Array ( [0] => 14766619 [id] => 14766619 [1] => cswiki [site] => cswiki [2] => Windischgrätzové [uri] => Windischgrätzové [3] => [img] => [4] => [day_avg] => [5] => [day_diff] => [6] => [day_last] => [7] => [day_prev_last] => [8] => [oai] => [9] => [is_good] => [10] => [object_type] => [11] => 0 [has_content] => 0 [12] => [oai_cs_optimisticky] => ) Array ( [0] => {{Infobox - dynastie [1] => | jméno = Windischgrätzové
(von Windisch-Grätz) [2] => | znak = GER COA Windisch-Graetz.jpg [3] => | velikost znaku = 250px [4] => | popisek = Podoba erbu Windischgrätzů z roku 1804 [5] => | země = {{Vlajka a název|Rakouské císařství}} {{Vlajka a název|Rakousko-Uhersko}} [6] => | mateřská dynastie = [7] => | tituly = 1551 [[Svatá říše římská|říšští]] [[Svobodný pán|svobodní pánové]]
1557 [[hrabě|hrabata]]
1658 říšská hrabata
1804 [[Kníže|knížata]] [8] => | zakladatel = [[Oldřich Windichgrätz]] [9] => | mýtický zakladatel = [10] => | rok založení = [[13. století]] [11] => | konec vlády = [12] => | meč = [13] => | přeslice = [14] => | poslední vládce = [15] => | současná hlava = [16] => | větve rodu = starší Alfredova a mladší Weriandova [17] => }} [18] => '''Windischgrätzové''' (Windisch-Graetzové, [[Němčina|německy]] ''von Windisch-Grätz'') jsou rakouský šlechtický rod původem ze [[Štýrsko|Štýrska]], připomínaný od 13. století. Jejich původním sídlem bylo panství Windisch-Graetz (dnešní [[Slovenj Gradec]] ve [[Slovinsko|Slovinsku]]), později vlastnili řadu statků ve Štýrsku a dalších rakouských zemích, v roce 1557 obdrželi říšský [[hrabě]]cí titul. [[Gottlieb Amadeus Windischgrätz|Gottlieb Amadeus]] a jeho syn [[Arnošt Bedřich Windischgrätz|Arnošt Bedřich]] patřili k významným osobnostem [[Habsburská monarchie|habsburské monarchie]] [[17. století|17.]] a [[18. století]], tehdy také rod poprvé vlastnil statky v [[České království|Čechách]] ([[Červená Lhota (zámek)|Červená Lhota]], [[Přerov]]). Trvalé zázemí v Čechách získali Windischgrätzové koncem 18. století, kdy v soudním sporu dosáhli vlastnictví panství [[Tachov]] a [[Štěkeň]], tento majetek později rozšířili dalšími nákupy ([[Kladruby (okres Tachov)|Kladruby]]) a do roku [[1945]] patřili mezi významné pozemkové vlastníky v [[Československo|Československu]]. [19] => [20] => V roce [[1804]] byl [[Alfred Windischgrätz]] povýšen do [[Říšský kníže|říšského knížecího stavu]], tento titul byl v roce [[1822]] potvrzen pro [[Rakouské císařství]] a všechny členy rodiny. Polní maršál Alfred Windischgrätz ([[1787]]–[[1862]]) proslul jako likvidátor [[Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství|revolučního hnutí v letech 1848–1849]]. Jeho vnuk [[Alfred August Windischgrätz|Alfred III.]] ([[1851]]–[[1927]]) byl v letech [[1893]]–[[1895]] [[Seznam ministerských předsedů Předlitavska|rakouským předsedou vlády]], v uherské vládě zasedl jeho bratranec [[Ludvík Windischgrätz|Ludvík]] ([[1882]]–[[1968]]), který byl ministrem výživy. Do historie vstoupil i princ [[Ota z Windisch-Graetze|Otto]] ([[1873]]–[[1952]]) díky sňatku s vnučkou císaře [[František Josef I.