Cesko.wiki Ázerbájdžánská literatura
Author
Albert Floresázerbájdžánštině považován za zakladatele tohoto jazyka
_bývá_pro_svou_básncikou_tvorbu_v_ázerbájdžánština){kind=link}
Ázerbájdžánská literatura je soubor literárních děl, která byla složena či napsána Azery, v Ázerbájdžánu nebo v ázerbájdžánštině, například v rámci diaspory. U předmoderních autorů je ovšem jednoznačné přiřazování obtížné, neboť historické jazykové, etnické a kulturní hranice se nekryjí s hranicemi moderních států. +more Na rozdíl od přilehlých křesťanských zemí, Arménie a Gruzie, které se snažily vzdorovat mocným muslimským sousedům, Ázerbájdžán ve své literární tvorbě hojně čerpal z literatury arabské, perské a turecké a spisovatelé zde často v příslušných jazycích psali svá díla.
V 10. století na území dnešního Ázerbájdžánu pronikly turkické národy a začala vznikat také turkická literatura, později zaznamenávaná i písemně - nejstarším dochovaným eposem je Kniha děda Korkuta (Kitab-i dede Korkut). +more V průběhu středověku psali tvůrcové na ázerbájdžánském území povětšinou persky, přičemž k největším lyrikům patří Katran Tabríží (11. století), který zpracovával ve své poezii četné azerské motivy, a Nizámí Gandžaví (1141-1209). Část autorů psala také arabsky. Ázerbájdžánská tvorba patřila k lidové slovesnosti a byla psána ve slabičném verši (hedže). Všechny tři literární jazyky ovládal významný básník Imadaddin Nasimi (1370-1470), za své heretické názory později popravený derviš. Ve třech jazycích psal také Muhammad Füzuli (1502-1556), považovaný za zakladatele spisovné ázerbájdžánštiny. Své zpracování poémy Lajlá a Mandžún zasadil do rodné země. V 18. století vynikl satirik a milostný lyrik Molla Panah Vagif (1717-1787), v 19. století básník a dramatik Mirza Šafi Vazeh (asi 1796-1852). Realistické tendence vnesl do ázberbájdžánské tvorby pod ruským vlivem Mirzə Fətəli Axundov (1812-1876), na kterého navázali Mirza Alakbar (1862-1911) a Džalil Mammedguluzade (1866-1932), oba protifeudálně zaměření a inspirovaní Gogolem.
Po obsazení Ázerbájdžánu Rudou armádou v roce 1920 a pozdějším ustavení Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky jako součásti Sovětského svazu se písemnictví dál vyvíjelo v úzkém sepětí s ruskou literaturou. K oblíbeným autorům 20. +more století patřili básník a dramatik Samad Vurgun (1906-1956) či básník a dramatik Sulajman Rustam (1906-1987), angažovaným básníkem a překladatelem byl rovněž Rasul Rza (1910-1981). Jeho syn Anar Rzajev (* 1938) se pak stal významným autorem satirických povídek a novel. Romány psal Vurgunův syn Jusúf Samadoglu (* 1938), autor humanistického založení, nebo Elčin Äfändijev (* 1943), dlouholetý vicepremiér a autor filosofické prózy Mahmúd a Marjam. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se ázerbájdžánská literatura musela potýkat s novými výzvami uměleckými i etickými - palčivá je zejména otázka války o Náhorní Karabach. Kromě autorů starší generace byla na konci 20. století a na počátku 21. století plodná také celá řada mladších spisovatelů: kromě jiných Ejvaz Zejnalov (narozen 1950), Aslan Kulijev (narozen 1957), Orchan Fikretoglu (narozen 1966) či Ilkar Fehmi (narozen 1975).
