Cesko.wiki Proces Machalka a spol.
Author
Albert FloresObvinění u soudu Proces Machalka a spol. byl první vykonstruovaný proces v režii komunistické strany namířený proti katolické církvi. Byl součástí tažení proti mužským řeholním řádům, předstupněm, který měl poskytnout ideologické zdůvodnění likvidace klášterů v rámci vzápětí následující Akce K. Proces, který proběhl počátkem roku 1950, byl prezentován jako odhalení rozsáhlé protistátní špionážní činnosti řeholníků ve prospěch Vatikánu. K vysokým trestům odnětí svobody v něm bylo odsouzeno 10 řeholníků, většinou předních představitelů řádů - byli mezi nimi dva opati, významní teologové nebo představený české provincie Tovaryšstva Ježíšova.
Seznam odsouzených představitelů řeholních řádů
# ThDr. Ivan Mastiliak (doživotí), redemptorista, řeckokatolík, náboženský spisovatel, profesor na bohosloveckém učilišti v Obořišti. +more Trest později zmírněn na 25 let, z nichž byl vězněn 15, propuštěn při amnestii v roce 1965 # Augustin Machalka (25 let), opat premonstrátského kláštera v Nové Říši, propuštěn na amnestii po 10 letech v roce 1960 # PhDr. František Šilhan (25 let), provinciál jezuitů. Amnestie roku 1960 se na něj jakožto provinciála nevztahovala, propuštěn až při amnestii v roce 1965 # Bohumil Vít Tajovský (20 let), opat premonstrátského kláštera v Želivě, propuštěn 1960 # ThDr. Silvestr Braito (15 let), dominikán, šéfredaktor revue pro duchovní život Na hlubinu; propuštěn 1960 # Jan Blesík (15 let), redemptorista, propuštěn 1960 # PhDr. Jan Evangelista Urban (14 let), františkán, teolog, spisovatel, zakladatel a ředitel institutu Studium catholicum; propuštěn 1960 # Adolf Kajpr (12 let), jezuita, šéfredaktor týdeníku Katolík, zemřel ve věznici Leopoldov 17. září 1959 na následky infarktu, při němž nedostal náležitou lékařskou péči # František Mikulášek (9 let), jezuita, šéfredaktor časopisu Dorost; propuštěn 1959 # Stanislav Barták (2 roky), kněz-provizor premonstrátského kláštera v Nové Říši, propuštěn 1952.
Přípravná fáze
Komunistický režim od roku 1949 stupňoval tlak na církev a pravděpodobně měl v plánu zinscenovat proces, jehož hlavní postavou se měl v souvislosti s Číhošťským zázrakem stát farář Josef Toufar. Přiznání z něj však vyšetřovatelé vynucovali takovým mučením, že na jeho následky 25. +more února 1950 zemřel ještě ve vyšetřovací vazbě. O den později „Gottwald ohlásil řešení likvidace mužských řádů jako úkol dne”.
Předsednictvo ústředního výboru strany však „rozhodlo nejdříve připravit proces s představenými řádů, jehož ´účelem bylo kompromitovat církevní řády, aby bylo možno zahájit akci proti klášterům´". Smysl procesu je také popisován takto: „…musí být odhalena nepřátelská politika Vatikánu proti zemím lidové demokracie a Sovětskému svazu a dokumentováno, že řády a kláštery byly přímo zapojeny do této rozvratnické politiky Vatikánu a byly semeništěm protistátních činů. +more Není možno chápat proces tak, že by v procesu šlo jen o zjištění viny jednotlivých obžalovaných, nýbrž na procesu musí být rozvinuty široce otázky nepřátelské a protilidové politiky Vatikánu, vysoké hierarchie u nás, klášterů a řádů“.
Zatýkání spojené s důkladnými prohlídkami klášterů začalo 15. března 1950. +more Vedení Státní bezpečnosti obdrželo úkol vybrat ze zatčených představitelů řádů deset a urychleně je připravit k soudu. Konečné slovo k sestavě obětí příslušelo ministru spravedlnosti Alexeji Čepičkovi. Při vyšetřování bylo použito tehdy běžných metod fyzického a psychického násilí.
Soudní proces
Doba konání: 31. března - 5. dubna 1950
* Soudu předsedal: JUDr. Jaroslav Novák
* Státní prokuraturu zastupovali: JUDr. Karel Čížek, JUDr. +more Josef Urválek a JUDr. Ludmila Brožová.
