Pozdně antické náboženství

Technology

12 hours ago

Author

Římské říše.

Pozdně antické náboženství (někdy méně přesně též pohanství v pozdní antice) je konvenční novodobé označení pro pestrý a nejednotný soubor náboženských či filosoficko-náboženských nekřesťanských (tj. pohanských) představ a systémů v oblasti tradiční řecko-římské kultury v době, kdy se po vydání milánského ediktu začaly střetávat s křesťanstvím jako rovnoprávným náboženstvím. +more Zahrnuje širokou škálu kultů, filosofických škol a mysterií nejrůznějšího stáří i původu. Jejich společným znakem bylo to, že byly akceptovanou součástí antické kultury v době, kdy zájem o tradiční náboženské kulty upadal a současně šlo o proudy mimokřesťanské, takže se křesťanství vůči nim v důsledku svého exkluzivního monoteismu negativně vymezovalo.

Pozdně antické náboženství se skládalo ze tří forem: * tradiční polyteistická náboženství především ze starého Řecka a Říma * císařský kult * posvátná mystéria či mysterijní náboženství, jednalo se o starobylá Eleusínská mystéria, ale také o různé novější synkretické (původně východní) kulty božstev jako např. Kybelé, Mithry, Isidy aj. +more Velký vliv na náboženství měly také vliv filosofické školy.

Vývoj náboženství

Různorodé obyvatelstvo rozsáhlého impéria vyznávalo mnoho odlišných a vzájemně si odporujících kultů, i některé zcela původně cizích, pocházejících z různých částí říše, v nichž převládaly vlivy maloasijské, egyptské, syrské i perské atp. , zpravidla byly přizpůsobobovány antické kultuře a římskému vkusu. +more Navzdory tomu někteří císařové, jako například Heliogabalus (218-222) a zvláště pak Aurelianus (270-275), usilovali o ještě větší náboženskou jednotu v říši upřednostňováním nadvlády jednoho boha (tj. především boha solárního, či přesněji synkretické spojení různých pohanských bohů slunce) tím, že jejich kult prohlašovali za státní náboženství. Tyto a další zásahy a náboženské reformy císařů nebyly dosud nijak namířeny proti dosavadní víře ani náboženským praktikám.

Přestože Edikt milánský nebyl namířen proti pohanství, ale pouze legalizoval existenci křesťanství, „římský stát, v jehož čele od Constantinovy doby stáli císaři hlásící se ke křesťanství, zůstával v zásadě loajální k potřebám a zájmům církve,“ což postupně vedlo k mocenské a posléze i početní převaze křesťanů na důležitých místech v říši.

Počínaje 3. +more stoletím se navíc ve východní části říše začaly objevovat cílené útoky křesťanských jednotlivců, skupin a davů proti pohanům. Pohanská strana vůči tomuto vývoji zaujala spíše defenzivní postoj a usilovala o obranu tradiční antické kultury jako celku.

Pokusy o obnovu původních kultů

+more0|Basreliéf_věnovaný_Sol_Invicto_Deo_(„božstvu_Nepřemožitelnému_Slunci“)_zachycuje_tauroktonii_(výjev_z_Mithrova_mystéria|Mithrových_mystérií),_na_níž_původem_Perská_říše|perský_bůh_Mithra_usmrcuje_býka. _Nad_ním_se_zjevují_Sol_(bůh)|Sol_a_Luna_(bohyně)'>Luna. Císař Julianus (361-363) se pokusil zvrátit rostoucí vliv křesťanství (nikoliv za cenu nového pronásledování) a sepsal i několik spisů a dopisů kritizujících křesťanství (např. Contra Galileos), ale po jeho brzké smrti byla většina jeho nařízení zase zrušena. A podobně i rétor Flavius Eugenius, který byl prohlášen Arbogastem za císaře, ale který sám vystupoval jen jako podřízený vládce Theodosia. Za svého úřadování podporoval k nelibosti křesťanů původní kulty. Theodosius jej ale odmítl uznat a jakožto uzurpátora ho nakonec vojensky porazil.

Pohanství se tak ocitalo pod silným tlakem císařské legislativy, které vyvrcholilo zákazy pohanských kultů a uzavíráním pohanských chrámů (viz Perzekuce pohanů v pozdní antice).