Forza Italia (1994)

Forza Italia (FI, česky Vzhůru Itálie) byla italská pravicová politická strana, kterou v první polovině 90. let 20. století založil podnikatel a mediální magnát Silvio Berlusconi. Od počátku své existence patřila FI k největším politickým subjektům v Itálii. Jednalo se o stranu typu business-firm party.

V roce 2009 se přeměnila dosavadní koalice středopravicových stran Lid svobody v politickou stranou, čímž FI přestala existovat jako samostatný subjekt (byť v nové straně představovala většinu). V roce 2013 byla strana znovuobnovena.

Charakteristika a vývoj

315x315px

Vznik FI a volby 1994

Forza Italia vznikla v říjnu 1993 původně jako názorové hnutí, které chtělo prostřednictvím kulturních, sociálních a nestranických politických iniciativ prosazovat a prohlubovat liberálně demokratické pojetí života a společnosti. Kluby FI byly otevřeny co nejširším vrstvám italského obyvatelstva. +more V listopadu téhož roku byla založena Národní asociace Vzhůru Itálie, jež měla za úkol koordinovat a kontrolovat činnost klubů FI. Politické hnutí Vzhůru Itálie pak vzniklo v lednu 1994.

V okamžiku zakládání hnutí byly na dobu tří let svěřeny neomezené pravomoci významnému italskému podnikateli a mediálnímu magnátovi Silviu Berlusconimu, který hnutí spoluzakládal. Berlusconiho cílem údajně bylo zamezit vítězství levice, zejména komunistů, v nadcházejících volbách.

Během několika málo měsíců vzniklo zhruba šest tisíc klubů sympatizantů. Pro počáteční úspěch bylo důležité masivní využívání podpory především některých televizních stanic a dalších médií, která Berlusconi ovládal, a jeho způsob veřejné komunikace. +more Pro název strany zvolil pokřik z fotbalových stadionů, který měl symbolizovat rozchod s předchozí politickou praxí v zemi a přiblížení se „obyčejným“ lidem.

Berlusconiho rozhodnutí o vstupu na politickou scénu a založení FI předcházely výzkumy zaměřené na identifikaci možného elektorátu. Na základě jejich výsledků pak vznikla volební strategie. +more FI se prezentovala jako nový druh politické strany, která nemá nic společného s předchozím systémem a korupčními skandály. V předvolební kampani se orientovala na tři témata: antikomunismus, rozchod s minulostí a problematiku „nového“. V prezentaci strany dominovala osoba Berlusconiho, který vsadil na výrazně emotivní a personalistický diskurs. Důvěryhodnost slibům o budoucím italském ekonomickém zázraku přitom dodával Berlusconiho životopis úspěšného podnikatele.

Berlusconi však jednoznačně nedominoval jen předvolební kampani, ale i celé FI. Ta se od počátku vymykala vžitým představám o charakteru a fungování politických stran. +more Unikátní bylo především její vnitřní uspořádání. To stálo na autoritářském principu a zásadě nezpochybnitelného Berlusconiho vůdcovství. Vedoucí představitelé strany nebyli voleni, nýbrž jmenováni na základě osobního výběru Berlusconiho a jeho spolupracovníků na národní a regionální úrovni. Většina těchto funkcionářů byla rekrutována ze zaměstnanců Berlusconiho společností, přičemž motivací jim mělo být zvýšení platu o 10-15 % a příslib politické kariéry. Jednotlivé kluby nemohly ovlivnit ani linii hnutí, ani výběr kandidátů do parlamentních voleb.

Za jednoho z hlavních viníků klientelistického prostředí první republiky byl téměř konsensuálně označen poměrný volební systém. Na základě výsledků referenda byl v roce 1993 poměrný systém zrušen. +more Nový volební zákon zavedl korektivní smíšený volební systém. Z 630 poslanců bylo 475 (tj. 3/4) voleno v jednomandátových obvodech systémem „prvního v cíli“. Zbylých 155 mandátů se rozdělovalo proporčním způsobem v 26 vícemandátových obvodech. Obě složky byly vzájemně propojeny prostřednictvím odečtu využitých hlasů pro kandidáty volené v přímé volbě.

Zavedení jednomandátových obvodů nutilo strany uzavírat nejrůznější předvolební aliance, které jim měly v těchto obvodech zajistit úspěch. FI vytvořila hned dvě koalice, a to Pól svobody na severu země a Pól dobré vlády v jižní části. +more Berlusconi tak vyřešil problém s federalistickou až separatistickou Ligou Severu a naopak centralistickým postfašistickým Italským sociálním hnutím-Národní aliancí, které nebyly ochotny kandidovat v jedné společné koalici. Do obou předvolebních spojenectví se dále zapojila část rozpadnuvších se křesťanských demokratů (formace Křesťanskodemokratický střed).

