Enrico Conci

Technology

12 hours ago

Author

pamětní deska na paláci v Trentu

Enrico Conci (24. +more června 1866 Trento - 25. března 1960 Trento) byl italský právník a politik italské národnosti z Tyrolska (respektive z Jižního Tyrolska), na počátku 20. století poslanec předlitavské Říšské rady, v letech 1920-1922 prezident prozatímní regionální vlády provincie Tridentsko-Horní Adiže, v meziválečném období i po druhé světové válce člen italského senátu.

Biografie

Jeho otcem byl Germano Conci, matkou Maria de Zinis. Jeho manželkou se stala Maria Sandri. +more Měl několik dětí, z nichž Elisabetta Conci byla v poválečném období italskou političkou. Vystudoval práva na Univerzitě Innsbruck (v posmrtné vzpomínce v italském parlamentu uváděna Univerzita Štýrský Hradec). Získal titul doktora práv. Profesí byl advokátem. Byl též oficiálním tlumočníkem do němčiny a francouzštiny. V 90. letech 19. století se uvádí i jako prezident spořitelny v Trentu.

V letech 1896-1914 zasedal jako poslanec Tyrolského zemského sněmu, přičemž v letech 1901-1914 byl i členem zemského výboru. V roce 1908 se stal náměstkem zemského hejtmana (předsedy sněmu a nejvyššího představitele zemské samosprávy) Tyrolska. +more Funkci náměstka hejtmana zastával až do roku 1918.

Byl i poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách roku 1897 za kurii venkovských obcí v Tyrolsku, obvod Cles, Cavalese. Mandát zde obhájil i ve volbách roku 1901. +more Uspěl rovněž ve volbách roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva. Byl zvolen za obvod Tyrolsko 25. Mandát zde obhájil ve volbách roku 1911. Byl místopředsedou sněmovny v jejím XXI. zasedání. Na tuto funkci rezignoval 22. října 1913. Ve volebním období 1897-1901 se uvádí jako Dr. Enrico Conci, kandidát advokacie, bytem Trento. Jako poslanec prosazoval zejména rozvoj dopravní infrastruktury v jižním Tyrolsku. Zasadil se o výstavbu tramvajové sítě v Trentu.

Ve volbách roku 1897 kandidoval do Říšské rady jako italský národní katolický kandidát. V lednu 1899 se uvádí jako italský poslanec, který společně s dalšími klerikálními Italy odmítl vstup do poslaneckého Italského klubu a hodlal v něm působit jen jako hospitant. +more Jako italský národní klerikál se uvádí i ve volbách roku 1901. Je zachycen na fotografii, publikované v květnu 1906 (ovšem pořízené cca v roce 1904), mezi 18 členy poslaneckého klubu Italské sjednocení (Italienische Vereinigung) na Říšské radě. Po volbách roku 1907 zasedal v poslaneckém klubu Italská lidová strana, stejně tak po volbách roku 1911.

Za první světové války byl pro své smýšlení v roce 1915 internován s rodinou v Linci a byl nucen se pravidelně hlásit na policii. Do parlamentu se mohl vrátit na sklonku války. +more V květnu 1918 přednesl řeč v Praze, ve které vyzval k osvobození utlačovaných národů. Za tento projev byl zbaven funkce náměstka zemského hejtmana. Vrátil pak Řád Františka Josefa. V politické dráze pokračoval i po rozpadu Rakouska-Uherska. V prosinci 1918 se stal správním komisařem provincie Tridentsko-Horní Adiže a od listopadu 1920 do října 1922 zastával funkci prezidenta prozatímní regionální vlády pro Jižní Tyrolsko (provincie Tridentsko-Horní Adiže).

V roce 1920 a 1921 mu byl udělen Řád italské koruny. Roku 1920 byl za zásluhy jmenován za člena italského senátu. +more Téhož roku byl jmenován do regionálního vedení Italské lidové strany. Z funkce prezidenta prozatímní regionální vlády ho v říjnu 1922 vytlačilo převzetí moci italskými fašisty. Stáhl se pak do ústraní. V roce 1924 se ale veřejně zastal Alcida De Gasperiho, jenž byl terčem kampaně fašistů.

Po druhé světové válce byl vyšetřován kvůli své politické činnosti v období fašistické vlády, ale po čase se mohl vrátit do politického dění. Od roku 1945 byl senátorem Italské republiky.