Cesko.wiki Lešetínský kovář (Weis)
Author
Albert FloresLešetínský kovář (Weis) je památný tisíciletý železný jezdecký roh, který je považován za jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů a kulturních památek ve střední Evropě. Jde o první doložený exemplář železného jezdeckého rohu na území České republiky. Lešetínský kovář byl objeven v roce 2001 při rekonstrukci kostela sv. Prokopa v Lešetíně u Chocně. Původně se domnívalo, že se jedná o pozdě středověký zvon z 13. století, ale pozdější analýza a datování ukázaly, že jde o část jezdeckého rohu datovaného do období kolem roku 930–970. Tento objev byl jedinečný, protože v této době nebyla technologie na výrobu litých železných nástrojů ještě známa. Lešetínský kovář je vyroben z jednoho kusu kovaného železa a měří přibližně 35 cm na výšku a 9 cm v průměru. Je zdoben reliéfy zvířecích a rostlinných motivů, které jsou charakteristické pro dobu vikinskou a také pro české rodokmeny z 10. a 11. století. Na jednom z reliéfů je vyobrazen lovce na koni s lukem. Celkový vzhled rohu je velmi komplexní a ukazuje znalosti a dovednosti kováře, který jej vytvořil. Lešetínský kovář je vystaven v Národním muzeu v Praze a je jednou z hlavních atrakcí výstavy věnované historii České republiky. Jeho význam spočívá v tom, že přináší cenné informace o vývoji technologie a uměleckého řemesla v raném středověku. Tento objev také dokládá intenzivní kontakt mezi českými a vikinskými kulturami.
Opera Lešetínský kovář je čtvrtá opera českého skladatele Karla Weise z let 1915-1919 na libreto Ladislava Nováka podle známé stejnojmenné básně Svatopluka Čecha.
Vznik a historie díla
Čechova báseň Lešetínský kovář byla velmi populární a dočkala se řady zpracování, mj. ve stejnojmenných operách Aloise Jiránka (1901, neuvedena) a Stanislava Sudy (Lešetínský kovář, 1902, premiéra 1905), největší (i když nikoli trvalý) úspěch však mělo až Weisovo zpracování. +more Opera měla premiéru v pražském Národním divadle dne 6. června 1920.
Skladatel se tak po rozkmotření s českou scénou (od roku 1900 psal své jevištní práce na německé texty) vrátil k českému libretu a poprvé i k českému námětu; důvodem byla jak změněná politická situace, tak příznivější nálada vůči Weisovi v české společnosti poté, co skandál s uvedením Polského žida v pražském německém divadle (1901) vyvanul. Cestu připravily již inscenace Weisových oper Útok na mlýn (1912) a Blíženci (1917) v Národním divadle, přestože se nesetkaly s rozhodným úspěchem. +more I tak proběhlo několik let od doby, kdy Weis operu Národnímu divadlu prvně zadal (rok 1915), do konečného uvedení v roce 1920; mezitím autor na opeře dále pracoval a konečnou formu získala v květnu 1919.
Všeobecně známý námět spojující národnostní tematiku s tematikou sociální byl pro dobu bezprostředně po první světové válce velmi přitažlivý. Libretista dal ději pevný rámec a zalidnil jej řadou epizodních postav, které v básni nevystupují; to vyhovovalo Weisově soustředění na dramatické situace a ovzduší spíše než na charakterizaci postav. +more Hudebně Lešetínský kovář navazuje na veristické postupy Polského žida a Útoku na mlýn, s důrazem na ansámblové scény a hudební vystižení vypjatých dějových zvratů. Skladatel věnoval operu svému otci: „Památce svého drahého otce, mistra poctivého cechu kovářského, s nímž prožíval jsem celou bídu českého továrního lidu let šedesátých až sedmdesátých, v láskyplné vzpomínce připisuje tuto práci. “ Úspěch opery v Národním divadle byl značný (22 představení) a větší než kterékoli další Weisovy opery hrané na této scéně, pozdně uvedeného Polského žida (1926) nevyjímaje; ještě roku 1920 ji uvedlo i české divadlo v Moravské Ostravě a o rok později též české divadlo v Brně a Slovenské národní divadlo. Další a dosud poslední inscenaci Lešetínského kováře uvedla bezprostředně po konci druhé světové války roku 1945 rodící se česká opera v Liberci.
