Serenáda

Technology

12 hours ago

Author

Albert Flores

Serenáda je hudební skladba nebo píseň, která je tradičně zpívána nebo hraná venku, především ve večerních hodinách, jako projev něčí lásky nebo obdivu. Termín serenáda je odvozen z italského slova sereno, které znamená tichá, klidná noc. Serenády mají dlouhou historii a jsou tradicí ve mnoha zemích po celém světě. Většinou jsou prováděny živými hudebníky, zpěváky nebo orchestrem, ale existují také nahrávky serenád. Témata serenád se liší od romantické lásky po oslavy významných událostí nebo pocty konkrétním osobám. Serenády mohou být zpívány nebo hrány ve veřejném prostoru, jako jsou ulice, náměstí nebo zahrady, stejně jako přímo pod okny osoby, které je serenáda zasvěcena. Jejich přítomnost může vyvolat různé emoce, jako je radost, romantika nebo nostalgie. Serenády jsou často spojovány s hudbou klasickou a romantickou, ale existují také moderní serenády ve stylu populární hudby. Celkově lze říci, že serenády jsou důležitou součástí hudebního kulturního dědictví a představují zvláštní formu projevu lásky a obdivu ke druhému člověku.

Serenáda ( serenata, dostaveníčko, večerní hudba; z italského výrazu sera - večer, resp. spíše podle al sereno - pod širým nebem) je hudební skladba příjemného a lehkého charakteru původně provozovaná ve večerních hodinách pod širým nebem.

Historický vývoj formy

Carl Spitzweg: Španělská serenáda Počátky serenády sahají do středověku. +more Tehdy se jednalo o hudební pozdrav milé, příteli, případně vážené osobě. Typickým obrázkem je milenec zpívající večer pod oknem své dámě za doprovodu kytary nebo jiného drnkacího nástroje. Serenády tohoto typu vznikaly i později, ale většinou jako součást většího díla, vyobrazení tohoto způsobu dvoření - příkladem je árie Deh vieni alla finestra z Mozartovy opery Don Giovanni.

V baroku se italským názvem serenata označovala většinou oslavná kantáta pro dva i více zpěváků a orchestr, provozovaná večer venku při umělém osvětlení. Serenády tohoto druhu psali například Alessandro Stradella, Alessandro Scarlatti, Johann Joseph Fux, Johann Mattheson nebo Antonio Caldara. +more Často se jednalo o rozsáhlá díla na pomezí mezi kantátou a operou.

V klasicismu se serenáda rozvinula do vícevěté formy určené pro větší orchestr. Ponechává si ale lehký charakter, příjemná melodie je důležitější než sofistikovaný rozvoj tématu nebo dramatičnost. +more Často začíná (a někdy i končí) pochodem, při kterém hudebníci přicházeli na scénu; ve středních větách se objevují tance (zejména menuet). Práce tohoto typu pochází především z Itálie, Německa, Rakouska a Čech. Mezi nejznámější serenády z tohoto období patří díla W. A. Mozarta (např. Malá noční hudba nebo Haffnerova serenáda), které mívají 4-10 vět a často byly psány pro zvláštní příležitosti.

V 19. století se ze serenády stává koncertní dílo, nemusí už být určena pro venkovní provedení. +more Například dvě Brahmsovy serenády připomínají spíše symfonie. Serenády pro smyčcový orchestr napsali Antonín Dvořák, Josef Suk nebo Petr Iljič Čajkovskij, romantické serenády najdeme i v díle Beethovena, Berlioze, Schuberta a dalších.

Moderní díla 20. +more století mívají podobu volnějších experimentů s původní formou a instrumentací serenády, mezi jejich autory patří např. Benjamin Britten, Igor Stravinskij, Arnold Schoenberg, Dmitrij Šostakovič či Leonard Bernstein.