|Sásánovci}} [102] => Helénismus se v [[Írán]]u prosadil jen omezeně, neboť vliv řecké kultury reprezentovaný [[Seleukovská říše|seleukovskou říší]] byl ukončen již v průběhu [[2. století př. n. l.]] vzestupem [[Parthové|Parthů]] vedených dynastií [[Arsakovci|Arsakovců]], kteří v Persii založili [[Parthská říše|parthskou říši]]. Moc arsakovských králů byla poměrně decentralizovaná ve prospěch jejich vazalů. Parthská říše působila do jisté míry jako prostředník mezi západním řecko-římským světem a východními civilizacemi v [[Indie|Indii]] a [[Čína|Číně]]. Parthové se museli neustále bránit jak proti římské hrozbě na západě, tak proti nomádským kmenům útočícím ze severovýchodu. Obranu říše ztěžovalo především nestabilní vnitřní uspořádání říše a časté nástupnické spory. Rozepře mezi členy dynastie znemožnily Parthům využít jejich vítězství nad Římany v bitvě u Karrh. Navzdory tomuto úspěchu představoval však Řím pro Parthy vážného a nebezpečného soupeře, který jim pravidelně uštědřoval ničivé porážky a odnímal značné části území. [103] => [104] => V roce [[114]] napadl parthskou říši Traianus, jenž během svého postupu obsadil Mezopotámii, centrum parthské vlády, čímž [[Arsakovci|Arsakovcům]] přivodil katastrofální porážku. Poté, co se Hadrianus v roce [[117]] tohoto území velkoryse vzdal, dokázali Parthové pozvednout svoji moc, načež se znovu stali odhodlaným nepřítelem Římanů. V roce [[161]] napadli Arménii (předmět neustálých svárů mezi Římany a Parthy, později Sásánovci). Avšak v následujícím roce byli poraženi vojsky vojevůdce [[Avidius Cassius|Avidia Cassia]]. Římané dobyli v roce [[165]] parthské hlavní město [[Ktésifón]], nicméně brzy se opět stáhli. Při svém návratu z východu zavlekli římští legionáři do Itálie [[mor]]. Přibližně v této době se začaly vytvářet zárodky pozdějšího pádu parthské říše. Parthský vazal a vládce [[Persis|Persidy]] z rodu [[Sásánovci|Sásánovců]] využíval rostoucí nespokojenosti s parthskou nadvládou a nově probuzené perské národní hrdosti k posílení vlastní pozice. [105] => [106] => [[Soubor:Cameo Shapur Valerianus Bab360 CdM Paris.jpg|náhled|vlevo|upright=1.1|Kamej znázorňující zajetí císaře Valeriana Šápúrem I.]] [107] => Tažení římského císaře Septimia Severa na konci [[2. století]], v jehož průběhu byl znovu vypleněn Ktésifón, znamenalo pro parthskou říši úder, z něhož se již nevzpamatovala. V Persidě se záhy rozhořelo povstání pod vedením lokálního vládce [[Ardašír I.|Ardašíra I.]], jenž v roce [[224]] porazil parthského krále [[Artabanos IV.|Artabana IV.]] Perská dynastie Sásánovců se poté chopila moci a založila sásánovskou říši. Ardašír a jeho syn [[Šápúr I.]] získali kontrolu nad celým někdejším parthským územím a napadli římskou říši. Peršané dobyli Arménii a přivodili římským legiím řadu porážek, které vyvrcholily v roce [[260]], kdy byl v [[Şanlıurfa|Edesse]] zajat římský císař [[Valerianus]]. Ofenzívu proti Římanům obnovil ve [[4. století]] [[Šápúr II.]] Císař [[Julianus]] sice v roce [[363]] vpadl s početným vojskem do Mezopotámie, avšak v jedné menší bitvě padl. Římané museli následně uzavřít potupný mír, v němž se ve prospěch Peršanů vzdali některých svých pohraničních území. Na počátku [[5. století]] se na severovýchodní hranici Persie objevil nový nepřítel Sásánovců – [[Heftalité]], nazývaní také Bílí Hunové. V roce [[484]] padl v bitvě s nimi velkokrál [[Péróz I.]] Peršané byli v důsledku této porážky přinuceni Hefthalitům platit [[tribut]]. V téže době vypukl v říši hladomor, který vyústil v četná povstání. [108] => [109] => Oslabení šlechty v důsledku vzpour a hladomorů využil [[Husrav I.]], nejvýznamnější sásánovský panovník, k prosazení zásadních reforem. V roce [[532]] uzavřel s Římany mír, který ale již v roce [[540]] sám porušil. Perské vojsko vpadlo do Sýrie a dobylo a vypálilo [[Antiochie|Antiochii nad Orontem]], nejdůležitější město římského Orientu. Husravovi I. se podařilo zničit rovněž říši Hefthalitů. Perská moc byla za jeho vlády rozšířena až do Arábie a [[Jemen]]u. Jeho vnuk [[Husrav II.]] posunul hranice perské moci ještě dále, když dobyl římské provincie [[Sýrie (provincie)|Sýrii]] a [[Aegyptus|Egypt]] a v roce [[626]] ve spojení s [[Avaři|Avary]] neúspěšně obléhal samotnou Konstantinopol. Protiofenzíva císaře [[Herakleios|Herakleia]] však přivodila Peršanům v roce [[627]] drtivou porážku. Husrav byl poté zavražděn během palácového povstání. Persie se v důsledku toho propadla do vnitřní [[anarchie]] a bojů o trůn, které říši spolu s předchozími dlouholetými válkami značně vyčerpaly, což usnadnilo [[Islámská expanze|expanzi Arabů]] po roce [[634]]. Po smrti posledního sásánovského panovníka [[Jazdkart III.|Jazdkarta III.]] v roce [[651]] perská říše zanikla. [110] => [111] => == Středomoří == [112] => [113] => === Řecko === [114] => {{Podrobně|Starověké Řecko}} [115] => [116] => ==== Městské státy a kolonizace ==== [117] => [[Soubor:AntikeGriechen1.jpg|náhled|upright=1.4|Řecká a fénická kolonizace]] [118] => V oblasti Egejského moře nastaly po zániku mykénské kultury zásadní sociální proměny a zvraty vyvolané novou invazí kmenů ze severu. Tato doba se kvůli chybějícím soudobým pramenům nazývá [[Temné období|„temným obdobím“]]. Po jeho skončení započala na [[Peloponés|Peloponéském poloostrově]] expanze jednoho ze zdejších městských států – [[Sparta|Sparty]]. V jiných řeckých obcích došlo k nahrazení dosavadní [[Království|královské]] vlády progresivnějším společenským uspořádáním. Na konci tohoto procesu se ve většině městských států (''[[Polis|poleis]]'') prosadilo [[Demokracie|demokratické]] zřízení. Ovšem vyskytovaly se rovněž autoritativnější politické systémy, které se později buď vyvinuly v demokracii, anebo setrvaly i nadále ve formě [[Tyrannis|tyranie]], v níž stál na vrcholu státní moci jediný vládce. Vysoká hustota osídlení se také v Řecku stala podnětem k zámořským výpravám, jejichž důsledkem byla [[řecká kolonizace]] Středozemního a [[Černé moře|Černého moře]] (tzv. Velká kolonizace). Kolonizace vycházela převážně z měst [[Korint]], [[Megara]], [[Chalkis]] a [[Milét|Milétos]]. Mezi hlavní cíle kolonistů patřila [[Sicílie]], jižní [[Itálie]] (''[[Velké Řecko|Magna Graecia]]''), severní pobřeží Egejského moře a celé Černomoří. Řecká kolonizace se však s výjimkou severozápadní Afriky dotkla prakticky všech zemí omývaných Středozemním mořem. Na Sicílii došlo ke kontaktu řeckých kolonistů s již existujícími fénickými koloniemi. Výsledkem byly trvalé konflikty mezi Řeky a [[Féničané|Puny]], které byly pro dějiny ostrova charakteristické až do [[3. století př. n. l.]] [119] => [120] => ==== Klasické období ==== [121] => Kulturní vývoj ve [[Starověké Řecko|starověkém Řecku]] na přelomu [[5. století př. n. l.