Šógun
Author
Albert FloresMinamoto no Joritomo, první šógun Kamakurského šógunátu Šógunové (将軍, šógun) byli vojenští vládci Japonska a představovali v Japonsku výkonnou moc od roku 1192 do roku 1867. V průběhu doby se ale faktická moc šógunů měnila a někteří byli jen loutkami. Mezi nejslavnější šóguny patřili např. Minamoto no Joritomo nebo Iejasu Tokugawa.
Šógun je zkrácenina titulu Sei-i Taišógun čímž je míněn „vojevůdce/generál, který bojuje proti barbarům“. Tento titul je znám již od dob výpadů státu Jamato proti lidu Džómon (Ainu). +more Oněmi barbary byli míněni právě Ainové.
Administrativa, prostřednictvím které šógun vládl, se nazývala bakufu (幕府) neboli „stanová vláda“. Pojem původně označoval velitelský stan při taženích proti barbarům.
Název
Úřadování šóguna nebo jeho správa se nazývá „šógunát“ či bakufu , což japonsky doslovna znamená „úřad ve stanu“ a poukazuje na „vládu vojáků.“ Stan symbolizuje roli armády na válečném poli během boje a zároveň poukazuje na to, že takový úřad je dočasný.
Termín sei-i taišógun znamená „vojevůdce, který bojuje proti východním barbarům. “ „Východní barbaři“ je jeden ze starobylých výrazů pro lid Emiši, který žil ve východních oblastech ostrova Honšú a nebyl ještě podroben centrální vládou. +more Emiši byli zbytkem kultury Džómon a byli příbuzní domorodým obyvatelům Ainu, kteří dodnes obývají severní ostrov Hokkaidó, ačkoli je Japonci v 19. století téměř úplně zlikvidovali a asimilovali.
Minamoto no Joritomo, první šógun Kamakurského šógunátu, vytvořil značnou moc z aristokracie v Kjótu. Stal se prakticky vládcem Japonska a přijal titul sei-i taišógun. +more Každý následující vládce šógunátu přijal stejný titul a až do reforem Meidži byl šógun de facto vládcem Japonska.
Historie
Období Heian (794-1185)
Původně byl titul sei-i taišógun udělován vojenskému veliteli v raném období Heian během vojenských tažení proti lidu Emiši, který odporoval vládě Císařského dvora, která sídlila v Kjótu. Nejznámější z těchto šógunů byl Sakanoue no Tamuramaro, který zvítězil nad Emiši jménem císaře Kammu. +more Titul byl v pozdějším období Heian opuštěn, když byli všichni Emiši podrobeni, resp. vytlačeni na Hokkaidó.
V pozdějším období Heian byl jmenován ještě jeden šógun. Minamoto no Jošinaka byl jmenován sei-i taišógunem během války Genpei, ale byl zabit krátce poté Minamotem no Jošicunem.
Šógunát Kamakura (1192-1333)
Počátkem 11. +more století začaly vnitřní politice Japonska dominovat feudální státy v čele s daimjóy ochraňovanými samuraji. Dvě z nejmocnějších rodin, Taira a Minamoto, bojovaly o získání vlády nad císařským dvorem. Klan Taira ho ovládl v letech 1160 až 1185, ale byl poražen klanem Minamoto v námořní bitvě mezi ostrovy Honšú, Šikoku a Kjúšú. Minamoto no Joritomo získal vládu od císaře a vytvořil feudální vládní systém s centrem v Kamakuře, jehož armáda samurajů převzala politickou moc, zatímco japonští císaři a aristokracie v Kjótu zůstali de jure pouze formálními vládci. V roce 1192 byl Joritomovi císařem udělen titul sei-i taišógun, politický systém se začal vyvíjet s dědičným šógunem v čele vlády a stal se známý jako šógunát. Šógunát Kamakura trval skoro 150 let, od roku 1192 do 1333.
Šógunát Kamakura převážně důvěřoval klanu Hódžó a jmenoval jeho členy regenty, kteří v rámci šógunátu získali velký vliv.
V roce 1274 a 1281, začala Mongolská říše invazi do Japonska a císař Go-Daigo se v roce 1331 pokusil neúspěšně obnovit císařskou vládu. Toto vše významně oslabilo šógunát a vedlo k jeho konečnému pádu.
Restaurace Kenmu (1333-1336)
Konec šógunátu Kamakura přišel, když bylo v roce 1334 město Kamakura dobyto a regentství Hódžó zničeno. Bakufu zvyšovala svůj podíl na vládě v průběhu 12. +more století. V té době si dělaly nárok na císařský trůn císařské rodiny - starší linie Go-Saga a mladší linie Go-Daigo. Problém byl vyřešen zákrokem kamakurské bakufu, která přiměla obě rodové linie se na trůnu střídat. Toto platilo do roku 1331, kdy se linie Go-Daigo odmítla střídat s linií Go-Saga. Výsledkem bylo, že linie Go-Daigo odešla do exilu. Kolem roku 1334-1336 Takaudži Ašikaga pomohl linii Go-Daigo k návratu na trůn.
