Douglas A-20

Bostony v Normandii Douglas A-20J-10-DO, 43-10129, zničený flakem nad Francií, 1944 Douglas DB-7/A-20 Boston/Havoc byl americký dvoumotorový bombardovací letoun druhé světové války jehož varianty byly užívány také ve stíhací a průzkumné roli.

Vývoj

Stroj vznikl na základě výběrového řízení na nový typ lehkého útočného bombardéru z roku 1937. První prototyp letounu pod označením Douglas Model 7B vzlétl 26. +more října 1938 a vývoj nadále pokračoval.

270 strojů Model 7B objednala Francie společně s další verzí DB-7 (Douglas Bomber 7th Type) upravenou dle požadavků Armée de l'Air, avšak do její kapitulace v roce 1940 bylo dodáno od 2. ledna tohoto roku jen 75 kusů, zbytek objednávky převzala Velká Británie. +more DB-7 poprvé vzlétl 17. července 1939 a společnost Douglas typ začala vyrábět v závodech El Segundo v Kalifornii, z jehož výrobních hal byl první sériový letoun vytažen v říjnu 1939. Počínaje 31. strojem byly do motorových gondol instalovány dvouhvězdicové čtrnáctiválcové pohonné jednotky Pratt & Whitney R-1830-S3C4G Twin Wasp s výkonem po 883 kW. Třímístné stroje nesly hlavňovou výzbroj v podobě čtyř pevných a dvou pohyblivých kulometů MAC ráže 7,5 mm a ve Francii pro ně bylo připraveno označení DB-7B-3.

Douglas DB-7A byl variantou, která byla na francouzskou žádost vybavena silnějšími motory Wright R-2600-A5D s výkonem po 1 177 kW v prodloužených gondolách. Zvětšení doznala rovněž svislá ocasní plocha. +more Většinu z francouzské objednávky převzala Velká Británie, která pro RAF získala také 17 letounů určených původně pro Belgii. V Británii sloužily stroje z těchto dodávek pod označením Boston Mk. I a Boston Mk. II (Douglas DB-7A).

Stroje řady DB-7 s motory R-2600-A5B, upravené podle britských požadavků, byly čtyřmístné a nesly označení DB-7B. Měly pozměněný tvar konstrukce prosklení přídě, ve které se nacházely čtyři kulomety. +more Na spodní část trupu bylo instalováno střeliště. Ke 150 strojům objednaným pro RAF přibylo ještě 480 kusů určených původně pro Francii (DB-7C) a 48 exemplářů pro Nizozemsko (DB-73). Všechny nakonec převzala Velká Británie jako DB-7B pod označením Boston Mk. III.

Britské královské letectvo použilo část Bostonů Mk. I až III k různým účelovým úpravám, známým obvykle pod jménem Havoc. +more Od zimy 1940-1941 byly využívány letouny Havoc Mk. I (DB-7) s tlumiči plamenů a pancéřováním kabiny. Určeny byly k útokům na cíle ležící v okupované Evropě a v RAF se jim neoficiálně přezdívalo Ranger či Invader.

Noční stíhací Havoc Mk. I NF se od DB-7 lišil nejen tlumiči plamenů, ale také neprosklenou přídí se čtyřmi kulomety ráže 7,62 mm a anténou radiolokátoru AI Mk. +moreIV. Do služby byl přijat koncem roku 1940 a byl také znám pod neoficiálním označením Moonfighter.

V průběhu roku 1941 bylo celkem 73 letounů Havoc Mk. I, Mk. +moreII a Boston Mk. III přebudováno na Havoc Turbinlite (též Helmore), který v přídi nesl radiolokátor společně se silným světlometem o výkonu 2,7 milionů kandel. Ten měl při nočních útocích osvětlit letící cíl, o který se pak měly střelbou postarat dva doprovodné letouny Hawker Hurricane. V září 1942 Turbinlite používalo deset perutí RAF, avšak tato taktika boje skončila zcela neúspěšně.

Podobně neúspěšně dopadl také pokus o využití nejméně dvaceti letounů u 93. squadrony RAF Havoc Mk. +moreI Pandora (Havoc Mk. III), které měly v roce 1940 ničit nepřátelské bombardéry pomocí vlečných min (LAM), zavěšených na 600 m dlouhých lanách.

Havoc Mk.II NF byla další z řady nočních stíhacích variant, přestavěná z 99 letounů DB-7A instalací delší přídě typu Martin Baker s anténou radaru a dvanácti kulomety ráže 7,7 mm.

Americké vojenské letectvo objednalo v květnu 1939 stroje DB-7 pod názvem Douglas A-20 v počtu 63 kusů, které byly poháněny dvojicí motorů Wright R-2600-7 s turbokompresory. USAAF však tento typ do výzbroje nezařadilo a později byly téměř všechny přestavěny na verzi P-70.

