Modus (hudba)
Author
Albert FloresJako modus (lat. "způsob") se ve středověké hudební teorii označoval tónorod, tj. konkrétní rozložení půltónů a celých tónů v rámci oktávy (srv. dva dnešní tónorody: dur a moll).
Každý modus byl kromě této intervalové struktury charakterizován svým určeným základním tónem (finalis, závěrečný tón melodie, srv. dnešní tóniku), hlavním tónem (tenor, tuba, repercussio, volně odpovídá dnešní dominantě), rozsahem a typickými melodickými obraty. +more Všechny mody se uplatňovaly v rámci jednoho diatonického systému (zhruba odpovídajícího bílým klávesám moderního klavíru), nejsou to tedy tóniny v dnešním slova smyslu.
V nejstarších popisech z 9. století (Aurelianus Reomensis, Odo z Cluny) se mody označovaly řeckými číslovkami:
* protus s finálou na tónu d, * deuterus s finálou na tónu e, * tritus s finálou na tónu f, * tetrardus s finálou na tónu g.
Modů bylo celkem osm, protože každý modus měl verzi autentickou (modus authenticus nebo authentus) a plagální (modus plagalis), která se od verze autentické lišila posunutým rozsahem (nejnižší i nejvyšší tón každého plagálního modu ležel o kvartu níž než u příslušného modu autentického), odlišnou polohou "tenoru" a odlišnými melodickými modely.
Tónový materiál každého modu uspořádaný vzestupně tvoří příslušnou církevní stupnici.
V 9. -10. +more stol. byly pro mody převzaty názvy řeckých stupnic (avšak nesprávně: řecká dórská stupnice vycházela z tónu e, církevní dórská stupnice z tónu d): * dórská od tónu d, * frygická od e, * lydická od f, * mixolydická od g. Plagální mody se označovaly jako hypodórský, hypofrygický, hypolydický, hypomixolydický.
V 16. stol. +more připojil Glareanus stupnici * iónskou od tónu c (dnešní dur) a * aiolskou od tónu a (dnešní diatonická moll).