Kybelé

Technology

12 hours ago

Author

Kybelé (frýžsky Matar Kubileja, starořecky Κυβέλη Kybelé, latinsky Cybele) je původem frýžská mateřská bohyně, jejíž kult byl převzat také do řeckého a římského náboženství. V antice byla střediskem jejího kultu Troáda v dnešním severozápadním Turecku, především město Pessinúnt a blízké hory Ída a Dindymos, kde byl uctíván s ní spojený černý kámen jež měl spadnout z nebe, a měl bohyni zpodobňovat. Byla ctěna jako bohyně země, plodnosti, divokých zvířat a byla provázena lvy. Často byla titulována jako Velká matka či Velká matka bohů.

V Řecku byla ztotožněna s Gaiou, Démétér a Rheiou, v Římě s Terrou, Ops, Pales a Bellonou. Taktéž splývala s kappadockou bohyní Má. +more Kybelé je blízká také jiné maloasijské bohyni, hermafroditní Agdistis, jíž byl také přisuzován milenecký vztah s Attidem. V některých dobových zdrojích jsou obě božstva jasně oddělována, v jiných ztotožňována. Sloužili ji bytosti zvané Kúréti, Korybanté i trpasličí Daktylové, podle jednoho z podání byla matkou frýgského krále Midase.

Podle oblíbeného mýtu se její milenec Attis zamiloval do nymfy a bohyně za to na něj seslala šílenství, v kterém se mladík sám vykastroval a zemřel na způsobená zranění. Z jeho krve pak vzešly violky. +more Attidova smrt byla v mystériích vykládána soteriologicky jako záchrana duše z hmotného světa.

Antičtí umělci ji zobrazovali jako vysokou ženu, jejíž hlavu věnčí hory, věže nebo hradby měst. Nejčastěji je však zachycena na voze taženém lvy nebo pardály. +more Mnoho jejích vyobrazení je známo z vázových maleb, kde je obvykle obklopena satyry a silény.

Etymologie a tituly

Frýžské jméno této bohyně znělo Matar Kubileja či Mater Kubeleja, snad ve významu „matka hor, horská matka“ a v lýdštině byla nazývána Kuvava. V řečtině pak byla označována jako Κυβέλη Kybele, Κυβήβη Kybebe či Κύβελις Kybelis, nebo také Megalé Métér theón Ídaiá Kybelé „Velká matka bohů Ídská Kybelé“. +more V latině byla nazývána Cybele nebo také Magna Mater deum Ideea „Velká matka bohů Ídská“.

Řím

Pergamonském muzeu v Berlíně

V Římě byl zaveden kult Kybelé během Druhé punské války, když bylo roku +more_l. '>205 př. n. l. vysláno na základě věštby ze sybilských knih poselstvo do Pessinúntu, aby byla zajištěna porážka Hannibala. Přijetí této maloasijské bohyně připomínalo mytický původ Římanů v Tróji jež ležela pod horou Ídou. Poselstvo, díky zprostředkování pergamského krále Attala I. , úspěšně získalo posvátný kámen a dorazilo s ním do Ostie, kde však loď uvízla a podle tradičního podání ji do pohybu uvedla až matrona Claudia Quinta, jež se tím zbavila falešného obvinění z nevěry. Kámen pak byl uložen v chrámu Victorie a byla konána lectisternia a hry ludi Megalensia. Poté byl bohyni na Palatinu postaven chrám, tedy uvnitř pomeria jako by se jednalo o domácí božstvo, a otevřen 10. dubna 191 př. n. l. Kult, včetně slavností, byl však až do konce republiky zapovězen římským občanům, výjimkou byla účast na hrách, a její kněžstvo pocházelo z Frýgie či jiných východních zemí. Výrazní byli především kněží-kleštěnci zvaní galli. Omezení byla zrušena až císařem Claudiem v 1. století, stále však byla zakázna rituální kastrace. Až v době císařství se také rozšířil Attidův kult.

O Kybelin kult pečovali dvě kolegia kněží: cannophori „nosiči rákosí“ a dendrophori „nosiči dřeva“ a slavnosti bohyně probíhali především v březnu, přičemž vrcholili svátkem Hilaria „ti veselí“ slavený 25. +more března a končili 27. března procesím při kterém byl očišťován posvátný kámen.