Desfoursové

Desfoursové [defúrové] (též Des Fours) jsou šlechtický rod, který do českých zemí přišel z Lotrinska. Hlavním sídlem rodu v Čechách byl po tři sta let zámek Hrubý Rohozec, k tomuto panství patřila také část Jizerských hor. Dočasně patřily Desfoursům také další statky v různých částech Čech (Velhartice, Průhonice, Náchod). Na základě sňatku spojili v roce 1798 své jméno s vymřelým rodem Valderodů z Eckhausenu (tedy Desfours-Walderode, resp. Des Fours-Walderode, Des Fours Walderode). Díky dědictví po Valderodech rozšířili svůj majetek i na Moravu (Křetín, Potštát). Majetek rodu byl v roce 1945 zkonfiskován na základě Benešových dekretů, od roku 1990 vedou dědicové rodu soudní spor o restituci Hrubého Rohozce.

Původ rodu

Zakladatelem rodu byl Guilleminus des Vieux Fours, který pocházel z Brabantska, vstoupil do služeb lotrinského vévody Reného I. +more a v roce 1425 byl povýšen do šlechtického stavu, v polovině 15. století se rodina trvale usadila v Lotrinsku na panstvích Mount a Athienville. Louis Desfours (1543-1614) byl lotrinským vyslancem na dvoře Rudolfa II. a jeho syn Mikuláš (1588-1661) jako císařský vojevůdce za třicetileté války položil základy rodového bohatství v Čechách.

Mikuláš Desfours se v císařské armádě uplatnil po boku Albrechta z Valdštejna, který mu zajistil hodnost plukovníka (1625), díky němu také získal první majetek v Čechách (Hrubý Rohozec, 1628), Valdštejn byl i kmotrem Mikulášova nejstaršího syna. V roce 1629 byl povýšen do stavu svobodných pánů a v roce 1634 získal titul říšského hraběte a hodnost generála. +more Po Valdštejnově smrti obdržel z jeho konfiskovaného majetku ještě panství Semily. V roce 1660 zdědil po starší lotrinské větvi majetek v Lotrinsku (panství Mont a Athienville), rozhodl se ale zůstat v Čechách.

Historie rodu v 17.-20. století

Hrubý Rohozec, hlavní sídlo rodu (1628-1945) +morejpg|náhled|vpravo|Alianční_erb_Karla_Josefa_Desfourse_a_jeho_manželky_Karolíny_z_Colonna-Felsu_nad_vstupem_do_Kostel_svatého_Jakuba_Většího_(Železný_Brod)'>kostela sv. Jakuba Většího v Železném Brodě Mikulášův jediný syn Albrecht Maxmilián I. (1629-1683) dosáhl v armádě hodnosti generála, v dalších generacích se ale Desfoursové ve veřejném životě angažovali jen výjimečně. Albrecht Maxmilián měl ze dvou manželství celkem 23 dětí, většina z nich ale zemřela v dětství, nové rodové větve, rohozeckou, maloskalskou a semilskou založili synové Albrecht Maxmilián II. (1671-1732), Matyáš Václav (1674-1710) a Ferdinand Magnus (1677-1753). Nejmladší Ferdinand Magnus zdědil Semily a sňatkem získal Radenín v jižních Čechách, přežil ale své tři syny i jediného vnuka zemřelého v dětství, takže jeho úmrtím semilská větev zanikla již v roce 1753.

Kromě úprav a novostaveb zámeckých sídel se aktivity Desfoursů v 17. a 18. +more století odehrávaly také v oblasti podpory katolické církve a jejich zásluhou vznikla řada kostelů na rodových panstvích (Železný Brod, Smržovka, Jenišovice, Bzí, Bozkov). Byli také donátory řádu paulánů a v jejich pražském kostele sv. Salvátora byla rodová hrobka. Po zrušení paulánského kláštera byla nová hrobka zřízena v Železném Brodě. Zásluhou Desfoursů byla kolonizována dosud neosídlená část Jizerských hor a některé názvy nových obcí odkazují na členy rodu (Albrechtice v Jizerských horách, Josefův Důl), zde také došlo k rozvoji sklářství. Jméno rodu připomíná také název obce Defurovy Lažany na Klatovsku, zdejší zámek jim patřil v 18. století.