Následná produkce 143 kusů A-20A měla zabudované motory R-2600-3, v přídi letoun nesl čtveřici čtyř kulometů, v horním střelišti dva a ve spodním jeden ráže 7,62 mm. Posledních 17 letounů A-20A-DO bylo poháněno motory R-2600-11.

Od roku 1941 byla v počtu 999 kusů vyráběná verze Douglas A-20B, ze kterých bylo 665 dodáno do SSSR. Ve stupňovité prosklené přídi byly instalovány obvykle dva pevné kulomety, jeden ráže 12,7 mm se nacházel v horním střelišti a jeden ráže 7,62 mm ve spodním. +more V zadní části každé motorové gondoly mohlo být po jednom dozadu zaměřeném, dálkově ovládaném kulometu ráže 7,62 mm.

Douglas A-20C-DO s motory R-2600-23 vyráběla pobočka v Santa Monice, která dodala celkem 808 kusů této varianty. Továrna Boeing v Seattle naopak dodala 140 strojů subvarianty A-20C-BO s protiprachovými filtry v prodloužených lapačích vzduchu na motorových krytech. +more „Céčka“ byla vyzbrojena čtyřmi kulomety v přídi, dvěma v horním a jedním v dolním střelišti, všechny ráže 7,62 mm. Pasivní ochrana byla posílena samosvornými nádržemi, stroje mohly nést také letecké torpédo. A-20C byly takřka identické s DB-7B a ve Velké Británii nesly označení Boston Mk. IIIA.

V průběhu roku 1942 bylo přestavěno 59 Douglasů A-20 na noční stíhací P-70, obvykle s neprosklenou přídí se dvěma kulomety. Ty doplňovala čtveřice kanónů ráže 20 mm pod trupem a s radarem AI Mk. +moreIV. Americkým vojenským letectvem byly využívány zejména k výcviku.

V roce 1943 pak bylo přebudováno nejméně 13 A-20C na P-70A-1 s radarem a výzbrojí 6 až 8 kulometů ráže 12,7 mm v přídi.

Bostony Mk. III a IIIA se v RAF dočkaly úprav, spočívající v montáži tlumičů plamenů a někdy dalších kulometů do přídě, nebo čtyř kanónů Hispano Mk. +moreII ráže 20 mm v podtrupové vaně pod pumovnicí. Nesly označení Boston Mk. III (IIIA) Intruder a podnikaly výpady nad území obsazené nepřítelem. Mk. IIIA pak v roce 1944 vytvářely dýmovou clonu nad invazními plážemi.

Verze A-20D, A-20E a A-20F se nedočkaly sériové výroby.

V únoru 1943 se objevily první A-20G-1 vyzbrojené čtyřmi kanóny M-2 ráže 20 mm v zakryté přídi, doplněné dvojicí kulometů Colt-Browning ráže 12,7 mm. Většina z 250 letounů tohoto výrobního bloku byla dodána do SSSR. +more Výrobní bloky G-5, G-10 a G-15 pak měly v přídi čtyři kulomety 12,7 mm a další dva se montovaly podle potřeby do výstupků na spodku boků přídě. Všechny tyto bloky verze G pak nesly ve střelišti na hřbetě trupu pohyblivý kulomet ráže 12,7 mm a ve výstřelné štěrbině v podlaze kulomet ráže 7,62 mm. Za pohonné jednotky byly vybrány dvouhvězdicové motory Wright R-2600-23 o výkonu 1 176 kW a 937 kW ve výšce 3 500 m. U subvarianty A-20G-20 byla zavedena standardní výzbroj přídě se šesti kulomety ráže 12,7 mm. Díl trupu za křídlem byl rozšířen pro montáž elektricky poháněné střelecké věže Martin s dvojkulometem ráže 12,7 mm. Stejnou ráži měl také kulomet v podlaze trupu. Náklad pum mohl obsáhnout osm kusů po 227 kg, na vnější závěsy pod křídlem mohly být zavěšeny další čtyři. Novinkou byla rovněž velká aerodynamicky tvarovaná přídavná palivová nádrž o 1 416 l, zavěšovaná pod trup. Celková výroba dosáhla 2 850 letounů varianty G.

Z verze A-20G vznikla pro potřeby USAAF v počtu 65 letounů konverze P-70A-2 s radarem, se šesti kulomety ráže 12,7 mm v přídi, ovšem bez střelecké věže.

Výkonnější motory R-2600-29 po 1250 kW byly instalovány do 412 kusů Douglas A-20H, lišících se od verze G pouze v detailech okolo střelecké věže. +morejpg|náhled'>Douglas A-20 Havoc Zvýšená poptávka po klasických taktických bombardérech dala vzniknout verzi A-20J (Boston Mk. IV), dodávané od října 1943 v celkovém počtu 450 kusů. Měla opět prosklenou příď trupu, vylisovanou z jednoho kusu materiálu, prodlouženou o 180 mm s pracovištěm bombometčíka a jeho zaměřovačem Norden. Na bocích zůstaly dva pevné kulomety 12,7 mm.

