Ariánství

První nikajský koncil, který odsoudil ariánské učení

Ariánství či arianismus je křesťanské teologické christologické učení nazvané podle alexandrijského kněze Areia (latinsky Arius, cca 260-336). Ariánské učení hlásá, že Ježíš Kristus je Boží syn, ale nebyl zde jako Bůh Otec od počátku, byl stvořen a je Otci stejně jako Duch svatý podřízen. +more Je protikladem učení o stejné podstatě osob Boží trojice.

Ariánství bylo odsouzené prvním ekumenickým koncilem v Nikaji roku 325 jako hereze - odchylné učení, jež popírá božství Ježíše Krista. Ariánské učení dostalo v raném středověku politický význam: jako je Kristus (církev) a Duch svatý (vzdělanost) podřízen Otci, je také církev plně podřízena panovníkovi jakožto otci. +more V této podobě ariánství převládalo u germánských kmenů až do 7. století a jeho politická stránka znovu oživla v boji o investituru ve vrcholném středověku.

Učení

Areios se někdy kolem roku 318 dostal do teologického sporu s alexandrijským biskupem Alexandrem o povaze vztahu Syna k Otci. Alexandros z Alexandrie Areiovo učení označil za herezi, Areia a jeho stoupence vyloučil z alexandrijské církve a ve dvou dopisech (Dopis všem biskupům a Dopis Alexandrovi ze Soluně) zveřejnil nejdůležitější teze jejich nauky.

V Dopise všem biskupům Alexandros označuje za ariánskou herezi následující teze:

„Bůh nebyl vždy Otcem, ale bylo, kdy Bůh Otcem nebyl. Boží Slovo nebylo vždy, ale vzniklo z ničeho. +more Jsoucí Bůh učinil z nejsoucího toho, který nebyl. Proto také bylo, kdy Syn nebyl. Byl totiž stvořen a učiněn. “.

„Slovo není Otci co do své podstaty (úsia) podobno, není skutečným Slovem a skutečnou Moudrostí, neboť nesdílí tutéž přirozenost s Otcem; náleží ke stvořeným věcem a jen v přeneseném smyslu se nazývá ‚slovem‘ a ‚moudrostí‘, protože i ono vzniklo ve vlastním Božím Slově a v Boží Moudrosti, v níž Bůh učinil veškerenstvo i jeho.“

„Takové Slovo může podstoupit změnu, tak jako vše, co je nadáno Slovem. Je cizí, odlišné a oddělené od Boží usie a Otec je pro Syna neviditelný. +more Slovo Otce dokonale a přesně nepoznává ani jej dokonale nemůže vidět. Syn totiž nezná ani svou usii, jaká je. Byl totiž učiněn kvůli nám, aby nás Bůh stvořil skrze něho jako svým nástrojem; nevznikl by, kdyby nás Bůh nechtěl učinit. “.

Na závěr uvádí část debaty, kterou s ariány vedli:

„Někdo se jich zeptal, zda může Boží Slovo podléhat změně, tak jako se změnil ďábel. A oni měli odvahu říct: Ano, může. +more Má totiž přirozenost, která umožňuje změnu, protože vznikl a byl stvořen. “.

Odsouzení

První ekumenický sněm v Níkaji (325) arianismus odsoudil. Schválil tzv. +more Nicejské vyznání víry, které vztah Syna k Otci vyjádřilo obraty „Syn je soupodstatný s Otcem“ a „Syn je z podstaty Otce“ a ariánskou herezi odsoudilo v anathematech: „Všeobecná církev vylučuje ty, kteří tvrdí, že ‚bylo, kdy Syn nebyl‘, ‚nebyl, dříve než byl zrozen‘ a ‚vznikl z nejsoucího‘, a dále ty, kteří říkají, že Boží Syn je z jiné hypostaze nebo podstaty či že byl stvořen či že se může změnit. “.

Učení Areia z Alexandrie podpořili někteří významní biskupové - zvláště Eusebios z Kaisareie a Eusebios z Níkomédeie - v Palestině, Sýrii a Malé Asii, kteří sice ve všech bodech nesouhlasili s Areiem, ovšem zastávali podřízený neboli subordinační model Trojice. Teologické spory o povahu vztahu Syna k Otci pokračovaly po koncilu v Níkaii diskusemi právě mezi skupinou teologů kolem obou Eusebiů (tzv. +more eusebiány) na jedné straně a na druhé straně Athanasiem z Alexandrie. Ten vystřídal Alexandra po jeho smrti r. 328 v úřadě alexandrijského biskupa a zastával odlišný model Trojice, založený na rovnosti hypostazí Otce, Syna a Ducha v Trojici. V teologických sporech, trvajících téměř po celé 4. století, mezi sebou soupeřily tyto dva způsoby pochopení Trojice. Na druhém ekumenickém koncilu, Prvním konstantinopolském (381) zvítězila představa tří rovných hypostazí či osob v Trojici.