|5.]] a [[6. století př. n. l.]] vedl k počátku klasického období, epochy, která se vyznačovala dokonalostí [[Filozofie|filozofických]], [[Politika|politických]] a kulturních myšlenek. Z politického hlediska se na počátku této doby ocitly řecké ''poleis'' v konfliktu s perskou říši. [[Řecko-perské války]] vyvolaly mezi Helény silný pocit vzájemnosti. Obyvatelé řeckých obcí se pokládali za obránce civilizace proti východním [[barbar]]ům (tehdy tento pojem ještě neměl dnešní pejorativní nádech, nýbrž se jednalo o označení pro neřecké národy). Přesto se řecký svět i nadále vyznačoval hlubokou vnitřní nejednotností, která byla jen dočasně překonána z důvodu vnějšího ohrožení. [122] => [123] => Po úspěšném završení obrany proti Peršanům Helénové kolem roku [[477 př. n. l.]] osvobodili řecké obce na západním pobřeží Malé Asie. Následující období se vyznačovalo soupeřením [[Athény|Athén]] a Sparty o přednostní postavení v Řecku. Zvláště Athény zažívaly pod vedením [[Periklés|Perikla]] jedinečnou epochu svých dějin. Vzájemná řevnivost mezi oběma obcemi přerostla však v roce [[431 př. n. l.]] v [[peloponéská válka|peloponéskou válku]], která je někdy nazývána antickou světovou válkou. Toto dlouhé a náročné střetnutí skončilo v roce [[404 př. n. l.]] vítězstvím Sparty. Již o několik let později se však řecké obce střetly v tzv. [[Korintská válka|korintské válce]] ([[395 př. n. l.|395]]–[[386 př. n. l.]]), která byla ukončena teprve královským mírem. Tento mír znamenal potvrzení mocenské převahy Persie, neboť řecké státy nebyly schopny vlastními silami naleznout přijatelný ''modus vivendi''. Smlouva obsahovala také prohlášení, že všechny řecké městské státy mají být nezávislé. Pro menší obce měla tato deklarace jen formální hodnotu, avšak pro Athény, Spartu nebo [[Théby]] měla značný význam. Sparta byla pokládána za garanta perské dominance v Řecku a díky perské podpoře zaujímala hegemonní postavení. Prosadit všeobecný mír (''[[koiné eiréné]]'') se ale Sparťanům nepodařilo, když se proti nim postavily Athény a Théby. Byly to právě Théby, jimž stál v čele [[Epameinóndás]], které porazily Spartu v [[Bitva u Leukter|bitvě u Leukter]], čímž Sparťané ztratili své výsadní postavení. Thébská hegemonie ale netrvala ani deset let. Řecko, rozvrácené neustálými válkami, se poté ocitlo v politickém vakuu. [124] => [125] => [[Soubor:Socrates Louvre.jpg|náhled|upright=0.8|Busta filozofa [[Sókratés|Sókrata]] v [[Louvre]]]] [126] => Mnoho Helénů žijících v této době cítilo, že někdejší lesk jejich civilizace kvůli přetrvávajícímu chaosu upadá. Někteří řečníci, jako třeba [[Isokratés|Ísokratés]], proto vyzývali ke sjednocení řeckých obcí za účelem odvetného tažení proti Peršanům. Realizace tohoto cíle se ujal [[Makedonie (království)|makedonský]] král [[Filip II. Makedonský|Filip II.]], který v letech [[359 př. n. l.|359]] až [[338 př. n. l.]] dobyl téměř celé Řecko a velké části na sever a na východ od Makedonie ležících území [[Ilýrie]] a [[Thrákie]]. V roce 338 př. n. l. dosáhl navzdory [[Démosthenés|Démosthenově]] úsilí vítězství v [[Bitva u Chairóneie|bitvě u Chairóneie]], v níž ničivě porazil spojené athénské a thébské vojsko. Jako nový řecký hegemon plánoval válečné tažení proti perské říši, jeho úmysl byl ale o dva roky později zmařen rukou vraha. [127] => [128] => Klasické období je obecně považováno za výchozí bod vývoje západní kultury. Základem řecké literatury byly [[Homér]]ovy eposy [[Ilias]] a [[Odysseia]], které již Helénové pokládali za posvátné. Nejoblíbenější soudobou zábavu širokých vrstev obyvatelstva představovalo divadlo. [[Drama]]tická díla [[Aischylos|Aischyla]], [[Aristofanés|Aristofana]], [[Sofoklés|Sofokla]] nebo [[Eurípidés|Eurípida]] udávala směr veškeré pozdější evropské literatuře. Historické dílo [[Hérodotos|Hérodota]] v [[5. století př. n. l.]] znamenala počátek dějepisectví, které poprvé detailně a věrně rekonstruovalo historické události. [[Thúkýdidés]], kronikář peloponéské války, se pak stal zakladatelem vědeckého dějepisectví. Zřejmě nejvýznamnějším důsledkem duchovního života řecké civilizace se však jeví být klasická řecká [[filozofie]]. V myšlenkách a dílech [[Sókratés|Sókrata]], [[Platón]]a a [[Aristotelés|Aristotela]] dosáhla antická filozofie svého vrcholu. Na principech a zásadách v nich obsažených je dodnes postavena [[Křesťanství|křesťanská]] a evropská [[etika]]. Svůj rozkvět zaznamenaly rovněž hudba, architektura, sochařství a malířství. Úspěchy dosažené Helény v těchto oblastech tvořily základní kameny pro pozdější další rozvoj umění. [129] => [130] => ==== Helénismus ==== [131] => {{Podrobně|Helénismus}} [132] => Po zavraždění Filipa II. převzal vládu v Makedonii jeho syn [[Alexandr Veliký]], jenž upevnil makedonskou hegemonii v Řecku a v roce [[334 př. n. l.]] zahájil tažení proti perské říši. Nejprve osvobodil řecké obce v Malé Asii a poté pronikl do perského vnitrozemí. Během dvou let se zmocnil všech perských území podél východního pobřeží Středozemního moře a vstoupil do Egypta. V [[Bitva u Issu|bitvě u Issu]] ([[333 př. n. l.]]) se mu postavil na odpor perský velkokrál [[Dareios III.