Cesko.wiki Karel Horký (novinář)
Author
Albert Flores
Život a působení
Novinářské začátky a předválečná léta
Karel Horký se narodil 25. dubna 1879 v Ronově nad Doubravou u Čáslavi. +more Jeho otec byl důchodním na císařském panství, matka pocházela z mlynářské rodiny. Od roku 1891 začal studovat na gymnáziu v Hradci Králové, ale po čtyřech letech z něj vystoupil. Pracoval jako myslivecký i poštovní praktikant. Začal publikovat v Humoristických listech a po marných pokusech prosadit se v Praze od roku 1901 působil v Rokycanech jako redaktor a zprvu korektor nového krajinského týdeníku Žďár, vydávaného Josefem Bartolomějem Zápotočným.
V roce 1903 se oženil s Hermínou Hlavsovou, která však po několika měsících zemřela. Téhož roku se po prvních žurnalistických zkušenostech osamostatnil a začal vydávat první ze svých vlastních časopisů „Kramerius“. +more Po přestěhování do Prahy v roce 1906 nastoupil do týdeníku Národní obzor, kde jeho talent usměrňoval Gustav Gamma Jaroš. Horký se etabloval jako bystrý a kritický fejetonista. Krátce působil i v Humoristických listech, souběžně se věnoval literatuře a dramatu, 16. ledna 1908 mělo v Národním divadle premiéru jeho drama Vodopád Giessbach. V září uzavřel sňatek s Emanuelou Dürichovou (1884-1973), dcerou agrárního politika a poslance říšské rady Josefa Düricha.
Od roku 1909 vydával Horkého týdeník, od něhož přešel k literární revui „Stopa“ s původně čtrnáctidenní periodicitou. V obou listech debutovalo či publikovalo mnoho zajímavých postav české literatury jako Karel Čapek, Josef Čapek, Vladislav Vančura, Helena Malířová či Marie Majerová. +more V roce 1912 se Horký přestěhoval i s manželkou a dcerou Věrou (narozena 5. června 1909) do Paříže, odkud nadále redigoval Stopu.
První světová válka a protirakouský odboj
Po vypuknutí první světové války nalezl útočiště ve Španělsku (postupně žil v Barceloně, Valencii, San Vicente, Granadě a Madridu) a v portugalském Lisabonu. V roce 1915 se apelem Teď, anebo nikdy přihlásil k protirakouskému odboji, přispíval do časopisu „Československá samostatnost“ a českých periodik v USA. +more V říjnu 1916 připlul do New Yorku, kde zprvu působil ve shodě s Českým národním sdružením, s jehož představiteli navázal ještě ve Španělsku kontakt.
Již na americké půdě se 30. ledna 1917 narodila jeho druhá dcera Alena. +more Od února téhož roku vydával časopis „Poděbradka“, jímž podporoval zahraniční akci v intencích Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše, stejně jako statí Třetí armáda. Roku 1917 se ovšem s vedením československého odboje dramaticky rozešel, a to kvůli odstavení svého tchána Düricha, jenž byl kvůli odlišné politické orientaci vázané na Rusko zbaven funkce místopředsedy Československé národní rady. Svá stanoviska, namířená nejvíce proti E. Benešovi, Horký vysvětlil v pamfletu Dürichův národ a Benešovo obecenstvo (1917), posléze kriticky hodnotil i T. G. Masaryka. I poté ovšem svou publicistikou podporoval snahy o samostatnost, po vzniku ČSR věnoval legionářům brožuru Z vašich rukou.
Za první republiky
V roce 1921 přijel do Československé republiky, usadil se v Dürichově mlýně v Klášteře Hradišti nad Jizerou, jako novinář se i kvůli opozičním politickým názorům, shrnutým v knize Vlast (1921) nemohl uplatnit. Až v roce 1923 nastoupil jako redaktor humoristického časopisu Švanda dudák.
K politické publicistice se vrátil až v roce 1926 polemikou s Karlem Čapkem Masaryk redivivus. Následujícího roku se stal redaktorem nového pravicového týdeníku „Fronta“, jehož program zprvu formovali i Viktor Dyk a Lev Borský. +more Sympatizoval s agrární stranou, jejíž politik Milan Hodža měl zprvu podíl na financování Fronty, i s uskupeními Jiřího Stříbrného. Za jeho Národní ligu byl v roce 1931 jako nezávislý zvolen do ústředního pražského zastupitelstva, později přešel k Národní demokracii.
Zapojil se do polemik s kulturní levicí, nadále ostře kritizoval E. Beneše a Hrad. +more Po Benešově zvolení prezidentem v roce 1935 ale došlo k otupení útoků a Horkého texty, jež od roku 1937 pravidelně publikoval i v Národních listech, získaly smířlivý tón.