|Františka Josefa]], arcivévodkyní [[Alžběta Marie Rakouská|Alžbětou]] ([[1883]]–[[1963]]). Windischgrätzové do roku 1945 vlastnili rozsáhlý majetek v Československu a [[Maďarsko|Maďarsku]], v současnosti členové rodu žijí v [[Rakousko|Rakousku]], [[Itálie|Itálii]], ale také v [[Spojené státy americké|USA]] nebo [[Argentina|Argentině]]. Roku 1551 jim byl udělen titul [[Svobodný pán|svobodných pánů]] [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a dědičných zemí s [[Přídomek|predikátem]] ''zu Waldstein und im Thal'', roku 1557 [[Říšský hrabě|říšský hraběcí]] stav, v roce 1658 říšský hraběcí stav s predikátem Vysoce urozený (něm. ''Hoch- und Wohlgeboren)''. Český [[inkolát]] získal rod roku 1689. V 19. století se rod rozdělil do dvou hlavních větví, jejichž další osudy se odvíjely odlišně: [21] => [22] => '''Alfredova linie:''' 1804 povýšení říšských panství Egloffs a [[Hegau]] na bezprostřední říšské knížectví Windisch-Graetz (1806 připadlo [[Württembersko|Württembersku]]) a predikát ''Hochgeboren'' (vše dědičné pro prvorozeného syna). Roku 1822 rakouský knížecí titul pro všechny členy linie (kníže hlavou rodu, ostatní princové a princezny), 1825 predikát [[Jasnost (predikát)|Jasnost]] (něm. ''Durchlaucht)'', od roku 1861 dědičný člen [[Panská sněmovna|panské sněmovny]] [[Říšská rada (Rakousko)|rakouské Říšské rady]]. [23] => [24] => '''Weriandova linie:''' 1822 knížecí titul pro všechny členy linie, 1825 predikát ''Durchlaucht'', 1912 dědičný člen panské sněmovny rakouské Říšské rady. Tato linie ovšem nepatřila mezi bývalé panovnické rody a její postavení v rámci Rakouského císařství bylo o stupeň nižší než u Alfredovy větve. [25] => [26] => == Dějiny == [27] => [[Soubor:Gottlieb_Amadeus_Windischgrätz_(1630–1695).jpg|náhled|vpravo|Hrabě [[Gottlieb Amadeus Windischgrätz]] (1630–1695)]] [28] => Podle rodinné pověsti byl praotcem rodu [[Weriand]] (připomínaný 1090–1120), nejmladší syn [[Korutanské vévodství|korutanského]] markraběte Oldřicha a uherské princezny Žofie. Jiná teorie tvrdí, že Windisch-Graetzové pochází z rodu von Diegen. Usadili se prý jako služebníci hrabat z [[Klášter Andechs|Andechsu]] ve [[Štýrsko|Štýrsku]] a získali zde panství Windisch-Graetz (též Windischgrätz, dnešní Slovenj Gradec ve Slovinsku). První konkrétní zprávy však máme teprve z počátku 13. století, kdy se v letech 1218–1222 připomíná rytíř Wernhardus de Graeze. O něco později (1251) byli členové rodiny uváděni jako ministeriálové [[Seznam akvilejských patriarchů|akvilejských patriarchů]] a za [[Přemysl Otakar II.|Přemysla Otakara II.]] vstoupili do štýrských služeb. Souvislý rodokmen pak můžeme sledovat od roku 1299 – od Konrada von Windisch-Graetz († 1339), který byl roku 1323 zemským správcem ve Štýrsku. [29] => [30] => V 16. století význam rodu vzrůstal. Roku 1551 byli bratři Erasmus (okolo 1519–1573), praotec dnešních knížat Windisch-Graetzů, a Pankrác (1525–1591), jehož linie vymřela již synem Friedrichem roku 1649, i se svými příbuznými povýšeni do říšského panského stavu a o šest let později (1557) získali hraběcí titul. Rod se tehdy rozvětvil do několika linií, jejíž příslušníci žili většinou ve Štýrsku, kde také získali úřad dědičného [[Nejvyšší štolba|nejvyššího štolby]] (1565). [31] => [32] => V Čechách se Windisch-Graetzové údajně objevili již v 16. století, český inkolát (1689) však získal teprve Gottlieb (1630–1695), roku 1658 povýšený na říšského hraběte. Zastával vysoké úřady na dvoře císaře [[Leopold I.