|Dáreios III.]] Makedoňané v této bitvě zvítězili, avšak Dáreios unikl a shromáždil nové vojsko. S ním se Alexandr v roce [[331 př. n. l.]] utkal v [[Bitva u Gaugamél|bitvě u Gaugamél]] v severní Mezopotámii a rovněž v této bitvě dosáhl Alexandr vítězství. Následně se bez větších překážek zmocnil Babylonu a Sus a nakonec pronikl až do srdce samotné Persie, když si podmanil Persepolis a Ekbatánu. [133] => [134] => [[Soubor:Bust Alexander BM 1857.jpg|náhled|vlevo|upright=0.75|Alexandr Veliký]] [135] => Alexandr pokračoval v pronásledování Dáreia prchajícího na východ. K očekávané rozhodující bitvě ovšem nedošlo, neboť Dáreios byl zrádně zavražděn satrapou [[Béssos|Béssem]], jenž si titul velkokrále uzurpoval pro sebe. Alexandr se rozhodl pomstít tuto zradu a postoupil až do [[Baktrie]] ve střední Asii, načež Béssu dostihl a krutě popravil. Boje ve střední Asii se proměnily v [[Partyzánská válka|gerilovou válku]] s místními kmeny, které se vzdaly teprve v roce [[327 př. n. l.]] Alexandr poté podnikl kampaň do údolí řeky [[Indus]], kde se střetl s řadou domorodých indických králů, než ho jeho vyčerpaní vojáci nakonec donutili k návratu. Na zpáteční cestě do Persie Alexandrovo vojsko utrpělo těžké ztráty při pochodu přes poušť v [[Gedrósie|Gedrósii]]. Po návratu se Alexandr usadil se svou družinou v Babylonu, kde během plánování tažení do [[Arabský poloostrov|Arábie]] a na západ v roce [[323 př. n. l.]] zemřel. Následovaly [[války diadochů]], jež vedly k rozpadu Alexandrovy říše, na jejíchž troskách vznikly [[Seleukovská říše|říše Seleukovců]], [[Ptolemaiovský Egypt|Ptolemaiovců]] a [[Antigonovci|Antigonovců]]. [136] => [137] => Původní motiv a záminku tažení na východ – pomstu Řeků – Alexandr postupem časem opustil a začal naopak prosazovat myšlenku splynutí Řeků s barbary. Během tažení zakládal Alexandr na dobytých územích četná nová města a dokonce uspořádal hromadnou svatbu mezi makedonskými vojáky a urozenými Peršankami. Alexandrova říše a jeho vystupování nabývaly stále více orientálních rysů, což však u Makedoňanů vyvolávalo nelibost. Myšlenka spojení Řeků a barbarů tudíž vzala za své prakticky současně s Alexandrovou smrtí. Nadále však přetrvávala snaha prosadit řeckou kulturu ve východních zemích, což naráželo na odpor podrobených národů. Alexandrovi nástupci byli proto pozvolna vytlačováni z Persie. Stopy řecké civilizace se přesto zachovaly především v Baktrii a v Mezopotámii, kde se řecká přítomnost udržela nejdéle. Západněji položené země jako Sýrie, Malá Asie a Egypt byly vystaveny mnohem silnějšímu působení řecké civilizace. V novém egyptském hlavním městě [[starověká Alexandrie|Alexandrii]] místní a řecká kultura úplně splynuly. V Malé Asii a částečně i v Sýrii se řecká civilizace plně prosadila na úkor původních domorodých kultur. Nesvornost a vnitřní slabost helénistických říši nicméně vedla k tomu, že veškerý řecký svět byl postupně pohlcen [[Starověký Řím|Římany]] a [[Parthové|Parthy]]. Pod nadvládou Římanů vliv helénistické kultury na východě přesto ještě zesílil. [138] => [139] => === Řím === [140] => {{Podrobně|Starověký Řím}} [141] => [142] => ==== Vzestup římské republiky ==== [143] => [[Soubor:Rome, Italy, Ancient Roman Forum (Forum Romanum).jpg|náhled|upright=1.7|[[Forum Romanum]] v současnosti]] [144] => Ve svých počátcích byl [[Řím]] městským státem, v němž vládli králové etruského původu. Někdy na přelomu [[5. století př. n. l.|5.]] a [[6. století př. n. l.]] však Římané tyto krále svrhli (podle římské tradice se tak stalo v roce [[509 př. n. l.]], ačkoli ve skutečnosti se to přihodilo zhruba kolem roku [[475 př. n. l.]]), čímž byla etruská vláda v Římě ukončena. Do čela nově vzniklé [[Římská republika|republiky]] (''res publica'' – věc veřejná) byli každoročně voleni dva [[Římský konzul|konzulové]]. Následnou pozvolnou římskou expanzi nezastavil ani vpád [[Galie|Galů]], kteří vydrancovali Řím v roce [[387 př. n. l.]] Po celé řadě zpočátku obranných válek se sousedními kmeny Etrusků, Latinů, [[Samnium|Samnitů]], [[Umbrové|Umbrů]] a nakonec s jihoitalskými Řeky, které vedl [[Pyrrhos]], dosáhli Římané na počátku [[3. století př. n. l.]] kontroly nad celou Itálií. [145] => [146] => V roce [[264 př. n. l.]] vypukla na Sicílii kvůli sporům mezi Římany a Kartáginci [[první punská válka]], jež skončila v roce [[241 př. n. l.]] ovládnutím Sicílie vítěznými Římany. V následujícím desetiletí rozšířili Římané svou moc na dřívější kartaginské ostrovy [[Sardinie|Sardinii]] a [[Korsika|Korsiku]], zatímco Kartáginci si vykompenzovali své ztráty dobytím [[Hispánie]]. Opětovný vzrůst napětí mezi oběma státy vyústil v [[Druhá punská válka|druhou punskou válku]] poté, co kartaginský vojevůdce [[Hannibal]] dobyl římské spojenecké město [[Obléhání Sagunta|Saguntum]]. Hannibal vedl pak tažení na [[Apeninský poloostrov]], které vyvrcholilo drtivým kartaginským vítězstvím nad Římany v [[Bitva u Kann|bitvě u Kann]] v roce [[216 př. n. l.]] Hannibal se přesto nedokázal Říma zmocnit a zůstal izolován v jižní Itálii, což Římanům umožnilo obnovit své [[Římská legie|legie]]. Své válečné úsilí Římané nasměrovali proti kartaginským državám v Hispánii, které si během několika let úplně podmanili a vyrvali tuto zemi z moci Kartága. Když po porážce v [[Bitva nad Metaurem|bitvě u Metauru]] selhal poslední kartaginský pokus o zvrat, byl Hannibal přinucen vrátit se zpět do severní Afriky, kde byl [[Scipio Africanus|Scipionem Africanem]] v [[Bitva u Zamy|bitvě u Zamy]] v roce [[202 př. n. l.]] definitivně poražen. Vítězstvím ve druhé punské válce se Římané stali vedoucí mocností západního Středomoří. [[Třetí punská válka]], ke které došlo v roce [[149 př. n. l.]], skončila úplným zničením Kartága. Město bylo srovnáno se zemí, půda prokleta a jeho území bylo jako [[Afrika (provincie)|provincie Afrika]] anektováno Římany. [147] => [148] => Po roce [[200 př. n. l.]] se Římané začali angažovat také v Řecku a ve východním Středomoří. Zpočátku vystupovali jako osvoboditelé řeckých obcí od makedonské nadvlády, během následných válek však získali kontrolu nad celým Řeckem a definitivně zbavili Helény svobody. V roce [[133 př. n. l.]] zdědili Římané po smrti krále [[Attalos III.