Současně s prací na Lešetínském kováři zkomponoval Weis rovněž Písně otroka rovněž se slovy Svatopluka Čecha.
Karel Weis se poté odklonil od opery i instrumentální hudby a věnoval se především sběru lidových písní (rozsáhlá sbírka Český jih a Šumava). Až na sklonku svého života se vrátil na jeviště Národního divadla s Bojarskou svatbou (1943).
Klavírní výtah opery vydal Weis vlastním nákladem v Praze. Výběr scén z opery natočil pražský rozhlas roku 1954. +more Zpívají (Liduška) Jaroslava Vymazalová, (kovář) Beno Blachut, (Józa) Ladislav Mráz, (Václav) Antonín Votava. Pěvecký sbor Čs. rozhlasu v Praze a Pražský rozhlasový orchestr řídí František Dyk.
Osoby a první obsazení
| osoba | hlasový obor | premiéra (6. 6. +more1920) |
|---|---|---|
| Kovář | tenor | Theodor Schütz |
| Józa | bas | Vilém Zítek |
| Liduška | soprán | Božena Petanová |
| Václav | tenor | Vladimír Wuršer |
| Správce továrny | baryton | Václav Novák |
| Baruška | mezzosoprán | Marie Rejholcová |
| Příručí správcův | tenor | Antonín Lebeda |
| Dvořák | bas | Antonín Hlaváček |
| Strouhal | bas | Václav Rabas |
| Strouhalka | alt | Jelena (Helena) Stojanovičová |
| Brázda | Josef Karásek | |
| Hrudka | baryton | František (Otto) Mansfeld |
| Dělník | bas | Hynek Lažanský |
| Čtyři další dělníci | Josef Neumann, Josef Kramer, Jan Vildner, Jaroslav Horný | |
| Tři dámy | Hedvika Bednářová, Marie Rysková, Štěpánka Ortová | |
| Tři pánové | Antonín Novotný, Josef (Jan) Vild, Bedřich Bohuslav | |
| Důstojník | baryton | Emil Focht |
| Sloužící správcův | tenor | Hynek Švejda |
| Dirigent: Josef Vinkler, režisér: Robert Polák, scéna: Josef Matěj Gottlieb | Dirigent: Josef Vinkler, režisér: Robert Polák, scéna: Josef Matěj Gottlieb | Dirigent: Josef Vinkler, režisér: Robert Polák, scéna: Josef Matěj Gottlieb |
Děj opery
Děj se odehrává v horské vsi Lešetíně na českém pomezí v 70. letech 19. století.
1. dějství
(Lešetínská náves se starou kovárnou v popředí, v pozadí se tyčí budovy nové kovárny) Kovář a jeho pomocník Václav dokončují práci na podkově. Václav si zpívá (píseň Lešetínský kovář, chlapík, jak se sluší), ale kovář přemítá o tom, že nyní není dost práce ani pro něj samotného, natož pro tovaryše. +more Odchází pomodlit se ke hrobu své ženy. Václav a kovářova dcera Liduška toho využijí k rozhovoru. Jsou do sebe již dlouho zamilováni, ale kováři se ještě nepřiznali (duet s Liduščinou arietou Proč, ach, matko milená). Na náves přicházejí správce továrny s příručím. Již dlouho továrna vykupuje chalupy a nyní jsou majitelé dohodnuti s dalšími obyvateli vsi, že jim své domy odprodají. Vesničané neochotně, ale rezignovaně své domov prodávají a přijímají peníze. Hodlají se vystěhovat za lepším do zámoří. Je mezi nimi i mladý Józa Beneš, který bude muset za sebou zanechat svou milou Barušku, na niž i pan správce se zalíbením pohlíží.
Vrací se kovář a správce jej vybízí, aby i on svou kovárnu prodal - práci mít nebude, odpor proti pokroku je marný a za vyplacené peníze by si mohl koupit kovárnu jinde. Ale kovář se nechce vzdát svého domova, vyčítá správci poněmčování kraje (duet Dívám se jen na to dílo vaše) a trvá na tom, že „kde stojím, na té zemru zemi“. +more po správcově odchodu k sobě zve Václava a vysvětluje mu, že není zbytí -tovaryš musí jít hledat živobytí jinde (duet Nebožtík tvůj otec ze soudruhů). Václav mu oznamuje svou lásku k Lidušce; kovář je překvapen, ale přízniv. Bohdá se Václav brzy postaví na vlastní nohy a dokáže Lidušce nabídnout zajištění, aby se mohla konat svatba. Odcházející chalupníci se přicházejí loučit s kovářem i se svou vesnicí. Přidává se k nim nyní i Václav. Kovář jim dává sbohem: vidí v nich vyhnance před „nenasytnými uchvatiteli“ a doufá, že národ jednou zúčtuje s „katanů těch cizí rotou“ (árie Tak už tedy, Liduško má).
