Bokmål

Bokmål (výslovnost búkmól; doslova knižní řeč) je spolu s novou norštinou jedna ze dvou oficiálních spisovných variant norštiny.

Oba spisovné jazyky jsou v Norsku rovnoprávné. Bokmål používá především obyvatelstvo velkých měst ve východní části země, více než 92 % všech obyvatel.

Bokmål je velkou měrou ovlivněn dánštinou, která byla více než 400 let úředním jazykem v Norsku. Po roce 1814, kdy skončila dánská nadvláda, byl jazyk nazýván dánsko-norský, od roku 1890 riksmål (říšský jazyk). +more Jazyk prošel řadou reforem, které měly za cíl jeho přiblížení norským nářečím a nové norštině. Reformy se však nesetkaly vždy s kladným ohlasem. Od roku 1929 se jazyk nazývá bokmål.

Riksmål, jako stále používaná konzervativní varianta, se řadí mezi východní severogermánské jazyky (kam patří také dánština a švédština), zatímco nová norština patří spolu s islandštinou a faerštinou do západní větve. Bokmål leží mezi těmito dvěma skupinami.

Historie

Specifická jazyková situace v Norsku je důsledkem historického vývoje. Od roku 1397, kdy přešlo Norsko pod dánskou nadvládu, se hlavním jazykem Norska stala příbuzná dánština, která postupně vytlačila norštinu ze všech oblastí úředního jednání. +more Ve městech vznikala nářečí, v nichž převažovala dánská slovní zásoba a morfologie a zároveň norská fonetika a syntax. Na venkově se však mluvilo nářečími, která byla výsledkem vývoje staré norštiny.

Dánština se používala až do krátkého osamostatnění a připojení Norska ke Švédsku roku 1814. V té době vznikly dva hlavní myšlenkové proudy, jejichž cílem bylo vytvoření spisovného norského jazyka. +more Jeden z těchto směrů vycházel z nářečí venkovského obyvatelstva, z nichž byl později vytvořen landsmål - dnešní nová norština. Druhý směr rozvíjel jazyk dánsko-norský, který byl používán jako úřední (landsmål byl prohlášen za druhý úřední jazyk roku 1885). Spisovatel Henrik Wergeland (1808-1845) a jeho kolegové seskupení kolem časopisu Statsborgeren začali obměňovat jeho slovní zásobu a pravopis. Wergeland v roce 1835 navrhoval, aby byla sjednocena výslovnost v divadlech podle dialektu používaného v Kristiánii (dnešní Oslo), což se stalo, i když ne zcela podle tohoto konceptu, až roku 1852. Od roku 1890 je dánsko-norský jazyk nazýván riksmål (dosl. říšský jazyk; tehdejším pravopisem rigsmaal). V průběhu 20. století byl několikrát reformován s cílem sblížení s hovorovým jazykem obyvatelstva a novou norštinou. Tato opatření se však mnohdy nesetkala s kladným přijetím mezi uživateli.

Reforma 1907

Reforma zavedla psaní p, t, k podle výslovnosti namísto původního b, d, g, např. bok (kniha) místo bog. +more Aby se předešlo záměnám, začaly se v podobných případech používat zdvojené souhlásky (např. ve slově bukk, podstavec). V mnoha případech byly nahrazeny dánské koncovky norskými, např. v množném čísle (hester místo heste, koně) či préteritu (kastet místo kastede, házel).

Reforma z roku 1907 následovala po získání nezávislosti Norska na Švédsku (1905). Odpovídala jazykové praxi vedoucích společenských vrstev.

Reforma 1917

V roce 1917 došlo k dalším změnám pravopisu. V mnoha slovech se podle výslovnosti začalo psát ll a nn místo ld a nd (např. +more fjell místo fjeld, pohoří, mann místo mand, muž). Písmeno æ bylo v mnoha slovech nahrazeno písmenem e (např. lese místo læse, číst). Bylo zavedeno písmeno å (vysl. ), které nahradilo v písmu dřívější skupinu aa. Při ohýbání byly volitelně zavedeny některé tvary používané v nářečích a v nové norštině, např. určitý člen ženského rodu -a (ženský rod již nebyl podle dánštiny v riksmålu používán, splynul s rodem mužským), tvary préterita na -a (např. kasta vedle kastet) aj. Zavedeny byly rovněž některé nářeční formy slov vedle tradičních (např. bein vedle ben, noha, dolní končetina).

Povinné změny se ujaly v praxi poměrně rychle, zatímco volitelné tvary nebyly všeobecně snadno přijímány.

Reforma 1938

V roce 1929 došlo k přejmenování obou spisovných jazyků, riksmål se od té doby nazývá bokmål (knižní řeč). Pod názvem riksmål se v současnosti rozumí konzervativní forma bokmålu, prostá radikálních změn zavedených v roce 1938. +more Tato reforma zavedla používání tzv. radikálních tvarů podle nářečí a nové norštiny vedle tvarů tradičních. Rozdělila tvary slov na hlavní a vedlejší, uváděné ve slovnících v závorkách. Ve školních učebnicích a v úředním styku směly být používány pouze tvary označené jako hlavní.

Reforma vedená snahou o přiblížení spisovného jazyka hovorovému (nová norština je bližší běžně mluvenému jazyku) se u většiny uživatelů bokmålu nesetkala s pochopením. Mnozí dosud považují radikální tvary za vulgární a dávají přednost tvarům tradičním, proto je riksmål stále používán jako neoficiální psaný standard. +more Cílem reformy bylo vytvoření jednotného spisovného jazyka, obecné norštiny (samnorsk). Proti tomuto úsilí však v 50. letech byla pořádána silná kampaň, kterou vedl Riksmålsforbundet, spolek založený v roce 1907 na ochranu riksmålu proti sílícímu vlivu nové norštiny.

Reforma 1959

V roce 1951 ustanovil parlament (Storting) Norskou jazykovou komisi (Norsk språknemnd), která začala pracovat na nové pravopisné normě. Cílem bylo především omezit počet dubletních tvarů. +more Výsledkem byla tzv. učebnicová norma (Læreboknormalen) z roku 1959. Reforma omezila počet hlavních formem, mnoho z nich bylo nadále označeno za formy vedlejší. Přesto nedošlo k redukci počtu volitelných forem. Za zmínku stojí, že za hlavní byly označeny mnohé radikální tvary.

Reforma 1981

V roce 1972 byla myšlenka obecné norštiny opuštěna. Byla vytvořena Norská jazyková rada (Norsk språkråd), která nahradila Norskou jazykovou komisi. +more V radě získali místo i zástupci spolku Riksmålsforbundet. Rada pak vypracovala návrh nové reformy, kterou v roce 1981 jednomyslně schválil parlament. Mnohé slovní formy byly zrovnoprávněny s hlavními formami danými reformou z roku 1959. Bylo například povoleno používat tvary mužského rodu (-en) u feminin (vedle zakončení -a) s výjimkou školních učebnic.

Reforma 2005

Reforma z roku 2005 navázala na předchozí. Zrušila zcela rozdíly mezi hlavními a vedlejšími formami.

Hlavní rysy

Následující tabulka srovnává v hlavní rysech tradiční a radikální tvary bokmålu s tvary dánskými na straně jedné a nářečními tvary používanými v hlavním městě Oslo na straně druhé. Z porovnání vyplývá ovlivnění tradičních tvarů dánštinou a radikálních tvarů osloským nářečím. +more

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Norština Kategorie:Severogermánské jazyky Kategorie:Živé jazyky Kategorie:Jazyky Norska