|Leopolda I.]], na sklonku 17. století byl jmenován nejvyšším dvorským maršálkem a působil jako mimořádný vyslanec na říšských sněmech i na dvorech řady evropských panovníků. Svou kariéru završil jako [[Dvorský maršálek|nejvyšší maršálek císařského dvora]] (1692–1694) a [[Říšská dvorská kancelář|dvorský vicekancléř]] (1694–1695). Jako dědic své první manželky Amálie Holland-Brederode, ovdovělé [[Slavatové z Chlumu a Košumberka|Slavatové]], se ne zcela úspěšně snažil uplatnit své dědické nároky a zpochybnit oprávněnost konfiskací. Spor byl ukončen teprve roku 1676, když Gottlieb kompenzací obdržel 300 tisíc zlatých. Druhým sňatkem s Marií Eleonorou Oettingen-Oettingen se spříznil s císařovnou [[Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská|Eleonorou Magdalenou]], což přispělo k jeho kariéře ve službách [[Habsburkové|Habsburků]]. Jeho třetí manželka Marie Terezie, rozená ze Saurau, koupila v roce [[1695]] panství Přerov na [[Morava|Moravě]]. Jeho synové pak drželi i jihočeskou Červenou Lhotu, ale všechny české statky byly počátkem 30. let pro dluhy prodány. [33] => [34] => Významným pokračovatelem rodu byl Gottliebův syn [[Arnošt Bedřich Windischgrätz|Arnošt Bedřich]] (1670–1727), který působil též jako diplomat a později jako prezident [[Říšská dvorní rada|říšské dvorské rady]] ([[1714]]–[[1727]]) patřil k vlivným osobnostem habsburské monarchie, získal také [[Řád zlatého rouna]]. Sňatkem s Marií Terezií [[Fünfkirchenové|Fünfkirchenovou]], rozenou Slavatovou, získal v roce 1695 v hotovosti 50 tisíc zlatých a jihočeské panství [[Červená Lhota (zámek)|Červená Lhota.]] Zemřel bez potomstva a Červenou Lhotu spolu s rakouskými statky zdědil jeho mladší bratr, diplomat [[Leopold Viktorin Windischgrätz|Leopold Viktorin]] ([[1686]]–[[1746]]), který již předtím držel Přerov. [35] => [36] => Praotcem dnešních knížat byl Gottliebův syn hrabě Leopold Johann Victorin (1686–1746), rytíř [[Řád zlatého rouna|řádu Zlatého rouna]] a vyslanec v Haagu. Od císaře Karla VI. získal roku 1730 velký palatinát, ale bez práva povyšovat do šlechtického stavu. S manželkou Marií Ernestinou hraběnkou Strassoldo (1695–1766) měl čtyři děti. Jeho syn [[Josef Mikuláš Windischgrätz|Josef Mikuláš]] ([[1744]]–[[1802]]) patřil mezi nejpozoruhodnější osobností osvícenské doby. Protože již v necelých dvou letech přišel o oba rodiče, starala se o jeho výchovu babička Maria Ernestina. Joseph Niclas získal skvělé vzdělání, vystudoval filozofii i práva a v duchu rodové tradice vstoupil do císařských služeb. Byl jmenován říšským dvorním radou a roku 1770 doprovázel [[Marie Antoinetta|Marii Antoinettu]] do Paříže. Krátce nato se úřednické kariéry vzdal a nadále se intenzivně věnoval studiu filozofie a práva. Při svých postupech aplikoval matematické metody a snažil se o propojení obou vědních disciplín, jmenovitě etiky se zákonodárstvím. Byl v úzkém styku s předními evropskými učenci osvícenské doby a je autorem řady převážně francouzsky psaných prací, z nichž některé nebyly dodnes publikovány. [37] => [38] => V době své nezletilosti přišel nikoli vlastní vinou o téměř všechny rodinné statky. Roku 1781 se mu však podařilo uzavřít dohodu s vdovou po vzdáleném příbuzném [[Adam Filip Losy z Losinthalu|Adamu Filipovi]] posledním hraběti [[Losyové z Losinthalu|Losym z Losinthalu]] († 1781) Marií Ernestinou rozenou hraběnkou Fuchsovou von Bimbach († 1782), která mu za částku 250 tisíc zlatých a roční důchod ve výši 36 tisíc zlatých postoupila rodový [[Svěřenské nástupnictví|fideikomis]] ([[Tachov]], [[Štěkeň]] a [[Vintířov (Radonice)|Vintířov]]). Příbuzní Losyů se však s tímto stavem nehodlali smířit. Soudní spor trval až do roku 1784, kdy byly nároky Windisch-Graetzů potvrzeny. Za hlavní sídlo rodu hrabě Joseph Niclas určil Tachov. Protože však zdejší zámek ještě za předchozích