2. dějství
(O tři léta později, přepychový salon ve správcově domě). Správce s příručím probírají korespondenci. +more Po třech letech již jediný kovář odmítá prodat svou kovárnu, ale úřady právě nařídily nucený prodej kovářovy dílny. Přichází Liduška prosit za otce. Správce je ochoten jí vyhovět, bude-li mu však dívka po vůli. Ta prudce odmítá: správce již přivedl do neštěstí Barušku a teď se k ní nezná, Liduška nehodlá následovat její osud. Na správcovo vyzvání se dostavil kovář; zakazuje své dceři o cokoli prosit a posílá ji domů.
Rozhovor kováře se správcem probíhá napjatě. Kovář prohrál již všechny soudní spory s továrnou, protože spravedlnost přeje bohatým (árie Baže, bránil jsem se odevšad). +more Když mu správce ukazuje listinu o dražbě, kovář ji roztrhá. Z toho si však správce nic nedělá, naopak kováři vyčítá, že se u něj scházejí nespokojení tovární dělníci a osnují vzbouření. Právě přichází dělnická deputace a žádá spravedlivou mzdu a konec vnucování cizí řeči. Kovář jako jejich neformální mluvčí líčí sociální i národnostní útlak dělnictva (árie Jen se podívejte do těch lidských doupat). Správce se vyhýbá rozhodnutí, jež odkládá na zítra.
Na to dostává další nevítanou návštěvu. Přichází Baruška, jež nyní žije v bezectné nouzi se správcovým dítětem. +more Správce ji tvrdě odbývá (duet s Baruščinou arietou Jen se rozpomeňte). Baruška odchází v nejčernějších myšlenkách. V salonu ji vystřídá veselá společnost. Správce pronáší přípitek krásným ženám (árie Šumivé zas víno, hle, se na nás směje). Tu se strhne povyk a do domu vniknou rozzuření dělníci. Baruška s dítětem spáchala sebevraždu a trpělivost dělnictva přetekla. Vzbouřenci odvádějí správce, který na ně chce poslat vojsko. Kdosi z dělníků zapálil továrnu. Toto kovář nechtěl, ale uvědomuje si svou autoritu a odpovědnost. Dělníci jej prohlašují za svého vůdce.
3. dějství
(Vnitřek kovárny) Ves oblehlo vojsko. Kovář se o samotě loučí se svou kovárnou (recitativ Je dokonáno a árie Tato světnička se obrážela). +more Nejprve se vrací Liduška a vypráví, že lidé nalezli Baruščino tělo. Byl u toho i Józa, který se vrátil z Ameriky chudší než dříve, a ten přísahal svůdci pomstu. Vrátil se i Václav. Vydělal dost peněz, aby kovárnu vyplatil a pokračoval v kovářově díle - majitelé o zničenou továrnu tak jako tak již nebudou mít zájem (árie Všechno vím již… Jak jsem šťasten. Na mysli jsem mnohdy). Přichází i Józa a sděluje, že jeho účty se správcem jsou vypořádány. Dělníci se hrnou kováře varovat, že po něm jdou vojáci jakožto po vůdci vzpoury. Kovář nehodlá prchnout a připomíná statečnost předků (árie Pomněte, co kroniky nám praví). Do kovárny vtrhnou vojáci a chtějí, ať se kovář vzdá - jménem zákona. Ale kovář se prudce ohradí („Co mi po zákonu vašem. . Kovárny mé zachtělo se pánu - to váš zákon. “). Vrhne se na vojáky s kovářským perlíkem a je zastřelen. Padá do náruče Lidušky, Václava a Józy. Z posledních sil žehná svým dětem, Václavovi přenechává těžce vydobytou kovárnu, vidí vycházet rudé slunce a vydechuje naposled s vědomím, že umírá na té půdě, na které žil.