Mnichov, okupace a komunistický režim
Po Mnichovu 1938 Horký odmítl možnosti, které se mu jako známému pravicovému novináři otevřely, zastával se bývalých názorových protivníků v čele s Karlem Čapkem, a protestoval proti úsilí kontrolovat a sjednotit kulturní tvorbu a podřídit ji ideologické a výchovné funkci. Stavěl se také proti zuřivému potírání kulturní levice a pokusům o čistky. +more Díky tomu se smířil se svým protivníkem v polemikách Ferdinandem Peroutkou.
Po okupaci raději ukončil vydávání Fronty. S pochopením popisoval úlohu politiků a prezident Emil Hácha ho pozval na Pražský hrad, aby se mu svěřil s tím, jak prožíval noc ze 14. +more na 15. března, kterou strávil na jednání v Berlíně, a proč se podvolil německému nátlaku. Výrazem Horkého nové společenské pozice je skutečnost, že v roce 1939 nastoupil do koncernu Melantrich jako redaktor Nedělního Českého slova. Po nevyslyšených výzvách k psaní aktivistických článků a problémech s cenzurou v roce 1943 z listu odešel a k redaktorské činnosti se už nikdy nevrátil. Svým jménem zaštítil Kruh přátel D 40, jehož se stal předsedou.
Po osvobození usiloval o odjezd do USA, ale bez úspěchu. Nebylo mu dopřáno vrátit se k redaktorské činnosti, po komunistickém převratu v únoru 1948 mu sice vyšly dvě knihy, ale nikoli jeho dvoudílné paměti Dýmka míru a Ze zápisků věčného žáka. +more Pravidelněji publikovat mohl až od konce 50. let v deníku Lidová demokracie.
Citát
Fejetony Karla Horkého
Fejeton byl Horkého nejvlastnějším tvůrčím projevem. Bezprostředně navazoval na fejetonistickou tvorbu Josefa Svatopluka Machara a už před světovou válkou mu vyšlo několik výborů, které obsahovaly i povídky a drobné žánry. +more Vystupoval jako vášnivý obhájce průměrného občana proti všem nespravedlnostem, korupci, militarismu, klerikalismu, byrokracii a oficiálním institucím, stejně jako pokrytectví či falešné morálce. Díky tomu Horkého literární kritik František Xaver Šalda nazval „rytířem ulice“ a literární kritik Arne Novák „rytířem fejetonu“.
Horkého krédo znělo: „Štípe-li bolest, nechám ji vyštípat, kouše-li, nechať kouše. Má-li bolest vyžrané zuby, neplombuji jich. +more Otevře-li se kde rána, hledím do ní. Nejsem lazebník ani plombér. “ Od útočnosti, často přeháněné, a sklonu ke sžíravé satiře však postupně přešel k laskavému humoru a odpolitizovaným tématům, k popisu drobných radostí i starostí člověka či rozmarné úvaze. Velkým přínosem bylo promítnutí osobní zkušenosti a zážitků z různých prostředí.
Dílo
Baťoch. K. +more Horký. Černošice u Prahy 1924. * Bejvávalo. aneb Loupežníci na Chlumu. K. Horký. Černošice u Prahy 1924. * Cestou necestou. Čsl. spisovatel, Praha 1954. * Deset let od smrti Josefa Düricha. Fronta, Praha 1937. * Dědeček. Karel Teytz, Praha 1929 * Dürichův [Dyrichův] národ a Benešovo obecenstvo. Poděbradka, New York 1917. * Dýmka míru. První kniha vzpomínek. Kvasnička a Hampl, Praha 1948. * Haně Kvapilové knížečka smutku. Praha 1907. * Horkého čítanka. František Radoušek, Přerov 1909. * Hory a doliny se srovnávají. Hejda a Tuček, Praha 1909. * Honza na trůně. Um. lidu, Praha 1950 (II. vyd. ) * Hřivna. K. Janský, Praha 1912. * Incognito. Kus ztracené historie. Kramerius, Rokycany 1904. * Kašpárek. Dělnická akademie, Praha 1910. * Když vesla vypadnou. B. Kočí, 1906. * Kouř z Ithaky. F. Topič, Praha 1926. * Kramářova sonáta [sonata]. K. Janský, Praha 1911. * Marco Polo a jiné povídky. Kroužek přátel Karla Horkého. New York, 1921. * Masaryk redivivus. Několik otázek k otázkám Karla Čapka. A. Neubert, Praha 1926. * Má úcta. F. Topič, Praha 1917. * Michelské litanie. K. Horký, Praha 1913. * Mizérie. [Mizerie. ] Několik upřímných kapitol české inteligenci. K. Horký, Rokycany 1903. * Na neshledanou. A. Hynek, Praha 1946. * Nové národní písně. Annemasse 1915. * Paličovy sloky. K. Horký, Rokycany 1905. * Pátek. E. Leschinger, Praha 1908. * Pískání v lese. A. Srdce, Praha 1939. * Plachá dvojice I, II. Melantrich, Praha 1940. * Pozdní shledání. Verše mladosti. Toužimský a Moravec, Praha 1948. * Předčasně zesnulý Franz Schmiedberg. Odborná škola typografická, Praha 1931. * Pštrosí péro. J. Otto, Praha 1912. * Půl čtvrté odpoledne. B. Kočí, Praha 1929. * Sedm dní v Lurdech. Tiskový výbor Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické časopis Zář, Praha 1905. * Srážka vlaků. Rokycany 1902. * Starosta Lišák. Antonín Chmelík, Praha 1931. * Stovka. K. Horký, Chicago 1919. * Svatá Drahota.