|Attala III.]] [[Pergamon|pergamské království]], čímž si zajistili pevnou základnu pro další výboje v Asii. [149] => [150] => ==== Krize republiky ==== [151] => Na konci [[2. století př. n. l.]] byl Řím ohrožen vpádem [[Germáni|germánských]] [[Kimbrové|Kimbrů]] a [[Teutoni|Teutonů]], kteří se vydali ze svých původních sídlišť na severu Evropy směrem na jih. Po několika vážných porážkách Římanů provedl [[Gaius Marius]] zásadní reformu římské legie, díky čemuž dokázal útočící kmeny porazit. Po vítězství nad [[pontus|pontským]] králem [[Mithridatés VI. Pontský|Mithridatem]] Římané nově uspořádali poměry na východě. Sociální napětí a nedostatek vojenských sil však zapříčinily politické zmatky v samotném Římě. Pokus [[Bratři Gracchové|bratrů Gracchů]] vyřešit tyto problémy cestou agrární reformy neuspěl, jelikož oba nakonec skončili násilnou smrtí. Politické uspořádání republiky se navíc ukázalo jako nevyhovující k ovládání tak obrovské říše, v jakou se Řím ve druhé polovině 2. století př. n. l. rozrostl. Krize republiky byla ještě zhoršována řadou ambiciózních politiků a vojáků, kteří sledovali vlastní cíle. [[Římský senát|Senát]] byl rozpolcený bojem soupeřících frakcí – [[Optimáti|optimátů]] a [[Populárové|populárů]]. Vůdce optimátů, [[Sulla|Lucius Cornelius Sulla]], uchvátil v roce [[82 př. n. l.]] moc v Římě. Vnitřní spory byly dočasně urovnány nastolením [[Římský diktátor|diktatury]], která trvala až do jeho odstoupení v roce [[80 př. n. l.]] [152] => [153] => [[Soubor:Vincenzo Camuccini - La morte di Cesare.jpg|náhled|vlevo|upright=1.4|''Smrt Caesara'', obraz od Vincenza Camucciniho]] [154] => Obnovit stabilní politické prostředí se přesto nepodařilo. Rozsáhlé povstání otroků vedené [[Spartakus|Spartakem]] poukázalo na přetrvávající slabost republiky. V roce [[60 př. n. l.]] uzavřeli tři význační vojevůdci [[Marcus Licinius Crassus|Crassus]], [[Pompeius]] a [[Julius Caesar]] tzv. [[Triumvirát|první triumvirát]]. Julius Caesar, byl nakonec tím, kdo dokázal z tohoto spojenectví nejvíce vytěžit. V roce [[59 př. n. l.]] odešel do [[Galie]], kterou během několika let celou dobyl a připojil k Římské říši. Když Crassus v roce [[53 př. n. l.]] padl v [[Bitva u Karrh|bitvě u Karrh]] proti [[Parthové|Parthům]], triumvirát se rozpadl. Z podnětu Pompeia postavil senát Caesara mimo zákon, čímž byl Caesar vyprovokován ke vpádu do Itálie, načež započala další fáze [[Římská občanská válka|občanských válek]]. V roce [[48 př. n. l.]] byl Pompeius poražen v [[bitva u Farsálu|bitvě u Farsalu]] a Caesar se stal jediným pánem Říma. V roce [[44 př. n. l.]] byl však v senátu zavražděn a římský stát opět upadl do vnitropolitických zmatků. [[Marcus Antonius]], [[Augustus|Octavianus]] a [[Marcus Aemilius Lepidus (triumvir)|Marcus Lepidus]] vytvořili [[druhý triumvirát]], namířený proti Caesarovým vrahům. V roce [[42 př. n. l.]] je triumvirové porazili v [[Bitva u Filipp|bitvě u Filipp]], ale nedlouho nato obrátili zbraně proti sobě. Po vítězství nad Markem Antoniem a [[Kleopatra VII.|Kleopatrou]] v [[Bitva u Actia|bitvě u Actia]] v roce [[31 př. n. l.]] získal Octavianus veškerou moc v římském státě. [155] => [156] => ==== Rané a vrcholné císařství ==== [157] => Octavianus se snažil vzbudit dojem znovuobnovení republiky. Ve skutečnosti ale byl jediným vládcem říše, přičemž nastolil nový systém vlády nazývaný [[principát]]. Stal se prvním [[Římský císař|římským císařem]] a přijal čestný titul ''[[Augustus (titul)|augustus]]'' („Vznešený“). Za jeho vlády byla k Římu připojena další území v Hispánii, v Malé Asii a hranice říše byly posunuty až k řekám [[Dunaj]]i a [[Rýn]]u. Také Egypt se stal součástí římské říše. Pokus dobýt [[Germánie|Germánii]] ovšem selhal, když byly tři římské legie zničeny v [[Bitva v Teutoburském lese|bitvě v Teutoburském lese]]. Za jeho nástupců [[Tiberius|Tiberia]], [[Caligula|Caliguly]], [[Claudius|Claudia]] a [[Nero]]na byl principát dále upevněn. Za Tiberia byl v provincii [[Judea|Judeji]] ukřižován [[Ježíš Kristus]]. Říše získala další území v [[Británie (provincie)|Británii]], v severní Africe a na východě, třebaže Augustovi následovníci byli jen průměrně schopní a v případě Caliguly a Nerona se jednalo o nenáviděné tyrany. Po Neronově zavraždění v roce [[68]] nastala krátká občanská válka, jejímž vítězem a novým císařem se stal [[Vespasianus]]. [158] => [159] => Vespasianus reorganizoval státní finance a stabilizoval správu říše. Podobně i jeho synové [[Titus]] a [[Domitianus]] si počínali celkem úspěšně, ačkoli Domitianus padl v roce [[96]] za oběť spiknutí vyvolanému jeho autoritativním způsobem vlády. Flaviovce vystřídali na trůně tzv. [[adoptivní císaři]], za jejichž vlády se římská říše ocitla na vrcholu své moci. Za [[Traianus|Traiana]] dosáhla říše dobytím [[Dácie]], Mezopotámie, Asýrie a [[Arménie]] svého největšího územního rozsahu. Nicméně Traianův nástupce [[Hadrianus]] se většiny těchto zemí vzdal. Největší hospodářský rozkvět zažili Římané za [[Antoninus Pius|Antonina Pia]]. Avšak doba vlády [[Marcus Aurelius|Marca Aurelia]] se už vyznačovala masivní invazí [[Germáni|Germánů]] a [[Sarmati|Sarmatů]] do říše. Jen s vynaložením velkého úsilí se císaři podařilo zdolat jejich příval během náročných tažení [[Markomanské války|markomanských válek]]. Po násilné smrti despotického Marcova syna [[Commodus|Commoda]] propukla v roce [[192]] občanská válka, z níž vyšel vítězně [[Septimius Severus]]. Ten ale nebyl schopen zajistit říši trvalou stabilitu a po zavraždění jeho syna [[Caracalla|Caracally]] v roce [[217]] se římský stát začal pozvolna propadat do anarchie. Ta naplno propukla po povstání římského vojska v roce [[235]], během něhož byl svými vlastními vojáky zavražděn [[Alexander Severus]], poslední císař z dynastie Severovců. Následovalo kritické období v dějinách římského císařství – vláda [[Římský císař#Vojenští císaři|vojenských císařů]]. [160] => [161] => ==== Pozdní císařství ==== [162] => [[Soubor:RomanEmpire 117.svg|náhled|upright=1.3|Římská říše ve 2. století]] [163] => [[Krize třetího století]] přivodila Římské říši téměř úplnou zkázu. Pokračující útoky germánských kmenů na severní hranici a zesílený tlak [[Sásánovci|sásánovské]] Persie na východě znamenaly pro Řím vážnou hrozbu, neboť současně docházelo k velkému počtu [[Uzurpátor|uzurpací]] císařského trůnu ze strany různých velitelů římských vojsk. Některá území říše byla dočasně ztracena (Galie, Británie a východní provincie). Pohraniční území v Germánii a v Dácii musela být opuštěna natrvalo. Teprve za [[Diocletianus|Diocletiana]] se s pomocí rozsáhlých reforem podařilo v říši nastolit klid. Impérium bylo spravováno celkem čtyřmi císaři, vládnoucími ve vzájemné shodě ([[tetrarchie]]). Za Diocletiana se konalo poslední velké pronásledování [[Křesťanství|křesťanů]]. Již po Diocletianově abdikaci v roce [[305]] se říše opět propadla do občanských válek. Konečně v roce [[324]] převzal vládu nad celým římským impériem [[Konstantin I. Veliký|Konstantin Veliký]], jenž nechal na [[Bospor]]u vybudovat nové hlavní město říše, které po něm neslo jméno [[Konstantinopol]]. V roce [[313]] vydal v [[Milán|Mediolanu]] [[Edikt milánský|edikt]], jímž povoloval křesťanství. Císař [[Julianus]] se sice