Postavení všech obžalovaných před tribunálem zhoršovaly kontakty se zahraničím. Režim měl jistotu, že k nim docházelo, neboť většina účastníků procesu studovala na zahraničních univerzitách a své nejvyšší řádové představené měla v Římě.
Nejvíce se prokurátoři v tomto ohledu zaměřili na Ivana Mastiliaka. Obviňovali jej ze špionáže a nahlíželi na něj jako na agenta Vatikánu, který mu má pomoci znovu spojit řecké katolíky s římskými. +more Obnovení těchto snah podle ministerstva informací „napadlo Vatikán po Velké říjnové revoluci proto, aby měl k dispozici širší síť špiónů a větší počet oddaných sluhů, ochotných bojovat proti osvobozenému pracujícímu lidu. ”.
Machalkovi a Tajovskému v průběhu procesu nejvíce přitěžovalo, že ve svých klášterech údajně „přechovávali zbraně”. Pozdější inspekční zprávy ministerstva vnitra a soudní rehabilitace potvrzují, že k praktikám StB v případě potřeby patřilo vyrobit chybějící důkazy.
Machalku, Tajovského a zejména jezuitu Mikuláška soud vinil, že po Únoru 1948 bojovali proti jednotné škole a proti Československému svazu mládeže, ač hájili ústavou zaručené právo církve na výchovu katolické mládeže v katolickém duchu.
Rozsudek
„Až na Bartáka se všichni obžalovaní od roku 1944 až do svého zatčení jednak vzájemně, jednak s jinými činiteli spolčili, aby se pokusili rozvrátit lidově demokratický řád. Všichni obžalovaní proto navázali a udržovali spojení s nepřátelskými silami. +more Machalka a Tajovský, řídíce se zločinnými záměry proti republice, dokonce opatřovali a shromažďovali zbraně. Až na Mikuláška a Bartáka se dále všichni obžalovaní. spojili s cizími činiteli, aby jim vyzradili státní tajemství. Mastilák tak učinil v době branné pohotovosti státu,“ stojí v rozsudku.
Soud řeholníkům také uložil peněžité tresty od 10 do 50 tisíc Kčs, všichni odsouzení pozbyli na 10 let občanská práva.
Reakce na proces
Zejména mezi věřícími vyvolal monstrproces zděšení. Současně s ním však také vrcholila propagandistická kampaň mající za cíl kompromitaci řeholí. +more Ve sdělovacích prostředcích byly uveřejňovány „dopisy pracujících" odsuzující „protistátní a vlastizrádnou činnost" řeholníků. Ke kampani patřily i veřejné ohlasy s nadpisy typu „Dostali po zásluze" nebo „Žijí v přepychu, a přece podrývají".
Pouhých osm dní po skončení procesu dal generální tajemník komunistické strany Rudolf Slánský pokyny krajským sekretariátům k provedení akce K.
Průběh věznění
Nejprve byli kněží ještě ve věznici na Pankráci, pak je odvezli na Mírov, odkud byli už po týdnu převezeni do Valdic, kde byli drženi v přísné izolaci na samotkách. Na vycházky chodili dvakrát týdně po čtvrthodině, v rozestupech pěti kroků od sebe. +more Nesměli psát a dostávat dopisy.
6. listopadu 1950 svezli odsouzené do samotek ve věznici Ruzyně. +more Opět je vyslýchali, protože se připravoval soud s biskupy. Po půlroce dalšího putování přes Pankrác, Mírov a Valdice se dočkali konce přísné izolace. Většina byla přemístěna do Leopoldova nebo zpátky na Mírov.
Barták, Mikulášek a Blesík si odpykali tresty v plné výši (2, 9 a 10 let). Machalka, Tajovský, Braito a Urban byli propuštěni po 10 letech na amnestii v květnu 1960, Šilhan a Mastiliak po 15 letech na amnestii v roce 1965. +more Adolf Kajpr zemřel po devíti letech věznění v leopoldovské věznici.
Nezákonnost procesu
Zpráva inspekce ministerstva vnitra z 15. června 1965 konstatovala nezákonnost tohoto procesu. +more Poukázala mj. na to, že obžalovaní před soudem měnili a odvolávali své výpovědi vynucené předtím Státní bezpečností, ale že soud každou odchylnou výpověď paušálně odmítal jako výmluvy. „Trestní věc nebyla po stránce skutkové a důkazní prokázána. ”.
Plné rehabilitace se všichni odsouzení dočkali až v roce 1993.