Cesko.wiki Konvent o budoucnosti Evropy
Author
Albert FloresKonvent o budoucnosti Evropy měl za úkol vypracovat návrh lepšího rozdělení kompetencí v Evropské unii, zlepšení demokracie, transparentnosti a efektivity s výhledem na evropskou ústavu. Svolán byl Deklarací o budoucnosti Evropské unie - Laekenskou deklarací (podle místa zasedání, belgického Laekenu poblíž Bruselu) na zasedání Evropské rady v prosinci 2001. Zasedal od 28. února 2002 do 20. července 2003 (ještě před rozšířením EU v květnu 2004 o deset členů), za účasti všech členských, ale i kandidátských zemí, jakož i Bulharska, Rumunska a Turecka. Tyto státy byly reprezentovány 26 členy národních parlamentů a 13 členy jejich vlád.
S výjimkou prezidentství mohl mít každý člen Konventu své zástupce, kteří mohli být kdykoliv přítomni v příslušných jednacích prostorách, ale mohli promlouvat pouze pokud jejich plnoprávný člen nebyl přítomen. Povolena byla i účast vybraným pozorovatelům. +more Dále se Konventu zúčastnili zástupci Evropské komise a Evropského parlamentu.
Impulzy ke svolání konventu
Impulsem ke svolání konventu bylo nejen přijetí nových států, ale samotná EU - poukaz na ztrátu důvěry občanů (volby do Evropského parlamentu 1999 měly účast v celé EU pod 50 %), netransparentnost, demokratický deficit atd. Konvent tedy mohl vzniknout i jako reakce na neschopnost mezivládní konference řešit tyto problémy.
Start diskuze: * projev německého ministra zahraničí Fischera (2000) - transformovat EU na Evropskou federaci * projev Chiraca (2000) - Nice byla počátkem transformace, na jejímž konci by měla být nová Unie a reformované smlouvy; možnost svolání konventu * projev Blaira (2000) - silné evropské instituce, pomohou EU stát se supervelmocí * projev finského premiéra Liponena (2000) - podpora konstitucionálního procesu EU
Smlouva z Nice vymezila tři fáze řešení problému * zahájení debaty * přijetí opatření, která budou specifikována Radou v Laekenu * svolání mezivládní konference
V letech 1999 - 2000 probíhal první evropský konvent (pod vedením Romana Herzoga), který dal vzniknout Chartě základních práv Evropské unie. Toto představovalo pozitivní zkušenost a další konvent mohl být přirozená reakce.
Vymezení konventu
Konvent byl vymezen Deklarací o budoucnosti Evropské unie: * konvent bude zasedat maximálně jeden rok; poté proběhne mezivládní konference * složení konventu (vymezeny pouze principy, konkrétní bylo již na vůli předsednictva) * kandidátské země budou mít právo na stejné zastoupení jako staří členové, ale nebudou moci zabránit konsenzu (zástupci kandidátských zemí nebyli přímo zmíněni ve formálních strukturách konventu) * vymezení úkolů konventu ** „lepší rozdělení a vymezení kompetencí v EU“ ** „zjednodušení unijních nástrojů“ ** „více demokracie, transparentnosti a efektivnosti“ ** „směrem k ústavě pro evropské občany“
Členové konventu
Konvent vedli Valéry Giscard d'Estaing jako jeho prezident a, jako viceprezidenti, bývalý italský premiér Guliano Amato a bývalý belgický premiér Jean-Luc Dehaene. Giscard d'Estaing dále předsedal významnému Prezídiu Konventu, které stanovilo program, provádělo závěry a ustanovovalo pracovní skupiny Konventu.
Čeští členové Konventu: * představitelé parlamentu - členové Jan Zahradil, Josef Zieleniec a zástupci Petr Nečas, František Kroupa, * představitelé vlády - člen nejprve Jan Kavan, poté Jan Kohout, zástupkyně Lenka Anna Rovná.
Stanovení strategie
Předseda konventu Giscard určil strukturu, metody i výstup konventu. Byly vymezeny tři fáze postupu: * naslouchací (dotazník, co Evropané očekávají; tohle bylo v souladu s původním zadáním konventu) * analýzy a zprávy * formulace doporučení (Giscard požadoval jednotný dokument) Třetí fáze byla potenciálně nejkonfliktnější. +more To vedlo k jejímu odsouvání a nedostatku času - konventisté neměli možnost vstřebat návrhy na změny nebo je významně ovlivnit.