Ze střetu antikomunistické pravice a postkomunistické levice vyšli v březnu 1994 vítězně prvně jmenovaní. Berlusconiho koalice získaly ve sněmovně 366 mandátů z 630, z toho 107 připadlo Forze, která v poměrné složce získala 21 % hlasů (nejvíce ze všech stran). +more FI nejvíce bodovala na Sicílii a na severu v okolí Milána a Piacenzy. Problémy při sestavování vlády způsoboval nesoulad mezi Ligou Severu a Národní aliancí a také těsná většina v senátu, kterou vláda potřebovala k vyslovení důvěry (pravicovou vládu nakonec podpořila část senátorů opoziční Italské lidové strany).

Berlusconi přivedl svou stranu k vítězství také ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 1994. Pól svobody získal 44 z 87 křesel, z toho 27 připadlo Forze, která v EP vytvořila vlastní skupinu Forza Europa. +more K ní se o rok později připojilo francouzské Sdružení evropských demokratů a obě skupiny vytvořily konzervativní Unii pro Evropu.

Po evropských volbách propukl v FI spor mezi manažersko-technokratickým jádrem a stoupenci demokratizace hnutí. Druhou skupinu postihla rozsáhlá čistka, nicméně byla přislíbena reforma struktur FI s tím, že vzroste význam tzv. +more delegátů kolegií, zastupujících voliče Forzy. Bylo však zřejmé, že vlivné složky FI nemají chuť přizpůsobit se tradičním normám italského stranického života a upřednostňují volnou stranickou strukturu hnutí. Působení FI jako velkého politického subjektu a hlavního vládního aktéra si časem vyžádalo revizi původní organizační koncepce a přiblížení se k představě klasické politické strany, byť silně marketingově zaměřené.

Heterogenní Berlusconiho vláda však zůstala jednotná jen do konce roku 1994, kdy z ní vystoupila Liga Severu. Šéf FI tak přišel o vládní většinu a musel podat demisi. +more Proto okamžitě požádal o vypsání předčasných voleb, což prezident odmítl a jmenoval úřednickou vládu premiéra Diniho.

Opoziční léta 1996-2001

Předčasné volby v dubnu 1996 přinesly opět střet dvou silných bloků: středo-levého Olivovníku a středo-pravého Pólu pro svobodu. Pól byl založen na kooperaci Národní aliance, Křesťanskodemokratického středu, Spojených křesťanských demokratů, Pannellových radikálů a FI, která v alianci zaujímala hegemonní postavení. +more Liga Severu tentokrát kandidovala samostatně a v některých volebních obvodech v severní části Itálie tak odebírala rozhodující část hlasů pravostředové koalici, čímž nepřímo pomohla Olivovníku. Volby vyhrál Olivovník před Pólem pro svobodu, který ve většinové složce obdržel 169 mandátů. V poměrné části získala FI 20,6 % hlasů a ve sněmovně obsadila 123 křesel. Nejúspěšnější byla opět na Sicílii, v oblasti mezi Turínem a Milánem a nově i mezi Římem a Neapolí.

Personalizace voleb 1996 přinesla vedle souboje dvou velkých stranických bloků také soupeření o premiérský post mezi jejich lídry. Vítězství jedné koalice znamenalo, že se její vůdce automaticky stane předsedou vlády. +more Když v říjnu 1998 padla Prodiho vláda a premiérem se stal Massimo D'Alema, Berlusconi na základě tohoto nepsaného pravidla zpochybňoval její legitimitu, protože neměla přímý mandát od občanů, a tudíž by měla odstoupit. Obdobně si počínal i v případě další levicové vlády Giuliana Amata.

Během působení v opozici musela FI čelit stíhání Berlusconiho kvůli několika trestným činům. Pravostředovou alianci navíc oslabil odchod části křesťanskodemokratických poslanců, kteří v únoru 1998 založili Demokratický svaz pro republiku a přidali se na stranu levice. +more Berlusconiho zproštění viny z daňových úniků však v červnu 1999 pomohlo FI k vítězství ve volbách do Evropského parlamentu (22 mandátů z 87). Poslanci FI již o rok dříve přestoupili do skupiny Evropské lidové strany a na podzim 1999 byla Forza do Evropské lidové strany s konečnou platností přijata.

Berlusconiho druhá vláda a volby 2006

Ve volbách v květnu 2001 se Berlusconi mohl opět spolehnout na spolupráci s Národní aliancí. Jeho koalici Dům svobod dále tvořili Spojení křesťanští demokraté, Křesťanskodemokratický střed a Liga Severu, s níž se Berlusconi před volbami usmířil, neboť její samostatná pozice nebyla výhodná ani pro Berlusconiho, ani pro ni samotnou. +more Středopravý blok získal ve většinové části 282 mandátů (téměř o sto více než Olivovník). Sama FI obdržela v poměrné složce 29,4 % hlasů, což bylo nejvíce ze všech stran, a ve sněmovně obsadila 193 křesel. Tradičně se jí nejvíce dařilo na Sicílii, v okolí Neapole a Milána. Středopravá koalice dále získala 177 z 315 senátorských mandátů. Sama FI měla ve sněmovně 178 poslanců a 82 zástupců v senátu.

FI se stala téměř hegemonní silou v rámci Domu svobod. Manévrovací prostor Národní aliance i Ligy Severu se zúžil natolik, že Berlusconiho vláda se měla stát nejstabilnější exekutivou po roce 1993, a to i přesto, že Berlusconi stále čelil řadě trestních oznámení a skandálům spojených s daňovými úniky a zasahováním do veřejnoprávní mediální sféry.