majitelů roku 1770 vyhořel, nechal jej nákladně přestavět, vyzdobit a obklopit parkem. V Čechách se pak trvale usadil a po zahájené přestavbě [[Tachov (zámek)|tachovského zámku]]Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985, s. 342 pobýval s rodinou v bývalém klášteře ve [[Klášter Světce|Světcích]] u Tachova, který přikoupil v roce [[1787]]. Jeho dva synové, Alfred Candidus (1787–1862) a Weriand Aloys (1790–1867), založili dvě větve rodu.HOFMANN, Gustav: Náklady na výchovu mladého šlechtice v polovině 18. století. Pohled do sirotčích účtů Josefa Mikuláše z Windischgrätzu v letech 1747–1766; Západočeský historický sborník 5; Státní oblastní archiv v Plzni, 1999, s. 127–147 [39] => [40] => == Alfredova linie == [41] => [[Soubor:Alfred_Fürst_zu_Windisch-Graetz_k.k._Feldmarschall.jpg|náhled|vpravo|Polní maršál kníže [[Alfred Windischgrätz]] (1787–1862)]] [42] => Nejvýznamnější osobností rodu byl kníže [[Alfred Windischgrätz|Alfred]] (1787-1862), který od mládí sloužil v armádě a zúčastnil se [[Napoleonské války|napoleonských válek]]. V roce [[1833]] se stal [[Polní podmaršálek|polním podmaršálem]] a od roku [[1840]] byl velícím generálem v Čechách. Důležitou úlohu sehrál v době revoluce v letech 1848-1849, kdy nejprve potlačil povstání v Praze, poté byl povolán do Vídně a do Uher. K pražskému povstání se vztahuje rodová tragédie, kdy nešťastnou náhodou byla zastřelena Alfredova manželka [[Marie Eleonora Windischgrätzová|Eleonora, rozená Schwarzenbergová]] ([[1796]]–[[1848]]). Maršál Alfred Windischgrätz byl nakonec v roce 1849 penzionován a stáhl se do ústraní na své statky, značnou pozornost věnoval výstavbě zámku a [[Jízdárna (Světce)|jízdárny ve Světcích]] u Tachova. V roce [[1861]] se stal dědičným členem nově zřízené [[Panská sněmovna|panské sněmovny]]. [43] => [44] => Již v době Alfredovy nezletilosti mu poručníci zakoupili v roce 1804 statky ve [[Württembersko|Württembersku]] a téhož roku byl Alfred povýšen do říšského knížecího stavu. V roce 1822 byl knížecí titul rozšířen na celou rodinu, tj. že hlava rodu nesla titul knížete, ostatní členové rodu byli princové a princezny. V rámci rozprodeje majetku zrušených klášterů rozšířil kníže Alfred rodové statky přikoupením [[Kladrubský klášter)|kláštera Kladruby]] ([[1825]]). Za Kladruby s 23 vesnicemi měl zaplatit 275 tisíc zlatých, větší část této sumy mu ale byla odpuštěna za vojenské zásluhy o habsburskou monarchii. Později v roce [[1846]] koupil v [[Uhersko|Uhrách]] panství Lieskové s hradem [[Korlátka]] nedaleko [[Trnava|Trnavy]], na tomto panství se rodina zdržovala jen zřídka v době honů. Rozlohou přes 4 800 hektarů půdy patřilo panství Lieskové k významným rodovým majetkům. Pozemkově výrazným přínosem bylo i panství Rogatec (Rohitsch) v [[Štýrské vévodství|Štýrsku]] (dnešní [[Slovinsko]]) zakoupené v roce [[1845]]. [45] => [46] => [[Soubor:Marie_Eleonora_Windischgrätz,_rozená_Schwarzenberg.jpg|náhled|vlevo|Kněžna [[Marie Eleonora Windischgrätzová]] (1796–1848), zastřelena v době revoluce 1848 v Praze]] [47] => Polní maršál Alfred Windischgrätz měl pět synů, všichni sloužili v armádě a víceméně z kurtoazních důvodů také všichni dosáhli vysokých hodností. Pokračovatelem rodu byl kníže Alfred II. (1819–1876), který byl c.k. polním podmaršálem a krátce vrchním velitelem v [[Bratislava|Bratislavě]] ([[1869]]–[[1870]]). Ve správě majetku na rozdíl od otce věnoval svou pozornost [[Kladrubský klášter|Kladrubům]], kde nechal