pokusil zvrátit vzestup křesťánství a podporoval původní kulty (pročež si od křesťanů vysloužil řecký přídomek Apostata, odpadlík). Nešel však cestou teroru či pronásledování, ale naopak pokusil se porazit křesťanství ideologicky (viz např. jeho spis [[Libri tres contra Galileos|Contra Galileos]]) a skrytým podporováním rozepří uvnitř církve. Nicméně jeho předčasná smrt při perském tažení (vládl pouze tři roky) jeho záměry zmařila a jeho nástupci většinu jeho pro-pohanských nařízení opět zrušili. Cesta pro [[Christianizace|christianizaci]] celé římské říše tak byla připravena. Definitivně završena byla v roce [[391]], když [[Theodosius I.]] zakázal vykonávání veškerých [[Pohanství|pohanských]] kultů. [164] => [165] => Od poloviny [[4. století]] narůstala intenzita vpádů Germánů na území říše. V roce [[375]] byli [[Gótové]] vytlačeni [[Hunové|Huny]] ze svých sídlišť severně od Dunaje a následně se uchýlili na římské území. Gótové se však zanedlouho vzbouřili a o tři roky později porazili Římany v [[Bitva u Adrianopole|bitvě u Adrianopole]]. Tyto události jsou spjaty s počátkem období [[stěhování národů]], které trvalo téměř 200 let a jemuž padla za oběť západní polovina římské říše. Germáni pronikající do říše byli usazováni na římské půdě jako ''[[foederati]]''. Jejich pokračující útoky však vedly k pozvolnému utváření germánských států na území impéria a ke ztrátě celých [[Římské provincie|provincií]]. Třebaže Římané dokázali ubránit svou východní hranici proti výbojné sásánovské říši, také v této oblasti byla někdejší římská mocenská převaha nenávratně ztracena. [166] => [167] => Po smrti Theodosia I. v roce [[395]] byla říše rozdělena mezi jeho syny [[Arcadius|Arcadia]] a [[Honorius (císař)|Honoria]]. Ačkoli se jednalo pouze o formální dělení vlády nad jedinou celistvou říší, k němuž docházelo často i v minulosti, především z důvodu efektivnější správy a obrany rozlehlého území státu, toto rozdělení se mělo ukázat trvalým. [[Západořímská říše|Západní říše]], vystavená silnějšímu tlaku Germánů, nebyla schopna uhájit své hranice, pročež v roce [[410]] vydrancovali [[Vizigóti]] vedení náčelníkem [[Alarich I.|Alarichem]] samotný Řím. Poté, co byl z podnětu císaře [[Valentinianus III.|Valentiniana III.]] zavražděn římský vojevůdce [[Aetius]], který ve spojení s Germány zvítězil v roce [[451]] nad Huny v [[Bitva na Katalaunských polích|bitvě na Katalaunských polích]], se západořímská obrana zhroutila. V roce [[476]] po abdikaci posledního císaře [[Romulus Augustus|Romula Augusta]] západořímská říše zanikla, třebaže antické tradice, kultura a vzdělanost přetrvaly na Západě až do [[6. století]]. Naproti tomu východní říše disponující příznivějšími geografickými a hospodářskými podmínkami se germánským a perským úderům ubránila. Za [[Justinián I.|Justiniána I.]] byla dokonce znovu dobyta část území někdejší západní říše. Nicméně vzrůstající vliv křesťanství a obzvláště řecké kultury společně s rozmachem [[islám]]u v [[7. století]] způsobily postupnou změnu charakteru státu. Pozdně antické východořímské impérium se tak transformovalo ve [[středověk]]ou [[Byzantská říše|byzantskou říši]]. [168] => [169] => == Jižní a východní Asie == [170] => [171] => === Indie === [172] => {{Viz též|Dějiny Indie}} [173] => [174] => ==== Harappská kultura a invaze Árjů ==== [175] => {{Podrobně|Harappská kultura|Árjové}} [176] => [[Soubor:StandingBuddha.jpg|náhled|upright=0.8|Socha stojícího Buddhy z Gandháry]] [177] => Moderní poznatky o starověkém sociálním, kulturním a politickém vývoji na území [[Indický subkontinent|Indického subkontinentu]] vycházejí kvůli chybějícím písemným pramenům výhradně z archeologických nálezů. Z nich je patrné, že v období [[neolit]]u byla celá oblast jen řídce osídlena. Nejranější doklady lidské civilizace pocházejí z let [[7000 př. n. l.|7000]] až [[3200 př. n. l.]] z lokality [[Méhrgarh]], jež se nacházela západně od údolí řeky [[Indus]], u dnešního [[pákistán]]ského města [[Kvéta]].{{Doplňte zdroj}} Toto místo bylo trvale osídleno asi do doby kolem roku [[2600 př. n. l.]] Domorodé obyvatelstvo bylo pravděpodobně postupně asimilováno kmeny pronikajícími ze západu a severu, jejichž příslušníci hovořili zřejmě [[Drávidské jazyky|drávidskými jazyky]].{{Doplňte zdroj}} Tito nově příchozí vybudovali v údolí [[Indus|Indu]] velice vyspělou civilizaci, nazývanou [[harappská kultura]], která se rozvíjela zhruba mezi léty [[3300 př. n. l.|3300]] – [[1700 př. n. l.]] na území nynějšího [[Pákistán]]u. Její jméno je odvozeno od prvního nalezeného města této civilizace, jímž byla [[Harappa]] v dnešní pákistánské provincii [[Paňdžáb (pákistánská provincie)|Paňdžáb]]. Dalším významným centrem bylo [[Mohendžodaro]]. Obě tato města byla vybavena silným opevněním, veřejnými lázněmi a propracovaným kanalizačním zařízením. Obyvatelé [[Indie]] udržovali v této době styky se [[Sumerové|Sumeřany]] a navázali obchodní kontakty i s [[Starověký Egypt|Egyptem]] a [[Afrika|Afrikou]]. [178] => [179] => Okolo poloviny [[2. tisíciletí př. n. l.]] došlo k sérii invazí [[Indoevropské jazyky|indoevropských]] kmenů,{{Doplňte zdroj}} které se nazývaly [[Árjové]] (Arya) a jejichž řečí byl [[sanskrt]]. Tito polonomádi vpadli do Indie přes horské průsmyky na severozápadě a podrobili si velkou část [[Indický subkontinent|Indického subkontinentu]]. Zda byla harappská kultura těmito bojovnými nájezdníky zničena nebo došlo k vzájemnému splynutí, zůstává nejasné. Část původního obyvatelstva uprchla na sever, zatímco ostatní byli jako zemědělci absorbováni árjskými dobyvateli. V létech [[1500 př. n. l.