Locika (opera)

Locika (v anglickém originále ) je komorní opera o šesti dějstvích amerického skladatele Loua Harrisona na libreto Williama Morrise. Premiéru měla 14. května 1959 v sále Kaufmann Auditorium v New Yorku.

Vznik, charakteristika a historie

Rapunzel je první ze dvou oper významného poválečného amerického skladatele Loua Harrisona, žáka Arnolda Schoenberga a Henryho Cowella (druhou byl o dvacet let později Mladý Caesar). Je věnována jeho „příteli a mentorovi“ Virgilu Thomsonovi, pro kterého pracoval, když byl hudebním kritikem v deníku Herald Tribune. +more Jako libreto použil poetickou a psychologicky reinterpretovanou adaptaci pohádky Locika bratří Grimmů od britského výtvarníka, básníka a sociálního reformátora Williama Morrise z roku 1856. Harrison operu komponoval během svého pedagogického působení na Black Hill College v Severní Karolíně. Skládat začal v srpnu 1952 a verzi pro hlasy a klavír dokončil za dva měsíce, orchestraci pak na jaře roku 1953.

Příležitost představit dílo veřejnosti se brzy naskytla, když byl Harrison spolu s Benem Weberem vybrán, aby reprezentoval Ameriku v soutěži na Mezinárodní konferenci o soudobé hudbě v Římě na jaře roku 1954. K tomu si vybral Locičinu modlitební scénu ze třetího dějství, kterou musel přeorchestrovat pro komorní soubor. +more Soutěžní práce byly prezentovány veřejnosti bez uvedení jmen skladatelů. Harrisonův příspěvek zpívala mladá Leontyne Priceová, která do té době nespolupracovala se žádnou významnou operní společností. Árie z Lociky získala „cenu za mistrovské dílo 20. století za nejlepší skladbu pro zpěv a komorní soubor“; Harrisonovi ji předal Igor Stravinskij. Harrison se však musel o cenu 2 500 švýcarských franků podělit s Jean-Louisem Martinetem - zřejmě z politických důvodů - ačkoli kritici a většina účastníků konference považovali scénu z Lociky za mnohem úspěšnější. Michael Steinberg, recenzent deníku The New York Times, poznamenal, že „každý obrat vokální melodie, rytmu nebo zabarvení doprovodu byl motivován něčím v textu“.

Gershwinovy opery Porgy a Bess. +more Fotografie Carla Van Vechtena z roku 1953. Úplná scénická premiéra opery přišla o pár let později, 14. května 1959 v newyorské Kaufmannově koncertní síni. Při té příležitosti byla spojena s operou Třpytivá brána (The Glittering Gate) australské skladatelky Peggy Glanville-Hicksové. Harrisonův původní nápad byl nechat zpěváky zpívat z orchestřiště, zatímco děj by předváděli tanečníci. To se ale v newyorském představení nestalo, když však byla Locika hrána v roce 1966 na Cabrillově festivalu moderní hudby v Kalifornii - založeném samotným Lou Harrisonem roku 1963 -, byli využiti maskovaní herci, mimové a tanečníci. Opera sklidila převážně zdrženlivou chválu. Howard Taubman z The New York Times shledal Harrisonovu atonální hudbu „vůbec ne odpudivou“. Naopak, je „důsledně lyrická, byť nikdy vášnivá. “ Francis Perkins z Herald Tribune také vyzdvihl lyrickou kontinuitu a přesvědčivou citlivost, ale postrádal smysl pro dramatické napětí. Tutéž výhradu formulovalo několik dalších recenzentů. Jiní tento údajný nedostatek přehlédli a místo toho vychvalovali „nadčasovost kvazináboženské alegorie přeměněné v pohádku“.

