Paul Ricoeur

Paul Ricœur (27. února 1913 Valence - 20. května 2005 Châtenay-Malabry) byl francouzský křesťanský filosof. Zabýval se hlavně fenomenologií, výkladem textů, včetně biblických, filosofickou etikou a filosofií jednání.

Rozsáhlé Ricœurovo dílo zahrnuje mj. filosofii jednání, času, jazyka a vyprávění, sociální filosofii a filosofii dějin, výklady biblických textů a díla Freudova a pohybuje se mezi # fenomenologií (Filosofie vůle, 1950; Čas a vyprávění, 1983-85; Já jako druhý, 1990) # hermeneutikou (O interpretaci, esej o Freudovi, 1966; Konflikt interpretací, 1969; Živá metafora, 1975; Myslet bibli, 1998) a # etikou (Dějiny a pravda, 1964; Od textu k jednání, 1986; Spravedlivý, 1991 a 2001)

Za své životní dílo získal Ricœur řadu ocenění, mezi nimi Velkou cenu francouzské akademie, Hegelovu cenu ve Stuttgartu, Cenu Karla Jasperse univerzity v Heidelbergu, Cenu Leopolda Lucase na univerzitě Tübingen a Cenu papeže Pavla VI. Během období normalizace navštěvoval též bytové semináře v Československu a roku 1993 byl prvním laureátem +more'>Ceny Karla IV. , kterou uděluje Univerzita Karlova v Praze.

Život a myšlení

Paul Ricoeur za svůj dlouhý život vytvořil velmi rozsáhlé dílo, které přebíhá mezi mnoha tématy. Orientačně můžeme rozlišit dominanci zájmů fenomenologických (50. +more léta), hermeneutických (60. -80. léta) a etických (90. léta), byť se často prostupují a mísí.

Rané období

Ricœur se narodil ve zbožné protestantské rodině ve Francii, kde majoritním náboženstvím bylo katolictví. Matka zemřela po porodu a otec padl v 1. +more světové válce roku 1915, kdy Paulovi byly pouhé dva roky. Vyrůstal proto u své tety v Rennes a již odmalička byl knihomol. Roku 1933 získal licenciát na renneské univerzitě a roku 1934 začal studovat na pařížské Sorbonně. Tam jej nejvíce ovlivnil Gabriel Marcel, do jehož časopisu „Esprit“ pravidelně přispíval.

Se začátkem 2. světové války Ricœur narukoval do francouzské armády. +more Jeho jednotka byla během invaze německé armády do Francie zajata a Paul Ricœur tak strávil pět let života jako válečný zajatec. V zajateckém táboře se však Ricœur setkal s dalšími intelektuály, se kterými organizoval přednášky na takové úrovni, že je vláda ve Vichy akreditovala. V této době čte hodně Karla Jasperse, začíná překládat Husserlovy Ideje.

Fenomenologické období

Po válce získává Ricœur místo na univerzitě ve Strasbourgu (1948-1956) a aktivně publikuje. Roku 1950 získává doktorát. +more Svou prací o Husserlovi si vysloužil pověst odborníka na fenomenologii, která se po válce stala ve Francii velmi populární. Podle Ricœura však fenomenologie podcenila otázku vůle; o nápravu se snaží jeho první větší dílo nazvané Filosofie vůle.

Roku 1956 se Ricœur ujímá katedry filosofie na Sorbonně. V této době sepisuje knihy Freud a filosofie a Symbolika zla (II. díl Filosofie vůle, která mu získaly uznání.

Ricœurovo dílo Freud a filozofie obsahuje slavné tvrzení, že Karl Marx, Friedrich Nietzsche a Sigmund Freud jsou mistry školy podezření (maîtres du soupçon / école du soupçon). Marx je redukcionista, protože redukuje společnost na ekonomiku, zejména na výrobní prostředky; Nietzsche je redukcionista, protože člověka redukuje na „vůli k moci“ a na svévolné pojetí nadčlověka; Freud je redukcionista, protože redukuje lidskou přirozenost na sexuální instinkt. +more Literární kritička Rita Felski tvrdí, že jeho vlivná analýza "hermeneutiky podezření" nás vybízí k zamyšlení nad tím, jak a za jakým účelem čteme.