Periodika vydávaná K. Horkým
Kramerius (1903-1906) * Horkého týdeník (1909) * Stopa (1909-1914) * Šašek krále Václava (1916) * Poděbradka (1917-1919) * Poutník (1922) * Fronta (částečně, 1927-1939)
Reference
Literatura
ČERNÝ, František: Horkého Dýmka míru, Tvar, roč. 3, 1992, č. +more 40, s. 2. * ČERNÝ, František: Karel Horký, Divadelní a filmové noviny, roč. 8, 1965, č. 19, s. 2. * ČERNÝ, František: Karel Horký: Rozhovor s doktorem Emilem Háchou, Tvar, roč. 6, 1995, č. 16, s. 14-15. * FILÍPEK, Štěpán: Horší než gestapo. Životní osudy novináře Karla Horkého, Dějiny a současnost, roč. 29, 2007, č. 5, s. 17-20. * FILÍPEK, Štěpán: Karel Horký - rytíř ulice, in: Ztraceni v davu. Osudy novinářů ve 20. století. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Praha 2005, s. 7-40. * FILÍPEK, Štěpán: Karel Horký - rytíř ulice. Život a dílo novinářského buřiče. 1. vyd. , Academia, Praha 2015. * FILÍPEK, Štěpán: Karel Horký a Ferdinand Peroutka: Fronta proti Přítomnosti. Sborník Národního muzea v Praze. Řada C, Literární historie, roč. 53, 2008, č. 1-4, s. 39-48 * KOSATÍK, Pavel: Karel Horký. Kde leží Rhodos, Respekt, roč. 20, 2009, č. 33, s. 60-61. * NYKLOVÁ, Milena: Kdo byl Karel Horký. , in: Spisovatelé, společnost a noviny v proměnách doby. K 150 výročí úmrtí Karla Havlíčka, Sborník č. 38, Literární archiv PNP, Praha 2006, s. 105-114. * OPOČENSKÝ, Gustav R. : Karel Horký, moderní spisovatel lidový, in: Horkého čítanka. 1. vyd. , Fr. Radoušek, Přerov 1909. * POLAN, Bohumil: Náčrt k podobizně fejetonisty Karla Horkého, in: Horký, Karel: Cestou necestou. 1. vyd. , Čsl. spisovatel, Praha 1954, s. 373-383. * SLAVÍK, Bedřich: Fejeton Karla Horkého, in: Horký, Karel: V tomto zábavném údolí. 1. vyd. , Kvasnička a Hampl, Praha 1944, s. 258-279. * VANÍČKOVÁ, Hana: Karel Horký: Zápisky věčného žáka I. Dýmka míru. 1. vyd. Památník národního písemnictví, Praha 2020. * VŠETIČKA, František: Publicista a umělec Karel Horký, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Studia Philologica, roč. 16, 1996, č. 7, s. 73-78. * VŠETIČKA, František: Fejeton Karla Horkého, in: Podoby prózy. O kompoziční výstavbě české prózy dvacátých let. 1. vyd. , Olomouc 1997, s. 199-208. * VŠETIČKA, František: Ze Zápisků věčného žáka I-IV, Tvar, roč. 3, 1992, č. 32, s. 12; č. 33, s. 12; č. 34, s. 12; č. 35, s. 12. * ŽÁČKOVÁ, Zdena: Publicista a spisovatel Karel Horký a jeho týdeník Fronta, in: Moderní dějiny: sborník k dějinám 19. a 20. století, Historický ústav, Praha 2007, s. 133-181.