Stejně vybavená přední část trupu byla instalována také u 413 kusů A-20K, které v počtu 90 strojů odebralo RAF jako Boston Mk. V. +more „Káčka“ se opět vrátila ke standardu A-20H, včetně výkonnějších motorů. Dne 20. září vyšel ze závodu Douglase v Santa Monice poslední A-20K, který tak završil produkci Bostonů a Havoců.

Pro výcvik osádek USAAF bylo určeno 105 neozbrojených strojů P-70B-2 vzniklých z A-20J a K. Vybaveny byly pokročilejšími verzemi radarů s parabolickou anténou v přídi.

K fotografickému průzkumu používalo americké letectvo 46 exemplářů F-3A vzniklých konverzemi z A-20J a K, k výcviku pak sloužily TA-20J a TA-20H.

Verze

A-20G Havoc +morejpg|náhled'>Douglas A-20G Boston sovětského letectva * Douglas Model 7A * Douglas Model 7B * DB-7 B-3 * Boston Mk. I i II * Havoc Mk. I * DB-7A Havoc Mk. II * DB-7B Boston Mk. III * Douglas DB-73 * Douglas DB-7C * A-20 * A-20A * A-20B * O-53 * A-20C (Boston Mk. IIIA) * A-20D * A-20E * XA-20F * A-20G * A-20H * A-20J (Boston Mk. IV) * A-20K (Boston Mk. V) * P-70 * F-3.

Bojové užití

Letouny Douglas DB-7/A-20 Boston byly užívány nejen USA (okolo 2 000 strojů), ale i mnoha dalšími státy, mezi něž zejména patří Velká Británie (455 strojů), Francie a Sovětský svaz (3 066 kusů). Měly široké použití, byly užívány jako stíhací, noční stíhací, bitevní a průzkumné letouny.

A-20G začaly operovat v Evropě v květnu 1944 v rámci 9. americké letecké armády ve třech bombardovacích skupinách. +more 28 A-20G, určených původně pro holandské východoindické letectvo, dostalo Royal Australian Air Force, kde byly zařazeny k 22. squadroně.

Uživatelé

TA-20K (44-731) +morejpg|náhled'>Douglas Havoc * ** Royal Australian Air Force * ** Força Aérea Brasileira * ** Armée de l'air ** Armée de l'air de l'armistice ** Forces aériennes françaises libres * Kanadská vlajka (1921-1957) Kanada ** Royal Canadian Air Force * ** Marine Luchtvaartdienst * ** Sovětské letectvo * ** Royal Air Force ** Fleet Air Arm * ** United States Army Air Corps ** United States Army Air Forces.

Specifikace

A-20G Havoc

Technické údaje

Posádka: 2-3 * Rozpětí: 18,69 m * Délka: 14,27 m * Výška: 4,82 m * Nosná plocha: 43,11 m² * Hmotnost prázdného letounu: 5 160 kg * Vzletová hmotnost: 7 250 kg * Pohonná jednotka: 2× hvězdicový motor Pratt & Whitney R-1830-S3C4G Twin Wasp s výkonem 883 kW (1 200 k), pozdější verze byly poháněny 2 motory Wright GR-2600-A5B, -11, -23 nebo -29 Double Cyclone

Výkony

Maximální rychlost: 473 km/h * Dostup: 7 200 m * Dolet: 780 km

Výzbroj

Havoc I: 4× kulomet Browning ráže 7,7 mm v přídi, 1× kulomet Vickers K ráže 7,7 mm v zadní kabině, Havoc II: 12× kulomet ráže 7,7 mm v přídi, Havoc Intruder: 4× kulomet ráže 7,7 mm v přídi, 1× Vickers K, 454 kg pum, A-20B: 2× kulomet Browning ráže +more50_BMG'>12,7 mm v bocích přídě, 1× kulomet ráže 12,7 mm v zadní kabině, 1× kulomet Browning ráže 7,62 mm ve spodním střelišti, až 940 kg pum, Boston III bomb. : 4× kulomet ráže 7,7 mm v bocích přídě, 2× 2 kulomety ráže 7,7 mm v horním a spodním střelišti, 907 kg pum, Boston III Intruder: 4× kanón Hispano ráže 20 mm pod trupem, A-20G: 4× kanón ráže 20 mm a 2× kulomet ráže 12,7 mm nebo 6× kulomet ráže 12,7 mm v přídi, 1× 2 kulomety ráže 12,7 mm v horní věži, 1× kulomet ráže 12,7 mm ve spodním střelišti, až 1 814 kg pum, mimo tyto existovala řada dalších variant výzbroje.

Odkazy

Reference

Literatura

Externí odkazy

[url=http://wp.scn.ru/en/ww2/a/551/3/0]Kamufláže letounu Douglas A-20[/url]

A-20 Kategorie:Americké bombardéry Kategorie:Americká útočná letadla