Cesko.wiki FitzRoy Somerset (4. baron Raglan)
Author
Albert FloresFitzroy Richard Somerset, čtvrtý baron Raglan (10. června 1885 - 14. září 1964) byl britský učenec, jehož studia se dotýkají převážně problematiky mýtu, rituálu a folklóru. Nejvíce se proslavil v rámci folkloristiky svým příspěvkem ke studiu tradiční hrdinské epiky. Označení učenec má naznačovat zejména to, že stál mimo oficiální akademické struktury, ale rovněž všestrannost zájmů a chybějící formální vzdělání univerzitního charakteru. Svá díla podepisoval pouze jako Lord Raglan, a pod tímto jménem je znám ve folkloristice a antropologii.
Život
Narodil se 10. června 1885 do šlechtické rodiny Somersetů, byl pravnukem polního maršála a vrchního velitele v krymské válce +more_baron_Raglan'>1. barona Raglana. Vzdělání získal v Etonu a na vojenské škole v Sandhurstu. Po ní nastoupil vojenskou kariéru. Sloužil nejprve v Hongkongu, později se připojil k Egyptské armádě, a poslední tři roky své vojenské dráhy působil jako politický důstojník v Palestině. V roce 1922 vojenskou službu opustil a po zbytek života se věnoval správě svého panství Cefntilla Court, funkcím spjatým s hrabstvím Monmuthshire a antropologickým a folkloristickým zkoumáním. V letech 1945-7 zastával křeslo předsedy Folkore Society, v letech 1955-7 pak prezidenta Royal Anthropological Institute (Královský antropologický institut). Mezi léty 1957 až 1962 byl prezidentem National Museum of Wales (Národní muzeum Walesu). Zemřel 14. září 1964.
Dílo
Z jeho hlavních publikovaných prací lze jmenovat jeho první knihu, Jocasta's crime (Iokastin zločin) v níž probírá téma Oidipa a incestu, a dále jeho patrně nejznámější práci, The Hero, A Study in Tradition, Myth and Drama (Hrdina: studie o tradici, mýtu a dramatu). Na základě této práce bývá řazen mezi proponenty školy či teorie mýtu a rituálu.
Oblast zkoumání
Jeho zásadní příspěvek ke zkoumání tradiční hrdinské epiky vyšel nejprve jako studie The Hero of Tradition (Hrdina tradice/Tradiční hrdina) z roku 1934 a v rozšířené a mírně modifikované podobě jako součást knihy The Hero, A Study in Tradition, Myth and Drama, která vyšla roku 1936. Jeho teorie vychází z porovnání životních příběhů několika tradičních hrdinů, při kterém se ukázalo, že tyto životní příběhy vykazují nápadné podobnosti, u nichž je málo pravděpodobné, že by byly pouhými náhodnými shodami. +more Jeho studium tak můžeme zařadit po boku snah Josepha Campbella a jeho teorie monomýtu, jež se objevuje zejména v jeho knize The Hero with a thousand Faces (v češtině vyšlo pod názvem Tisíc tváří hrdiny), analýzy ruských kouzelných pohádek Vladimíra Proppa spjaté s dílem Морфология сказки (české vydání: Morfologie pohádky), či zkoumání mýtů Otto Ranka z pohledu psychoanalýzy, jež se objevuje v práci Der Mythus von der Geburt des Helden. Versuch einer psychologischen Mythendeutung (Mýtus o narození hrdiny: Pokus o psychologický výklad mýtů). Obecně je tedy lze chápat jako pokus o nalezení struktury či formy, sdílené určitými tradičními narativy.
The Hero of Tradition
Při studiu příběhu o Oidipovi si Raglan povšiml četných podobností mezi událostmi či obecněji prvky vyprávění (incidents), líčenými v tomto příběhu a v příbězích o Theseovi a Romulovi. Při srovnávání s dalšími řeckými tradičními hrdinskými příběhy zjistil, že jejich rozdělením na samostatné události lze vytyčit jisté typy událostí, jež se objevují ve většině z těchto příběhů. +more Tyto prvky vytvářejí dle Raglana vzorec společný tomuto typu narativu. Ve studii The Hero of Tradition jich uvádí 22. Jsou to: # Jeho matka je královská panna. # Jeho otec je král, a # často blízký příbuzný jeho matky, ale # okolnosti jeho početí jsou nezvyklé, a # říká se o něm, že je synem boha. # Při jeho narození je mu usilováno o život, často ze strany jeho otce, ale # je odčarován pryč, a # vychován náhradními rodiči ve vzdálené zemi. # Nedozvídáme se nic o jeho dětství, ale # s dosažením dospělosti se vrací nebo jde do svého budoucího království. # Po vítězství nad králem a/nebo obrem, drakem, nebo divokým zvířetem, # si bere princeznu, často dceru svého předchůdce a # stává se králem. # Po nějaký čas vládne bez významnějších událostí, a # vydává zákony, ale # později ztrácí přízeň bohů a/nebo svých poddaných a # je vyhnán z trůnu a města. # Potká ho záhadná smrt, # často na vrcholu kopce. # Jeho potomci, pokud nějaké má, ho nevystřídají na trůnu. # Jeho tělo není pohřbeno, ale přesto # má jednu či více posvátných hrobek.
Tento vzorec aplikoval i na tradiční hrdinskou epiku mimo-řeckého původu. Hrdinové, na jejichž životní příběhy jej aplikoval v této studii jsou následující: Oidipús, Théseus, Romulus, Héraklés, Perseus, Iásón, Bellerofontés, Pelops, Asklépios, Dionýsos, Apollón, Zeus, Josef, Mojžíš, Elijáš, Sigurd či Siegfried, Artuš, Nyikang. +more Životní příběh každého z těchto hrdinů obsahuje určitý počet prvků vzorce z dvaadvaceti možných. Dvacet jich najdeme u Oidipa, a například u Artuše je jich šestnáct. Z této překvapivé podobnosti mezi životy tolika rozličných postav Raglan usoudil, že jejich příběhy nejsou příběhy historické. Shoda v příbězích je dle Raglana vysvětlitelná tím, že příběhy nepojednávají o skutečných událostech, ale o rituálních událostech v průběhu života rituální osoby (ritual personage), patrně někoho, kdo seděl na trůně a byl považován za inkarnaci boha (divine king). Události či prvky vzorce lze rozdělit do tří skupin. Jsou to události spojené s hrdinovým narozením, události spjaté s jeho nástupem na trůn, a události spjaté s jeho smrtí. Tím podle Raglana odpovídají třem hlavním přechodovým rituálům, tj. rituálům kolem narození, iniciace a smrti. Tomu napovídá mj. skutečnost, že nejvíc událostí se hrdinovi děje okolo jeho narození a dosažení dospělosti. O ostatních periodách jeho života, tj. dětství a době jeho vlády, se neříká v příběhu takřka nic. Jako nejschůdnější se Raglanovi jeví vysvětlení, že příběh hrdiny je příběhem jeho rituálního pokroku (ritual progress), proto jsou údobí, kdy k žádnému nedochází, v příběhu ponechány prázdné. Při analýze jednotlivých událostí dochází Raglan k dílčím závěrům, které podporují jeho hlavní tezi o tom, že tradiční hrdinský příběh má paralelu v přechodových rituálech a skutky hrdiny jsou spjaty s jeho rituálním pokrokem. Raglanovo chápání žánru tradiční hrdinské epiky dobře vystihují jeho slova ze závěru studie: ". celé umění velkých básníků spočívá ve vkládání nových slov do úst starých postav. ".