Cesko.wiki Organická a mechanická solidarita
Author
Albert FloresOrganická a mechanická solidarita je pojmové dvojice, která popisuje charakter vztahů mezi jednotlivci a společností. Organická solidarita se vyznačuje tím, že jednotlivci vytvářejí harmonickou a vzájemně propojenou společnost, kde každý plní určité sociální role a přispívá ke společnému prospěchu. Naopak mechanická solidarita odpovídá společnostem, kde jedinci jsou vzájemně odděleni a specializovaní na určité činnosti, což vytváří závislost na ostatních a potřebu spolupráce. Pojem organická solidarita byl poprvé použit sociologem Emilem Durkheimem ve svém díle "Sebevražda" z roku 1897. Durkheim vysvětluje, že organická solidarita je charakteristická pro moderní společnosti, kde jsou jednotlivci propojeni ekonomicky, sociálně a kulturně. Lidé se specializují na určité povolání a vzájemně spolupracují, aby uspokojili své potřeby a přispěli k fungování společnosti. Naopak mechanická solidarita byla poprvé zmíněna Durkheimem ve své práci "Dělba práce ve společnosti" z roku 1893. Durkheim zde popisuje mechanickou solidaritu jako charakteristickou pro primitivní společnosti, kde jsou jedinci vzájemně podobní a splňují stejné činnosti. Vazby mezi lidmi jsou vytvářeny náboženskými a kulturními tradicemi a jedinci mají nedostatek individuální identity. Organická a mechanická solidarita tedy představují protikladné způsoby vztahu mezi jednotlivcem a společností. Organická solidarita je spojena s moderními demokratickými a industrializovanými společnostmi, kde se jednotlivci specializují na určité povolání a vzájemně spolupracují. Naopak mechanická solidarita charakterizuje primitivní společnosti, kde jsou jednotlivci podobní a spoléhají se na tradiční a náboženské hodnoty.
Mechanická a organická solidarita jsou typy společenské solidarity, které v roce 1893 představil ve své stěžejní teorii, rozvinuté v díle Společenská dělba práce (ve francouzském originále De la Division du Travail Social), významný francouzský sociolog Émile Durkheim. Ústředními koncepty této Durkheimovy teorie jsou dělba práce, společenská solidarita a vztah mezi nimi. Durkheim klasifikoval společnosti na dva typy dle převládající povahy jejich solidarity. Ještě předtím však rozdělil solidaritu z hlediska subjektů na solidaritu pozitivní a negativní. Negativní solidaritu definoval jako vztah osoby a věci a pozitivní solidaritu jako vzájemný vztah mezi jednotlivci. Právě pozitivní solidaritě přikládal Durkheim největší význam a dále ji rozdělil na solidaritu mechanickou, kterou spojuje s tradiční společností a solidaritu organickou, která se váže ke společnosti moderní.
Durkheim tedy nesouhlasil s myšlenkou, která v 19. století převládala, že „Moderní industrialismus sociální solidaritu nevyhnutelně ničí a ohrožuje stavbu společnosti. +more” Naopak zastával názor, že „Organické formy solidarity vytvářejí daleko pevnější pouta vzájemné závislosti, poněvadž tyto formy nabízejí potenciál pro lepší vyváženost mezi individuálními rozdíly a kolektivním účelem. ” .
Proměna charakteru společnosti tradiční na společnost moderní
Zásadní proměna charakteru společnosti v první polovině 19. století (v sociologii označované jako tradiční společnost) v důsledku průmyslové revoluce a navazujících politických revolucí, měla pochopitelný vliv na sociologii, coby vznikající nový samostatný vědní obor. +more Téměř všichni tehdejší představitelé sociologie v reakci na tyto změny ve společnosti staví do protikladu dvě formy lidského soužití.
Společnost jako bipolární vidí v modifikovaných podobách kromě E. Durkheima, který ve svém díle rozlišuje společnosti se solidaritou mechanickou a solidaritou organickou, také sociologové F. +more Tönnies (který staví tradiční pospolitost do kontrastu s moderní společností), H. Spencer (stavějící společnost průmyslovou proti společnosti vojenské), C. H. Cooley (skupiny primární a skupiny sekundární), H. Becker (společnosti posvátné a privátní), R. MacIver (komunity a asociace), R. Redfield (společnost venkovská a městská) a další.