Předseda jako hlavní úkol konventu určil reformu evropských institucí namísto samotné diskuze o budoucnosti EU. Tím se vlastně odchýlil od původního záměru Rady, která očekávala poradní charakter konventu a následnou možnost volby mezi více možnostmi. +more Podle Pitrové tak výstup nezohlednil více proudů a pouze rozdělil konvent na linii většiny (pro ústavu) a menšiny (proti ústavě). Původních proudů přitom byla řada.
Spor o postavení kandidátských zemí na konventu
Předsednictvo obdrželo žádost, aby řešilo nedostatečné zastoupení kandidátských zemí. Předsedající Belgie to chtěla vyřešit obsazením postů z parlamentů novými zeměmi, ale výzva k jejich obsazení dorazila jen starým členům. +more Dále byla podána stížnost na nestejné postavení zástupců Evropského parlamentu a vnitrostátních parlamentů, které neměly dostatečné technické zázemí. Nakonec kandidátské země zformulovaly požadavky: * jeden nebo dva reprezentanti v předsednictvu konventu * stejné jazykové možnosti jako reprezentanti členských států * zisk postu v sekretariátu Tyto požadavky byly předsednictvím zamítnuty, následně bylo kandidátským zemím přiznáno: * post hosta v předsednictvu * dokumenty zpřístupněny v jejich jazyce * na jednáních možnost tlumočení do oficiálního jazyka EU.
Jednací řád a komunikace v konventu
Jednací řád byl v podstatě výčtem základních principů komunikace. První verze znamenala přímou kontrolu předsednictva nad celým procesem jednání ve všech fázích. +more Tato verze byla podrobena kritice a vznikla verze nová. Zasedání bylo vedeno předsedou či místopředsedy. Kandidátské státy zde představovaly strany, které se „plně účastní práce a rokování konventu“, přičemž doporučení konvent přijímá konsenzem, „bez toho, že by byly kandidátské státy schopné mu zabránit. “ Konventisté mohli komunikovat výhradně přes sekretariát.
Výsledek jednání konventu
Konečný Návrh smlouvy o Ústavě pro Evropu byl předložen Mezivládní konferenci EU v červenci 2003.
Evropský konvent byl po ukončení práce na ústavě EU rozpuštěn. V evropské politické diskusi se objevily názory, že by se Konvent, v té či oné formě, měl stát institucí trvalou a zejména podřízen suverenitě občanů EU, včetně práva na iniciativu a referendum ve věcech ústavy a zákonů EU (inspirací jsou politická práva Švýcarska). +more Zároveň se však z konventu stal zajímavý příklad unijní spolupráce i co do otázky řešení demokratického deficitu v Unii: Jeho předseda vytvořil z konventu ústavodárné shromáždění, přičemž v tomto momentu již bylo oslabené postavení kandidátských států důležitým problémem. Předsednictvo uplatňovalo centralizované vedení a mělo kontrolu nad informačními toky. Výsledný text byl nakonec přijat konsenzem reprezentantů, z nichž 37 % zastávalo nerovné postavení.
Literatura
Pitrová, Markéta. Kandidátské země na Konventu o budoucnosti EU. In Fajmon, H. (ed.): Cesta České republiky do Evropské unie. 2004. vyd. Brno: CDK, 2004. od s. 123 - 135, 13s. .
Externí odkazy
[url=://web. archive. +moreorg/web/20050315085336/http://european-convention. eu. int/ - webové stránky Konventu * [url=https://web. archive. org/web/20060501065051/http://www. democracy-international. org/230. html]url=http://www. europarl. europa. eu/highlights/cs/402. html]Charta základních práv EU[/url] na stránkách EP [url=http://www. europarl. europa. eu/]www. europarl. europa. eu[/url] *[/url]Nový Konvent o budoucnosti Evropy[/url], Výzva ke svolání demokratického Konventu o budoucnosti Evropy na stránkách [url=http://democracy-international. org]democracy-international. org[/url] v několika řečech.
Kategorie:Dějiny Evropské unie Kategorie:Instituce Evropské unie