budovu prelatury přestavět na zámekHrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985, s. 141–142. Mladší bratr Alfreda II. [[Ludvík Josef Windischgrätz|Ludvík]] ([[1830]]–[[1904]]), c.k. generál jezdectva a rytíř Řádu zlatého rouna, se přiženil do Uher a od roku 1879 vlastnil velkostatek [[Sárospatak]] poblíž slovensko-ukrajinských hranic. Jeho potomstvo později získalo dědičné členství v uherské sněmovně magnátů. [48] => [49] => [[Alfred August Windischgrätz|Alfred III.]] (1851–1927) vystudoval práva a od mládí se věnoval politice. V letech 1893–1895 byl předsedou rakouské vlády a poté až do zániku monarchie zastával post předsedy panské sněmovny (1897-1918). Jako majitel Tachova, Kladrub a Štěkně vlastnil v Čechách přibližně 20 tisíc hektarů půdySchematismus velkostatků Českého království; Praha, 1891 [https://archive.org/details/topographischst01procgoog dostupné online], za jeho éry došlo za nevyjasněných okolností k demolici zámku ve Světcích. Po vzniku Československa žil Alfred III. trvale v Tachově. Zemřel bez mužského potomstva, protože jediný syn '''Vincenc''' ([[1881]]–[[1913]]) spáchal v [[Řím]]ě sebevraždu. Ve vedlejší linii hlavní knížecí větve vlastnil '''Josef Windischgrätz''' ([[1895]]–[[1970]]) se svými sourozenci velkostatek [[Velhartice]]. Josef Windischgrätz měl sice německou národnost, ale jako rakouský státní občan se až do roku 1950 snažil zvrátit proces konfiskace Velhartic na základě [[Benešovy dekrety|Benešových dekretů]]ZEMANOVÁ, Nina: Aplikace konfiskačního zemědělského dekretu prezidenta republiky na příkladu velkostatku Velhartice; Historická sociologie, 1/2016 [https://historicalsociology.cuni.cz/HS-20-version1-5zemanova.pdf dostupné online]. [50] => [51] => [[Soubor:Windischgrätz.jpg|náhled|vpravo|Knížecí erb Windischgrätzů, [[Kladrubský klášter]]]] [52] => Po smrti Alfreda III. došlo ke složitému rozdělení majetku mezi jeho dcery a vzdáleného synovce [[Ludvík Alfred Windischgrätz|Ludvíka Alfreda]] (Lájos Aladár, [[1882]]–[[1968]])HOFMANN, Gustav: Velkostatek Tachov 1534–1945; Státní oblastní archiv Plzeň, 1973 [http://www.inventare.cz/iipimage/240241000 dostupné online]. Ten žil v Uhrách, kde byl dědičným členem sněmovny magnátů, od roku [[1916]] též poslancem [[Uherský sněm|uherského zemského sněmu]] a krátce před zánikem monarchie uherským ministrem výživy, práce a sociálních věcí ([[1918]]). Od roku [[1920]] byl znovu poslancem v Maďarsku, ale ve 20. letech byl jako účastník padělatelské aféry vězněn. Proto se v roce [[1927]] vzdal knížecího titulu, ale přijal svůj dědický podíl po Alfredovi III., po propuštění z vězení a rehabilitaci se usadil v Kladrubech. Složitější poměry vládly na velkostatku Tachov, který převzaly dcery Alfreda III. a jejich potomstvo, do své smrti v roce 1933 na tachovském zámku navíc žila kněžna Gabriela, rozená Auerspergová, vdova po Alfredovi III. V roce [[1936]] přešel tachovský zámek na československý stát, v Kladrubech až do roku 1945 žil Ludvík Alfred. Jeho vnuk '''Ludvík''' '''Antonín''' (*[[1942]]) je současným představitelem rodu. Majetek Windischgrätzů v Československu byl v roce 1945 zkonfiskován. [53] => [54] => == Weriandova linie == [55] => [[Soubor:Trebnik_Schloss.jpg|náhled|Zámek Konjice (Gonobitz), sídlo Weriandovy větve od roku 1845]] [56] => Mladší syn Josefa Mikuláše [[Veriand Windischgrätz|Veriand]] ([[1790]]–[[1867]]) zdědil Vintířov a Ctěnice, v době nezletilosti mu poručnická správa koupila