Solidarita mechanická
V tradiční společnosti, kde je dělba práce teprve ve svých počátcích, se vyskytuje solidarita mezi lidmi v podstatě stejného postavení, protože každý musí vykonávat všechny činnosti nezbytné pro své přežití. Lidé se tedy od sebe liší jen velmi málo, a tak je solidarita založena na stejném vnímání světa, sdílení společných hodnot, zkušeností, problémů, citů i tužeb. +more Tyto prvky se pojí do kolektivního vědomí, které jedince přivádí ke vzájemné spolupráci.
Vědomí jednotlivce je tedy totožné s vědomím kolektivním, čímž jedinec ztrácí svou individualitu, svébytnost a nezávislost a stává se zneužitelným jako složka mechanické soustavy. Vnitřní celistvost tradiční společnosti zabezpečuje tlak kolektivního vědomí a všeobecně závazná pravidla jsou donucovacím nástrojem proti všemu, co může tuto celistvost ohrozit. +more Dle Durkheima zde jedinec nepatří sobě, ale je věcí, kterou disponuje společnost.
Vazba mezi jedinci bez vlastního vědomí a společností je obdobná jako u anorganických látek, kde jsou jednotlivé prvky omezeny strukturou celé molekuly. Od toho je odvozen název mechanická solidarita.
Durkheim určuje typ solidarity převládající v dané společnosti na základě charakteru jejích právních norem. V tradiční společnosti, kde je právo represivní - tedy individuum je donuceno přijmout normy, trest, kolektivní vědomí a náboženské zvyklosti, je solidarita mechanická.
Solidarita organická
V moderní společnosti, kde je již dělba práce rozvinutá, lidé zaujímají nejen odlišné pozice, ale také plní odlišné činnosti vzájemně se doplňující, existuje solidarita organická, která je postavena na dělbě práce a kooperaci. Lidé vědí, že pouze ve spojení s aktivitami ostatních lidí mají jejich vlastní aktivity smysl a právě tato vzájemná závislost podmiňuje vznik a rozvoj spolupráce.
Pojem organická solidarita je v analogii s fungováním orgánů živého organismu. Protože má každý orgán v živém těle svou specifickou fyziognomii a autonomii, je nezbytný pro fungování organismu jako celku. +more Obdobně tedy má ve společnosti s organickou solidaritou každý jedinec svou vlastní funkci a sféru vlastních činností a také on je nezbytný pro celek sociálního života. Čím je rozlišení částí organismu výraznější, tím je jednota organismu větší. Každý jedinec se zároveň podrobuje zvykům a praktikám, které má společné s celou svou korporací, avšak díky skutečnosti, že má svou vlastní sféru působnosti se své individuality nevzdává zcela. Individualita celku zde roste spolu s individualitou jeho částí. Stěžejní prvky společnosti jako je právo, morálka a civilizace se racionalizují a zobecňují. Souběžně tak dochází k rozvoji individuálního psychického života jednotlivců. Z těchto znaků bychom snadno mohli vyvozovat větší míru štěstí ve vyspělejších společnostech, přesto tomu tak nebývá. Durkheim tvrdil, že: „Procesy změn jsou v moderním světě natolik prudké a intenzivní, že z nich vyrůstají i závažné sociální problémy. Mohou mít ničivý vliv na tradiční způsoby života, na morálku, náboženskou víru i na modely každodennosti, aniž by přitom nabídly srozumitelné nové hodnoty. ”.
Nový systém zahrnující organickou solidaritu je proti mechanické solidaritě sice pokrokem, ale skrývá v sobě nebezpečí tzv. anomie, což je stav, kdy specializace jedinců není vyvážena zpětnou integrací a kdy ve společnosti přestávají platit pravidla a normy. +more S tímto pojmem také pracují Robert King Merton, Friedrich Hayek, Talcott Parsons a Max Weber. Robert King Merton i Fridrich Hayek definovali anomii jako disharmonii mezi obecně uznávaným hodnotovým systémem ve společnosti a zákonnými prostředky pro jejich dodržování. Talcott Parsons staví anomii jako základ fašizace sociálního života a aplikuje svou teorii na nacistické a postnacistické Německo. V západní společnosti je tento pojem dáván do souvislosti s Maxem Weberem a jeho pojmem racionalizace.