Nový císař zjistil, že boj proti bakufu mu přinesl příliš mnoho lidí, kteří si dělali nároky na omezené množství půdy. Takaudži Ašikaga se obrátil proti císaři, když nespokojenost s rozdělením půdy rychle narostla. +more V roce 1336 byl císař opět poslán do vyhnanství ve prospěch nového císaře.
Během restaurace Kenmu, po pádu kamakurského šógunátu v roce 1333, byl na krátkou dobu jmenován jiný šógun, princ Morinaga (také známý jako princ Morijoši), který byl synem císaře Go-Daigo. Byl mu udělen titul sei-i taišógun a přidělena starost o armádu. +more Ale princ Morijoši byl později uvězněn v domácím vězení a v roce 1335 zavražděn Tadajošim Ašikagou.
Šógunát Ašikaga (1336-1573)
V roce 1338 byl Takaudžimu Ašikagovi, potomkovi rodu Minamotom, udělen titul sei-i taišógun a tím byl vytvořen šógunát Ašikaga, který trval až do roku 1573.
Nobunaga Oda a Hidejoši Tojotomi
Dva pozoruhodně silní daimjóové období Sengoku, jmenovitě Nobunaga Oda a Hidejoši Tojotomi, nikdy nebyli titulováni šógunem (sei-i taišógun) ve striktním smyslu tohoto slova. Ačkoli tito dva vojenští vůdci nebyli úspěšní v založení nové dynastie šógunů, byli u klíčových momentů v japonské historii. +more Jejich úspěch vydláždil cestu pro relativně klidnou éru Tokugawa. Nikdy se však nestali šóguny.
Nobunagovi byl titul nabídnut, ale zemřel dříve, než jej mohl přijmout. Hidejoši byl jmenován kampaku, což byla nejvyšší hodnost navržená císařskou rodinou. +more Tato hodnost byla dříve udělena pouze členům klanu Fudžiwara nebo jejich potomkům.
Šógunát Tokugawa (1603-1868)
Následně Iejasu Tokugawa převzal moc a vytvořil vládu v Edu (současné Tokio) v roce 1600. Titul sei-i taišógun získal v roce 1603. +more Šógunát Tokugawa zanikl v roce 1868 po rezignaci Jošinobua Tokugawy na hodnost šógun a podáním abdikace císaři éry Meidži v roce 1867.
Během období Edo skutečná moc zůstala v rukou tokugawských šógunů a ne císaře sídlícího v Kjótu, ačkoli byl prezentován jako představitel této moci. Šógun řídil zahraniční politiku, armádu a feudály. +more Doboví spisovatelé psali o císařské dynastii jako o Sokoke (mrtvé dynastii). Role císaře byla přinejlepším ceremoniální, podobná jeho postavení v japonské monarchii po druhé světové válce.
Titul sei-i taišógun byl zrušen během reforem Meidži v roce 1868, během nichž byla skutečná moc „obnovena“ do rukou císaře a jeho pověřenců. Je však málo známým faktem, že během války Bošin Jošikuni Date, daimjó provincie Sendai, dostal titul od Jošihisy Kitaširakawy, císařského prince, který se prohlásil za císaře Tobu (Tobu-Tennó; 东 武天皇).
Přehled šógunů a období jejich vlády
Období Kamakura
width = "2%" | # | width = "10%" |Obrázek | width = "15%" |Jméno | width = "18%" |Život | width = "18%" |Období vlády | width = "20%" |Císař | width = "17%" |Šikken | |
---|---|---|---|---|---|---|---|
1. | +morejpg'>100px | Joritomo Minamoto | 1147-1199 | 1192-1199 | Go-Toba | funkce neobsazena | |
2. | 100px | Joriie Minamoto | 1182-1204 | 1202-1203 | Cučimikado | funkce neobsazena | |
3. | 100px | Sanetomo Minamoto | 1192-1219 | 1203-1219 | Cučimikado Džuntoku | Tokimasa Hódžó Jošitoki Hódžó | |
4. | 100px | Joricune Fudžiwara | 1226-1244 | 1218-1256 | Go-Horikawa Šidžó Go-Saga | Jošitoki Hódžó Cunetoki Hódžó | |
5. | Joricugu Fudžiwara 藤原 頼嗣 | 1239-1256 | 1244-1252 | Go-Saga Go-Fukakusa | Cunetoki Hódžó Tokijori Hódžó | ||
6. | princ Munetaka | 1242-1274 | 1252-1266 | Go-Fukakusa Kamejama | Tokijori Hódžó Nagatoki Hódžó Masamura Hódžó | ||
7. | princ Korejasu | 1264-1326 | 1266-1289 | Kamejama Go-Uda Fušimi | Masamura Hódžó Tokimune Hódžó Sadatoki Hódžó | ||
8. | princ Hisaaki | 1276-1328 | 1289-1308 | Fušimi Go-Fušimi Go-Nidžó | Sadatoki Hódžó Morotoki Hódžó | ||
9. | princ Morikuni | 1301-1333 | 1308-1333 | Hanazono Go-Daigo | Morotoki Hódžó Munenobu Hódžó Hirotoki Hódžó Mototoki Hódžó Takatoki Hódžó Sadaaki Hódžó Moritoki Hódžó |
(počínaje 4. šógunem Joricunem byla funkce šóguna pouze nominální)
Období Muromači
Období Edo