ještě panství [[Žamberk]] ([[1809]]). Po dosažení zletilosti Veriand žamberské panství prodal ([[1815]]) a nechal přestavět [[Vintířov (zámek)|zámek ve Vintířově]], kde pak s rodinou trvale pobývalHrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984, s. 513–514, později koupil [[Jemniště (nový zámek)|Jemniště]] s 24 vesnicemi ([[1835]])Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy, Praha, 1989, s. 177 a zámek v [[Troja (zámek)|Troji]] ([[1842]]), získal také další majetek v Kraňsku (dnešním Slovinsku). Jeho nejstarší syn '''Karel''' ([[1821]]–[[1859]]) padl jako c.k. plukovník v [[Bitva u Solferina|bitvě u Solferina]], dědicem majetku se stal mladší syn [[Hugo Windischgrätz|Hugo]] ([[1823]]–[[1904]]), který v armádě dosáhl hodnosti c. k. generálmajora. Po smrti knížete Verianda byly v roce 1868 prodány statky Vintířov a Jemniště, v roce [[1873]] byl prodán i trojský zámek, rodina pak pobývala na statcích v dnešním Slovinsku (Konjice). K Hugovu potomstvu patří kníže [[Mariano Hugo Windischgrätz|Mariano Hugo]] (*[[1955]]), který byl velvyslancem Suverénního [[Maltézský řád|řádu Maltézských rytířů]] na Slovensku ([[2003]]–[[2009]]) a ve Slovinsku (od 2009). [57] => [58] => Z této linie pocházel princ [[Ota z Windisch-Graetze|Otto]] ([[1873]]–[[1952]]), který sloužil v armádě a vzbudil zájem arcivévodkyně [[Alžběta Marie Rakouská|Alžběty]] ([[1883]]–[[1963]]), jediné dcery [[Korunní princ Rudolf|korunního prince Rudolfa]]. Otto pocházel z linie rodu, která nikdy nevládla, a proto nebyl pokládán za rovnorodého partnera pro členku habsburské dynastie. V případě milované vnučky však udělal František Josef I. výjimku a navíc při příležitosti sňatku Ottovi roku 1902 udělil titul knížete (protože nebyl hlavou linie, náležel mu titul prince). Manželé pak pobývali v [[Praha|Praze]] a na císařském zámku v [[Ploskovice (zámek)|Ploskovicích]], jejich nejstarší syn narozený v Praze byl pojmenován po císaři [[František Josef z Windischgrätze|František Josef]] ([[1904]]–[[1981]]), další děti dostaly jména Alžbětiných rodičů Rudolf a [[Stefanie Windisch-Grätz|Štěpánka]]. Manželství bylo v roce [[1924]] rozvedeno. Další potomstvo této linie žije v Rakousku. [59] => == Významné osobnosti == [60] => [[Soubor:Archduchess_Elisabeth_and_Prince_Otto_zu_Windisch-Graetz.jpg|náhled|vpravo|Kníže [[Ota z Windisch-Graetze|Otto Windischgrätz]] s manželkou, arcivévodkyní [[Alžběta Marie Rakouská|Alžbětou]]]] [61] => * [[Gottlieb Amadeus Windischgrätz]] (1630-1695), císařský diplomat a říšský vicekancléř, rytíř Řádu zlatého rouna [62] => * [[Arnošt Bedřich Windischgrätz]] (1670-1727), prezident říšské dvorské rady a majitel [[Červená Lhota (zámek)|Červené Lhoty]], rytíř Řádu zlatého rouna [63] => * [[Leopold Viktorin Windischgrätz]] (1686–1746), císařský diplomat, státní a konferenční ministr, rytíř Řádu zlatého rouna [64] => * [[Josef Mikuláš Windischgrätz]] (1744-1802), spisovatel a majitel [[Tachov]]a [65] => * [[Alfred Windischgrätz|Alfred I. Windischgrätz]] (1787–1862), c.k. polní maršál, rytíř Řádu zlatého rouna [66] => * [[Marie Eleonora Windischgrätzová]], rozená Schwarzenbergová (1796–1848), manželka polního maršála Alfreda Windischgrätze, zastřelena v Praze 1848 [67] => * [[Alfred II. Windischgrätz]] (1819-1876), c.k. polní podmaršál, rytíř Řádu zlatého rouna [68] => * [[Ernst Windisch-Grätz|Arnošt Windischgrätz]] (1827–1918), c.k. tajný rada, plukovník, rytíř Řádu zlatého rouna, sběratel