Na základě charakteru právních norem Durkheim usuzuje, že v moderní společnosti, kde je právo restitutivní - tedy kolektivní vědomí a náboženský obsah jsou oslabovány, převládá solidarita organická.
Mechanická vs. organická solidarita
| Prvek | Mechanická solidarita | Organická solidarita |
|---|---|---|
| Strukturální základ | Založená na podobnostech (převládá v méně vyspělých společnostech) Segmentární typ (nejprve vymezen klanově, později teritoriálně) Jen malá míra nezávislosti (společenská pouta relativně slabá) Relativně nízká míra zalidnění Relativně nízká materiální a morální hustota | Založená na dělbě práce (převládá ve vyspělejších společnostech) Organizovaný typ (propojení trhů a rozrůstání měst) Velká míra nezávislosti (společenská pouta relativně silná) Relativně vysoká míra zalidnění Relativně vysoká míra materiální i morální hustoty |
| Druhy norem | Pravidla podmíněná represivními sankcemi Převládá trestní právo | Pravidla podmíněná restitutivními sankcemi Převládá občanské právo |
| Formální rysy kolektivního vědomí | Autorita kolektivu je absolutní kolektivní vědomí jako integrační činitel | Více prostoru pro individuální reflexi a iniciativu |
| Obsah kolektivního vědomí | Společnost a zájmy společnosti jako celku mají nadřazenou hodnotu Transcendentální - nadřazení lidským zájmům, neoddiskutovalné Všudypřítomné náboženství | Stále více sekulární Orientováno na člověka - věnuje se lidským zájmům, je otevřen diskuzi Nadřazenou hodnotu má individuální důstojnost - rovnost ve vztahu k příležitostem, pracovní etika a sociální spravedlnost |
Dvojí funkce solidarity organické a solidarity mechanické v Durkheimově sociologickém systému
# Nástroj analýzy struktury kapitalistické společnosti, v níž koexistuje solidarita organická i mechanická s převahou organické solidarity (nikoliv převahou absolutní) # Typologie společenského vývoje - na počátku společenského vývoje převládá mechanická solidarita a postupem času směrem k současnosti je nahrazována organickou solidaritou
Bipolární modely společnosti a jejího vývoje během 20. století postupně ztrácely na aktuálnosti v kontextu se sociologií, jež se vydala směrem nehistorické vědy zaměřené téměř výhradně na empirickém studiu dílčích problémů.
Kritika
Johannes Lenhard ve své studii A Critical Account of Durkheim's Concept of Organic Solidarity kritizuje zejména Durkheimův optimismus vůči organické solidaritě. Poznamenává, že dělba práce nemusí mít nutně pouze pozitivní následky. +more Argumentuje následovně: v primitivních společnostech byly rodiny závislé pouze samy na sobě - nezbytné věci jako potravu a oděvy si obstarávaly samy. Ve společnostech s rozvinutou dělbou práce se jedinec bez produktů práce druhých neobejde. Na jedné straně je tedy (duševně) nezávislý, fyzicky je však zapleten do sítě smluvních vztahů, které podmiňují jeho nutnou interakci s okolím, která nemusí být vždy chtěná a harmonická.
Odkazy
Reference
Literatura
Durkheim Émile, Společenská dělba práce (Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004). * Keller Jan, Úvod do sociologie (Praha: Slon, 2004). +more * Kraus Jiří a kol. , Nový akademický slovník cizích slov (Praha: Academia, 2006). * Petrusek Miloslav a kol. , Velký sociologický slovník (Praha: Karolinum, 1996). * Giddens Anthony, Sutton Philip W. , Sociologie (Praha: Argo, 2013). * Lenhard Johannes, A Critical Account of Durkheim's Concept of Organic Solidarity (Mnichov: GRIN Verlag, 2011).