|1500]] až [[1000 př. n. l.]] vznikaly [[Védy]], sbírky posvátných textů, předávaných po staletí pouze ústní formou, jež obsahovaly rituály uctívání bohů, provádění obětí a různé filozofické úvahy. Tento nejvýznamnější pramen raných indických dějin zachycuje podstatu [[Hinduismus|hinduismu]]. Společně s [[Upanišady|upanišadami]] a eposy [[Mahábhárata]] a [[Rámájana]] představují Védy základ veškeré epické literatury a filozofických tradic [[Indie]]. Árjové se postupně zmocnili údolí řeky [[Ganga|Gangy]] na jihovýchodě a opustili svůj dřívější nomádský životní styl. V důsledku toho nastaly změny v sociální a politické struktuře, pročež se v Indii koncem [[Védské období|védského období]] prosadil [[kastovní systém]] uspořádání společnosti. Nejvýše postavenou kastou byli kněží ([[Bráhman|bráhmani]]), po nich následovali vládci a válečníci ([[Kšatrija|kšatrijové]]), obchodníci, řemeslníci a rolníci ([[Vaišja|vaišjové]]) a nakonec nejnižší kasta manuálních pracovníků ([[Šúdra|šúdrové]]). [180] => [181] => ==== Maurjové, Kušáni a Guptovci ==== [182] => Do [[7. století př. n. l.]] vzniklo na území, táhnoucího se od dnešního [[Afghánistán]]u až k indickému státu [[Bihár]], celkem šestnáct velkých království a oligarchických republik, nazývaných [[mahádžanapada|mahádžanapady]]. Nejvlivnější z těchto států bylo království [[Kóšalsko|Kóšalí]], přičemž dalšími důležitými byly [[Avanti]] a [[Gandhára]]. Poté, co si v [[6. století př. n. l.]] mocné království [[Magadha]] podrobilo své sousedy, jádro indické civilizace se přesunulo na východ. Zde působili [[Gautama Buddha|Buddha]] a [[Mahávíra]], z jejichž učení vzešla nová náboženství [[buddhismus]] a [[džinismus]]. Poříčí Indu ovládali místní králové, které si kolem roku [[520 př. n. l.]] podmanil [[Perská říše|perský]] král [[Dareios I.]] Ovšem Magadha disponovala silnou armádou, díky níž expandovala až do [[4. století př. n. l.]] V roce [[326 př. n. l.]] překročil [[Alexandr Veliký]] se svojí vojenskou výpravou pohoří [[Hindúkuš]] a vpadl do údolí Indu. Nicméně když se jeho vojáci vzbouřili, ustoupil Alexandr zpět do [[Írán|Persie]]. [183] => [184] => [[Soubor:Mauryan Empire Map.gif|náhled|vlevo|upright=0.85|Mapa maurjovské říše v době jejího největšího rozsahu]] [185] => O pět let později získal vládu nad Magadhou zakladatel [[Maurjovská říše|maurjovské říše]] [[Čandragupta Maurja|Čandragupta]], který během deseti let učinil ze svého sídla [[Patáliputra|Patáliputry]] hlavní město říše zahrnující velkou část subkontinentu. Vítězstvím nad [[Starověká Makedonie|makedonskými]] satrapy rozšířil svoji moc do Afghánistánu a [[Balúčistán (historické území)|Balúčistánu]] na jihozápadě a tyto zisky stvrdil uzavřením smlouvy se [[Seleukos I. Níkátór|Seleukem I.]] Rozmach maurjovské říše pokračoval za vlády [[Ašóka|Ašóky]], Čandraguptova vnuka, jenž ve [[3. století př. n. l.]] dobyl jih poloostrova a opanoval tak téměř celou Indii. V pozdějších letech své vlády se Ašóka zcela obrátil k buddhismu a ačkoli usiloval o jeho šíření za hranice své říše, vyznačoval se vysokou mírou tolerance vůči ostatním náboženstvím. Indie se za jeho vlády stala centrem vědy a kultury a především ve městech [[Nálanda]] a [[Takšašíla]] se vzdělávali učenci z mnoha zemí [[Asie]]. [186] => [187] => Brzy po Ašókově smrti se maurjovská říše začala rozpadat, k čemuž přispělo dobytí severozápadní Indie [[Řecko-baktrijské království|řecko-baktrijským]] králem [[Démétrios I. Baktrijský|Démétriem]]. Rozhodující úder zasadili Maurjům asi v roce [[185 př. n. l.]] [[Šungové]], kteří jedno století ovládali východní a severní Indii. Do této doby spadá pronásledování a porážka buddhismu a opětné nastolení [[Bráhmanismus|bráhmanismu]]. Severozápad byl vystavován dalším invazím, jež vedly ke zrodu [[Indo-řecké království|indo-řeckého království]]. V [[1. století př. n. l.]] si západní Indii pomanili [[Sakové|Šakové]] neboli [[Indoskythové]], původem ze [[střední Asie]]. Ti válčili s dynastií [[Sátaváhanové|Andhra]], která od [[2. století př. n. l.]] ovládala centrální a jižní oblasti. V první polovině [[1. století]] byla říše Indoskythů vyvrácena nomádskými kmeny [[Jüe-č'i]]. Ty pokračovaly dále na jih a nakonec se usadily v severozápadní Indii, kde založily [[Kušánská říše|kušánskou říši]], která udržovala diplomatické a obchodní vztahy s Římany. Za [[Kaniška|Kanišky]], nejvýznamnějšího vládce Kušánů, jenž je navíc považován za velkého patrona buddhismu, sahala jejich říše od [[Turkestán]]u až do střední Indie a [[Gudžarát]]u. V důsledku tlaku Kušánů nastal úpadek království Andhra, což vedlo k rozmachu [[Tamilové|tamilských]] států na jihu Indie. V období od pádu Maurjů byla Indie důležitým hospodářským centrem a obchodovala i s římskou říší. Buddhismus se tehdy rozšířil do střední a [[jihovýchodní Asie]] a rovněž do Číny. Indické umění a obzvláště sochařství dosáhly jedinečné úrovně. [188] => [189] => Kušánská říše se stejně jako království Andhra zhroutila na počátku [[3. století]]. Kolem roku [[320]] sjednotil [[Čandragupta I.]], vládce Magadhy, území rozkládající se v údolí Gangy a založil [[Guptovská říše|guptovskou říši]]. Jeho nástupci, [[Samudragupta]] a [[Čandragupta II.]], nabyli v dalších sto letech kontrolu nad celou Indií, podobně jako se to dříve podařilo Maurjům. Svoji říši, která se rozprostírala od Afghánistánu po [[Ásám]], zajišťovali obratným uzavíráním sňatků. Ke konsolidaci jejich vlády přispívala i tolerantní náboženská politika. Guptovci přímo ovládali pouze jádro říše, nacházející se v nynějších státech [[Uttarpradéš]] a Bihár, zatímco dobyté oblasti pro ně spravovali jim podřízení vládci. Za Guptovců zažívala Indie zlatý věk své civilizace, během něhož dosáhly značného rozkvětu literatura, věda a umění. Velkému věhlasu se dodnes těší tehdejší indický básník a dramatik [[Kálidása]]. Indická věda a technologie éry Guptovců byly ve srovnání s Evropou zřejmě na dokonalejší úrovni. Používání [[Nula|nuly]] a [[Desítková soustava|desítkové soustavy]], které přenesli Arabové do Evropy, představovalo největší soudobý příspěvek k rozvoji matematiky. Od konce [[5. století př. n. l.]] museli Guptovci čelit nájezdům [[Hefthalité|Hefthalitů]], známých také jako [[Bílí Hunové]]. Jejich opakované útoky vedly ke zhroucení guptovské říše kolem roku [[550]]. [190] => [191] => === Čína === [192] => {{Viz též|Dějiny Číny}} [193] => [194] => ==== Počátky dějin ==== [195] => [[Soubor:Shang_dynasty_inscribed_tortoise_plastron.jpg|náhled|upright=0.8|pozůstatky želvího krunýře, užívaného k věštění]] [196] => Asi kolem roku [[5000 př. n. l.]] se na březích řek [[Žlutá řeka|Huang He]] a [[Jang-c’-ťiang]] ve východní Číně začaly vyvíjet neolitické vesnice, jejichž obyvatelé se věnovali zemědělství. Zhruba z let [[3000 př. n. l.|3000]] – [[2000 př. n. l.]] jsou archeologicky doložena první stálá lidská sídla s obrannými hradbami. O této době existují jen velice skromné historické údaje, neboť počátky čínských dějin jsou zahaleny pověstmi o řadě legendárních dynastií a vládců. Přibližně mezi léty [[2100 př. n. l.