Hermeneutické období

Otázky transcendence a viny přivedly Ricœura ke zkoumání symbolu a mýtu, jejichž analýza vyžaduje určitou metodu. Hermeneutika, která tehdy existovala, se však po Heideggerovi změnila z vědy o porozumění v ontologii, rozvíjenou Hans-Georgem Gadamerem. +more Ricœur se snaží přepracovat tento „hermeneutický roub na fenomenologii“ právě analýzou mýtů a symbolů a obnovením epistemologického rozměru hermeneutiky.

Od roku 1965 do roku 1970 pomáhá Ricœur zakládat univerzitu v Nanterre u Paříže. Jako výrazný levicový intelektuál doufal, že se mu zde podaří vytvořit dostatečně otevřenou a plodnou atmosféru pro vědeckou práci; prostředí na Sorbonně mu připadalo příliš stísněné. +more Během studentské revolty roku 1968 však byl studenty vypoklonkován jako „starý šašek“ a nástroj francouzské vlády.

Uchýlil se nejprve do Lovaně a od roku 1970 přednášel také na univerzitě v Chicagu, kde nastoupil na místo po Paulu Tillichovi a zůstal zde až do roku 1985. Seznámil se tak s americkou filosofií, zejména s teorií řečových aktů, a obohatil tak své pojetí interpretace. +more V této době vznikají jeho nejdůležitější práce o jazyce: La métaphore vive (Živá metafora, 1975), kde se věnuje poetické funkci jazyka, a třísvazkový opus o Aristotelově Poetice Temps et récit (Čas a vyprávění, 1983).

Po emeritování roku 1987 v Paříži a roku 1990 v Chicagu se věnoval dále historicko-filosofickému bádání v jazykově-fenomenologickém kontextu.

Období praktické filosofie

V závěru své myslitelské dráhy se Ricœur přiklání k otázkám etiky. Roku 1990 vydává dílo Soi-même comme un autre (Já jako druhý). +more Přijímá rozlišení mezi etikou a morálkou; etika, vycházející z aristotelské tradice, je zaměřen teleologicky, k nějakému cíli, zatímco morálka se drží především v deontologické kategorii povinnosti. Oba přístupy jsou přitom komplementární. Zároveň se věnuje problému identity, kterou chápe jako narativní-vyprávěnou.

Roku 2000 vydává knihu La mémoire, l'histoire, l'oubli (Paměť, dějiny, zapomnění). Z historického, gnozeologického a fenomenologického pohledu v něm zkoumá problém zkušenosti v souvislosti s kulturní pamětí.

Dílo

Česky vyšlo

Filosofie vůle 1: Fenomenologie svobody, Praha 2001 * Filosofie vůle 2: Konečnost a provinilost, Praha 2011 * Čas a vyprávění 1: Zápletka a historické vyprávění, Praha 2000 * Čas a vyprávění 2: Konfigurace ve fiktivním vyprávění, Praha 2002 * Čas a vyprávění 3: Vyprávěný čas, Praha 2007 * O sobě samém jako o jiném, Praha 2016 * Křehká identita; úcta k druhému a kulturní identita, Třebenice 2000 * Myslet a věřit: kritika a přesvědčení (rozhovor vedli François Azouvi a Marc de Launay), Praha 2000 * Rozhovory (P. Ricoeur a G. +more Marcel), Brno 1999 * Teória interpretácie: diskurz a prebytok významu, Bratislava 1997 (slovenský překlad) * Úkol hermeneutiky: Eseje o hermeneutice, Praha 2004 * Výbor z kratších studií, Praha 1989 * Život, pravda, symbol, Praha 1993.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

[url=http://plato. stanford. +moreedu/entries/ricoeur/]Stanford Encyclopedia - slovníkové heslo - en[/url] * [url=https://web. archive. org/web/20070527055218/http://ricoeur. iaf. ac. at/FR/]Akademické stránka o P. Ricoeurovi - fr[/url] * [url=https://web. archive. org/web/20080107110021/http://www. fondsricoeur. fr/intro. php]Nadace P. Ricoeura - fr[/url].

Kategorie:Francouzští filozofové Kategorie:Filozofové 20. +more století Kategorie:Fenomenologové Kategorie:Držitelé čestných doktorátů Boloňské univerzity Kategorie:Držitelé čestných doktorátů Padovské univerzity Kategorie:Narození 1913 Kategorie:Narození 27. února Kategorie:Narození v Auvergne-Rhône-Alpes Kategorie:Úmrtí 2005 Kategorie:Úmrtí 20. května Kategorie:Úmrtí v Île-de-France Kategorie:Muži.