Pozadí a charakteristika

William Morris, fotografie z roku 1857 Lou Harrison již během druhé světové války měl psychické problémy, projevující se například přehnanou sebekritičností k jeho skladbám, a v roce 1947 se dostavilo vážné nervové zhroucení, v jehož důsledku musel být téměř devět měsíců hospitalizován. +more Svou operu považoval za „částečnou sebeanalýzu“, v níž zkoumal různé pocity a myšlenky, které zažil v průběhu své léčby. Po uzdravení si Harrison sice nedal nové jméno jako postavy v opeře, ale změnil svůj hudební styl a zakázal provozování mnoha svých dřívějších děl. Děj Morrisova příběhu kolísající mezi snem, touhou a skutečností měl tedy pro Harrisona jasné autobiografické odkazy. I on měl během nemoci potíže s rozlišováním mezi realitou a přeludy. Ztotožňoval se s oběma hrdiny opery: s princeznou toužící uniknout z uvěznění a s princem, který chce nějakým činem prokázat mužnost, jejíž nedostatek mu okolí vytýká (právě na přelomu 40. a 50. let vrcholila kampaň proti homosexuálům). Libreto zachycuje i jiná témata, která byla pro Harrisona v té době významná, jako touha po stabilním milostném partnerství, odpor k násilí a válce i přechodný zájem o náboženská témata.

Locika je jeho posledním velkým dílem ve stylu serialismu a vedle jeho „symfonie na G“, na níž začal pracovat v době hospitalizace, je to jedno z mála děl důsledně komponovaných dvanáctitónovou technikou. Harrisonova hudba od roku 1950 je mnohem lyričtější než skladby před jeho zhroucením, což se projevuje i tendencí k tonalitě v Locice; Harrison jí dosahuje některými specifickými odchylkami od ryze dodekafonické struktury, například používání některých tónů z řady jako „podkladových“ basových tónů nebo opakováním krátkých dvou- až čtyřtónových úseků, což přísná pravidla dvanáctitónové techniky zakazují. +more Podle vlastních slov pracoval na Locice pod dojmy z hudby Albana Berga, zejména z jeho Lyrické suity a houslového koncertu. V pozdějších dílech již Harrison dvanáctitónovou hudbu používal především k zobrazení neosobnosti západní společnosti a začal hojně využívat východoasijské hudební vlivy, včetně specifických hudebních nástrojů. V tomto ohledu představuje Locika zlom mezi dvěma skladatelovými tvůrčími fázemi.

Dramatická stavba opery je silně podřízena textu. Původní Morrisův text přebírá z pohádky jen několik málo dějových prvků, zatímco řada jiných (např. +more důvod Locičina uvěznění, vyšplhání prince do Locičiny věže, jejich zastižení a potrestání čarodějnicí, princova slepota a uzdravení) je vypuštěna; namísto toho jsou zde dlouhé monology vyjadřující duševní svět obou postav, například popis smrti neznámého rytíře. I v opeře jsou proto dlouhé recitativní pasáže a málo jevištní akce; hudba navozuje spíše „rituální pocity“. Přes dvanáctitónovou kompoziční techniku je hudební styl v podstatě lyrický. Hrubější zvuk v recitativech vyvažují v áriích reminiscence na lidovou hudbu nebo církevní chorály. V nástrojovém obsazení dominují hluboké smyčcové nástroje: čtyři violoncella a dva kontrabasy jsou postaveny vedle jediných houslí a violy (jak Harrison později uvedl, byla to součást jeho snahy o „mužnější“ zvuk). Harrison však staví ponurou smyčcovou atmosféru do kontrastu s lehčími nástroji, jako jsou celesta, dva různé klavíry a harfa (tato kombinace připomíná asijský gamelan, jemuž se Harrison v další fázi své tvorby podrobně věnoval). Prominentní místo mezi nástroji zaujímá preparovaný klavír („tack piano“), dokládající příbuznost s tvorbou Harrisonova přítele a občasného spolupracovníka Johna Cage. Instrumentace je velmi lehká, mnoho recitativů je psáno a cappella, a teprve v posledním dějství se zapojuje plný orchestr. Přestože opera vyžaduje tři zpěváky, jde v podstatě o velkou duetovou scénu, protože role čarodějnice je omezena na krátké výkřiky. Označení „opera o šestí dějstvích“ je spíše ironické, Locika trvá necelou hodinu a skladatel používá pojem „dějství“ tam, kde by jiní možná použili pojem „výstup“ (oproti Morrisovu originálu rozdělil druhý výstup na dva - jednak pro jeho přílišnou délku, jednak pro prostorové a psychologické oddělení prince a Lociky). Harrison popsal svou operu jako „fascinující dobrodružství“. Podle muzikoložky Lety E. Millerové se v něm pokusil sladit protichůdné myšlenky, jako jsou serialismus a tonalita, tvrdost a lyrika, naděje a strach nebo šílenství a metoda.