V evropských volbách v roce 2001 obdržela FI 21 % hlasů, které jí přinesly 16 mandátů v Evropském parlamentu.

Po prohraných regionálních volbách v roce 2005 nastala ve vládní koalici krize, když křesťanskodemokratická Unie středu a Národní aliance začali požadovat premiérovo odstoupení. Berlusconi pod tlakem svých koaličních partnerů nakonec podal demisi a sestavil nový kabinet, který se však od předchozího příliš nelišil.

Hrozba prohry v parlamentních volbách v následujícím roce Berlusconiho přiměla k zavedení nového volebního systému, který by mu zajistil vítězství. Lídr FI si uvědomoval, že jeho pravicový blok je úspěšnější v proporční části, což hovořilo ve prospěch zavedení poměrného volebního systému. +more Na druhou stranu se Berlusconimu zamlouvala bipolarizace stranického systému, kterou by však proporční systém nemohl garantovat. Nakonec byl zaveden poměrný volební systém s (podmíněně) většinovou prémií.

Volební kampaň tradičně silně personalizoval lídr FI. Berlusconi volil marketingovou strategii soustředěnou na svou osobu a svou stranu, nikoliv na koalici jako celek. +more Jeho úspěchy na tomto poli poškozovaly spojence z koalice. Jeho komunikační strategie byla postavená na důrazné rétorice, spojené s živou řečí těla, a schopnosti vést dialog s posluchači. Berlusconi vedle zdůrazňování úspěchů své vlády opět vsadil na silný antikomunistický apel, přičemž si neodpustil ani vulgarismy a osobní útoky na adresu představitelů levice.

Vítězství ve volbách v dubnu 2006 však nakonec připadlo levicovému bloku Jednota, který nad Berlusconiho koalicí Dům svobod zvítězil rozdílem jedné desetiny procenta hlasů (49,8 ku 49,7 %). Vzhledem k novému volebnímu systému byl rozdíl v počtu mandátů mnohem vyšší - Prodiho blok získal ve sněmovně 341 křesel, zatímco pravostředová koalice jen 277 (přičemž Forze připadlo 140 mandátů).

Od voleb 2006 do zániku strany

Neúspěch ve volbách v roce 2006 odsoudil Berlusconiho blok do opozice. Prodiho levostředová vláda se však zanedlouho ocitla v krizi, a tak se v dubnu 2008 uskutečnily předčasné volby. +more Berlusconi vytvořil novou pravostředovou koalici Lid svobody, která se skládala z FI, Národní aliance a dalších malých subjektů. Hlavním soupeřem bloku se stala levostředová koalice pod vedením římského starosty Waltera Veltroniho, který v čele bloku nahradil Romana Prodiho. Berlusconiho koalice získala jak ve volbách do sněmovny, tak i do senátu 47 % hlasů a zajistila si tak většinu v obou komorách. Lid svobody a Liga Severu sestavily vládní koalici a Silvio Berlusconi se stal počtvrté italským premiérem.

Rozpuštění

V roce 2009 se členské strany Lidu svobody, tj. Forza Italia a Národní aliance, sloučily pod nezměněným názvem Lid svobody.

Lid svobody se rozpustil roku 2013, kdy vznikla staronová Forza Italia.

Ideově-programová orientace

Od počátku existence FI byla zřejmá její pravicová orientace, a to i přesto, že zahrnovala skupiny a jedince s různou politickou minulostí: bývalé socialisty, křesťanské demokraty, liberály, radikály, komunisty, neofašisty i stoupence nové levice. Uvnitř strany se vyprofilovaly tři hlavní ideové proudy: moderně pravicový, liberální a filokatolicko-centristický.

Forza nejprve usilovala o ztělesnění agresivní moderní laické liberální strany. Berlusconi převzal liberálně-modernistickou rétoriku socialistů Bettina Craxiho a spolu s ní i značnou část elektorátu bývalé socialistické strany. +more Později však FI pokračovala v úsilí o získání kvazi-křesťanskodemokratické identity a připodobnění se stranám sdruženým v Evropské lidové straně, což potvrzovalo její vyhraněněji centristickou orientaci patrnou od roku 1995-96.

K hlavním programovým cílům FI patřila ekonomická svoboda, omezení státního sektoru, snížení daní, oživení ekonomiky a snížení nezaměstnanosti.

Volební výsledky

Poslanecká sněmovna

Senát republiky

Evropský parlament

Reference

Externí odkazy

[url=https://web. archive. +moreorg/web/20080406022201/http://www. forzaitalia. it/forzaitalia/]Oficiální stránky Forza Italia[/url] * [url=http://www. forzaitalia. it/]Oficiální stránky koalice Lid svobody[/url].

Kategorie:Zaniklé politické strany v Itálii Kategorie:Liberálně konzervativní strany Kategorie:Politické strany založené roku 1994 Kategorie:Politické strany zaniklé roku 2009 Kategorie:Středopravicová koalice