a mecenáš umění [69] => * [[August Josef Mikuláš Windischgrätz|August Windischgrätz]] (1828–1910), c. k. polní podmaršál, nejvyšší komoří nad stříbry [70] => * [[Ludvík Josef Windischgrätz]] (1830–1904), c.k. generál jízdy, dědičný člen uherské sněmovny magnátů, rytíř Řádu zlatého rouna [71] => * [[Josef Windischgrätz]] (1831–1906), c. k. generál jízdy [72] => * [[Alfred August Windischgrätz|Alfred III. Windischgrätz]] (1851–1927), rakouský politik, předseda vlády a předseda panské sněmovny [73] => * [[Karolína Pavlína Windischgrätzová]] (1871–1937) [74] => * [[Ota z Windisch-Graetze|Otto Windischgrätz]] (1873–1952), důstojník, manžel arcivévodkyně [[Alžběta Marie Rakouská|Alžběty]] [75] => * [[Ludvík Windischgrätz]] (1882–1968), uherský politik, dědičný člen uherské sněmovny magnátů, ministr práce a sociálních věcí [76] => * [[Stéphanie Windischgrätzová]] (1939–2019), fotografka [77] => * [[Mariano Hugo Windischgrätz]] (*1955), velvyslanec [[Suverénní řád Maltézských rytířů|Suverénního řádu Maltézských rytířů]] ve Slovinsku, člen [[Velmistři a členové Rady velmistra Řádu Božího hrobu|Rady velmistra]] [[Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského|Řádu Božího hrobu]] [78] => [79] => == Odkazy == [80] => === Reference === [81] => [82] => [83] => === Literatura === [84] => * ''Ottův slovník naučný'', díl XXVII., Praha, 1908 (reprint 2002), s. 251 {{ISBN|80-7203-446-4}} [85] => * MAŠEK, Pavel: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Praha, 2010 {{ISBN|978-80-257-0294-9}} [86] => * PROCHÁZKA, Zdeněk: Světce u Tachova v proměnách staletí; Tachov, 2014 {{ISBN|978-80-87316-48-1}} [87] => * STEKL, Hannes: Windisch-Graetz: Ein Fürstenhaus im 19. und 20. Jahrhundert; Vídeň, 1992 {{ISBN|978-320-505-4689}}. [88] => * ŽUPANIČ Jan, STELLNER František, FIALA Michal, ''Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české'', Praha 2001, {{ISBN|80-86493-00-8}}. [89] => [90] => === Externí odkazy === [91] => * {{commonscat}} [92] => * Rodokmen Windischgrätzů v 18.–20. století [http://genealogy.euweb.cz/windisch/windisch4.html dostupné online] [93] => [94] => === Související články === [95] => * [[Seznam českých, moravských a slezských šlechtických rodů|Seznam českých šlechtických rodů]] [96] => * [[Slovenj Gradec|Slovinský Hradec]] [97] => * [[Windischgrätzovský palác]] [98] => [99] => {{Autoritní data}} [100] => {{Portály|Česko|Historie|Lidé|Monarchie|Rakousko}} [101] => [102] => [[Kategorie:Windischgrätzové| ]] [103] => [[Kategorie:Mediatizované rody]] [104] => [[Kategorie:Rakouské šlechtické rody]] [105] => [[Kategorie:České šlechtické rody]] [] => )
good wiki

Windischgrätzové

Windischgrätzové (Windisch-Graetzové, německy von Windisch-Grätz) jsou rakouský šlechtický rod původem ze Štýrska, připomínaný od 13. století.

More about us

About

Expert Team

Vivamus eget neque lacus. Pellentesque egauris ex.

Award winning agency

Lorem ipsum, dolor sit amet consectetur elitorceat .

10 Year Exp.

Pellen tesque eget, mauris lorem iupsum neque lacus.

You might be interested in

,'1873','Tachov','Alfred August Windischgrätz','Ota z Windisch-Graetze','Alžběta Marie Rakouská','1904','Arnošt Bedřich Windischgrätz','Červená Lhota (zámek)','Alfred Windischgrätz','Ludvík Windischgrätz','1895','Württembersko'

1873

Rok 1873 je v českých zemích především poznamenán obdobím hospodářské krize, která se promítá do sociálních a politických dění.

1895

1904

Tachov

Württembersko