Další inscenační historie

Dirigentka Marin Alsopová řídila představení Lociky na Cabrillově fesrivalu moderní hudby roku 2001. +more Přestože jde o komorně obsazenou operu, není hrána často; důvodem je patrně značná náročnost zpívaných partií, které vyžadují velkou intonační a rytmickou přesnost.

Německá premiéra se konala 22. června 1993 ve dvoraně Umělecké a výstavní síně Spolkové republiky Německo v Bonnu v podání „Nového divadla pro hudbu“, společného projektu Bonnské opery, nadace European Mozart Foundation a Umělecké a výstavní síně. +more Tam se konala další čtyři představení a ve stejném měsíci hostování v Gelsenkirchenu v rámci třetích Dnů nového hudebního divadla v Severním Porýní-Vestfálsku v roce 1993. Režii měl Peter Oskarson, scénu a kostýmy navrhla Birgit Angeleová, instrumentální soubor řídil Shuja Okatsu. Představiteli ve dvojím obsazení byli Malin Liljeforsová a Sabine Sommerfeldová (Locika), Ann Hallenbergová a Vjačeslav Kagan-Palej (čarodějnice) a John Sax a Mark Synek (princ). I zde recenzenti obdivovali snovou kvalitu převyprávěné pohádky a spojení hudby a textu. Recenzent dortmundských Ruhr-Nachrichten napsal: „Obecně se tato pohádka (pod verši Williama Morrise) mění v prosbu o mír a harmonii lásky, které nemůže uniknout ani čarodějnice. Schoenbergův žák Harrison pro to rozhodně našel svůj vlastní tónový jazyk. “.

V roce 1997 vyšla CD nahrávka opery ve vydavatelství New Albion. V roce 2001 byla Locika znovu uvedena na Cabrillově hudebním festivalu; dirigovala jeho tehdejší umělecká ředitelka a pozdější slavná dirigentka Marin Alsopová. +more Zpívali Sanford Syvan (princ), Jennifer Fosterová (Locika) a Wendy Hillhousová (čarodějnice), režii měl Michael Scarola, výpravu navrhl Matthew Antaky a inscenace využívala stínové projekce Leonidase Kassapidese. Toto uvedení, které mělo velký kritický ohlas, bylo poslední za života Lou Harrisona, který zemřel roku 2003.

Osoby a první obsazení

Děj opery

Locika, ilustrace Florence Harrisonové k básní Williama Morrise

1. dějství - Večer v lese u věže

Mezzosopranistka Ann Hallenbergová zpívala čarodějnici v německé inscenaci Lociky roku 1993 Střídavě a nezávisle na sobě princ a Locika přemítají o svých životech. +more Princ už měl dost uštěpačných poznámek a posměšků u dvora, kde ho nutili se oženit, a vyjel do světa hledat si nevěstu. Locika s dlouhými zlatými vlasy, mnoho let uvězněná samotná ve věži, touží po úniku a bojí se, že zestárne bez lásky. Čarodějnice mezitím několikrát opakuje slova: „Lociko. Lociko. spusť své vlasy. " (tercet I could not even think).