Oblasti působení ariánského křesťanství

Ariánství se šířilo i po svém odsouzení sněmem v Nikaji. Sám císař +more_Veliký'>Konstantin, který Nikajský sněm svolal, nezastával vůči ariánství důsledné stanovisko, v roce 335 Areia rehabilitoval a na konci života se nechal pokřtít ariánským knězem. K ariánství se přiklonil i jeho syn Constantius II. a později císař Valens.

Ariánské křesťanství se šířilo i jako nové náboženství kmenů, které přicházely na území Římské říše: když velká skupina Gótů v roce 375 přes Dunaj vstoupila do Římské říše, ariánům nakloněný Valens trval na tom, aby přijali křesťanství - Gótové tak přijali ariánství. Vandalové vedení králem Geiserichem přijali ariánství při svém pobytu v Hispánii od gótských misionářů a po svém příchodu do Libye (r. +more 429) a jejím ovládnutí zde založili Vandalské křesťanské ariánské království.

V Konstantinopoli převažovalo ariánské vyznání až do nástupu císaře Theodosia, který dva dny po svém příjezdu propustil ariánského biskupa Konstantinopole a nahradil ho vůdcem zdejší menšinové katolické obce. +more V roce 380 vydal dekret, v němž postavil arianismus mimo zákon.

Politické důsledky

Politické a mocenské uspořádání společnosti se v raném středověku odvozovalo z teologických představ a panovník se chápal jako pozemský otec. Nauka o podřízenosti Syna a Ducha svatého jednomu Otci pak přirozeně znamenala, že církev i vzdělanost je jednoznačně podřízena panovnické moci, že biskupové jsou dvořany nebo vazaly místních vládců a musí jim sloužit. +more V této podobě arianismus jako politickou teorii své moci přijali germánští vladaři raného středověku, také zásluhou biskupa Wulfily, a ustupovali od něho jen velmi neochotně. Frankové přestoupili ke katolictví po roce 498 (496 byl pokřtěn Chlodvík I. ), Vizigóti na Pyrenejském poloostrově opustili ariánství až křtem krále Rekkareda v roce 587.

Pozdější odezvy

Jednoduchá a logická představa jednotného Boha, jemuž je všechno podřízeno, přitahovala ty, kdo o Bohu a božství přemýšleli racionalisticky. Naopak obtížná a paradoxní nauka většiny křesťanských církví o sice jediném Bohu, ale fungujícím v triádě Boží Trojice, účinně brzdila přirozený sklon k antropomorfní představě Boha jako absolutního panovníka. +more Udržovala také povědomí, že křesťanský Bůh je tajemství, které nelze proniknout rozumovou spekulací.

Odpor k Trojiční nauce oživl během reformace nejprve v Polsku - Faustus Socinus v roce 1604 - a pak i v Německu. Antitrinitáři, jak si tito odpůrci říkali, argumentovali často Biblí, kde se slovo Trojice vůbec nevyskytuje a Písmo zřetelně naopak podporuje výhradnou jedinečnost v jediné osobě, tedy monoteistické kořeny křesťanství. +more Biblické texty podporující Trojiční teologii se nachází v několika ojedinělých verších spíše pouze v náznacích. Odpůrci trojičního pohledu byli, jako kacíři, v historii ostře pronásledováni protestanty i katolíky.

V moderní době učení o Trojici odmítají např. unitáři, kristadelfiáni, Svědkové Jehovovi, řada denominací z letničního hnutí a nemnoho dalších moderních netrojičních křesťanských skupin.

Z hlediska světonázoru a vztahu k jiným vírám se křesťanství naukou o Trojjediném Bohu výrazně odchýlilo od společně sdílených nauk s jinými abrahámovskými náboženstvími, jako je např. judaismus a islám, pro které je myšlenka trojí a přitom jediné podstaty Boha nepřijatelná.

Odkazy

Reference

Literatura

Ottův slovník naučný, heslo Ariani. Sv. 2, str. 699.

Související články

Areios * Athanasios z Alexandrie * První nikajský koncil * První konstantinopolský koncil * Isidor ze Sevilly * Nejsvětější Trojice * Trinitární teologie * Wulfila

Externí odkazy

[url=http://www. the-highway. +morecom/arian_Hanko1. html]The Arian Controversy - stručné shrnutí[/url] * [url=http://www. newmanreader. org/works/arians/index. html]J. H. Newman: Arians of the 4th century[/url] * [url=http://jewishencyclopedia. com/view. jsp. artid=1757&letter=A]Heslo Arianism v Jewish encyclopedia[/url] * [url=http://www. fourthcentury. com/index. php/urkunde-chart-opitz]Dokumenty k ariánství[/url] * [url=http://www. fourthcentury. com/notwppages/arius-supporters-map. htm]Mapa rozšíření ariánství ve 4. stol[/url].

Kategorie:Unitářství Kategorie:Církevní schizmata Kategorie:Hereze odsouzené katolickou církví