|2100]]–[[1600 př. n. l.]] měla vládnout dynastie [[Sia]], jejíž panování se časově kryje s rozvojem doby bronzové v Číně, což bylo potvrzeno objevy bronzových nástrojů. Sia byla nahrazena dynastií [[Šang]], která kontrolovala území střední Číny do [[11. století př. n. l.]] Odtud se její vliv se šířil i do okolních zemí. Z této doby pocházejí první písemné záznamy, jež mají formu nápisů na zvířecích kosterních schránkách, sloužících k věštění. Z tehdy používaných symbolů znázorňujících slova se později vyvinulo moderní [[čínské písmo]]. Za dynastie Šang nastal růst měst se specializovanou řemeslnou výrobou, přestože charakter společnosti zůstával převážně zemědělský. Poslední vládci Šang sídlili ve městě [[An-jang]], v dnešní provincii [[Che-nan]]. [197] => [198] => Okolo roku [[1100 př. n. l.]] pronikl do údolí řeky Huang He polobarbarský národ [[Dynastie Čou|Čou]], načež jeho král [[Wu Wang]] získal území dynastie Šang. Čou vládli do [[8. století př. n. l.]] z města [[Si-an|Čchang-an]] na západě a poté přenesli své hlavní město na východ do [[Luo-jang]]u. Aby ospravedlnili svoji nadvládu zavedli [[mandát Nebes]] (Tian Ming) a tento ideologický koncept přejala většina po nich panujících dynastií. První králové Čou se nepokusili zabezpečit si přímou vládu nad celým jimi dobytým teritoriem. Místo toho se opírali o vybrané stoupence a příbuzné, kteří spravovali kraje obklopující královskou doménu. Vládcům dynastie Čou se dařilo udržovat kontrolu nad svými vazaly po více než dvě staletí, ale někdy kolem roku [[770 př. n. l.]] se několik těchto vazalů vzbouřilo. Současně došlo k invazi kmenů ze severozápadu, čímž autorita Čou značně poklesla. I přesto nastal výrazný hospodářský a sociální vzestup. V důsledku používání železných nástrojů a vylepšených zavlažovacích technik byly zvýšeny výnosy obilí, díky čemuž vzrostl počet obyvatelstva, a zvýšilo se množství mincí v oběhu. [199] => [200] => Pokračující rozklad centrální moci vedl na konci [[8. století př. n. l.]] k počátku období Jara a Podzimu. Stovky místních vojenských vládců, kteří byli potomky vazalů dosazených Čou, usilovaly o nastolení vlastní hegemonie. Během [[7. století př. n. l.|7.]] a [[6. století př. n. l.]] se podařilo dosáhnout stability uzavíráním spojenectví mezi jednotlivými státy těchto válečníků. Koncem [[5. století př. n. l.]] se ovšem tento systém aliancí zhroutil, pročež začala poslední fáze Čou, nazývaná [[období válčících států]]. V jeho průběhu docházelo k častým a krvavým konfliktům mezi sedmi dominujícími státy: [[Království Čchu|Čchu]], [[Království Chan|Chan]], [[Království Čchi|Čchi]], [[Království Čchin|Čchin]], [[Království Wej|Wej]], [[Království Jan|Jan]] a [[Království Čchao|Čchao]]. Kromě vzájemného válčení se tyto státy věnovaly i vojenské expanzi mimo dosavadní hranice Číny, vedoucí k dobytí území dnešního [[S’-čchuan|Sečuánu]] a [[Liao-ning]]u. Zvláště jižní stát Čchu rozšířil svoji vládu v údolí řeky Jang-c'. Třebaže dynastie Čou zcela postrádala reálnou moc, její formální vláda přetrvala do roku [[256 př. n. l.]] [201] => [202] => Bouřlivá doba pozdní neboli [[Dynastie Východní Čou|Východní Čou]] byla doprovázena společenskými otřesy a rovněž výjimečným intelektuálním a kulturním rozkvětem. V Číně tehdy působilo mnoho filozofů a teoretiků a kromě jiného se zrodila také koncepce protichůdných a současně vzájemně se doplňujících sil [[Jin a Jang]]. Na konci [[6. století př. n. l.]] sepsal [[Sun- c']] dílo [[Umění války]]. Z celé řady filozofických směrů vynikají především [[konfucianismus]], [[taoismus]] a [[legismus]], přičemž k nejvlivnějším filozofům této epochy náleželi [[Konfucius]], [[Lao-c']], z jehož učení vzešel taoismus, a Konfuciův žák [[Mencius]]. [203] => [204] => ==== Císařství ==== [205] => Od [[4. století př. n. l.]] vzrůstal vliv Čchin, nejzápadnějšího z čínských států, který provedl reformy v duchu filozofie legalismu. Ve [[3. století př. n. l.]] zničil [[Dynastie Čchin|Čchin]] všechny své zbývající soupeře a v roce [[221 př. n. l.]] přijal jeho král titul císaře (chuang-ti). Od tohoto okamžiku se pak nazýval [[Čchin Š'-chuang-ti]] (První císař). Jeho další panování se vyznačovalo agresivními zahraničními výboji, jimiž posunul hranice Číny do dnešního [[Vietnam]]u a [[Korea|Koreje]]. Na severu zahájil budování [[Velká čínská zeď|Velké čínské zdi]] na ochranu před nájezdy nomádů. Ve vnitřní politice prosadil císař silně restriktivní zákonodárství a centralizaci říše, opírající se o efektivní správní systém. Jeho vláda byla však charakterizována taktéž brutálním postupem vůči politické opozici a ostatním filozofickým školám. [206] => [207] => [[Soubor:Han map.jpg|náhled|upright=1.2|Území ovládané dynastií Chan na počátku 1. století př. n. l.]] [208] => Krátce po císařově smrti došlo k povstání rolníků, jež vyústilo v občanskou válku. Z ní vzešla vítězně nová dynastie [[Dynastie Chan|Chan]], která se přiklonila k filozofii konfucianismu. Postavení [[Kao-cu]], prvního císaře Chan, bylo velmi nejisté, k čemuž přispívaly také vpády barbarských kmenů [[Hsiung-nu]] ze severozápadu. Kao-cu proto nechal snížit dosavadní enormní daně, uvolnil centralizovanou správu státu a přerozdělil půdu. Tyto reformy přivodily hospodářský, kulturní a vojenský rozmach Číny. Na konci [[2. století př. n. l.]] podnikl „vojácký císař“ [[Wu-ti]] velkou vojenskou expedici proti Hsiung-nu, které rozdrtil a zahnal do dnešního [[Vnitřní Mongolsko|Vnitřního Mongolska]]. Wu-ti si podrobil kmeny v současné jižní Číně a jeho vojáci pronikli do střední Asie a [[Mandžusko|Mandžuska]]. Císař následně konsolidoval dobytá území, načež začala takřka celé [[1. století př. n. l.]] trvající éra míru a blahobytu. K tomu přispívalo i obchodní spojení s římskou říší, zajišťované [[Hedvábná stezka|hedvábnou stezkou]]. [209] => [210] => Období [[Západní Chan]] ukončila v roce [[9|9 n. l.]] uzurpace [[Wang Mang]]a. Ten se prohlásil za císaře dynastie [[Dynastie Hsin|Hsin]] a chtěl provést zásadní pozemkové a hospodářské reformy, jimiž chtěl omezit velké vlastníky půdy. V roce [[23]] byl však svržen a zavražděn. Nedlouho nato císař [[Kuang-wu]] nastolil vládu dynastie [[Východní Chan]], jež do konce [[1. století]] obnovila někdejší hranice říše. Nicméně ve [[2. století]] započal úpadek Chanů zapříčiněný slabostí a