2. dějství - Ráno

Princ si vzpomíná na vyprávění o lidech, kteří kráčeli k nebi po hvězdné cestě, ale neodvážili se vstoupit diamantovou bránou, namísto toho se celý život káli ze svých hříchů. Právě se probudil ze snu, ve kterém nechal starosti a posměšky dvorského života za sebou, aby hledal lásku ve volné přírodě. +more V tomto snu přišel ke věži, která sice vypadala honosně, ale sálala z ní osamělost. Pak prý uviděl vysokou černovlasou ženu, jak přichází k věži a pronikavě volá: „Lociko. Lociko. Spusť své vlasy. “ Nato uzřel bledou dívku s dlouhými zlatými vlasy na vrcholu věže, jak se modlí k prázdné krajině o záchranu; její vlasy splývaly přes parapet k zemi. Čarodějnice prochází kolem s otázkou, zda se někdo odváží vylézt po zlatém žebříku z Locičiných vlasů. Sen a realita se pro prince prolínají. Věž je skutečná a on u ní již několik dnů čeká a nemůže se od ní vzdálit, dokud nesestoupí zlatý žebřík a nebude mít příležitost Lociku vysvobodit (árie I have heard tales of men … Ah Christ. it was no dream then. … If it would please God make you sing again).

3. dějství - Na věži

Rapunzel si vzpomíná na různé modlitby, které ji učívala matka, ale ty se jí v mysli slévají s mystickými erotickými fantaziemi. Prosí Boha, aby jí dal polibek prostřednictvím svatého Michala a aby jí poslal skutečného rytíře se silným zářícím mečem (árie My mother taught me prayers … Christ, bring me to thy bliss).

4. dějství - Večer ve věži

Locika a princ spolu strávili šest hodin o samotě, nyní se však Locika bojí, že se čarodějnice brzy znovu objeví a oni budou ztraceni. Když se jí princ zeptá, jestli někdy viděla mrtvého nebo těžce zraněného muže, vzpomene si Locika na smrtelný souboj mezi dvěma bratry s mečem, který kdysi pozorovala z věže. +more Jeden z rytířů byl zabit a jeho mrtvola ležela celé dny v trávě, dokud ji jiní rytíři neodnesli na nosítkách ze svých kopí. Locika prosí prince, aby opustili toto místo. Ten jí řekne své jméno - Sebald - a vzpomíná si, jak starý zpěvák o Locice zpíval píseň, ve které se však jmenovala jinak (scéna It grows halfway between the dark and light a árie prince Now let us go, love).

5. dějství - Ráno v lese

Locika a princ jsou na cestě z lesa. Dívka říká princi, že „Locika“ je ve skutečnosti jméno čarodějnice, ale ona své pravé jméno nezná. +more Princ jí zpívá starou harfeníkovu píseň, ve které se jí říká „Guendolen“, a Locika to přijímá jako své nové jméno (scéna O love. me and my unknown name a princova árie 'Twixt the sunlight and the shade).

6. dějství - Později v paláci

Z prince je nyní král Sebald. On a Guendolena střídavě a nezávisle vzpomínají na svůj příjezd do města. +more Z pekla je slyšet volání čarodějnice: „Guendoleno. Guendoleno. Půjč mi své vlasy. “. Ale Guendolen je nyní šťastná, byť její zlaté vlasy budou navždy spojeny s nepříjemnou vzpomínkou (scéna I took my armour off).

Instrumentace

Flétna (nebo pikola), hoboj, anglický roh, klarinet in A; trubka in C, pozoun; preparovaný klavír (tack piano), klavír, celesta, harfa; velký tam-tam; housle, viola, čtyři violoncella, dva kontrabasy.

Nahrávky

2016 (CD 1997, New Albion NA 093) Zpívají: (Locika) Patrice Maggins, (čarodějnice) Lynne McMurtry, (princ) John Duykers. Ensemble Parallèle řídí Nicole Paiement (+Songs in the Forest, Air in G minor).

Odkazy

Reference

(zčásti)

Literatura

Externí odkazy

[url=https://issuu. com/peermusicclassical/docs/full_score_97c6fbf0f03909]Partitura Lociky[/url] * [url=https://issuu. +morecom/peermusicclassical/docs/harrison_air_from_rapunzel_sample]Partitura árie Lociky ze 3. dějství v úpravě pro komorní orchestr[/url] * - Locika (Rapunzel), báseň Williama Morrise sloužící jako libreto k opeře.

Kategorie:Opery Loua Harrisona Kategorie:Opery v angličtině Kategorie:Opery z roku 1959 Kategorie:Opery poprvé uvedené v New Yorku