Cesko.wiki Bitva u Durbeského jezera
Author
Albert FloresBitva u Durbeského jezera neboli bitva u jezera Durbe proběhla u Durbeského jezera ve Žmudi 13. července 1260 a vojsko litevského kmene Žemaitů v ní porazilo spojené síly německých a livonských rytířů posílené o oddíly Švédů, baltských Prusů, Estonců, estonských Dánů, a Kuronců. Porážku křižáckých armád způsobilo, že Kuronci a Estonci, kteří byli do livonského vojska násilně naverbováni, v průběhu boje zaútočili na vlastní týl.
Pozadí
V roce 1251 se litevský velkokníže Mindaugas rozhodl přijmout křesťanství, za což mu odměnou byla podpora papeže, uznání a korunovace v roce 1253 na litevské krále. Řádu německých rytířů, který dosud vedl proti Litvě výboje, postoupil Žemaitsko (Žmuď), kde měli hlavní slovo novému králi oponující velmoži. +more Reakcí Žemaitů bylo povstání proti rytířskému řádu. Vojsko povstalců patrně vedl Mindaugasův synovec a schopný vojevůdce pohan Treniota, ale jeho velení je historiky pouze předpokládané, nikoli potvrzené. Kníže Treniota byl spoluvladařem litevského velkoknížete a tehdy faktickým vládcem Žmudi, k velení vojska by tedy měl pádný důvod. Dalším kandidátem by mohl být jistý žemaitský stařešina Algminas (nebo Alminas, Almenas), který předtím vedl úspěšné nájezdy Žemaitů na řádová území Kuronska a zvítězil nad livonskými rytíři v bitvě u Skuodasu.
Dne 25. +more ledna 1260 obdrželi řádoví rytíři papežské požehnání křížové výpravy prostřednictvím buly Alexandra IV. a uzavřeli mírovou dohodu s mazovským knížetem Siemowitem. Když se na hradě Memel setkaly křižácké armády obou rytířských řádů a jejich spojenců, plánovaly posílit obležený Georgenburg, záhy se k nim doneslo, že na Kuronsko čelí velkému útoku žemaitských vojsk. Na místo toho se rytíři rozhodli pokračovat směrem k dnešnímu Lotyšsku, aby Žemaity zastavili, obě armády se střetli na jižním břehu Durbeského jezera.
Průběh bitvy
Řádové vojsko sužovaly od počátku vnitřní neshody a slabá morálka. Nejprve Dánové z Estonska odmítli sesednout ze svých koní, jež nebyli pro svou váhu příliš vhodní pro boj v bažinatém terénu. +more Poté, když bitva vypukla, Kuronci opustili křižácké vojsko, protože řádoví rytíři odmítli vysvobodit kuronské zajatce z žemaitského tábora. Řádový kaplan a kronikář řádu Petr von Dusburg zaznamenal, že Kuronci dokonce zaútočili na křižácký týl. Estonci a ostatní místní odvedenci záhy na to z bitvy uprchli. Po ztrátě nebo zběhnutí těchto jednotek na nepřátelskou stranu se řádoví rytíři octli v obklíčení a v boji utrpěli těžké ztráty. Na zhruba 150 řádových rytířů padlo včetně livonského zemského mistra Burcharda von Hornhausen se stovkami spřízněných světských rytířů a vojáků nízkého postavení.
Ačkoli je bitva podrobně vylíčena v Livonské rýmované kronice, žádný ze soudobých zdrojů nezmiňuje, kdo byl vůdcem vojska Žemaitiů. Pouze Šimon Grunau ve své kronice napsané mezi lety 1517-1526 se zmiňuje, že jím byl Treniota. +more V roce 1982 publikoval historik Edvardas Gudavičius vlastní studii, v níž tvrdil, že Treniota nebyl původem Žemait a nemohl proto velet žemaitské armádě. Inga Baranauskienė tvrdila, že armádě velel žemaitský starší Algminas, který byl zvolen před rokem 1256.
Důsledky bitvy
Důsledkem porážky německých rytířů u Durbeského jezera bylo, že litevský král Mindaugas se musel potýkat s tlakem nepřátelských velmožů a protikřesťanským tendencím ve své zemi. Po nátlaku svého vojevůdce Trenioty zavrhl v roce 1261 křesťanství, přerušil mírové vztahy a obrátil se proti oslabenému řádu, aby získal obnovení dohody s Žemaity a navázal spojenectví s Alexandrem Něvským. +more Řádové oddíly byly vyhnány z Žemaitska. Příležitosti využili také podmanění Prusové k novému povstání na území řádu. Proti rytířům povstali také Zemgalové, Kurové a na ostrově Saaremaa Estonci. Povstání Prusů a západních Litevců trvalo 14 let. Současně probíhaly útoky Litvy na řád, ale přes jeho oslabení nebyly dostatečně účinné. Později byl Mindaugas zavražděn v důsledku spiknutí zosnované Treniotou.