Adolf Rhemen

Technology

12 hours ago

Author

Albert Flores

Adolf svobodný pán Rhemen ( Adolf Freiherr Rhemen zu Barensfeld) (22. prosince 1855 Rastatt - 11. ledna 1932 Rekawinkel, Rakousko) byl rakousko-uherský generál. V rakousko-uherské armádě sloužil od roku 1876 a u posádek na různých místech monarchie postupoval v hodnostech. Za první světové války se jako velitel 13. armádního sboru zúčastnil bojů na Balkáně i na východní frontě. V letech 1916-1918 zastával funkci generálního guvernéra v okupované části Srbska, v armádě nakonec dosáhl hodnosti generálplukovníka (1917). Po rozpadu monarchie byl v prosinci 1918 penzionován.

Životopis

Erb rodu Rhemenů z Barensfeldu Pocházel ze starého německého šlechtického rodu, byl synem c. +more k. generálmajora barona Petera Rhemena (1789-1872). V roce 1872 začal studovat na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, studium dokončil v roce 1876 v hodnosti poručíka a nastoupil ke 14. pěšímu pluku. Později si doplnil vzdělání na Válečné škole (Kriegsschule) ve Vídni (1882-1884) a mezitím postupoval v hodnostech (nadporučík 1881, kapitán 1884). Poté se stal štábním důstojníkem a byl mimo jiné náčelníkem štábu 31. pěší divize v Budapešti. V roce 1894 byl povýšen na majora a působil u štábu 2. armádního sboru ve Vídni. Jako podplukovník (1896) byl pak přeložen k 79. pěšímu pluku v Karlovaci a následně v hodnosti plukovníka (1899) povýšil na náčelníka štábu 13. armádního sboru v Záhřebu (1899-1905).

V roce 1905 byl povýšen na generálmajora, poté sloužil jako velitel 36. pěší divize v Záhřebu, jeho dalším působištěm bylo Sarajevo a Pljevlja, od roku 1909 byl velitelem 34. +more pěší divize v Temešváru. V roce 1910 byl jmenován polním podmaršálem a v letech 1912-1916 byl velitelem 13. armádního sboru v Záhřebu. V dubnu 1914 získal hodnost generála pěchoty a na začátku první světové války velel v Srbsku, později byl přeložen na východní frontu do Haliče. V červenci 1916 byl jmenován guvernérem okupované části Srbska (Generální guvernorát Srbsko). K datu 1. května 1917 získal druhou nejvyšší armádní hodnost generálplukovníka. V polovině května 1918 se s generálem Sarkotićem a hrabětem Clam-Martinicem zúčastnil konference o státoprávním uspořádání území na Balkáně. V závěru první světové války se v roce 1918 zapojil do závěrečných bojů na Soluňské frontě. Dne 3. října 1918 byl vystaven pokusu o atentát, kterému zabránil jeho pobočník, a ještě před rozpadem monarchie rezignoval na funkci generálního guvernéra v Srbsku. Po zániku Rakouska-Uherska byl k datu 1. prosince 1918 penzionován a od té doby žil v soukromí.

Tituly a ocenění

Jako velitel 13. armádního sboru byl v roce 1913 jmenován c. +more k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence. Během své vojenské dráhy obdržel řadu vyznamenání, byl nositelem Řádu železné koruny III. třídy (1903), Vojenského záslužného kříže a Vojenské záslužné medaile. Za první světové války získal Řád železné koruny I. třídy (1914), následně se stal držitelem velkokříže Leopoldova řádu (1916) a velkokříže uherského Řádu sv. Štěpána (1917). Další ocenění získal také od zahraničních panovníků, byl nositelem pruského Řádu červené orlice III. třídy, důstojníkem Řádu rumunské koruny, nositelem perského Řádu lva a slunce II. třídy, velkodůstojníkem srbského Takovského řádu a nositelem tureckého Řádu Osmanie.