Přehláska

Přehláska je jazykový jev, při němž dojde ke změně samohlásky (vokálu) vlivem přilehlé hlásky. Jedná se o asimilační proces, pří němž se jedna hláska přizpůsobuje druhé.

I přehláska

V užším smyslu slova se přehláska vztahuje na hláskové změny v germánských jazycích způsobené hláskou i popř. j v následující slabice, což je známo například z výuky německého jazyka; ovšem dnes již ani i ani j často není patrné. +more Pro znázornění tohoto jazykového vývoje si lze vzít příklad ze staré horní němčiny: :: gast 'host' → gestir 'hosté'. Skrze i v druhé slabice se z původního a v předchozí kmenové slabice stalo e. Díky redukci vokálů v nepřízvučných slabikách, která je vlastní všem germánským jazykům, dnes již netušíme, že tam někdy bylo i: Gast → Gäste. Písmena ä, ö, ü jsou novější, objevila se teprve později.

Všude tam, kde se dnes nacházejí písmena ä, ö, ü lze tedy předpokládat, že v následující slabice bylo i či j. Totéž platí i o ostatních germánských jazycích. +more Vezměme slova pro noha a zub: * něm. : Fuß → Füße, Zahn → Zähne; * no. : fot → føtter, tann → tenner; * dán. : fod → fødder, tand → tænder; * šv. : fot → fötter, tand → tänder; * angl. : foot → feet, tooth → teeth.

Je tu vidět, že angličtina nejenom ztratila původní plurálové koncovky, ale také zúžila původní hlásky [æ], [ø] a [y] v [i:].

Vokálová harmonie

Jako přehlásku v širším smyslu slova lze označovat i další vokální změny způsobené okolními hláskami. Vokálová harmonie znamená, že jen určité samohlásky mohou stát v následujících slabikách po dané samohlásce. +more Znázorňují to dobře aglutinační jazyky, kde se místo předložek většinou používají koncovky. Tyto koncovky jsou u každého substantiva tytéž, podléhají však pravidlům vokálové harmonie, čili vokály v koncovce se řídí kmenovým vokálem. Vezměme např. finštinu: * talo 'dům' - talossa 'v domě', * metsä 'les' - metsässä 'v lese', * meri 'moře' - meressä 'v moři'.

Přehláska v češtině

Změny vokálů způsobené okolními hláskami se vyskytují i ve slovanských jazycích. V polštině například existuje slovo miasto ('město'), které v šestém pádě vypadá takto: w mieście. +more Díváme-li se do starých českých gramatik, dozvíme se, že tomu tak bývalo i v češtině, než došlo k sjednocení mnohého paradigmatu.

Zdaleka ne vše bylo však analogicky přizpůsobeno. Do dnešního dne se čeština vyznačuje svévolným vokalickým systémem. +more Na mnoha místech, kde ostatní slovanské jazyky mají plné vokály a a u, má čeština e a i, a to vesměs po měkkých souhláskách a j. Stačí to porovnat se slovenštinou, která si zachovala původní vokalismus. Např. :.

* č. jih = slov. juh, * č. muže (gen. od muž) = slov. muža, * č. stroji (dat. od stroj) = slov. stroju, * č. klíč = slov. kľúč, * č. jev = slov. jav.

Příklad klíč zřetelně znázorňuje, že i čeština kdysi měla měkké l. Změkčení souhlásek je vidět nejlépe ve skloňování, kde měkké souhlásky způsobují přehlásku vokálů a, o a u v e a i, čímž vznikly i nové skloňovací i časovací vzory, např. +more město, ve městě, břicho a v břiše apod.

Zápis přehlásek

V češtině proběhly přehláskové změny úplně a v době před kodifikací pravopisu a tak mají české přehlásky standardní zápis českou abecedou.

Oproti tomu cizí přehlásky, zejména germánské, originálně vyznačené diakritikou, tedy znaky, které nejsou v české abecedě, se zapisují buď znaky bez diakritiky (zpravidla podle nejbližší výslovnosti, např. z „Böhm“ na „Bém“) anebo - častěji - se zachováním diakritiky, zejména u německých jmen s dvojtečkou nad písmenem (König, Böhm, Bürger, Lübeck).

Literatura

Lamprecht, Arnošt/ Šlosar, Dušan/ Bauer, Jaroslav: Historická mluvnice češtiny. Praha 1986 * Schmidt, Wilhelm: Geschichte der deutschen Sprache. +more Berlin 5. vyd. 1984 * DePalma, Donald A. : Česká přehláska and the Great English Vowel Shift: A Comparative Analysis, Dissertation, Brown University, 1985.

Externí odkazy

Kategorie:Samohlásky