Rohozecká větev

Hrádek u Sušice, sídlo hrádecké linie Desfoursů v letech 1731-1826 Zakladatelem rohozecké větve byl Albrecht Maxmilián II. +more, který si mimo jiné nechal vystavět Desfourský palác v Praze (později zvaný Wimmerovský, či Porgesovský), v roce 1718 přikoupil Průhonice u Prahy. Jeho dědic Karel Josef (1701-1775) pobýval převážně na zámku ve Spáleném Poříčí, za válek o rakouské dědictví se zkompromitoval jako hostitel francouzských generálů a od krále Karla Albrechta přijal hodnost komořího, takže upadl v nemilost u Marie Terezie. Zadlužené Spálené Poříčí musel v roce 1749 prodat, později byla uvalena vnucená správa i na jeho majetek v severních Čechách. Jeho mladší bratr Albrecht Maxmilián III. (1708-1748) zdědil Průhonice a oženil se s Ludmilou Piccolominiovou (1703-1768). Jejich syn Josef Vojtěch (1734-1791) byl od roku 1757 majitelem Průhonic a po vymření Piccolominiů zdědil v roce 1783 jejich majetek v Čechách (Náchod), své nároky ale musel obhajovat u soudu. Fakticky dědictví převzal v roce 1787, náchodské panství se šesti městy a 80 vesnicemi bylo největším celkem, které bylo v majetku Desfoursů. Jednalo se ale jen o krátkou epizodu, protože Josef Vojtěch byl milovníkem velkolepých honů a slavností a panství značně zadlužil. Po smrti Josefa Vojtěcha musel jeho bratranec František Antonín I. (1730-1822) svolit k dražbě a Náchod byl za milión a čtvrt zlatých prodán kuronskému vévodovi Petru Bironovi.

Pokračovatelem rohozecké větve byl syn Karla Josefa František Antonín I. +more (1730-1822), který po otcově smrti hospodářsky konsolidoval zděděný majetek, ale i za něj došlo ke ztrátám. V důsledku francouzské revoluce přišel v roce 1794 o majetek v Lotrinsku (Athienville), kvůli dluhům musel v roce 1792 prodat Náchod a v roce 1809 i belgické panství se zámkem Farciennes, dědictví po rodu Buquoyů. Ztráty se snažil nahradit nákupy statků v Praze a okolí (Hlubočepy, Ctěnice).

Posledním potomkem rohozecké větve byl František Antonín II. +more (1773-1831), který realizoval empírovou přestavbu Hrubého Rohozce. Po jeho smrti přešel majetek na mladší linii maloskalskou (Desfours-Walderode).

Maloskalská větev (Desfours-Walderode)

Dědicem Malé Skály byl po Václavu Matyášovi (1674-1710) jeho nejstarší syn Jan Nepomuk Ferdinand (1699-1757), který získal hrad Velhartice a Hrádek u Sušice, zemřel ale bezdětný a majetek přešel na potomstvo jeho mladšího bratra Jáchyma Maxmiliána (1702-1749). Jeho syn +more_Desfours'>František Václav (1739-1809) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti generálmajora. V roce 1764 se oženil s hraběnkou Antonií Walderode (1740-1776) a po vymření jejího rodu převzal erb a jméno Walderode (Desfours-Walderode, 1798). Dědictví po rodině Valderode byla panství Křetín, Potštát, Vrchoslavice a Dřínov na Moravě, která pak Desfoursům patřil do roku 1945.

Generál Vincenc Desfours-Walderode (1778-1857) Z této větve pocházel Vincenc Desfours (1778-1857), který sloužil v armádě, dosáhl hodnosti generála jezdectva a byl nejvyšším hofmistrem arcivévody Ferdinanda d'Este. +more Byl dědicem desfourského sekundárního peněžního fideikomisu, který měl převzít syn Ferdinand (1816-1848), ten však zemřel ještě před otcem. Toto svěřenství spolu se jménem Desfours pak převzal Vincencův vnuk baron Vincenc Henniger ze Seebergu (1847-1916).

