Pragmatika

Pragmatika nebo také pragmatická lingvistika (z řeckého pragma, skutek) je moderní vědecká disciplína na pomezí lingvistiky a filosofie, která se zabývá řečovými akty (promluvami, výpověďmi) jako účelnou praxí řeči: člověk, který mluví, nejen něco říká, ale obvykle tím sleduje i nějaký záměr. Na rozdíl od sémantiky se pragmatika nespokojuje s ideálním (slovníkovým) významem slov, nýbrž všímá si záměru i strategie mluvčího, situace a kontextu výpovědí. Vedle významu výpovědi se zajímá i o její - často mimo-řečové - účinky a důsledky.

Pragmatika je také název subdisciplíny sémiologie zabývající se pouze vztahem jazykových znaků (slov) k uživateli jazyka, ale už ne např. popisem užití pragmaticky aktivních prostředků.

Předchůdci

Starší lingvistika se zabývala především jazykem (anebo různými jazyky) jako systémem a jeho pravidly. Pokud si všímala vět a výpovědí, byla to obvykle tvrzení, u nichž se ptáme, zda jsou pravdivá nebo nepravdivá. +more Od prvních indických jazykovědců a od Aristotela měla tak velmi blízko k logice. Jazykové praxe a jiných typů výpovědí si všiml jako jeden z prvních Augustinus ve spise „O učiteli“, kde rozebírá situaci a postup rozhovoru. Zakladatel moderní lingvistiky, Ferdinand de Saussure (1857-1913) zavedl důležité rozlišení mezi jazykem a řečí: * Jazyk (francouzsky langue) je vícevrstevný systém fonetiky, lexika a gramatiky, který představuje souhrn možností, jež má mluvčí k dispozici. Americký lingvista Noam Chomsky mluví o jazykové kompetenci. * Řeč (francouzsky parole) je souhrn aktuálních promluv čili praktických použití tohoto systému, v novější terminologii řečových aktů. Obě stránky přitom spolu těsně souvisejí: kdo mluví, musí ovládat jazyk, ale naučil se jej tím, že se pokoušel mluvit. Proto se v běžné řeči obě slova často používají jako synonyma.

Začátky pragmatiky

Různé významové situace a praktické souvislosti řeči studoval rakouský filosof Ludwig Wittgenstein (1889-1951), zejména ve svém pozdním díle „Filosofická zkoumání“, které je z velké části věnováno zkoumání „řečových her“ (Sprachspiele). Rozhovor není jen výměnou informací, protože účastníci v něm často sledují cíle, někdy i dosti vzdálené přímému obsahu řeči. +more „Filosofická zkoumání“ lze tedy pokládat za zakladatelské dílo pragmatiky, na něž navázali zejména anglicky mluvící badatelé.

Austin a Grice

Britský filosof John Langshaw Austin (1911-1960) si všiml, že vyslovení určitých vět může přímo způsobit nějakou společenskou skutečnost. Člověk, který řekne „Přijdu zítra“ si tím vytváří závazek, který předtím neměl; když dva lidé v určité situaci řeknou „Ano“, jsou z nich manželé. +more Na jeho posmrtně vydané dílo „Jak udělat něco slovy“ (1962) navázal jeho žák John Searle (* 1932) a rozlišil pět typů ilokučních („oslovovacích“) aktů: * Reprezentativní čili asertivní (ujišťující), kde mluvčí něco tvrdí, například „Prší“. * Direktivní, jimiž chce mluvčí osloveného pohnout, aby něco udělal, například „Zavři dveře“. * Zavazující čili komissivní, jimiž se mluvčí k něčemu zavazuje, například „Zítra to udělám. “ * Expresivní, jimiž mluvčí vyjadřuje své pocity, například „Jsem rád, že prší. “ * Deklarativní, jimiž mluvčí způsobí nějakou změnu, například „Odsuzuji vás na týden do vězení“.

Britsko-americký filosof Paul Grice (1913-1988) zdůraznil rozdíl mezi doslovným obsahem promluvy, tím, co mluvčí zamýšlí, a tím, co příjemci dává najevo. Pozvání na večeři může člověk odmítnout slovy „Už něco mám“, i když se v nich o večeři vůbec nezmíní. +more V rozhovoru hrají důležitou roli sdílené předpoklady a významy, Grice jim říká konverzační implikatury. A se ptá B, jak se má společný přítel C, který pracuje v bance. B odpovídá: „Dobře, ještě ho nezavřeli. “ Říká sice, že se má dobře, ale zároveň dává najevo, že C je člověk, který by se mohl zaplést do nějaké aféry. Rozhovor kromě toho předpokládá u všech účastníků jisté „kooperativní principy“, o nichž se sice nemluví, na něž se ale všichni spoléhají - například neříkat, o čem vím, že není pravda, mluvit jasně a stručně apod.

Odkazy

Reference

Literatura

J. L. +more Austin, Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia 2000 - 172 str. * D. Bolinger, Jazyk jako nabitá zbraň. Užívání a zneužívání jazyka v naší době. Praha: Petr Zima 2008. * M. Hirschová, Pragmatika v češtině. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006 - 243 s. * S. Machová - M. Švehlová, Sémantika & pragmatická lingvistika. Praha: Pedagogická fakulta UK 2001 - 159 s. * J. Sokol, Člověk jako osoba. Praha: Portál 2002. Kap. I. 7. Řeč a jazyk * P. Watzlawick et al. , Pragmatika lidské komunikace: interakční vzorce, patologie a paradoxy. Hradec Králové: Konfrontace 1999 - 243 s. * L. Wittgenstein, Filosofická zkoumání. Praha: Filosofia 1998 * MAŠÍN, Jaroslav.  Pragmalingvistika a osvojování češtiny jako cizího jazyka. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015. 183 s.   (print),  (online: pdf).

Související články

Filosofie jazyka * Lingvistika * Řečové jednání

Externí odkazy

[url=http://plato. stanford. +moreedu/entries/pragmatics/]Heslo Pragmatics ve Stanford encyclopedia of philosophy[/url] * [url=https://web. archive. org/web/20090307222541/http://www. gxnu. edu. cn/Personal/szliu/definition. html]Liu, Shaozhong, "What is Pragmatics. "[/url] * [url=https://web. archive. org/web/20100127093412/http://www. philosophytalk. org/pastShows/LanguageInAction. html]Dan Sperber discusses Pragmatics[/url].

Kategorie:Filozofie jazyka Kategorie:Lingvistika Kategorie:Užívání jazyka