nevýkonností státní správy, rozbroji různých mocných klanů a intrikami [[eunuch]]ů v císařském paláci. V době pozdní Chan zesílil v Číně vliv [[Buddhismus|buddhismu]] šířeného z Indie. Koncem století již říši zcela pohltily politické zmatky a opakovaná povstání. Vojenská vzpoura ukončila v roce [[189]] vládu eunuchů na dvoře. Boje poté pokračovaly další dvě desetiletí a vedly k naprostému rozkladu panství dynastie Chan, přičemž skutečnou moc drželi ve svých rukou válečníci, kteří kontrolovali provincie na úkor centrální vlády. [211] => [212] => Abdikací posledního císaře Chan v roce [[220]] započalo [[období tří říší]]. Sever země ovládlo království [[Království Cchao Wej|Wej]], na západě se prosadilo království [[Království Šu-chan|Šu-chan]] a jihu dominovalo království [[Království Východní Wu|Wu]]. Všechny tyto útvary se musely potýkat se zásadními vnitřními problémy, což jim ale nebránilo ve vedení vzájemných rozhořčených válek. Konec této neklidné éry nastal po roce [[260]], kdy se vlády ujala dynastie [[Dynastie Ťin (265-420)|Ťin]], která krátkodobě znovu sjednotila zemi. Záhy však vypukly spory mezi jednotlivými jejími princi. Této slabosti říše využili Hsiung-nu na počátku [[4. století]] ke vpádu do severní Číny, kde zajali a popravili poslední dva císaře [[Dynastie Západní Ťin|Západní Ťin]]. Zbývající členové dynastie uprchli do dnešního [[Nanking]]u, kde založili dynastii [[Dynastie Východní Ťin|Východní Ťin]]. Jádro říše na sever od řeky Jang-c' ovšem zůstalo pod kontrolou nomádských kmenů až do roku [[589]]. Jelikož nedokázaly vytvořit stabilní vládu, vystřídalo se zde v rychlém sledu celkem šestnáct království v čele s panovníky nečínského původu. Dynastie Ťin na jihu byla definitivně svržena v roce [[420]]. [213] => [214] => == Odkazy == [215] => [216] => === Reference === [217] => {{Překlad| jazyk = de| článek = Altertum| revize = 19227535}} [218] => [219] => === Literatura === [220] => * BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila, ''Stěhování národů'', Praha: Vyšehrad, 2003. {{ISBN|978-80-7021-705-4}} [221] => * BURIAN, Jan, ''Civilizace starověkého středomoří'', Praha: Svoboda, 1984 [222] => * FAIRBANK, John King, ''Dějiny Číny'', Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2004. {{ISBN|978-80-7106-919-5}} [223] => * GASPAROV, Michail, ''Na počátku bylo Řecko'', Praha: Art slovo, 2004. {{ISBN|80-903278-0-X}} [224] => * GRANT, Michael, ''Dějiny antického Říma'', Praha: BB/art, 2006. {{ISBN|80-7341-930-0}} [225] => * GUIDOTTI, Maria Cristina, ''Starověký Egypt'', Praha: Sun, 2006. {{ISBN|80-7371-145-1}} [226] => * KLÍMA, Otakar, ''Sláva a pád starého Íránu'', Praha: Orbis, 1977 [227] => * LEICK, Gwendolyn, ''Mezopotámie: počátky měst'', Praha: BB/art, 2005. {{ISBN|80-7341-555-0}} [228] => * MAREK, Václav a kolektiv, ''Encyklopedie dějin starověku'', Praha: Libri, 2008. {{ISBN|978-80-7277-201-8}} [229] => * NOVÁKOVÁ, Nea a kolektiv, ''Dějiny Mezopotámie'', Praha: Karolinum, 1998. {{ISBN|80-7184-416-0}} [230] => * OLIVA, Pavel, ''Svět helénismu'', Praha: Arista: Epocha, 2001. {{ISBN|80-86328-02-3}} [231] => * OLIVA, Pavel, ''Zrození evropské civilizace'', Praha: Epocha: Arista, 2003. {{ISBN|80-86410-37-4}} [232] => * OPPENHEIM, Adolf Leo, ''Starověká Mezopotámie: portrét zaniklé civilizace'', Praha: Academia, 2001. {{ISBN|80-200-0749-0}} [233] => * PEČÍRKOVÁ, Jana, ''Asýrie: od městského státu k říši'', Praha: Academia, 2000. {{ISBN|80-200-0348-7}} [234] => * PROSECKÝ, Jiří a kolektiv, ''Encyklopedie starověkého Předního východu'', Praha: Libri, 1999. {{ISBN|80-85983-58-3}} [235] => * RICHTER, Stanislav, ''Kartágo: Po stopách Punů, Římanů a Vandalů'', Praha: Vyšehrad, 1975 [236] => * RIZZA, Alfredo, ''Asyřané a Babyloňané: poklady starobylých civilizací'', Praha: Euromedia Group – Knižní klub, 2007. {{ISBN|978-80-242-1893-9}} [237] => * SHAW, Ian, ''Dějiny starověkého Egypta'', Praha: BB art, 2003. {{ISBN|80-7257-975-4}} [238] => * [[Henri Stierlin|STIERLIN, Henri]], ''Starověká Persie'', Praha: Euromedia Group – Knižní klub, 2007. {{ISBN|978-80-242-1914-1}} [239] => * STRNAD, Jaroslav a kolektiv, ''Dějiny Indie'', Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. {{ISBN|978-80-7106-493-0}} [240] => * ZAMAROVSKÝ, Vojtěch, ''Řecký zázrak'', Praha: Euromedia Group – Knižní klub: Erika, 2000. {{ISBN|80-242-0403-7}} [241] => * ZAMAROVSKÝ, Vojtěch, ''Za tajemstvím říše Chetitů'', Praha: Mladá Fronta, 1964 [242] => [243] => === Související články === [244] => * [[Starověký Orient]] [245] => * [[Starověký Egypt]] [246] => * [[Mezopotámie]] [247] => * [[Sumer]] [248] => * [[Akkad]] [249] => * [[Seznam starověkých měst Blízkého východu]] [250] => * [[Babylonie]] [251] => * [[Novobabylonská říše]] [252] => * [[Chetité]] [253] => * [[Asýrie]] [254] => * [[Novoasyrská říše]] [255] => * [[Fénicie]] [256] => * [[Starověké dějiny Židů]] [257] => * [[Kartágo]] [258] => * [[Médie]] [259] => * [[Perská říše]] [260] => * [[Achaimenovci]] [261] => * [[Parthská říše]] [262] => * [[Sásánovci]] [263] => * [[Starověké Řecko]] [264] => * [[Starověký Řím]] [265] => * [[Dějiny Indie]] [266] => * [[Dějiny Číny]] [267] => * [[Helénismus]] [268] => [269] => === Externí odkazy === [270] => * {{Commonscat|Ancient history}} [271] => * {{Wikicitáty|téma=Starověk}} [272] => * {{Wikislovník|heslo=starověk}} [273] => * [http://antika.avonet.cz/ Antika, stránky o starověkém Řecku a Římu] [274] => * [http://www.livius.org/ Livius, Articles on Ancient History] {{en}} [275] => * [http://www.ancientcivilizations.co.uk/home_set.html Ancient Civilizations] {{en}} [276] => * [http://www.ancient-egypt.org/ The Ancient Egypt Site] {{en}} [277] => * [http://www.roman-empire.net/ The Roman Empire] {{en}} [278] => [279] => {{Autoritní data}} [280] => {{Portály|Starověk|Starověký Egypt|Antika}} [281] => [282] => [[Kategorie:Starověk| ]] [283] => [[Kategorie:Historická období]] [] => )
good wiki

Starověk

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'Starověký Egypt','6. století př. n. l.','Mezopotámie','5. století př. n. l.','Indie','Médie','Indus','Perská říše','Chetité','Sumerové','3. století př. n. l.','Sásánovci'

Chetité

Indie

Indus

Médie

Mezopotámie

Mezopotámie je historická oblast nacházející se ve střední části Mezopotámské nížiny (dnešní Jižní Irák).

Sásánovci

Sumerové