Křetín, sídlo Desfoursů v 19. +more a 20. století Pokračovatelem maloskalské větve byl František Vincenc (Čeněk) (1806-1869), který převzal majetek vymřelé rohozecké větve a statky rodu Valderode, navíc v roce 1841 přikoupil v severních Čechách panství Horní Beřkovice, kde se nakonec trvale usídlil. Stavebně upravoval i zámky Potštát a Křetín na Moravě. Byl poslancem českého zemského sněmu a nakonec byl jako držitel fideikomisu v roce 1861 povolán do rakouské panské sněmovny. Křetín byl sídlem i jeho syna Theodora (1841-1894), který se též angažoval jako politik a mecenáš. Posledním majitelem Hrubého Rohozce byl Karel Desfours-Walderode (1904-2000), který po roce 1990 zažádal o restituci majetku v České republice a v roce 1992 získal české občanství. Restituční causa Hrubý Rohozec není dodnes ukončena, po smrti Karla Desfours-Walderode pokračuje v soudním sporu s Českou republikou jeho dědička Johanna Kammerlanderová. V červnu 2019 potvrdil její nároky na zámek Hrubý Rohozec a další majetky odvolací soud v Hradci Králové, rod tak může požádat o vydání svého někdejšího panství.

Majetek Desfoursů v Čechách a na Moravě

Lexů z Aehrenthalu * Ctěnice (1820-1847) * Defurovy Lažany * Hlubočepy (1790-1853) * Horní Beřkovice (1841-1869) * Hrádek u Sušice (1731-1827) * Hrubý Rohozec (1628-1945) * Křetín (1797-1945) * Malá Skála (1628-1802) * Náchod (1783-1792) * Potštát (1797-1945) * Praha: palác Desfours-Walderode čp. +more 1023/II Na Florenci 19 (od 1847-) * Průhonice (1718-1748, 1757-1791) * Radenín (1705-1753) * Semily (1635-1748) * Spálené Poříčí (1728-1749) * Velhartice (1743-1827).

Významné osobnosti

Mikuláš Desfours (1588-1661), generál * Albrecht Maxmilián I. +more Desfours (1629-1683), generál * Albrecht Maxmilián II. Desfours (1671-1732) * František Václav II. Desfours (1739-1809), generál * Vincenc Desfours (1778-1857), generál * František Vincenc Desfours-Walderode (1806-1869), politik * Theodor Desfours-Walderode (1841-1894), politik * Marie Desfours-Walderode (1880-1963), lékařka * Karel Desfours-Walderode (1904-2000), poslední majitel Hrubého Rohozce.

Erb

Původní erb, který užívali v Lotrinsku, obsahoval krokve s dvěma nohama gryfů na modrém poli, v Čechách k němu přidali červeného říšského orla ve zlatém poli. V roce 1674 jim byl erb polepšen o dvojici lvů jako štítonošů, v roce 1798 byl erb rozšířen o erb vymřelého rodu Valderodů.

Odkazy

Reference

Literatura

Mžyková, Marie a Skala, Harald. Des Fours: Valdštejnův plukovník a jeho potomstvo. +more Praha: Národní památkový ústav, 2012. 207 s. . * - článek o Mikuláši Des Fours * Koblasa, Pavel: Rodina Desfours-Walderode a její državy v Čechách; Rodopisná revue, 2009 * Weiss, Petr: Hrubý Rohozec a rody Des Fours a Des Fours Walderode; Národní památkový ústav Liberec, 2012 * KOŠŤÁL, Vratislav, KOŠŤÁLOVÁ, Renata: Francouzská šlechta v českých zemích; Brno, 2021; s. 91-134 ISBN 978-80-7364-118-4.

Související články

Seznam českých, moravských a slezských šlechtických rodů

Externí odkazy

[url=http://genealogy.euweb.cz/bohemia/desfours1.html#V2]Rodokmen Desfoursů[/url]

Kategorie:České šlechtické rody Kategorie:Německé rodiny Kategorie:Francouzské rodiny